České zemědělství

Od Šumavy a Krušných Hor až k Tatrám rozprostírá se žírný kraj, vzdělávaný od dávnověku lidem československým, jenž proměnil lesy v ornou půdu a vytrvalou pílí, pracovitostí a ráznou podnikavostí povznesl české zemědělství k výši takové, že zaujímá nejen první místo mezi zeměmi mocnářství rakousko-uherského, nýbrž závodí úspěšně se zemědělským pokrokem zemí západních. Zemědělství bylo zaměstnáním našich otců a praotců a ve výrobě zemědělské nalézá dosud poměrně největší procento obyvatelstva zemí českých přímý zdroj své výživy. Průmysl se sice v mnohých oblastech českých rozšířil a v některých oborech velmi zmohutněl, leč nejdůležitějším zaměstnáním lidu československého zůstává dosud výroba zemědělská.  
V agrárních dějinách, podobně jako dějinách našeho celého národa, jest osudným mezníkem doba války třicetileté. Tehdy bylo království České zpustošeno, města a vesnice vypáleny, počet obyvatelstva království Českého klesl na jednu třetinu, dobytek byl vyhuben a více než jedna třetina půdy zůstala ležeti ladem.
Odlidňování venkova, politické persekuce a vystěhovalství přivodily velký přesun v rozdělení majetku pozemkového, jenž se soustředil v rukách nové šlechty, která byla cizí poddanému lidu duchem, jazykem a náboženstvím a neměla nejmenšího porozumění pro jeho potřeby a přání. Před válkou třicetiletou počítalo se v království Českém na 150 000 selských usedlostí, po válce třicetileté kromě latifundií bylo asi jen 50 000 selských statků. Ujařmení selského lidu dosáhlo po válce třicetileté svého vrcholu, a porobu, v jaké tehdy lid selský byl, nelze ani vylíčiti. Spolu se sociálním úpadkem selského lidu klesla hluboko i těžba zemědělská, tak že ani nestačila k výživě zbylého prořídlého obyvatelstva tohoto úrodného království. Selské bouře, vždy krvavě potlačované, byly jedinou známkou, že touha po svobodě ze srdcí našeho selského lidu – potomků slavných husitů – nikdy nevymizela.
Obsah povinností, vyplývající ze svazku poddanského pro selský stav, dosáhl po válce třicetileté svého nejvyššího vystupňování a utvářil se tak, že vrchnost měla všechna práva, poddaný žádná. Poddaní byli zbaveni volnosti stěhovací, bez svolení vrchnosti nesměli svého místa trvale opustiti a zemědělského povolání se vzdáti, poněvadž vrchnost měla zájem na zachování dostatečného počtu pracovních sil a v poddaném neviděla člověka, nýbrž pouze svou pracovní sílu.
Veškerá zemědělská půda byla buď v bezprostředním vlastnictví a užívání vrchnosti a slula půdou panskou (dominikální), anebo byla jen ve vrchním vlastnictví pána, slula půdou selskou (rustikální) a hospodařili na ní poddaní. Vedle omezení osobního rázu ukládány byly poddaným rozmanité povinnosti, spočívající v dávkách naturálních a osobních výkonech pracovních, zvaných robotách. O rozsahu robotních povinností rozhodovalo dříve právo obyčejové, zapisované v urbáře, po válce třicetileté nedbaly však vrchnosti dřívějších obyčejů, nýbrž nutily lid selský k robotám nejtěžším. Proti útisku vrchnosti nebylo nikde odvolání, poněvadž vrchnosti měly ve svých rukách veškerou veřejnoprávní moc, jmenovitě patrimoniální soudnictví, a byly všemocnými vládci ve svém dominiu.
Tyto smutné poměry na vlast naši těžce doléhající, trvaly bez větších změn až do dob josefínských, kdy konečně moc vrchnostenská byla zlomena. Josefínskými patenty bylo poddaným přiznáno právo stěžovati si na vrchnosti u zeměpanských úřadů a odstraněna byla nejhorší omezení osobní svobody. Dílo emancipace selského stavu bylo však dokonáno teprve v roce 1848, kdy veškeré poddanství zrušeno, půda vrchnostenských břemen zbavena a rozdíly mezi pozemky dominikálními a rustikálními odstraněny.
