Děla

 

Rozumíme-li dělem v širším smyslu zbraň vrhající hrubé střely, pak jeho původ sahá až do starověku. Děla na střelný prach se zrodila někdy ve 13. až 14. století na Východě. V Evropě se objevují podle podrobných zkoumání Rathgenových, v 1. 1320-30 (aspoň pokud se týče Německa). Nejstarším dokladem je vyobrazení šípového děla v anglickém rukopisu z r. 1326 od Waltera z Millemete. Zprvu to byly pouhé moždíře bronzové, později železné. Z počátku se střílelo železnými šípy, potom kamennými koulemi a teprve později železnými.

Děla dalekostřelná. V březnu 1918 byla Paříž ostřelována ze vzdálenosti asi 125 km děly s hlavní 36 m dlouhou, ráže 260 mm, a to střelami vážícími 140 tun. Konstruoval je inž. F. Rausenberger.

Děla dřevěná a kožená. Předchůdcem dřevěných děl zrobených z fošen a stažených železnými pásy, užívaných v prvých dobách dělostřelby, byly dřevěné moždíře arabské (madfaa), o nichž se zmiňuje r. 1290 arab. spisovatel Hassan Abrammah. Roku 1544 bylo prý užito d. d. při obléhání Boulogne Angličany. Kožených děl užili v 30leté válce Švédové (v letech 1625-1631) a r. 1627 Prusové. Měla duši z tenké měděné trouby omotané konopným provazem a navrchu potažené kůží.

Děla ocelová. První d. s ocelovou duší a litinovým pláštěm vyrobil A. Krupp r. 1847; r. 1850 vyrobil dělo s hlavní celou ocelovou (z lité oceli).

Děla parní. Vynález d. vystřelujícího náboje tlakem páry se přisuzoval starořeckému Archimedovi, ve skutečnosti je to vynález, podle všeho, až 15. stol. soudíc ze zmínky Leonarda da Vinci, který je první popisuje a zobrazuje ve svém rukopise asi z r. 1495. Skutečné p. d. je známo z r. 1605 ve Francii. V 17. a 18. století se vyskytuje myšlenka p. d. ve voj. literatuře hojně. R. 1814 chtěl gen. Gérard hájit Paříž rychlopalnými p. děly. R. 1824 si dal Angličan Perkins patentovat p. d. k vrhání raket.

Děla pneumatická. Podle zprávy Filona Byzantského sestrojil Ktesibos kol r. 250 př. Kr. tzv. „aeroton“, d. střílející kamenné střely stlačeným vzduchem. Vzduch se stlačoval ve 2 bronz. válcích. Vynálezce vývěvy, Otto v. Guericke, popisuje p. d. ve svém spisu Experim. nova (1672) a také D. Papin popisuje v pojednání z r. 1686 svou konstrukci p. d. Dokonalejší p. d. sestrojil r. 1883 Američan Melford.

Děla protiletadlová. První vyrobena r. 1870 v Kruppových závodech.

Děla s rýhovanou hlavní. Již záhy se poznalo, že se střela odchýlí ze své cílové dráhy tím méně, čím větší se jí udělí rotace kolem osy. Tato rotace se musí střele udělit v hlavni, a to šroubovými rýhami vyhloubenými na vnitřní ploše hlavně. Nejstarší zpráva o skutečném rýhovaném dělu je v rukopisu J. S. Kocha z Ingolstadtu z r. 1591.

Děla zadová. Až do počátku 19. st. se užívalo převážně děl nabíjených zpředu, již záhy však se objevují zárodky d. nabíjených zezadu. Tak u děla z r. 1376 byla prachová komora vzadu k hlavni přiklínována. U Leonarda da Vinci jsou již náčrtky děl čistě zadových s uzávěrem klínovým neb šroubovým. Propagátorem děl zadových byl italský vojenský inženýr B. Lorini ve svém spisu, vyd. r. 1592 v Benátkách, a také německý filozof Leibniz ve spisu o německém válečnictví (r. 1670). Obecněji se zadová děla uplatňují až od 30. let 19. století.

Lafety. Vyskytují se již počátkem 15. století ale jen u velmi lehkých děl. Kusy těžší byly položeny na hrubé trámce na zemi. V polovině 15. století se vyskytují 1, na nichž se mohla děla v čepech natáčet, takže se mohlo lépe mířit. V druhé polovině 17. století se vyskytují v tureckém vojsku těžká děla na železných lafetách se železnými koly. R. 1855 sestrojil franc. voj. technik. A. Moncrieff lafetu, tzv. padací, umožňující dělu po výstřelu „přikrčit se k zemi“ a po nabití se zase postavit do pozice palebné; toto vracení do palebného postavení se dělo zprvu protizávažími, r. 1881 zavedl Moncrieff zvedání hydropneumatické.

Skluzná hlaveň. Po každém výstřelu couvla dříve hlaveň děla dozadu a musilo se vždy znovu zacílit. Proto již r. 1750 opatřil organizátor rakouského dělostřelectva, kníže Liechtenstein, lafety na konci zahnutými saněmi, po nichž hlaveň po výstřelu vyjela, načež ji pružný pás zase vsunul do pozice palebné. R. 1864 sestrojil W. G. Armstrong lamelovou brzdu k omezení zpětného vysunutí hlavně, r. 1866 sestrojil pluk. angl. vojska Clerk brzdu glycerinovou; r. 1891 se objevuje ve Francii hydropneumatické zařízení k omezení skluzu hlavně, r. 1890 a 1898 dostává patent na zlepšené skluzné zařízení něm. inž. C. Haussner.