Barvířství

 

O barvířské technice u nejstarších kulturních národů je známo zatím pramálo. Egypťané látky před barvením mořili. Obvinovadlo mumie z doby kol 2500 př. Kr. bylo barveno světlicí barvířskou. Z dob kol 1300 př. Kr. je jako textilní barvivo známa henna; kol 1000 př. Kr. užívali Egypťané indiga. Z četných dochovaných barvířských předpisů je patrné, že barvířská technika egyptská, zejména v době helenistické, byla velmi vyspělá. V Římě se barvilo hojně purpurem (nachem) z červce barvířského, duběnkami dovedli barvit Řekové již v 3. století př. Kr., borůvkovou šťávou Řekové i Římané, o mořené barvířské se zmiňuje Plinius st. v Natur hist., lakmusem barvili Řekové podřadnější látky, na žluto se barvilo v Řecku šafránem, škumpou a pravděpodobně borytem; tím najisto barvili Římané. V raném středověku se užívalo převážně barviv domácích, borytu a mořeny. Nejvyspělejší byla v pozdějším středověku barvířská technika italská (v Itálii byla také napsána první důkladná příručka barvířská, B. Rosettiho Il plieto delľarte dei tintori, vyd. v Benátkách r. 1540). Od 14. stol. začíná ve střední Evropě silnější soutěž barviv cizích, dovážených, škumpy, lakmusu, kampešového dřeva i jiných cizokrajných barv. dřev, zejména však indiga; to na konec úplně zničilo, přes všechny zákazy, dříve hojně pěstovaný boryt. Někdy v 30. letech 17. stol. objevil holandský chemik a technik C. Drebbel náhodou, že nachové barvivo z červce barvířského nabude krásného lesku a sytosti, moří-li se látka napřed v cínové lázni. V 17. a 18. století přechází prvenství v barvířství látek zprvu na Holandsko, poté na Francii. Na konec v 2. polovině 19. století je strhne na sebe Německo, poněvadž vede ve výrobě barviv syntetických.