Hlavní zásluhu o osvobození selského lidu měly ideje národohospodářského individualismu a francouzská škola fysiokratů, která spatřovala pramen veškerého blahobytu národního ve zvýšené těžbě zemědělské a za účelem technického pokroku v zemědělství žádala svobodu vlastnictví k půdě a zrušení všech břemen pozemkových.
Přímý podnět ke zrušení poddanství a vyvazení půdy v roce 1848 dala francouzská revoluce, jejíž myšlenkové proudy zvítězily i v našich zemích nad starým režimem. Veřejné shromáždění lidu usnáší se dne 11. března 1848 v lázních Svatováclavských v Praze na vykoupení roboty, zrušení poddanství a pravomoci patrimoniální, kteréžto požadavky záhy byly splněny. Poslední zbytky dřívější vázanosti pozemkové byly odstraněny říšským zákonem ze dne 27. června 1868 a zemskými zákony krátce na to vydanými. Těmito zákony setřeny byly od pradávna zachovávané rozdíly mezi vlastnickým právem k věcem nemovitý a movitým, zrušena platnost starých předpisů o dědickém právu selském a povolena volnost v zadlužování selských statků.
Změny, které nastaly zrušením poddanství, vyvazením reálných břemen a přechodem od starých tvarů zřízení agrárního k zřízení svobodnému, měly pro výrobu zemědělskou neobyčejnou důležitost. Teprve odevzdáním půdy v neomezené vlastnictví a odstraněním všech osobních a věcných břemen, utvořen byl příznivý podklad pro pokrok zemědělský, neboť vědomí svéodpovědnosti a snaha po zlepšení materiální existence vedly rolníka k tomu, že rozvinul všechny své schopnosti, vynaložil veškerou svou pracovní sílu a nešetřil obětí kapitálových, aby zvětšil výnos svých pozemků. V krátké řadě let bylo dosaženo v produkci zemědělské výsledků lepších, než v celých dlouhých staletích minulých. V Čechách sklidili jsme roku 1870 po 1 ha 10,79 q pšenice, v roce 1913 21,20 q. Roku 1870 byla sklizeň žita 9,65 q po 1 ha, v roce 1913 stoupl výnos na 18,70. Při ječmeni povznesla se sklizeň z 10,51 q v roce 1870 na 22,7 q v roce 1913 a u ovsa z 8,11 q v roce 1870 na 19,6 q v roce 1913. Z čísel těchto seznáváme jasně, že plným uplatněním práce a kapitálu dosáhlo se během poměrné krátké doby výnosu dvojnásob většího a zemědělství naše přiblížilo se sklizňovými výsledky k obilním výtěžkům velmi vyvinutého zemědělství říše německé.
Éra liberální odstranila sice veškerou vázanost půdy a zrušila veškery předpisy, omezující disposiční právo majetníka půdy, systém rozdělení majetku pozemkového zůstal však nezměněn.
O rozdělení majetku pozemkového v království Českém poučuje nás statistika z roku 1896, podle které pozemková držba v král. Českém rozdělena jest takto:
 
Třída velikostní v ha       Počet případů držby                                Plocha v ha          Plocha v %
0-1                                         484 885                                               131 203                2,58
1-5                                         218 692                                               492 542                9,91
5-20                                      124 409                                             1 328 808              26,19
20-50                                      36 119                                             1 013 505              19,98
50-100                                      2 849                                                188 363                3,71
100-200                                      772                                                 104 406                2,06
200-1000                                    521                                                 117 891                4,29
1000-2000                                  104                                                 150 567                2,97
přes 2000                                   151                                              1 436 084               28,31
………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Úhrn                                     868 402                           5 073 401            100
 
Srovnáváme-li tato data, vidíme, že rozdělení majetku pozemkového v Čechách vyznačuje se silným zastoupením drobného parcelového majetku pozemkového na straně jedné a silným zastoupením rozsáhlého latifundiálního majetku pozemkového na straně druhé.
