Palná zbraň, mající větší ráži a působící na větší vzdálenost, než ruční střelná zbraň, potřebující k obsluze více osob a mající za účel vedle personálu činiti k boji neschopným i materiál. Dělí se nyní na kanony, tj. děla s plochou drahou střely; houfnice
a moždíře, tj. děla samonosná, se zakřivenou drahou střely a lze sem počítati i minomety a růz. pod. kusy zákopového dělostřelectva.
Dějinný vývoj
Vynález střelného prachu sám sebou ještě neumožnil prachem stříleti; k tomu bylo třeba vynajíti hlaveň z patřičného materiálu, a způsob nabíjení vhodné střely; vskutku se zprvu prachu užívalo jen jako prostředku trhacího neb zápalného. Teprve z r. 1331 máme na západě první dokumentární zprávu o užití skutečné palné zbraně při obléhání města Cividale v Itálii. Zprvu nebylo rozdílu mezi ručními palnými zbraněmi a děly; říkalo se jim všeobecně pušky, teprve mnohem později (koncem XV. století) se oddělila děla, jichž hlavní součástí jsou hlaveň a lafeta, od pušek a pistolí (hl. součásti hlaveň a pažba). První skutečná děla byly tzv. bombardy, v podobě moždířů s užší komorou na prach a širší hlavní; hotovili je kováři ze železných prutů zkovaných dohromady a ztužených obručemi rovněž zkovanými, menší z nich se kovaly na trnu; jako střel se užívalo kamenných koulí, ježto slévání železa nebylo tehdy dosti pokročilé. Ráže jejich byla od 20 do 80 cm, takže váha kamenné střely činila až 500 kg. Jejich donosnost byla nepatrná, rovněž jejich trvanlivost; nicméně byly pro svůj značný bořící účinek velmi obávány, hlavně při obléhání pevných míst. Jejich lafetování bylo velmi primitivní: na podstavci z trámů a fošen s hlavní připevněnou pásy, náměr se dával podkládáním podstavce deskami a klíny; zpětný odraz se tlumil složitým často systémem truhlíků naplněných pískem a klád. Počátkem XV. století se dělové hlavně už lily ze železa a pak z bronzu (děloviny); vyráběli je předem zvonaři, později zvláštní mistři dělolijci. Všeobecně se hotovitelé děl nazývali puškaři, kteří děla též obsluhovali a dávali se najímati do pole.
První organisaci dělostřelectva provedl Žižka (poč. XV. století), který ve svém vojsku odlišil děla (pušky) podle účelu
a pohyblivosti v těžké pušky obléhací a lehké pušky („hady“) pro polní boj, houfnice, harcovnice a tarasnice. Žižkovo dělostřelectvo bylo i svými typy i organizací před dělostřelectvem jeho nepřátel; a také ho dovedl racionálněji užívati než oni. V XV. století vznikly hned všecky základní typy a systémy děl polních a posičních, jakož i lafet a závěrů, jak je nyní známe; ovšem pro nedokonalost techniky se některé z nich neosvědčily a byly teprve v nové době zase reprodukovány. Tak nalézáme již tehdy:
1. Děla rozmanitých systémů o jedné nebo několika hlavních; několikahlavňová zvaná varhanová (hlavně vedle sebe); mimo to byl též systém revolverový (svazek hlavní) nebo byly jednotlivé náboje nabíjeny za sebou do téže hlavně tak, že zapálením prvního od ústí zapalovaly se a vyletovaly za sebou automaticky další.
2. Převodovky a zadovky. Tyto měly buď v prodloužení hlavně dozadu komoru, oddělenou od hlavně, kam se vkládal náboj; komora se pak z části zasunula do hlavně a vzadu upevnila klíny neb zástrčkami. Tato tzv. komorová nebo komorní děla se stavívala na předprsních lubech lodních aj., kde bylo obtížno dělo nabíjeti ze předu. Aneb hlaveň sama v zadní části tvořila komoru a uzavírala se závěrem šroubovým, pístovým (podobným pozdějším Whitworthovu a Wahrendorfovu z půle XIX. st.) nebo klínovým (na způsob Cavalliho z r. 1846).
