Doufáme, že se v naší zemi snad brzy objeví nový Jan Ámos, aby zastavil strašlivou devastaci školství,

řekl CzechIndustry Bohuslav Vránek, výkonný ředitel společnosti atx-automotion

 

Se značkou atx se setkáváme na českém i evropském trhu již čtvrt století. Přibližte nám prosím její historii.

Dne 26. srpna 2016 tomu bylo přesně 25 let, kdy do obchodního rejstříku krajského soudu v Brně byla – tehdy ještě poctivě na psacím stroji – zapsána společnost „atx s. r. o.“ a značka „atx“ se začala dostávat do povědomí veřejnosti. Čtyři odvážní pracovníci tehdy státního podniku Žďárské strojírny a slévárny se rozhodli vzít osud do svých rukou a začali podnikat v oblasti, kterou dokonale znali ze své práce ve ŽĎASu. V té době nic neobvyklého. Všichni, kdo měli co nabídnout, kdo něco uměli, všichni byli po „revoluci 1989“ přesvědčeni, že soukromé podnikání má tu největší perspektivu, že velké podniky brzy „zahynou na úbytě“ a pouze soukromník má perspektivu skvělého rozvoje. „Rozbíjení“ velkých podniků bylo jedním z hesel „revoluce“.

Nebyl jsem touto myšlenkou úplně nadšen. Věřil jsem, že společnost ŽĎAS, ve které jsem strávil deset krásných let tvůrčí práce a považoval ji vždy za vynikající místo pro seberealizaci, právě v těch nových podmínkách bez politického balastu má budoucnost. Bohužel nestalo se tak. Ve Žďáře nad Sázavou, ve firmě, která živila čtvrtinu obyvatel města, k těm zásadním „revolučním“ změnám v období těsně po „revoluci“ vlastně nedošlo.

A tak jsme se v polovině roku 1991 rozhodli odejít a jít vlastní cestou. V rámci opatření na snižování stavu zaměstnanců a zvýšení efektivity práce tehdejší vedení velmi rádo propustilo spolu s pomocnými dělníky a uklízečkami nejen nás, ale další desítky inženýrů v produktivním věku, kteří měli právě v tomto období svého odborného života začít splácet společnosti všechno, co se ve školách a hlavně v podniku naučili.

Začínali jsme s jedním počítačem a rezavou Škodou 120 jednoho z nás. To byl vklad do našeho podnikání. V pronajatých kancelářích jsme začali řešit první poptávky, první nabídky a první projekty. K našemu velkému překvapení se na základě osobních kontaktů na nás obracely i takové velké firmy, jako byla například kovárna společnosti Vítkovice, středojemná válcovna společnosti Nová huť, obchodní úsek Šmeralu Brno a další. Co nás však nejvíce zaujalo a ekonomicky a technicky nám nesmírně pomohlo, bylo zahájení spolupráce se zahraničními firmami, které v té době dravě pronikaly na český trh i na ostatní východní trhy českými podniky houfně opouštěné. Právě tyto západní firmy hledaly schopné techniky a manažery, kterých se naše podniky, zmítající se v revolučních vášních vzájemného vyřizování si účtů, tak snadno zbavovaly. A tak jsme se najednou stali partnery pro firmu VAI z rakouského Lince, pro firmu ANDRITZ z rakouského Štýrského Hradce, pro německé firmy FUCHS a MDS a další. V jejich „dresu“ jsme najednou stáli jako konkurenti mnohokrát i proti našemu stále milovanému ŽĎASu.

 

Takže start byl lepší, než jste předpokládali?

Společnost se právě díky skvělé spolupráci se zahraničím velmi slušně rozvíjela. Po dvou letech měla již téměř dvacet zaměstnanců. Nejenom "námezdní" a v té době velmi levná a přitom kvalitní technická práce pro zahraniční firmy, ale i snaha po komplexním zavádění automatizace i v oblastech, kde dříve chyběla, vedly k dalšímu rozvoji i k prvním větším projektům čistě v režii pracovníků „atx“. Vzpomínám si např. na skvělé automatizované dřevařské linky realizované s firmou Lesy Velké Meziříčí nebo po mechanické stránce vynikající, ale do té doby automatizací nedotčené stroje a linky na zpracování kamene ze strojíren v Pelhřimově a v Havlíčkově Brodě.

V roce 1997 se v dodávkách „atx“ objevil nový fenomén, fenomén automobilového průmyslu. Jestliže hutní průmysl a těžké strojírenství, které jsme znali z našeho mateřského podniku ŽĎAS, hynulo v Česku a obecně v celé Evropě s výjimkou Ruska na úbytě, automobilový průmysl se začal rozvíjet neuvěřitelným tempem. Zejména německé firmy, které dodávaly moderní výrobní a montážní linky pro automobilky po celém světě, nestačily svými kapacitami, a hledaly tedy pomoc i v zemích bývalého východního bloku, a to podporu, která by vedle výrobních kapacit zajišťovala i kapacity inženýrské, programátorské a montážní.