Z úhrnného počtu držebností 868 402 mají čtyři pětiny vlastníků méně než 5 ha půdy, tak že jejich pracovní síla není zemědělstvím plně vyčerpána, hospodářství není jim výhradným pramenem výživy, nýbrž výnos pozemkový musí doplňovati jiným vedlejším výdělkem, který nalézají v domáckém průmyslu, továrnách a jiných živnostech. Na tyto čtyři pětiny vlastníků půdy připadá pouze 12,5 % celkové plochy! Naproti tomu 151 majetníkům půdy s výměrou přes 2000 ha náleží 28,31 % veškeré půdy, tedy více než jedna čtvrtina celých Čech a 776 majetníkům půdy s výměrou přes 200 ha náleží více než jedna třetina celých Čech!
Statky mezi 5 až 100 ha nezabírají však ani polovičku veškeré půdy!
Stejně neutěšené poměry jsou na Moravě, kde rovněž převládá majetek drobný a latifundiální. Majetnosti do 5 ha zabírají 85,8 % všech družebností, ale jen 16,6 půdy. Naproti tomu 73 držebnosti s výměrou přes 2000 ha zabírají čtvrtinu celé Moravy a statky mezi 5-100 ha jen 49 % veškeré půdy. Ve Slezsku majetnosti do 5 ha zabírají 4/5 všech držebností, ale jen 13,5 % veškeré půdy, naproti tomu majetnosti přes 2000 ha čtvrtinu celé země. Statky mezi 5-100 ha zaujímají jen 43,7 % půdy.
Statistika držby pozemkové datuje se z roku 1896 a během doby dvacetileté nastaly zajisté různé změny, které nejsou dosud statisticky zachyceny, leč můžeme říci, že obecný vývoj v posledních desítiletích směřuje v zemích českých k tříštění statků střední velikosti a k tvoření hospodářství parcelových, tak že obraz dnešního rozvrstvení držby pozemkové byl by spíše nepříznivější střednímu majetku, než před 20 lety. A přece vlastníci středního majetku pozemkového – máme na mysli majetníky držebností mezi 5 až 100 ha – tvoří vlastní jádro zemědělského obyvatelstva – selský stav. Občanská svoboda, hospodářská nezávislost a klidný rozvoj státu nejlépe jest střežen selským stavem.
Všichni sociální politikové jsou v tom shodni, že selský stav jest nezbytnou složkou zdravého ústrojí státního. Města by nemohla růsti a vzkvétati, kdyby mocnými přílivy z venkova nebyla sílena a kdyby vymírající rodiny městské nebyly rodinami, ze selských statků pocházejícími, doplňovány. Jest obecně známou skutečností, že v městech jest úmrtnost daleko větší než na venkově, a již J. J. Rousseau se vyjádřil, že města jsou hrobem lidstva, kde lidstvo po několika pokoleních vymírá anebo degeneruje. Jak málo bychom nalezli Pražanů, jichž předkové byli po tři nebo čtyři pokolení v Praze usedlí! Podobné a mnohem horší jsou poměry ve všech velkých městech.
Selský stav poután láskou k půdě lpí houževnatě na starých zvycích a obyčejích a brání se náhlým převratům a cizím novotám, nedbajícím tradic minulosti národa. Zachování selského stavu při plné síle a nezávislosti jest proto nejen zájmem rolnictva samotného, nýbrž zachování selského stavu jest nezbytnou nutností národní, poněvadž žádný stav nemá pro existenci národa a obecné blaho takový význam, jako stav selský.