3. Od dob husitských se již důsledně rozeznávala těžká děla na pevné lafetě (popř. na válečkách nebo kolečkách) a děla lehká dvoukolová, „na půl vozu“ jak se říkalo, která byla buď přímo připřažena k oji (vidlicové), aneb tvořila s dalším dvoukolovým vozíkem (kolesnou) čtyřkolové vozidlo jako nyní. Oba typy jsou již úplně vyvinuty kol r. 1450, zejména u Husitů a v dělostřelectvu burgundském. Vedle nich nacházíme již také lafetování na středním obrtlíku, zejména na lodích, aby rozsah odměru byl co nejširší.
4. Od konce XV. století rozlišována děla s plochou drahou letu (kanony) a děla samonosná; k prvním patřily např. husitské tarasnice a houfnice, k druhým těžké obléhací bombardy (moždíře). Tarasnice střílely železné koule menší ráže a působily na větší vzdálenost v opevněních, na vozech, ve srubech apod.; jejich lafety byly tvaru lavicovitého, a hlaveň spočívala na kolébce, jíž bylo lze dáti elevaci na děrovaném rožci, procházejícím koncem kolébky a fixovaném v určité poloze kolíkem, prostrčeným děrou. Rovněž u houfnic hlaveň, železnými pásy přitažená ke kolébce, spočívala na spodku dvoukolové lafety;
na lafetě byl taktéž rožec procházející chobotem kolébky (tzv. burgundská lafeta, analogická lafetě moderního děla rychlopalného). Moždíře měly původně elevaci neproměnnou, hlaveň v lafetě nehybně upevněnou, teprve později se zdvih měnil otáčením hlavně na čepech.
5. Různý způsob lafetování. Lafeta je buď sáňková, tj. hlaveň upevněna v podstavci, který s třením se pohybuje na spodku opatřeném popř. kolečky (již kolem r. 1400); nebo je hlaveň upevněna v kolébce, kterou lze zdvíhati kol čepu na spodku lafety (husitská, burgundská lafeta), aneb hlaveň má na sobě čepy, jež zapadají do postranic lafety, a hlaveň sama se zvedá a udržuje v patřičné elevaci buď klínem, pod hlaveň vsunutým, nebo náměrovým šroubem (první vzory od konce XV. století).
Ve všech těchto případech (mimo sáňky) je lafeta 2kolová; je buď lomená, z jednoho kusu dřeva, nebo má 2 postranice, mezi nimiž hlaveň visí na čepech; nebo je spodek lafety rovný (burgundská lafeta). Lomená lafeta s chobotem opatřeným okem je běžná např. v dělostřelectvu císaře Maxmiliána; oko se zavěsilo na kolesnu při pochodu. Již od XV. století nalézáme obsluhu děla krytou velkými štíty (tarasy), které se postavily s obou stran děla (u Husitů), aneb byly přímo upevněny na lafetě a jsou předchůdci nynějších lafetových štítů. Rovněž rydla (ostruhy) k tlumení odrazu na chobotu lafety nalézáme již u kusů ze století XV. Jsou tudíž všecky hlavní prvky moderního děla – mimo hydraulickou brzdu a teleskopické miřidlo – již prastarého původu.