Naše společnost v té době sice již bojovala s prvními negativními zkušenostmi z podnikání na volném trhu a s prvními negativními zkušenostmi s českými soudy a českou justicí ztrácela naivní představu o právu a spravedlnosti, ale dostala se i z těchto problémů, byť za cenu toho, že po patnácti letech sporů kauzu prohrála a skončila v likvidaci. Snad jen pro zajímavost – odsoudil ji českobudějovický soudce, který se o pár let později „proslavil“ vykrádáním peněženek stran při jejich nepřítomnosti v soudní síni! Moje první zkušenost s kvalitou a nezávislostí české justice!

V roce 1997 vznikla tedy úspěšná nástupní organizace společnosti „atx s. r. o.“, která jako by již ve svém názvu chtěla říci, že je firmou, která se pokouší dodávat komplexní řešení automatizace. Firma „atx – technická kancelář pro komplexní automatizaci s. r. o.“ byla již skoro stoprocentně závislá na dodávkách pro automobilový průmysl. Firma se díky poptávce po své práci v tomto oboru neuvěřitelným způsobem rozvíjela a získávala zákazníky nejen po celé Evropě, ale i v Číně, Indii, Iránu a dalších zemích třetího světa. Nelze však zapomenout na první projekty, které byly určeny pro zákazníka AVTOVAZ Togliatti v Rusku a byly tak úspěšné, že dalších pět let se „atxTK“ podílela na všech dodávkách firmy Eisenmann do Togliatti a dalších ruských automobilek.

 

Proč byla „atx TK“ tak úspěšná?

Pro mě je odpověď jasná. Proto, že měla projektanty s kvalitním technickým vzděláním z předrevolučního období a kvalitní přípravou v projekčních útvarech firmy ŽĎAS. Měla disciplinované a zodpovědné montéry, kteří prošli „výchovou“ u svých předchůdců ve společnosti ŽĎAS a kteří byli schopni odvést kvalitní a zodpovědnou práci tak, jak se naučili ve ŽĎASu. To všechno za velmi příznivé ceny právě ve vztahu na nízké mzdy, které v té době byly ještě v České republice vypláceny. „atx – technická kancelář pro komplexní automatizaci s. r. o.“ neustále zvyšovala svůj obrat, který se přiblížil částce 250 milionů korun ročně. Zaměstnávala v té době zhruba 150 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru a dávala práci dalším desítkám firem z celé České republiky i ze Slovenska jako svým subdodavatelům. Rozvíjela se dynamicky a v nejúspěšnějším období se zařadila mezi pět největších podniků ve Žďáře nad Sázavou.

 

Co představuje dnes?

Společnosti pod značkou „atx“ zaznamenaly za uplynulých 25 let poměrně bouřlivý vývoj. Jestliže do roku 2010 se velmi dynamicky rozvíjely a každý rok zvyšovaly nejen obrat, ale i počet zaměstnanců a postavily si pro své podnikání i nové budovy v hodnotě 150 mil. Kč ve Žďáře nad Sázavou a v Ostravě, pak hospodářská krize, a zejména krize automobilového průmyslu v letech 2010 až 2012 znamenala pro značku „atx“ nejen velké problémy, ale i v podstatě její „klinickou smrt“.

V okamžiku, kdy několik německých a polských zákazníků společnosti „atxTK“ vyhlásilo insolvenci a ve dnech, kdy česká vláda o pomoci podnikům postiženým krizí opět pouze hovořila, rozhodl na podzim 2012 insolvenční soud v Brně s nápovědou insolvenčního správce naprosto nepochopitelně o likvidaci firmy, přestože tato stále ještě pracovala, zaměstnávala 120 zaměstnanců, neměla jedinou výpověď a měla v té době obrat 57 mil. Kč a nové zakázky za dalších cca 50 – 100 mil. Kč. Ovšem tak „nepochopitelné“ to zase nebylo – vždyť insolvenční zákon v Česku stanoví odměnu pro insolvenčního správce za prodej fungující firmy ve výši 10 % z odhadované tržní ceny – zde tedy nějakých 12 mil. Kč. A to už stálo za to, aby to i český soudce „správně pochopil“. O insolvenční mafii se dodnes v kauze likvidace „atxTK“ stále jen mluví. Majitelé společnosti se nevzdali ani tentokrát. Činnost společnosti obnovili podruhé – nyní pod značkou „atx-automotion s. r. o.“ a začali firmu provozovat se stejným předmětem podnikání jako do roku 2013, tedy opět průmyslová automatizace a opět z valné části i automatizace pro automobilový průmysl. Firma v současné době zaměstnává zhruba 40 zaměstnanců a má své kanceláře v Praze a ve Žďáře nad Sázavou. Obrat firmy se pohybuje kolem 30 – 40 mil. Kč ročně.

 

Předmětem Vaší činnosti jsou, jak jste uvedl, dodávky průmyslové automatizace, což je

dosti široký pojem. Můžete to více konkretizovat?