Též s hlediska hospodářské produkce mají selské statky velké přednosti. V první řadě padá tu na váhu bezprostřední účast vlastníkova na všech pracích zemědělských, které koná buď osobně anebo za pomoci podřízených pracovních sil; on není tudíž odkázán jako majetník velkostatku na cizí najaté síly pracovní, jejichž zájem na výsledku a účinnosti práce není nikdy tak živý. Též nedostatek pracovních sil bývá někdy na velkostatcích velmi tísnivý. Okolnosti zmíněné přispívají k tomu, že lze intensivní hospodaření v četných oborech výrobních provozovati účelněji a výhodněji na menších a středních statcích než na velkostatcích. To platí obzvláště o rostlinách průmyslových a obchodních, které vyžadují pečlivého zacházení a neúnavné činnosti pěstitelovy. Podobně i v chovu dobytka může se uplatniti osobní účast vlastníka vynikající měrou a právě u nás v četných krajích sdružováním zemědělců ve spolky s plemennou knihou, zakládáním pastvin, zaváděním ušlechtilých plemeníků dochází se v chovu dobytka k znamenitým výsledkům. Ušlechtilý odchov jest dnes převážně v rukou menších chovatelů. Též statisticky jest zjištěno, že malé a střední závody chovají poměrně na 1 ha mnohem více hovězího dobytka a více masa produkují než statky velké. Drobné zvířectvo jest rovněž převážně chováno na statcích malých. Nelze ovšem upříti, že jsou i různé nevýhody, jimiž trpí menší podniky zemědělské, poněvadž jim schází často potřebný kapitál, obchodnický rozhled a odborné vedení. Tyto přirozené nevýhody zmírněny jsou podstatně v zemích českých obecným značným vzděláním zemědělského obyvatelstva a dále družstevní a úvěrovou organizací, tak že v zemědělském podnikání a pokroku menší a střední zemědělci dobře se uplatňují. Celkem můžeme říci, že menší a střední podniky zemědělské po stránce produkční předčí u nás velkopodniky a jsou pro poměry naše vhodnější formou podnikatelskou.
Důležitost selského stavu nejeví se pro nás pouze po stránce sociální výrobní, nýbrž – a na to klademe důraz hlavní – i po stránce populační. Rozdělení majetku pozemkového má velmi pronikavý vliv na hustotu obyvatelstva a jest to zjevem obecným, který lze zřetelně pozorovati též u nás. V krajích, kde je velkostatků většina, hustota obyvatelstva klesá, naproti tomu v krajích, kde statky malé a střední mají většinu, hustota obyvatelstva stoupá. Hospodářská opožděnost a zanedbanost našeho českého jihu, útěk z venkova do měst a středisek průmyslových, nedostatek pracovních sil v zemědělství souvisí úzce s nezdravým rozvrstvením půdy a nešťastným systémem latifundiálním, jenž jest tak charakteristický pro země koruny české.
Velký soustředěný majetek v rukou jednotlivců neuživí nikdy tolik lidí, jako by se uživilo na půdě té, kdyby byla rozdělena mezi větší počet menších, středních a větších vlastníků. Mnohé české okresy změnily by rázem svoji tvářnost, kdyby latifundie přešly v majetek selský, čímž by nejen výnos pozemků stoupl, nýbrž i velký počet našich českých lidí našel by obživu za nejpříznivějších podmínek sociálních a zdravotních na české půdě a nemusil by hledati nuzné výživy v cizině. Cítíme proto všichni, že dnešní rozdělení majetku pozemkového v zemích českých jest pro náš národní a hospodářský vývoj škodlivé a že v tom směru musí býti záhy opatřena náprava. Jedna třetina veškeré půdy Čech jest velkostatkářská, majetkem jen několika set osob, jež většinou žijí a důchody ze statků svých tráví docela jinde a nelnou k zděděné půdě těmi city lásky a příchylnosti, které vyznamenávají stav selský. I když přihlížíme k tomu, že z velkostatkářské půdy připadají 2/3 na lesy, přece zemědělská půda velkostatkářská zabírá 1/6 zemědělské půdy Čech, což jest plocha příliš rozsáhlá proti ostatním skupinám majetkovým.
Nepříznivé poměry v seskupení majetku pozemkového v Čechách – podobně jest tomu na Moravě a ve Slezsku – zhoršují se ještě tím, že velká část půdy jest právně neb fakticky z volného obchodu vyloučena. Majetek svěřenský (fideikomisní) zabírá v Čechách 11,15 % a majetek mrtvé ruky (obecní, okresní, zemský, státní, církevní a různých fondů) 12,10 % úhrnné plochy. Zcizení těchto druhů majetku jest právními předpisy velmi ztíženo, tak že může býti tento majetek pokládán za úplně nepohyblivý. Leč i allodní půda velkostatkářská jest fakticky nepohyblivou, neboť jen zřídka bývají velkostatky parcelovány a pozemky od nich odprodávány.
