Dělové střely

 

Zprvu se střílelo železnými šípy a kamennými kulemi, kule železné se objevují hojněji až koncem 15. století. Podlouhlých střel se užilo po prvé r. 1627 (při obléhání La Rochelle), ale bez úspěchu, poněvadž v nerýhovaných hlavních se jim nedostalo rotace nezbytné k přesnému zachování dráhy střely. Záhy se objevuje myšlenka střel výbušných, granátů, kartáčů, šrapnelů, zmiňuje se o nich r. 1405 Kyeser z Eichstädtu, a ohněstrůjná příručka německá Feuerwerksbuch, sepsaná na poč. 15. století (tiskem vydána až r. 1529); granáty se obírá podrobně F. Helm ve spisu z r. 1527, kartáči pak Lenfftenberg a Zimmermann v 16. stol. O střelách zápalných je řeč v německém vojensko-technickém rukopisu asi z r. 1411, rovněž tak ve Feuerwerksbuch. R. 1596 vynalezl S. Hälle tzv. časový zapalovač granátů. Porůznu se v 17. století objevují první nábojnice (patrony), zprvu bez střely, ta se nabíjela do hlavně samostatně. V 2. polovině 18. století užili Francouzi po prvé střely s patronou v jednom kusu. R. 1803 znovu vynalezl angl. pluk. Shrapnel „šrapnel“ – počátkem 40. let 19. století byly zavedeny nárazové zapalovače, v 60. letech nárazové zapalovače časové. R. 1865 se objevily střely s ocelovým pláštěm. V 80. letech střela s kovovou nábojnicí v jenom kusu.