Průmyslová automatizace je multiodvětvový obor, který v sobě spojuje znalosti a řešení z oblasti mechaniky a dynamiky strojů, mechatroniky, elektrotechniky, elektroniky, znalosti počítačových systémů, znalosti o sběru, přenosu a zpracování dat a jejich komunikaci s člověkem. Průmyslovou automatizaci realizují tzv. systémoví integrátoři, inženýrské firmy, které zpravidla nic nevyrábí, ale realizují zadání zákazníka integrací – spojováním – prvků a skupin, které jsou na trhu k dispozici do systému, jenž realizuje určitou činnost ve výrobním procesu tak, aby fungovala dle zadání zákazníka a představ řešitele. Pokud z procesu zcela „vypadne“ člověk jako řídicí, či rozhodující element, mluvíme o procesu zcela automatickém, popř. pokud ponecháme část řídicích či výkonných úloh na spolupráci s člověkem, mluvíme o procesu poloautomatickém. Celý proces realizace takového projektu má několik fází a stávající „atx – automotion s. r. o.“ je schopna zajistit je buď jednotlivě, nebo v celém komplexu.

Prvním krokem je vždy, zpravidla společně se zákazníkem, vytipování problému, který je žádoucí automatizovat. Pro identifikaci problému využíváme různé metody – od čistě intuitivních – až po např. i ve spolupráci s vysokými školami – určité analytické metody (např. MOAPI ze strojní fakulty VUT Brno), které nám problém usnadní identifikovat. Je-li problém identifikován a definován jako předmět automatizace, je dalším krokem ve stadiu řešení zpracování tzv. systémové analýzy, což vlastně není nic jiného než detailní rozbor celé problematiky již ve vazbě na technické, hardwarové a softwarové prostředky, které budou pro řešení použity. Vedle systémové analýzy mohou paralelně probíhat i projekční práce, kdy s využitím různých počítačových CAD systémů, např. RUPLAN, EPLAN, projektujeme hardwarové řešení pro uvedený objekt automatizace. Nedílnou součástí tohoto postupu je i návrh vizualizačních a komunikačních prostředků a v konečné fázi i začlenění těchto systémů

do nadřazené úrovně automatizace, která předává informace o průběhu technologického procesu do vyšších automatizačních a informačních systémů manažerů na různých úrovních řízení. Typická pro práci systémových integrátorů je těsná vazba na zákazníka a respektování jeho přání a podmínek řešení.

 

Ve kterých segmentech průmyslu se můžeme setkat s Vaším řešením?

Společnosti pod značkou „atx“ se zabývaly vždy několika oblastmi automatizace ve snaze vytvořit si určité portfolio, které by bylo i v období krize dostatečně stabilní. Bohužel se to zcela nepodařilo a firmy za to zaplatily velmi krutou daň. Ze ŽĎASu jsme si přinesli znalosti z automatizace procesů hutních a automatizačních procesů v těžkém strojírenství. Díky mimořádné angažovanosti v oblasti automobilového průmyslu kolem roku 2000 bylo nutné se „doučit“ i automatizaci procesů v automobilkách, a to svařovacími a lakovacími linkami počínaje a různými montážními a úpravárenskými linkami konče. Ovšem metodika řešení – systémová analýza – projekt – programové vybavení a vizualizace – je samozřejmě i v tomto oboru stejná. Třetí oblastí, v níž se atx – automotion nyní angažuje, jsou různé automatizační linky používané v lehkém průmyslu, které však často slouží k výrobě dílčích součástek a částí opět pro automobilový průmysl. Čtvrtou oblastí, dle mého názoru hodně perspektivní, je automatizace pro potravinářský průmysl. Poslední oblastí v mém výčtu, rozhodně však ne poslední z hlediska významu a perspektivy dalšího rozvoje je automatizace pro stavebnictví, automatizace budov a stavebních objektů. To je nejen dle mého názoru oblast, kde stojíme zcela na začátku anebo někde na úrovni, jako bylo strojírenství ve „století páry“.

 

Které realizované zakázky považujete za prestižní a proč?

atx – technická kancelář pro komplexní automatizaci s. r. o. nechyběla v uplynulých 25 letech u žádného z velkých projektů v automobilovém průmyslu, které se v České republice realizovaly. Jednou z prvních významných zakázek byla kolem roku 2000 dodávka automatizace technologie lakovny ŠKODA AUTO v Kvasinách při výstavbě nových výrobních kapacit tehdy připravovaného nového vozu Škoda Superb. Pro firmu ŠKODA AUTO „atxTK“ realizovala v těch letech i další rozsáhlé dodávky do nové lakovny v Mladé Boleslavi, a to technologicky velmi náročný komplex konzervace dutin tzv. „Hohlraumkonservierung“ společně s dodavatelem mechanické části společností Eisenmann. Konečného zákazníka, firmu ŠKODA AUTO, zaujala „atxTK“ natolik, že jí následně zadala další dvě zakázky přímo a „atx TK“ tak dodávala linky pro novou lakovnu a pro výrobu v té době nového vozu ŠKODA Octavia.

Obrovským projektem, který zásadně ovlivnil vývoj společnosti „atx – technická kancelář pro komplexní automatizaci s. r. o.“, byla účast na realizaci výstavby podniku TPCA v Kolíně.