Děla tato byla, vyjma uvedené případy zadovek, předovkami; nabíjela se (vyjma tarasnice a různé menší kusy) kamennými koulemi a nebylo soustavy v jejich výrobě; každý puškař dělal podle svého rozumu. Počítání na kalibry zavedl teprve roku 1540 Georg Hartmann, a to podle váhy kamenných koulí (např. 12liberka střílí kamennou kouli váhy 12 liber); Nicolo Tartaglia r. 1538 roztřiďuje děla podle průměru hlavně, délky hlavně v průměrech (kalibrech), váhy hlavně a váhy střely a rozeznává 26 druhů, jež různě jmenuje. Od té doby vzniká spousta názvů pro různé typy děl, v nichž není žádné důslednosti a jednoty, v Německu, Francii, Itálii. Od počátku XVI. století mizí ohromné bombardy na kamenné koule; Maxmilian I. střílí z bombard (Haupstücke) již koule železné; vedle toho má krátká, těžká děla s hlavní 5-8.5 kalibru dlouhou a děla s dlouhou (20-40 kalibrů) hlavní, jako bazilišky, slavíky, hady, sokolnice, atd.) a krátké moždíře (hlavní moždíře, skřivany), vrhající zápalné střely s elevací až 450. Za Františka I. vznikly ve Francii bomby s trhací náplní; materiálem hlavní je od XVI. stol. bronz; vedle toho kujné železo. Karel V. se pokouší omeziti počet typů; jeho dělostřelecký mistr Löffler r. 1542 zavedl 7 druhů (systémů) od 40 do 3 lib., vedle toho byl těžký moždíř 100 lib. Naproti tomu Fronsperger uvádí r. 1558 ještě 17 druhů, z nichž hlavní jsou: Scharfmetze (střílí 100 lib. železa), Kartaune (Quartane) 25 lib., Schlange (7-8 lib.), Falkane (4-5 lib.), Falkonet (2 lib.); vedle toho různé speciální typy Feuerbüchse na střely zv. krupobitné, Scharfpfentin a Doppelhacken (dvojhák), polní děla drobného kalibru, varhanová děla a moždíře (Böller, Narr stříli 200 liber kamene, Sau (20 lib. kamene) Affe (12 liber kamene) atd. Jindřich II. francouzský zavádí r. 1559 „les 6 calibres de France“, z nichž hlavní jsou canon (33 liber), grande coulevrine (15), fauconneau (1/2 libry železa). Itálie má od r. 1590 již přesné rozdělení na 3 třídy: colombrine, cannone di batteria (kartanny)
a cortaldi (trabuchi) na koule kamenné. Tam také vznikly první kartáče, původně v obalech z kartonu (scartozzetti di balle di piombo), nahrazující střely krupobitné. Lionardo da Vinci a Albrecht Dürer prosluli v té době jako vynikající konstruktéři dělostřeleckého materiálu.
Ludvík XIV. zavádí r. 1671 první stálá dělostřelecká vojska, když již Gustav Adolf zatím obsluhu děl úplně zmilitarizoval. Tento vojevůdce také první zavedl lehká děla tažená při pochodu párem koní, a v boji mužstvem samotným, tzv. plukovní nebo praporová, podporující útok pěchoty a tudíž předchůdce nynějších doprovodných děl. Ve století XVII. má primát v dělostřeleckém materiálu Itálie; Německo je úpadku, Španělsko nemá žádného systému. První řádná reforma přišla až za Ludvíka XV., kdy Vallière r. 1732 reorganisoval „royale artillerie“ na polní a pevnostní; ona měla 5 ráží děl od 24 do 4 lib., tato obsahovala děla 8-15palcová. Moždíře zavedeny ve Francii poměrně pozdě (1634), houfnice až r. 1693; střílely granáty se zvláštním zapálením. Na místo původně užívané rozžhavené železné tyče, užíváno již v XVI. století doutnáku a později
i třecích zápalek k vypálení děla. Též horská děla, nošená na soumarech, vznikla ve Francii již v XVII. století.