Jsou tudíž více než 2/5 veškeré půdy české obyvatelstvu vůbec nepřístupny, trvajíce stále v majetku nemnoha osob právních a fysických, což jest zajisté zjev velmi povážlivý. V Čechách byl podobně jako v jiných zemích hustě zalidněných a průmyslových již před válkou velký hlad po půdě, jenž se bude po válce stupňovati, poněvadž teprve poměry válečné naučily nás plně oceňovati význam majetku pozemkového. Poptávka po půdě vycházela hlavně z vrstev dělníků, parcelových a drobných zemědělců, vedle toho však i od velkých majetníků, kteří chtěli své pozemky zaokrouhliti nebo zvětšiti. Poptávka po půdě obracela se k té kategorii držby pozemkové, která jest nejsnáze přístupna, a to jsou selské statky, které lze od let šedesátých volně děliti a zciziti a jež jsou všech omezení, souvisících s dřívějším zřízením agrárním, prosty. Kdyby po válce měl zůstati systém držby pozemkové tak, jako jest dnes, byli bychom ve velké obavě o osud našeho nevalně četného selského stavu, poněvadž by tu bylo stálé nebezpečenství, že nastanou-li doby hospodářských krisí, sedláci majetek svůj odprodají a jinde budou hledati svoji budoucnost. Jakmile se však selský statek jednou rozparceluje, ať pozemky koupí pak velký nebo malý zemědělec, zaniká selský statek na trvalé časy a jeho znovuzřízení jest velmi obtížné.
Aby se čelilo parcelování a odprodávání selských pozemků do rukou méně povolaných, vydáno bylo teprve za války císařské nařízení o prodeji zemědělských a lesních pozemků, podle kterého převod zemědělských a lesních pozemků činí se závislým od souhlasu zvláštní komise pro obchod pozemkový. Komise má zásadně povoliti prodej, není-li v rozporu s obecným zájmem na zachování stavu selského života schopného. Toto císařské nařízení platí sice pouze na dobu mimořádných poměrů válkou způsobených, jest však velmi účelné a nutno se proto zasaditi o to, aby i pro dobu poválečnou otázka zcizování majetku selského zákonně byla upravena.
Poměry rozdělení majetku pozemkového v zemích českých jsou však takového rázu, že pouhým opatřením, sledujícím zachování selského stavu, nemůžeme se v zájmu lepší budoucnosti našeho národa spokojiti. Naší snahou musí býti přivoditi umělým způsobem v rozdělení majetku pozemkového takové změny, aby počet zemědělských držebností od 5 do 100 ha – v některých krajích jeví se nedostatek menších, v jiných větších selských statků – byl rozhojněn.
Problém tímto zabýval se sice v roce 1905 český odbor zemědělské rady pro království České a z ankety tehdy pořádané vyšly podněty na zřizování rentových statků za účelem vnitřního kolonizování, leč pro nedělnost českého sněmu zůstaly tyto dobré myšlenky neprovedeny k velké škodě našeho zemědělství a celého národa.
Dnešní však hospodářské a společenské poměry, světovou válkou zvířené, oživují opět otázku reformy majetku pozemkového a snahy cíl tento sledující naleznou zajisté u velké většiny českého národa souhlasu a účinné podpory. Budou-li široké lány velkostatkářské půdy zemědělské – otázky budoucnosti lesů zde se dotýkati nehodláme – převedeny v majetek selský, bude z toho mít prospěch zemědělství i celý národ.
