Co se děje s radioaktivními odpady v ČR?

Otázkou „Kam s ním?“ se zabýval už Jan Neruda ve svém fejetonu. Problém slavného spisovatele byl relativně jednoduchý. Potřeboval se zbavit staré slámy ze své proležené matrace. Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) ovšem řeší otázku uložení radioaktivních odpadů a vyhořelého jaderného paliva. Tyto látky se, na rozdíl od slámy, nerozloží za pár měsíců. Vydávají nebezpečné záření často i po desítky tisíc let.  Proto je třeba radioaktivní odpady izolovat od životního prostředí na tak dlouhou dobu, dokud se v důsledku samovolných procesů radioaktivní látky nepromění na látky jiné, stabilní.
Jediný bezpečný způsob trvalého zneškodnění radioaktivních odpadů je jejich vhodná úprava a uložení tak, aby byla zajištěna jejich izolace od všech složek životního prostředí. Ukládání radioaktivních odpadů je konečným krokem v posloupnosti pečlivě kontrolovaných činností. Celý proces začíná sběrem a tříděním radioaktivních odpadů, jejich následným zpracováním a úpravou, které jsou závislé na druhu a kategorii odpadů. Smyslem všech těchto činností je ochrana člověka a životního prostředí.
 
Poslání Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO)
Správa úložišť radioaktivních odpadů je zákonem garantovanou zárukou bezpečného ukládání všech radioaktivních odpadů v ČR od roku 1997. Bezpečný provoz tří našich provozovaných úložišť je toho dokladem.
 
Provozovaná úložiště radioaktivních odpadů
Česká republika je s radioaktivitou historicky spjata, mimo jiné díky bohatým ložiskům uranové rudy. Jsme země s jedním z nejdelších využití radionuklidů na světě.
V České republice je v současné době více než sto původců radioaktivních odpadů. SÚRAO v současné době provozuje bezpečně tři úložiště radioaktivních odpadů – Bratrství v Jáchymově, Richard v Litoměřicích a úložiště Dukovany v areálu Jaderné elektrárny Dukovany. Tato úložiště jsou určena ke konečnému uložení nízko a středněaktivních odpadů pocházejících z využití radioaktivních látek v průmyslu, zdravotnictví či výzkumu a také z provozu jaderných elektráren. V současné době je v úložištích dohromady okolo 19 000 m3 radioaktivních odpadů.
Česká republika vyrábí zhruba třetinu elektřiny v jaderných elektrárnách. V Temelíně a Dukovanech vzniká každoročně na 100 tun vysokoaktivních odpadů a vyhořelého jaderného paliva (VJP). V současné době je VJP uloženo v takzvaných meziskladech přímo v areálech elektráren ve speciálních kontejnerech Castor. Ty zajišťují dokonalou ochranu okolí před zářením, ale životnost kontejnerů a meziskladů je projektována na zhruba 50 let. Již nyní tedy víme, že VJP i další vysokoaktivní odpady nemůžeme na povrchu skladovat dlouhodobě. Musíme je účinně a bezpečně oddělit od životního prostředí, a to na velmi dlouhou dobu, v řádu desítek nebo dokonce stovek tisíc let tak, aby radioaktivita poklesla na bezpečnou úroveň.
S jádrem v současné době žijeme a podle energetické koncepce státu budeme žít i v dohledné budoucnosti. Tak, jako čerpáme veškerá pozitiva, která využití radioaktivních látek v desítkách technologií přináší, musíme se vypořádat i s radioaktivními odpady. Je to úkol pro současnou generaci, který nemůžeme odkládat a přenášet na naše děti.
 
Hlubinné úložiště má všeobecný respekt u vědců
Za celosvětově nejúčinnější a nejbezpečnější cestu ke zneškodnění těchto látek se považuje hlubinné úložiště. Na základě dlouhodobých vědeckých výzkumů se jeví jako nejvhodnější uložení těchto odpadů ve speciálních kontejnerech do velké hloubky (cca 500 metrů) ve stabilním geologickém prostředí. Tedy prostředí, kde nehrozí například tektonické posuny, vulkanická činnost, zemětřesení, záplavy apod. Ve stabilní formaci je vybudován systém chodeb, v nichž lze odpady bezpečně ukládat.
 
Potvrzeno přímo v přírodě
Princip hlubinného úložiště není řešením, které vzniklo v počítači nebo laboratoři. Účinnost je prokázána i reálně, takzvanými přírodními analogy. V přírodě totiž za specifických podmínek vznikly samovolně analogické situace (tzv. přirozená štěpná reakce), kdy jíly a horniny nad nimi zabraňují průniku radioaktivity z přirozených ložisek uranu. V gabunské lokalitě Oklo pronikají radioaktivní prvky „vzhůru“ rychlostí pouze 10 metrů za milion let. Podobně je tomu u přírodního analogu v Cigar Lake v Kanadě. Tyto a další analogie potvrzují, že radioaktivita nemá šanci se z hlubinného úložiště dostat na povrch.
     