Na zelené louce, na polích „zlatého pruhu země české“ se v roce 2004 začaly stavět haly pro výrobu necelé tisícovky kusů malých městských vozidel značek Peugeot, Citroën a Toyota denně. Německý dodavatel technologie firma Eisenmann, a zejména japonský investor Toyota podrobili společnost „atxTK“ detailnímu zkoumání, detailním procesům zjišťování kvalifikace a kvality dodávek dřív, než se rozhodli, že „atxTK“ bude vedle dodavatelů přímo z Japonska hlavním dodavatelem celé elektro a automatizace technologie objektu lakovny. Projekt za milion eur realizovala „atxTK“ ve vynikající kvalitě, v přesně stanovených termínech a s ekonomickým výsledkem, který pomohl podniku k nevídanému růstu.

V roce 2005 byla „atxTK“ oslovena také první společností ve světě povrchových úprav a lakoven, firmou Dürr ze Stuttgartu, k účasti na dodávkách do nově budované společnosti Kia Slovakia poblíž Žiliny. Po složitých jednáních získala „atxTK“ další obrovskou zakázku, kde hlavním dodavatelem technologie byla firma Dürr Systems ze Stuttgartu a na projektu se podílely i další evropské firmy z Itálie, Německa, Polska a samozřejmě i ze Slovenska. Konečným odběratelem byla korejská firma Kia. Velmi dobře si pamatuji na kompletně dokončenou, čistou, uklizenou halu obrovských rozměrů, která však byla zcela prázdná, bez jediné technologické linky a kterou jsme měli v průběhu zhruba šestnácti měsíců zaplnit technologií tak, aby na konci vyjíždělo z této linky téměř 700 aut denně. Pod obrovským tlakem zákazníka, ale za vynikajícího vedení pracovníků firmy Dürr se celý záměr podařilo splnit pouze s několikadenním zpožděním. I zde technické řešení a nakonec i celá ekonomika

dokládaly zdatnost tehdejšího kolektivu pracovníků společnosti „atxTK“.

 

Jakým způsobem se snažíte zvýšit konkurenceschopnost firmy?

Naše společnost je chápána jako systémový integrátor. To znamená, že my v oboru průmyslové automatizace nabízíme zákazníkovi, na základě jeho zadání, řešení založené na hotových a na trhu dostupných prvcích – subdodávkách, které integrujeme do jednoho celku tak, abychom co nejlépe splnili jeho požadavky. Nemáme vlastně konečný produkt, který bychom mohli opakovaně stabilně nabízet a u něhož by si zákazník mohl ověřit jeho konkurenceschopnost třeba testy, zkušenostmi z provozu atp. Řešíme každý projekt, snad s výjimkou těch, co se opravdu doslova opakují, jako velkou neznámou, jako individuální řešení, které využívá sice dostupných hardwarových i softwarových prvků, aplikuje obecně známé postupy, ale v konečném řešení je originálem. Konkurenceschopnost v našem případě, domnívám se, spočívá především ve schopnosti vytvořit systém, který bez diskuse splňuje požadavky zákazníka a realizuje jím požadované řešení, včetně dodržení jeho představy i v oblasti nákladů, resp. konečné ceny. Bohužel i v našem oboru je cena mnohdy tím nejdůležitějším, co výběr dodavatele ovlivňuje. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že přestože naše nabídka byla perfektní, přestože naše reference byly výrazně lepší než reference konkurence, přesto sáhl investor k řešení, které ho stálo nejmenší finanční prostředky. Nejsem z toho opravdu šťastný. Očekával bych, že za kvalitní řešení je i zákazník ochoten zaplatit odpovídající vyšší částku. Mám-li se já rozhodnout mezi věcí podezřele levnou a věcí „solidně“ drahou, často mi hlavou probleskne přísloví, že nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.

Musím říci, že v našem oboru dnes cena představuje v mnoha směrech velkou váhu. A to už vůbec nemluvím o zakázkách veřejných, o zakázkách státních, kde až do nedávné minulosti byla cena vždy tím kritériem hlavním a rozhodujícím. Co za nejnižší cenu státní zákazník dostal, bylo státnímu úředníkovi převážně lhostejné. A co potom stály dodatky, doplňky a opravy řešení, bylo mnohokrát i za hranicí té nejdražší nabídky. Podle mého názoru je tedy konkurenceschopnost společnosti dána mixem mnoha parametrů, z nichž cena je pouze jedním z kritérií, ale rozhodně ne jediným.

Konkurenceschopnost je dána samozřejmě v první řadě kvalitou dodávaného díla, ale také „kvalitou“ nabízených dalších parametrů. Jako jsou třeba termíny realizace a v nemenší míře také např. kvalita záruční a pozáruční péče. Pevné vedení společnosti, kvalita a odborná úroveň pracovníků, promyšlený vzdělávací systém, dobrá organizace práce, perfektní a spolehlivé zajištění záruční a pozáruční péče. To jsou prvky konkurenceschopnosti společnosti. V posledních deseti letech se setkáváme s různými systémy ISO, které mají zaručit kvalitu té či oné společnosti. Ano, rozhodně zde jistý přínos je, ale není zásadní.