Jinak jsou podmínky pro provozování zemědělství v našich zemích velmi příznivé. Odloučeny z velké části od zemí sousedních pohraničními pásy horskými, chráněny jsou země české před severními větry a mírné podnebí s dostatečnou vláhou umožňuje pěstování plodin ušlechtilých a vzácných. Též fysikální a chemické složení půdy podporuje vydatně vzrůst a sklizeň všech zemědělských plodin. Vedle těchto přirozených činitelů prospívá našemu zemědělství to, že v úrodných krajích českých usadil se lid, jenž vysoko vyniká svým nadáním, pílí a přičinlivostí, a nenechal bohatou hřivnu zakopanou. Úhor a extensivní hospodářství třípolní ustoupily hospodářství střídavému a volnému s různými postupy osevními. Z kultur nejvíce vyniká polařství; pastviny zaujímají rozlohu poměrně nevelkou. Největší část hospodářsky používané půdy připadá na pěstování obilnin, jež zaujímají přes 60 % veškeré orné půdy a tvoří hlavní předmět naší zemědělské výroby. Ve výnosu hektarovém předstihují země české všechny ostatní země říše rakousko-uherské. Průměrný výnos předválečných let 1904-13 byl
                                                               v Čechách                     v Rakousku
u pšenice                                             18,3 q po 1 ha                   13,3 q
u žita                                                    16,3 q po 1 ha                   13    q
u ječmene                                            18,4 q po 1 ha                   14    q
u ovsa                                                  14,8 q po 1 ha                   11,5 q
 
Hektarové výnosy bývají nejlepším měřítkem pro stupeň intensity zemědělské a tu vidíme, jak dalece předčí zemědělství české - hektarové výnosy na Moravě jsou málo nižší než české - výkonnost zemědělství ostatních zemí rakouských. Intensivní způsob zemědělské výroby přispívá k tomu, že i sklizňové výsledky v zemích českých jsou nejbohatší a pro celou sklizeň předlitavskou rozhodné. Z celkové sklizně předlitavské připadá podle průměru let 1904-13 u pšenice téměř 2/5, u žita ½, u ječmene 2/3 a u ovsa ½ na země české. Tedy přibližně polovina celkové obilní sklizně předlitavské připadá na země koruny České, jakkoliv rozlohou nezabírají ani jednu třetinu.
Produkce obilí zemí českých stačila by úplně ke krytí vlastní spotřeby. V průměru let 1904-13 sklidilo se v zemích českých, uvádíme-li jen čísla okrouhlá,
pšenice                               6 008 000 q, po srážce osevu   5 284 000
žita                                    12 689 000 q, po srážce osevu 11 047 000
ječmene                              9 821 000 q, po srážce osevu   8 707 000
ovsa                                   10 194 000 q, po srážce osevu  8 728 000
…………………………………………………………………………………………………….
úhrnem                             38 712 000 q, po srážce osevu  33 766 000
veškerého obilí.
Podle úředního sčítání z roku 1910 žije v zemích koruny české 10 089 771 obyvatel. Ječmen a oves nemají v normálních dobách téměř významu pro lidský konsum a slouží účelům krmným, případně průmyslovým. Z celkového množství chlebovin – pšenice a žita – připadalo by po srážce osevu na jednotlivce 162 kg ročně, čili téměř ½ kg denně, tedy dvojnásob větší dávka, než jaká jest vyměřena v době válečné.
Ve skutečnosti jsou však poměry příznivější a na jednotlivce připadá větší množství chlebovin, neboť jednak úředně vyšetřené výnosy sklizňové jsou spíše větší nežli menší, jednak za základ výpočtu položen jest průměr desítiletý, jakkoliv osevné plochy i výnosy pšenice a žita před válkou vlivem celní ochrany stoupaly, tak že celkové výnosy v posledních letech předválečných byly vyšší než průměrné výnosy za dobu desítiletou.
Pokud se týče pšenice, nedostačovala sice domácí produkce ke krytí normální potřeby a v letech předválečných dováželo se do zemí českých každého roku několik milionů q cizí pšenice, hlavně uherské; podmínky pro pěstování pšenice jsou však v našich zemích velmi příznivé a hlavní příčinu, proč se pšenice ve větším množství u nás nepěstovala, sluší hledati v tom, že se lépe vyplácela řepa cukrovka a exportní ječmen. Pozemky, na kterých se daří cukrovka a výborný náš ječmen, hodí se docela dobře pro pěstování pšenice a produkce pšenice mohla by býti v několika letech tak zvětšena, že by stačila ke krytí naší spotřeby. Pěstování žita jest v zemích českých velmi rozšířeno a celá pětina výměry polní věnována jest žitu, které se pěstuje hlavně v pohorských krajinách, na českomoravské vysočině, v pohoří Sudet a na lehčích půdách české nížiny.
Jsou-li země české v produkci chlebovin za normálních poměrů celkem soběstačné, jsou silně aktivní v produkci ječmene. Před válkou vyváželo se ze zemí českých každoročně několik milionů pivovarského ječmene a sladu do ciziny a ječmen byl před válkou naší nejdůležitější zemědělskou plodinou vývozní. Druhá, po žitu nejvíce rozšířená obilovina zemí českých jest oves. Ovsa pěstovalo se asi tolik, že stačil ke zkrmení našemu hospodářskému zvířectvu.