V Prusku Friedrich Vilém (Veliký Kurfürst) zavedl děla z litiny, hotovená ve Švédsku. Friedrich II. (gen. Holtzmann) vytvořil první jezdecké dělostřelectvo (1759), kde veškerá obsluha seděla na koních, takže děla mohla všude sledovati jezdecké útvary; zápřež 6 koní se stala normálem u všech polních děl; jejich ráže sahala od 3-12 liber; mimo to byly polní 24liberky („Brummer“) jež se však pro svou přílišnou váhu při pochodu pravidelně opožďovaly. Ve Francii již r. 1740 Moric Saský zavedl praporové dělo 3liberní; podobná děla pojali do své artilerie též Fridrich II. a všichni ostatní válečníci. R. 1765 provedl Gribeauval reorganizaci francouzského dělostřelectva; zlehčil děla téměř o 45 % a přes to zvýšil donosnost na 1500-1800 m; jeho polní 4-12liberky byly materiálem, z něhož těžila jak revoluce, tak Napoléon, a staly se vzorem i pro jiné státy, zejména Rakousko, kde podobnou reorganizaci provedl G-ův žák Liechtenstein. Za francouzské revoluce se dělostřelectvo úplně zmilitarizuje; místo selských potahů zaveden vojenský (1800) a r. 1803 modifikována soustava Gribeauvalova roztříděním dělostřelectva na polní, obléhací a pevnostní; jako jednotný polní kanon zavedena velmi pohyblivá 6liberka.
V Rusku ze druhé polovice XVIII. století zavedeny jako plukovní děla tzv. jednorožce, dlouhé houfnice na granát i kartáč; vedle toho Šuvalov zkonstruoval dělo s oválním vývrtem, domnívaje se dosáhnouti tím přesnější dráhy letu. R. 1805 vznikl v Anglii šrapnel (vynálezce gen. Shrapnel), čímž se účinnost palby proti živým cílům značně zvýšila. Po r. 1815 všude došlo k resystemizaci dělostřelectva; ježto dostřel tehdejších hladkých ručnic činil průměrně jen 225 m (až do let 40tých), nebylo třeba se snažiti o velikou donosnost děl a zlepšení hledáno víc v lehkosti kusu a větším účinku střely. Tehdejší koule a granáty měly donosnost 1000 – 1200 m, rozhodný účinek byl do 600 m, u houfnic do 1200 m; šrapnel působil dobře na 700 – 900, kartáč na 450 – 600 m, což stačilo. R. 1822 vynalezl Paixhans ve Francii bombová děla, s větším účinkem trhacím a zápalným, která se osvědčila zejména proti lodím. Lodní děla v XVIII. století byla různých ráží, od 42 do 24 liber; nejtěžší byla na nejspodnější palubě, nejlehčí na vrchní; vedle toho byly karonády (podle města Carron ve Skotsku), krátká děla na bomby a kartáče (bomby se dosud střílely výhradně z moždířů) kalibru 68-12 liber, lehčí a rychleji se nabíjející, jež působila hlavně v boji na blízko. Silné dubové boky lodní nedaly se tehdy snadno proraziti plnou střelou z děla obvyklé ráže na větší vzdálenost. Za restaurace Bourbonů Valée přizpůsobil obsluhu dopravě a nazval obojí canonniers; zároveň utvořil homogenní jednotky, baterie, o stejném počtu děl.
Veškerá tato děla měla hlavně hladké. Když v letech 30tých XIX. století zavedena téměř ve všech státech ryhovaná puška, zvýšil se dostřel pěchoty na více než 500 m a dosavadní šrapnel a kartáč již nedostačovaly. Ježto zdokonalená strojová práce tehdy již umožnila přesné ryhování hlavně a nabíjení ze zadu, hledáno řešení i u děl v tomto směru. R. 1840 majitel sléváren v Akeru ve Švédsku, Wahrendorff zkonstruoval k postřelování pevnostních příkopů z kasemat železnou zadovku s pístovým závěrem, aby zabrala co nejméně místa a nevyžadovala veliké střílny. Na základě toho piemontský setník Cavalli, zaměstnaný v jeho závodech, sestrojil roku 1846 ryhovanou 24liberku se svým závěrem klínovým. Podlouhlá střela, opatřená 2 lištami zapadajícími do točivých ryh hlavně, nesla při 150 elevaci na 4 250 m a zaryla se na 2 m do pevné hlíny. Úspěch tento snažily se napodobiti i jiné státy; ježto však utěsnění závěru v komoře bylo při tehdejším stavu techniky obtížné, rozhodly se některé zavésti zatím jen ryhované předovky. Tak Francie r. 1858 La Hitteovu 4liberku a Rakousko 1863 dělo se obloukovitými rýhami; děla se osvědčila ve válkách r. 1859, 1864 a 1866. Prusko zavedlo r. 1861 Wahrendorffův závěr, ale utěsnění selhalo a proto
r. 1863 zaveden Kreinerův dvojitý klín s měděným utěsněním; r. 1864 převzat tento závěr pro nový ocelový kanon ráže 9 cm, který sice r. 1866 nebyl dosud úplně systemizován, osvědčil se však znamenitě r. 1870/71. Vedle toho mělo Prusko tehdy obléhací 12-15 cm bronzová, krátká 15 cm železná a 15 cm ocelová děla a hladké ryhované 21 cm moždíře. Houfnic nebylo. Obléhací děla měla vysokou (183 cm) lafetu.