 

Jak hodnotíte podnikatelské prostředí v České republice?

Obávám se, že na tuto otázku bych snad ani odpovídat neměl. Snad proto, abych neurazil

někoho, kdo podnikatelské prostředí aktivně vytváří, kdo vytváří podmínky pro práci českých podnikatelů, a snad abych také neurazil někoho, kdo jako podnikatel je v tomto prostředí úspěšný a spokojený. Já jsem v této záležitosti skeptik, nemám dobré zkušenosti a nejsem úspěšný. České podnikatelské prostředí nepatří k těm, které by motivovalo veřejnost v České republice k podnikání, které by v případě problémů podnikateli pomohlo a umožnilo mu vyřešit problémy a v případě, že jeho práce je efektivní, podnikat i nadále. Uvedu pouze dva případy. V roce 2008 jsme na podzim od našich politiků slyšeli, že hospodářská krize naší republice nehrozí. Že ji vůbec nezasáhne a pokud, tak že se s ní naše hospodářství snadno vypořádá. V roce 2009 udeřila hospodářská krize v Evropě plnou silou a okolní státy, zejména Německo, okamžitě výrazně pomáhaly svým podnikům a podnikatelům, aby se s touto krizí vyrovnali. Šlo jim především o zachování provozu podniků, pracovních míst, o udržení odborníků a o vytvoření podmínek, aby to málo investic, které v té době existovalo, zůstalo v Německu. Jestliže česká vláda, mám pocit, do dnešního dne „kurzarbeit“ neuzákonila a nevytvořila podmínky pro jeho případnou aplikaci, tak německá vláda na začátku roku 2009 zavedla „kurzarbeit“ během několika týdnů a německé podniky, které na základě tohoto rozhodnutí okamžitě dostávaly podporu od vlády na zaměstnání svých odborníků, byly také okamžitě výrazně konkurenceschopnější proti našim dodávkám, právě úsporou těch zhruba dvaceti procent nákladů, které jim proplácel stát. A němečtí investoři během několika týdnů stornovali všechny zakázky, které objednali u nás, a umožnili je realizovat firmám ze své země.

Druhý příklad se dotýká české justice. Ani zde bych se nechtěl příliš šířit o svých zkušenostech s českou justicí jako takovou. Přesto ale musím uvést příklad, kdy skupina montérů při montáži našeho zařízení u prestižní německé společnosti Daimler ve Stuttgartu se při jakési oslavě večer opila a rozhodla se, že už nepůjde druhý den do práce, ale že si udělá volno. Zcizila firemní automobil a odjela do České republiky. Nesmírným způsobem tak poškodila jak firmu „atx-automotion s. r. o.“, tak jméno českých montérů a jméno Česka u společnosti Daimler celkově. Policie případ vyšetřila, vzniklá škoda byla pracovníkům předepsána k úhradě a byly jim pozastaveny mzdy za toto období. Následně jeden z výtečníků podal k českému soudu návrh na insolvenci společnosti z důvodu zadržování finančních prostředků. Česká justice doslova podle „presumpce viny“ okamžitě na firmu vyhlásila insolvenci a těžce ji tak poškodila v očích dalších zákazníků. Co na tom, že se do několika

týdnů ukázala tato insolvence jako nesmyslná, bezdůvodná a byla soudem vyřešena. V obchodním rejstříku nadále zůstává zapsaná a firmu i nadále poškozuje.

 

Co považujete za největší bariéru Vašeho podnikání/Vaší práce, jak by se měla omezit či odstranit?

V současné době je pro firmy našeho charakteru poměrně hodně práce. Průmyslová automatizace je skutečně žádaným zbožím díky tomu, jak rostou náklady na živou lidskou práci a skutečných odborníků se nedostává, dostává se průmyslová automatizace do povědomí podnikatelů jako prostředek, který umožní snížit nejen náklady na živou práci, ale také omezit vliv živé práce její fluktuací a nestabilní kvalitou. Nedávno jsme řešili projekt pro jednoho podnikatele v potravinářském průmyslu, který nahrazoval pracovnice na lince nasazením robotů. Bylo to zcela logické, protože cena robotů při jeho využití se skutečně dala srovnávat s náklady na pracovnice, které musel ve výrobě dosud využívat. Zde se oklikou dostáváme k těm bariérám, které nám naše podnikání omezují. Vedle státní byrokracie je to především naprostý nedostatek kvalitních odborníků, jejich úroveň, jejich praxe, jejich připravenost pro nasazení u firem našeho charakteru. Otázka personálu je v dnešní době vedle již dříve zmíněného podnikatelského prostředí největším problémem podnikatelů v České republice. Jestliže jsme po revoluci v roce 1989 žili v domnění, že všichni lidé v celé zemi musí mít vysokoškolské vzdělání, a zcela jsme pominuli vzdělání směřující k řemeslné práci, vzdělání směřující ke středně technickým kádrům, tak ovoce tohoto hloupého přístupu sklízíme dodnes. Čili záležitost dostupnosti a kvality odborného personálu považuji za největší bariéru našeho podnikání.