S celkovou bilancí obilovin můžeme býti tudíž úplně spokojeni, neboť jest za normálních poměrů podstatně aktivní.
Leč ještě mnohem příznivější a v pravém slova smyslu skvělé jsou produkční poměry ostatních zemědělských plodin u nás pěstovaných. Vedle obilovin jsou brambory nejdůležitější naší plodinou zemědělskou. Brambory pěstují se nejvíce v krajinách pohorských a jsou hlavní potravinou chudšího lidu. Na základě desetiletého průměru 1904-13 můžeme počítati, že v normálních dobách urodí se asi 50 mil. q brambor v zemích českých, což činí přes 2/5 celkové produkce rakouské, a na jednoho obyvatele v zemích českých připadá, odečteme-li na sadbu 10 mil. q, asi 400 kg na rok čili přes 1 kg na den, proti dnešní válečné dávce 2 kg na týden. Množství brambor, které v normálních dobách připadá na jednotlivce, a které jest ve skutečnosti spíše větší než menší, přesahuje normální spotřebu lidskou a zbývá nám proto dostatek brambor na krmení a na zpracování průmyslové v lihovarech a škrobárnách, jichž konečné výrobky se pak vyvážejí.
Průmysl, zpracující brambory, stal se v jižních Čechách a na vysočině českomoravské důležitým průmyslem zemědělským a odpadky jím získávané cenným krmivem.
Nemenší význam než pěstování bramborů, má pro naše české zemědělství pěstování řepy cukrovky. Řepa potřebuje ke svému vývoji výborných pozemků, řádného obdělání a vyhnojení a klade velké požadavky na zemědělce, jenž si musí celý způsob hospodaření a osevní plán podle toho zaříditi. Z celkové rakouské sklizně řepy cukrovky, která byla podle průměru let 1904-13 ročně 59 913 300 q, připadá na země české 57 185 449 tj. 97 %, tak že vlastní celá cukerní sklizeň rakouská jest produkována v zemích českých. Počítáme-li, že z 1 q řepy cukrovky se vytěží asi 16 kg cukru, jest celková těžba cukerní zemí českých 9,12 mil. metr. centů cukru, připadá tedy na jednoho obyvatele zemí českých přes 90 kg cukru ročně, tedy měsíčně 7,5 kg, kdežto státem vyměřená válečná dávka cukerní jest pro toto království, cukrem oplývající, jen ¾ kg měsíčně. V dobách mírových a stejně v dobách válečných žijí z našeho levného cukru všechny pasivní země rakouské a naším cukrem platí se v cizině státní dluhy. Země české mohly by snadno výměnou za cukr opatřiti si na světovém trhu všechny suroviny a tovary, kterých by pro svůj samostatný hospodářský život potřebovaly.
V některých oblastech řepařských ujalo se pěstování čekanky a v souvislosti s ní vyrostl dosti mohutný průmysl čekankový. Podobně jako v pěstování cukrovky mají země české též v pěstování čekanky výhradný monopol v Rakousku, neboť produkce ostatních zemí sotva stojí za zmínku.
Znamenitý pokrok za války učinilo a dalšího rozvoje jest schopno zelinářství, které se v některých krajinách Čech a Moravy s velkým úspěchem provozuje a do jiných zemí se naše zelenina vyváží. Podobně i ovocnářství jest v zemích českých na vysokém stupni. Příznivé podnebí, poloha a půda umožňuje pěstování veškerých odrůd ovocného stromoví i ovoce nejušlechtilejšího.
Zvláštní jakost půdy v některých krajinách českých vedla již za dob Karla IV. ku pěstování chmele a z Čech šířilo se pak pěstování této rostliny do ciziny. Chmel pěstuje se v obvodu žateckém, rakovnickém a ústeckém a jest jednou z hlavních našich plodin exportních.