Válka r. 1870/71 ukázala potřebu zlepšeného polního kanonu. Tak Německo zavedlo r. 1873 nový vzor 9 cm s Kruppovým oblým klínem a ocelovým utěsněním, hlaveň z lisované ocele uměle vyztužená plášťovým obalem, s lafetou z ocelového plechu. Zbraň ta trvala do r. 1896. Francie zavedla ještě za války děla de Reffye se šroubovým (exentrickým) závěrem, pak
r. 1875 kanony La Hitolle a r. 1877 výborné 8 a 9 cm kanony de Bange, jež se osvědčily ještě za světové války. Střela cylindricko-ogivální měla měděný pásek, aby se dosáhlo většího odporu v hlavni. Zavedení prachů pomalu hořících způsobilo zvýšení počáteční rychlosti, a tím i donosnosti a rasance střely. Rakousko-Uhersko ozbrojilo své dělostřelectvo děly z r. 1875 s Kruppovým plochým klínem a hlavní z ocelovitého bronzu; Anglie (r. 1884) zadovkami (ponejprv!) 12liberními se šroubovým závěrem de Bange, když se neosvědčil Armstrongův závěr z r. 1860. V pevnostním dělostřelectvu r. 1870 zejména se ukázaly nedostatky utěsnění závěru; Německo tudíž nahradilo klín Kreinerův jednoduchým Kruppovým a měděné těsnění ocelovým nebo Broadwellovým kruhem. Ráže omezeny na tři: 12 cm, 15 cm a 21 cm; z nichž 15 cm ve dvou délkách (dlouhý a krátký kanon). Donosnost zvýšena na 8500 m. Děla dostala náměrová řididla s dvojitým šroubem, který rychleji pracoval; těžké moždíře 21 cm měly náměrová řididla zubatková; donášely na 6000 m. Francie se ustálila na materiálu de Bange i v pevnostním a obléhacím dělostřelectvu; krátký kanon měl zvláštní lafetu s „labutím krkem“; v letech 80tých dostaly lafety kapalinové brzdění odrazu (dosud brzdění klínem, vkládaným pod kola). Nově zaveden moždíř 27 cm, předchůdce pozdějších 30,5 cm rakouských. Rusko r. 1877, Rakousko r. 1880 rovněž přezbrojilo svoje hrubé dělostřelectvo. Vynález bezdýmného prachu a prudce výbušných trhavin v l. 80tých způsobil pak obrat v dalším vývoji.