 

Podpora exportu a exportní strategie jsou tématem, o němž se často hovoří. Jak vidíte tuto problematiku z pohledu Vaší společnosti?

Naše firma je společností exportní. Jestliže nepracujeme v zahraničí přímo, pak pro zahraniční

společnosti pracujeme v Čechách. Devadesát procent našich příjmů nám na naše konta chodí v eurech. Díky sjednocené Evropě je práce pro zahraniční firmy oproštěna od řady formálních záležitostí, od balastu různých povolení a další byrokratické zátěže. Firmy našeho charakteru musí pracovat na export, pokud se mají uživit. Jejich předmět podnikání má skutečně mezinárodní charakter a mezinárodní pole působení potřebuje. A stejně tak desítky a stovky dalších společností. Česká ekonomika je prostě ekonomikou otevřenou, bez exportu se neobejde. K tomu ovšem je potřeba několik významných podmínek, které dnešní klima v České republice bohužel nesplňuje.

Za prvé potřebujeme odborníky, kteří jsou ochotní v České republice žít a pracovat, byť jejich ohodnocení neodpovídá možnostem, které by mohli mít v zahraničí. Za druhé je to otázka podpory exportu schopného průmyslu, ať už z hlediska finančního – bankovní úvěry, či z hlediska politického – ekonomické diplomacie nebo různých czechinvestů a czechtrejdů, které v zahraničí působí. Bohužel a budu opět kritizovat, neznám jediný úspěšný projekt České exportní banky, ale znám desítky projektů, které přes velkou slávu na počátku končily velkým průšvihem na konci. Já, který jsem zažil ještě činnosti podniků zahraničního obchodu Strojimport, Škodaexport, Polytechna a dalších, vzpomínám na tuto dobu jako na dobu zlaté éry českého exportu. Ano, tyto podniky plnily asi i jiné úkoly, ale v každém případě byly vybaveny odborníky s jazykovými a obchodními znalostmi a zkušenostmi, odborníky s možností a ochotou cestovat a pobývat v zahraničí. Na tuto dobu si vzpomenu vždy, kdykoliv dnes přijedu do zahraničí.

Byl jsem nedávno na veletrhu v Myanmaru, kde do chudičkého stánku CzechInvestu se valily zástupy myanmarských obchodníků a obchodních zástupců a dožadovali se pokračování dovozů – pivovarů, lihovarů, cukrovarů, a zejména traktorů, které tam první Československá republika i Československá socialistická republika vyvážela a které tam mají tak úžasné jméno, že je ani přítomnost nedalekého čínského průmyslu nevytlačila. My jsme bohužel se současnou „proexportní“ politikou neměli co nabídnout.

 

Výzkum, vývoj a inovace se dnes skloňují ve všech pádech. Je jimi podmíněn další rozvoj firem a jejich úspěch ve střetu s konkurencí o „místo na slunci“. Vyvíjíte a inovujete své produkty sami, nebo ve spolupráci s dalšími subjekty?

Již jsem několikrát zmínil naši společnost jako systémového integrátora, tzn. firmu, která z existujících subdodávek, z existujících částí vytváří na klíč řešení podle požadavků investora nebo zákazníka. Domnívám se, že u nás je otázka inovací založena především na odborných znalostech našeho personálu, na jeho schopnostech sledovat vývoj techniky v našich oborech, aplikovat to nejmodernější, co nám trh nabízí, včetně nejmodernějších technických postupů. Jsme příliš malá firma, než abychom měli vývojová a výzkumná centra, jsme však dostatečně velcí na to, udržovat si perfektní přehled o trhu, sledovat novinky v oboru i nejnovější vývojové trendy. Zde je tedy zásadní účast našich odborníků na veletrzích, konferencích, seminářích a jejich další vzdělávání. Spolupráce s výzkumnými a vývojovými ústavy, včetně vysokých škol, je pak dalším zdrojem výzkumných a inovačních aktivit naší společnosti.

 

Dostáváme se k internetu věcí (IoT) a Průmyslu 4.0. jedni o nich hovoří v superlativech, druzí s určitou skepsí. Jak vnímáte tuto problematiku? Ujíždí nám vlak, nebo naopak jsme papežštější než papež?

Nechci být škarohlídem ani skeptikem i v této věci, ale domnívám se, že v této záležitosti je tak trochu „příliš mnoho povyku pro nic“. Internet věcí i problematika Průmyslu 4.0 je logický vývoj techniky za uplynulé období. Jak se technika vyvíjela a rozvíjela a postupnými kroky získávala na kvalitě i kvantitě, stejně tak se rozvíjí internet věcí a rozvíjí se i to, čemu říkáme Průmysl 4.0. Nemyslím si, že je potřeba to hned nazývat revolucí. Jedná se fakticky o evoluční vývoj, jestliže se v 18. století objevil parní stroj a přinesl železnici a o století později Ottův motor přinesl možnost stavby automobilů a někdy ve 20. letech minulého století jsme přešli na jejich průmyslovou pásovou výrobu atd., pak je to zcela logický vývoj. Pamatuji si na svoje první projekty ve ŠKODA AUTO Mladá Boleslav někdy v roce 1975 a pamatuji si, že v té době jsme se tam s průmyslovým robotem prakticky nepotkali, respektive nepamatuji si na něj. Za 50 let vývoje se počet robotů rovná počtu pracovníků na výrobních linkách a myslím, že jsme o žádné nové průmyslové revoluci nehovořili. Stejně tak i internet věcí. Je zcela logické, že již dnes mohu svoje tepelné čerpadlo, plynový kotel, svoji TV, ledničku, pračku a třeba i spižírnu napojit na inteligentní řídicí systém, který bude dle mého zadání automatizovat určité činnosti. Doplňování spižírny může patřit mezi ně.