Trudný byl před válkou stav našeho lnářství. Len býval od pradávna v zemích našich velmi rozšířenou a výnosnou rostlinou a pěstoval se hlavně na Českomoravské vysočině a v úpatí pohraničných pásem horských, kde jsou klimatické poměry pro pěstování lnu velmi příznivě. Soutěž cizozemská a překotné rozšíření bavlny zatlačilo pěstování lnu, které dnes pozbylo úplně svého dřívějšího významu. Zdá se však, že události válečné nezůstanou bez vlivu na pěstování lnu a že nedostatek textilních surovin podnítí zájem na tomto starobylém odvětví těžby zemědělské.
Můžeme směle říci, že půda a podnebí naší vlasti připouští pěstování všech i těch nejvzácnějších a nejcennějších rostlin a závisí jen na poměrech odbytových, který druh kultury co nejvýhodnější rozhodne se zemědělec pěstovati; přirozené podmínky pro jeho pracovní činnost jsou všude velmi příznivé.
Stejně příznivé podmínky, jako v oboru pěstování rostlin, jsou i v oboru chovu hospodářského zvířectva. Naše hospodářství učinilo od dob zrušení roboty znamenité pokroky a přičiněním zemědělských organizací dosáhlo vysokého stupně vyspělosti. Podle sčítání v roce 1910 bylo napočteno v zemích českých 3 287 000 kusů hovězího dobytka, což jest více než třetina veškerého dobytka předlitavského. Výsledky ciferní nejsou ovšem u dobytka samy o sobě rozhodující, nýbrž padá na váhu kvalita chovného skotu a dále též obor produkce dobytkářské, jde-li totiž o hospodářství chovná, o hospodářství žírná anebo o hospodářství mléčná či výdojná. Dobytkářství české bylo ve všech třech oborech produkce dobytkářské velmi pokročilé a naše vlastní produkce masná stačila před válkou úplně k uspokojení konsumu.
Země české byly před válkou ve všech oborech zemědělské výroby nejen plně soběstačné, nýbrž poskytovaly přebytky pro náš vývoz, na němž mají zemědělské produkty buď jako surovina neb jako konečný výrobek značný podíl. Pohříchu neblahé poměry politické a finanční závislost zemí českých na Vídni, kam v nejrůznějších formách a pod nejrozmanitějšími tituly plynou proudy nevyčerpatelného bohatství našich zemí, brzdí a tlumí náš hospodářský a kulturní vývoj, tak že všechny hospodářské síly zemí českých nemohou se pod tlakem těchto poměrů plně rozvinouti. Za vše, co zemědělství naše dosáhlo, děkuje jen své přičinlivosti a dovednosti. Skvělým příkladem naší svépomoci jest zemědělské školství, které vzniklo a vyrostlo z podnětů soukromých a bylo dlouho jen ze soukromých prostředků vydržováno. Později ujala se země péče o budování a vydržování zemědělského školství, leč pro nedostatek finančních prostředků, jichž se zmocnil pro své účely stát, nemohla vybudovati našeho zemědělského školství tak, jak by to význam a poplatnost našeho zemědělství zasluhovaly. Též v oboru družstevnictví, v organisaci úvěrové, v zemědělském pojišťování, v zušlechťování rostlin a dobytka, v užívání umělých hnojiv a meliorování půdy dosáhli zemědělci čeští vlastním přičiněním znamenitých výsledků, na které mohou býti právem pyšni. Válka zasadila našemu českého zemědělství těžké rány, naše druhdy kvetoucí zemědělství jest dnes v hlubokém úpadku. A přece můžeme poměrům poválečným klidně hleděti vstříc, poněvadž máme v úplné zemědělské soběstačnosti a v nevyčerpatelném přírodním bohatství zemí českých nejbezpečnější záruku, že prvovýroba zemědělská opatří záhy podklad pro nový rozvoj našeho života hospodářského. Snahou naší musí pouze býti, abychom dosáhli svého sebeurčení národního a hospodářského, abychom mohli podle vlastního uvážení a podle vlastních potřeb nakládati volně s tím, co zplodí česká půda a co vyrobí pilná a dovedná ruka českého zemědělce. Dosáhneme-li toho cíle – a že se tak stane, všichni pevně věříme – pak zhojí se brzy těžké rány doby dnešní a zasvitne nám hvězda šťastné lepší budoucnosti.
Dr. Karel Růžička, Národní čítanka 1917