XX. století
Opakovačka a bezdýmný prach působily v letech 80.-90. min. století potud na taktiku, že umožnily rychlou střelbu ze zákrytu
a tím převahu obrany nad útokem. Bylo tedy nutno též u děla, jako nejlepšího prostředku útoku, zvýšiti rychlost a účinnost palby. To nebylo možno, dokud bylo třeba po každé ráně posunovati dělo do původní posice a znovu mířiti, neboť zpětným odrazem popojelo dělo až o několik metrů nazad (zákluz). U těžších kusů námořních a pevnostních tlumil se zákluz děla již dříve různými prostředky; v letech 80. se začalo užívati kapalinových (hydropneumatických) brzd. Myšlenka ta převedena i na děla polní; popojetí děla zpět tlumilo se nejprve na lafetě tím, že pohyb její dozadu se zmenšoval brzdou (perovou) v chobotě lafety, spojenou se zemí rydlem (pérující ostruha), kol níž chobot pojížděl (německý vzor 1896). Ježto tento způsob nevyhovoval co do stability, hledáno řešení ne na lafetě, nýbrž na hlavni. R. 1895 franc. podpl. Deport sestrojil dělo s hlavní na kolébce; chobot lafety upevněn rydlem, zaraženým do země, takže kola s lafetou tvořila nepohyblivý celek; hlaveň klouzala po ráně zpět na kolébce a zákluz její se tlumil kapalinovou (glycerinovou) brzdou, takže činil jen asi 1 m. Hlaveň se pak do původní polohy posunula zvl. zařízením, vratníkem, spočívajícím v tom, že se ve vratníku při zákluzu stlačoval vzduch, který pak opětným rozpětím vracel hlaveň do základní polohy. U jiných soustav zavedeny vratníky zpruhové místo pneumatických. Mířící zařízení bylo možno pak přenésti z hlavně na pevnou lafetu, takže míření nebylo dotčeno elevací hlavně (tzv. nezávislá záměrná), mez elevace zvýšena zubatkovým náměrovým řididlem.
Tím a užitím jednotného náboje (patrony, střela) jako u pušky, jímž zároveň rozřešena otázka utěsnění, bylo lze zvýšiti rychlost palby až na 25 ran za minutu; obsluha chráněna ocelovými štíty, upevněnými s obou stran hlavně, takže na větší vzdálenosti byla bezpečna před střelami puškovými a šrapnelovými kulkami. Toto dělo zavedeno ve Francii 1897 jako rychlopalný kanon ráže 75 mm; osvědčilo se s jistými modifikacemi za světové války naprosto; podle něho pak všecky ostatní státy přezbrojily svoje dělostřelectvo. Mimo to 1904 jako hrubý polní kus zaveden rychlopalný krátký kanon 155 mm (vzor Rimailho). Německo (1906) předělalo svůj polní kanon z r. 1896 rovněž na rychlopalný s užitím vratníku zpruhového; Rakousko zavedlo 1905 podobný systém, ale s hlavní z ocelovitého bronzu (místo ze zušlechtěné ocele jako ostatní státy); podobně Rusko po válce s Japonskem a Anglie vzor 1905 s trubkovou lafetou a brzdou nad hlavní, s ráží 8,4 cm (18liberka); toto dělo bylo nejúčinnější ze všech polních kanonů na počátku světové války.
Německo, poučeno ze zkušeností války 1877-78, kdy při obléhání Plevna se ukázala neúčinnost polního kanonu proti polnímu opevnění, začalo vyvinovat též hromonosné dělostřelectvo střední ráže jako tzv. hrubou polní artilerii. Podle něho pak téměř u všech států přijaty v polní výzbroj též lehké houfnice ráže kol 10,5 cm, hrubé houfnice ráže 12,5 a 15 cm a dalekonosná děla 10,5 cm, vesměs na principu rychlopalném. Nejméně pokročilá byla v tom Francie, jež měla 1914 jen velmi omezený počet krátkých 15,5 cm Rimailho, ale žádné polní houfnice. Také Rusové měli málo hrubého dělostřelectva. K rychlému zdolání belgických a francouzských pevností a závírek vytvořilo Německo velmi účinný moždíř 21 cm s koly obloženými deskami, aby se nebořila, a tajně u Kruppa konstruovanou houfnici 42 cm (Dicke Berta), na kolové lafetě, jejíž 900 kg střely působily