 

Jak se podle Vás v příštích letech projeví 4.0 na Vaší společnosti a průmyslu vůbec?

Mám pocit, že jsem i tuto otázku již zodpověděl v předcházejících reakcích. Průmysl 4.0, dle mého názoru, není věc revoluční, jedná se pouze o logické vyústění vývoje posledních 50 let. Znovu se mohu vrátit do minulosti, kdy v roce 1980 jsme ve společnosti ŽĎAS nasadili první tři roboty označené PR16 z Nového Města nad Váhem a museli velice těžce vymýšlet kritérium pro jejich zdůvodnění ve srovnání se třemi pracovnicemi, které v Jihostroji Velešín do té doby výkovky z lisu přesouvaly pomocí kleští bratru za 1 500 Kč měsíčně a nyní jejich místa zaujali tři statní „junáci“ z výzkumného ústavu na Slovensku bratru za 1,5 mil. Kč za kus. Ekonomicky se to nedalo zdůvodnit, technicky ovšem a z hlediska přínosu pro pracovní prostředí pro tyto tři pracovnice to byl obrovský pokrok. A to se psal rok 1980. Za těch necelých 40 let nasazení robototechniky doznalo obrovských změn a obrovského rozvoje a dnes je přímo podmínkou pro to, aby ten který výrobce obstál, aby ten který výrobce byl konkurenceschopný. Navíc k tomu přistupuje i nedostatek kvalitních lidí, kteří by zodpovědně a spolehlivě plnili úkoly, kteří by zodpovědně a spolehlivě, bez nároků na zvyšování mzdy, bez nároku na dovolené a mzdy realizovali to, co dokáže realizovat robot. Průmysl 4.0 se projevuje na naší společnosti velmi intenzivně již dnes. A do budoucna? Každý člověk, který na výrobní lince zbyde, bude pro projektanty a konstruktéry „potenciální“ nepřítel směřující dříve či později k likvidaci – k náhradě robotem či automatem.

 

Robotizace průmyslu probíhá řadu let, o jeho kybernetizaci se hovoří. Dnes je některými označována za hlavní cíl Průmyslu 4.0. Je podle Vás reálné, aby v horizontu několika desetiletí byly roboty schopny v převážné míře nahradit lidi?

Myslím si, že roboty skutečně zcela vytlačí pracovníky z práce, která je rutinní, z práce, která je algoritmizovatelná, z práce, která je monotónní, a kde vlastně člověk jenom nahrazuje, či doplňuje automat nebo robot. Limitujícím faktorem dosud byla periferní zařízení, jejich provedení jejich dovednosti, jejich citlivost a jejich schopnost rozlišit a vnímat. S rozvojem periferních zařízení pro roboty se pravděpodobně časem podaří nahradit člověka i v takových činnostech, v jakých ho dosud nahradit nebylo možné. Jestliže výkony procesorů, „mozků“ robotů se blíží výkonu mozku člověka a někdy ho i překračují – viz šachové partie člověk versus počítač, tak z hlediska periferií – viz např. počítačové vidění versus lidské oko – mají roboty stále ještě co dohánět. Kde ovšem člověka pravděpodobně nikdy nenahradíme, je otázka právě těch profesí, které i naše společnost sdružuje a jež se v naší společnosti uplatňují.

Potřebujeme stále více analytiků, mechatroniků, programátorů, projektantů a těch lidí, kteří nasazení a aplikaci robota promyšleně provedou, a nebude to vždy jenom algoritmizovatelné řešení. Potřeba takových lidí bude stále větší a větší, protože zatím neznám příklad, kde by roboty byly schopny projektovat samy sebe, reprodukovat samy sebe v nasazení do výrobních linek. Ano jistě, i tato práce, či spíše i toto myšlení je algoritmizovatelné, ale nás nezajímají řešení algoritmizovatelná, nás zajímají řešení nová, neotřelá, nás zajímají „zkratky“ v těchto řešeních, a to se obávám je stále nepřekonatelnou předností člověka a jeho mozku.

 

Rozvoj další výroby a zvyšování kvality je úzce spojeno s takříkajíc lidským faktorem. Máte dostatek kvalifikovaných zaměstnanců, pokud ne, jak tuto situaci řešíte? Jak se staráte o své zaměstnance, jaký motivační program nabízíte?