Shodně postupují i v zahraničí
V České republice za projekt hlubinného úložiště nese odpovědnost SÚRAO. V současné době probíhá fáze sběru dat v potenciálně vhodných lokalitách, kterých je celkem 9. Finální lokalita pro hlubinné úložiště by měla být vybrána v roce 2025. Se zahájením provozu se pak počítá v roce 2065. Celkem by zde mělo být uloženo zhruba 9 000 tun vyhořelého jaderného paliva. Tento projekt má oporu i v tzv. „Koncepci pro nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem“, kterou schválila vláda ČR.
Výstavba hlubinného úložiště není českou specialitou. Naopak. Prakticky všechny země s atomovými elektrárnami na projektu ukládání vyhořelého jaderného paliva intenzivně pracují. Zřejmě nejdále je Finsko, kde se s otevřením úložiště počítá v roce 2023. Ve Švédsku plánují podobný projekt na rok 2030. Hlubinné úložiště řeší také Německo, Švýcarsko, Rusko, Velká Británie, Čína nebo USA.
 
Alternativní scénáře mají negativa
Odpůrci hlubinného úložiště v Česku i ve světě navrhli řadu alternativních scénářů, jak s vysokoaktivními odpady naložit. Některé jsou doslova šílené: posílat je do vesmíru, potopit je na dno moře.
Jiné mají o trochu blíž realitě, ale i tak jsou spojeny s vážnými potížemi. Nejčastěji se hovoří o přepracování vyhořelého jaderného paliva a jeho opětovném použití. Takové technologie sice již skutečně existují, ale řeší problém jen částečně. Česká republika má vládou schválenou Koncepci nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem, jejímž základním předpokladem je, že české jaderné elektrárny jsou provozovány v otevřeném palivovém cyklu, což znamená, že se v blízké budoucnosti nepočítá s přepracováním vyhořelého jaderného paliva. Rozhodnutí, zda přepracovat vyhořelé jaderné palivo, není zcela jednoduché; je nutné vzít v úvahu nejen ekonomické hledisko, ale i technické možnosti využití přepracovaného VJP v podmínkách České republiky. Je ale zřejmé, že i kdyby ČR přistoupila k přepracovávání VJP, vždy zůstane určité množství odpadů, se kterými se musí počítat k uložení do hlubinného úložiště. Stávající Koncepce proto předpokládá, že první VJP bude předáno k uložení okolo roku 2065.
Dalším z návrhů je tzv. předávané správcovství. Což není nic jiného, než nechat nebezpečný materiál uložený na povrchu v kontejnerech (v českých podmínkách kontejnery Castor), které si budeme „předávat“ z generace na generaci. Každých zhruba 50 až 100 let (dle životnosti kontejnerů) budeme muset radioaktivní materiál „přebalit“, aby nedošlo k nežádoucím únikům záření.
A konečně třetí velmi diskutovanou možností je vytvoření mezinárodního hlubinného úložiště, kam by se radioaktivní látky svážely z určitého regionu nebo dokonce celého světa. Naposledy tento nápad ostře v referendu odsoudili obyvatelé Austrálie.
Podobnými variantami se zabývali i experti při posuzování české „Aktualizované koncepce pro nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem“. Ale shodně je označili za nevhodné.
Hlubinné úložiště radioaktivních odpadů tedy potřebujeme. Nemůžeme tyto látky odvézt někam do zahraničí, nemůžeme je vystřelit na Měsíc, neměli bychom si je ani předávat z generace na generaci na povrchu. Není to jen otázka státních úředníků, vlády, ekologických aktivistů či dotčených lokalit. Je to otázka 10 milionů lidí v České republice.
  •  
Nízko a středněaktivní odpady se od roku 1964 ukládají v úložišti radioaktivních odpadů Richard (na obrázku). Nachází se nedaleko Litoměřic, v komplexu bývalého vápencového dolu Richard II. pod vrchem Bídnice. Ročně je do tohoto úložiště přivezeno a následně uloženo několik set obalových souborů s odpadem. Jedná se o institucionální odpady, které jsou tvořeny vyřazenými radioaktivními zářiči (požární hlásiče, hladinoměry apod.), kontaminovanou sutí, plasty, papírem apod. Celkový objem využívaných prostor úložiště Richard přesahuje 19 000 m3. Kapacita ukládacích komor je 10 250 m3, v současnosti je naplněna zhruba ze 70 %.
Veškeré činnosti související s monitorováním jsou vymezeny v programu monitorování, platném pro úložiště Richard a schváleném Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Podle tohoto dokumentu jsou v pravidelných intervalech odebírány vzorky důlních vod, vod z hydrogeologických vrtů a studní v okolí úložiště a povrchových vod z řeky Labe. Vzorky jsou v akreditované laboratoři analyzovány na přítomnost (objemovou aktivitu) vybraných radionuklidů. V roce 2017 se všechna měření nacházela okolo meze detekce použitého přístroje, což dokládá, že nedochází k úniku radionuklidů z uložených odpadů.