hlavně svým ohromným účinkem trhacím (proud vzduchu, stlačeného při výbuchu). Rakousko-Uhersko sestrojilo u Škody 30,5 cm moždíř (střela 600 kg) s automobilovým pohonem, jenž nevyžadoval při postavení zvláštního ložiště, a tedy byl velmi rychle upotřebitelný; účinnost jeho byla téměř stejná, jako německé houfnice 42 cm a přesnost zásahů větší. Vedle těchto druhů děl se vyvinuly typy dalekonosných děl středního kalibru (12,7-15 cm) na lafetách kolových, podobných, jako se dříve užívalo ve válce pevnostní, ale opatřených rovněž brzdami zákluzovými; mimo to rostoucí význam letectva nutil sestrojiti zvl. typ děla, s velmi plochou drahou letu, ale s hlavní schopnou téměř vertikální elevace a s širokým odměrovým polem, tj. nejlépe s lafetou na středním obrtlíku. Střela pro tato děla musila míti v sobě dýmotvorné zařízení, aby dráha její zůstala ve vzduchu znatelná, ježto jinak je těžko opravovati chyby při zastřelování. Všecka strmonosná děla vyžadují zvl. rozvodového zařízení u zákluzu, neboť při strmější palbě je nutno zákluz zkrátiti, aby hlaveň nenarazila na zemi, což ostatně je nutno i z důvodů nabíjení. Rozeznáváme tudíž zákluz stálý (u polních aj. kanonů) a proměnlivý (u děl strmonosných). Mimo to u strmonosných děl je třeba měniti prachovou náplň podle toho, chceme-li vrhati střely v oblouku vyšším nebo plošším (s menší nebo větší počáteční rychlostí), mívají tedy houfnice ne jednotnou náplň v hotové patroně, nýbrž několik částečných náplní (v sáčkách), jichž lze užívati po jedné, po dvou atd.; teprve všechny dohromady dávají maximální rychlost pro maximální dostřel. Také miřidla děl se velmi zdokonalila. Původní cílovník s hledím, jenž trval do let 70., ustoupil složitým miřidlům optickým (zaměřovačům), z nichž nejdokonalejší je panoramový dalekohled. Hleděno též k tomu, aby bylo lze v malých mezích provésti stranový (odměrový) posun hlavně již na lafetě.
Světová válka přinesla konstrukci děl nové problémy. Když se z pohybné polní války stala válkou zákopovou, s vybudovanými (betonem, kamením atd.), posicemi, vyžadovala také většího množství a větší účinnosti dělostřelectva. Vznikala nová děla, stavěná speciálně na dalekou střelbu a konstruovaná tak, aby je bylo lze pohodlně převážeti s místa na místo, podle toho, kde se chystal útok. Takové byly těžké (až 38 cm) kusy s dlouhou (až 16 m) hlavní, lafetované na železničním voze, jež bylo lze převážeti po normálních drahách a jež postaveny jsouce na kolejích, byly ihned schopny zahájit palbu. Zákopová válka přinesla též nutnost lehkých zbraní poměrně velkého kalibru s donosností nepříliš velikou a velmi působivou střelou, určených zvlášť pro palbu na zákopy. Tak vznikly tzv. zákopové moždíře, s různými střelami, zvané všeobecné minomety. Postup pěchoty proti vybudovaným posicím, hájeným mj. spoustou kulometů, vyžadoval zvláštní pomůcky, přidělené přímo pěchotě, jež by jí pomáhala ničiti poslední překážky. Tak se začalo užívati lehkých děl (popř. horských kanonů, zařízených na ruční dopravu) tzv. doprovodních. Jich dalo se též užíti jako vhodné zbraně proto tankům, proti nimž nevystačil obyčejný kulomet
a jejichž brnění prorazila teprve střela 2,5 cm, pro niž sestrojeny zvl. automatické zbraně, jsoucí na rozhraní mezi dělem
a kulometem. Veliký rozvoj letectví za války působil rovněž na vývoj děl proti letadlům, která sestrojena tak, aby se dala rychle přemisťovati a aby bylo lze letadlo snadno sledovati v letu. To vyžadovalo zvl. lafetování a speciálních miřidel pro palbu vysoko do vzduchu. (1930)
Obr. Protiletadlové dělo s otáčecí lafetou