I na tuto otázku jsem již v tomto článku částečně odpovídal, respektive odpověď naznačil. Jednoznačně musím říci, že nemáme dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Zcela nám chybí kvalifikovaní a kvalitní pracovníci od řemeslníků po projektanty, programátory, lidi, kteří řeší vizualizace a komunikaci člověka se strojem, chybí nám ale i vedoucí projektů a vlastně odborníci všech profesí, které naše společnost využívá. Druhá věc je kvalita těch, kteří nám svoje služby a znalosti nabízejí. Úroveň našich vzdělávacích institucí je úděsná. Dobře, připusťme, že všichni nebudeme matematici, všichni nevyužijeme logiku či dynamiku těles. Ale co říci např. k výuce a ke znalostem cizích jazyků? Jsem zděšen skutečností, že absolvent s maturitou přijde k přijímacímu pohovoru a uvádí, že maturoval z cizího jazyka a přitom není schopen v tomto cizím jazyce přijímací pohovor absolvovat. Obávám se, že české školství ve snaze, kterou neumím pochopit, naprosto degradovalo vzdělání v naší zemi na něco, co jsme zde nikdy neměli.

České země byly vždy zdrojem vzdělaných a schopných odborníků, kteří byli schopni vyrábět

všechno, patentními tužkami počínaje a nádobami pro jaderné reaktory konče. Dodnes, když se setkávám se svými kamarády z Rakouska a když v poněkud povznesené náladě hodnotíme Rakousko-Uhersko jako předobraz Evropské unie, zdůrazňují moji rakouští přátelé skutečnost, že i v jejich zemi se dodnes traduje, že Čechy byly vždy strojírenskou velmocí,

zatímco Uhry byly velmocí zemědělskou a Rakušani to dávali jako úředníci všechno dohromady. Jsem naprosto zděšen úrovní absolventů středních a vysokých technický škol, kteří v nich bohužel vyrostli v uplynulých dvaceti letech podle jediného kritéria a s jediným cílem – finančně zajistit jejich pedagogický a pomocný personál. Jakou kvalitu technického vzdělání může asi poskytnout vysoká škola polytechnická ze známého krajského města, nabízející ve svém portfoliu výuku porodních asistentek a zároveň i výuku průmyslové automatizace?

V současné době je pro nás jedinou alternativou „dovoz“ technických kádrů ze zemí, kde se občas naleznou, kde jsou nevyužity, nezaplaceny a jsou ochotny u nás v našich podmínkách pracovat. A tak integrujeme do našich týmů pracovníky ze Slovenska, Ukrajiny, Běloruska, Iránu a dalších zemí a doufáme, že se nám v naší zemi snad brzy objeví nový Jan Ámos, aby tu strašlivou devastaci školství zastavil.

 

Je tu ještě jeden aspekt, který se dotýká Vaší práce, a tím je energetická účinnost, přesněji úspory energie. Česká republika se zavázala snížit spotřebu energie do roku 2020 o přibližně 50 PJ. Dosáhnout toho je téměř „nadlidský úkol“. Vaše řešení v oblasti úspor energie přinášejí nemalé úspory. V jakých směrech?

Ano, toto je jeden z aspektů, o kterém víme, který se snažíme sledovat a řešit. Vždy je to ale především otázka investora, který prostě musí nad těmito záležitostmi přemýšlet a musí být

motivován hledat řešení, která mu ty úspory energie skutečně přinesou. A chce-li stát dosáhnout avizovaných úspor, musí si s tou motivací zatraceně lámat hlavu on. Já těžko mohu nutit investora, aby použil naši automatizaci pro bytové domy, kdy s využitím tepelných čerpadel ušetří 30–50 % nákladů na energii. Já těžko mohu motivovat investora pro využívání hybridních vozidel a elektromobilů. Uvedl bych takové dva příklady. Oba dva jsou z Německa, kde jsou skutečně v čele zemí při hledání a řešení úspor energie. Právě v Německu jsme realizovali dva projekty, které získávaly zpětně energii z technologického procesu lakování, který je energeticky velmi náročný, zejména ve fázi sušení. Tato energie byla zpětně získávána jakousi formou rekuperace a používána znovu ve stejném technologickém procesu. Ale znovu bych zdůraznil tu záležitost, že to je především otázka investora, který musí nad touto problematikou přemýšlet a musí hledat projekty, které by mu mohly ty úspory přinést. My jako systémový integrátor jsme schopni pak takové projekty realizovat.

 

Jaké je Vaše životní krédo?

Tak teď jsem trochu zaskočen. Takovou otázku mi ještě nikdo nikdy nepoložil. Nikdy jsem na ni neodpovídal, byť samozřejmě v období, které v současné době prožívám a kdy je mi vlastně šedesát čtyři let a mám svůj produktivní věk již za sebou, nad touto otázkou často přemýšlím. Mám pocit, že jsem celý život zasvětil práci, snad poctivé a zodpovědné práci. Vztah k práci bylo i kritérium, podle kterého jsem hodnotil lidi, své spolupracovníky, pracovníky naší firmy i firem dodavatelských. Je přece krásné, když někdo pracuje tak, aby vytvářel nové hodnoty, aby vytvářel dílo, které slouží lidem, které zde po něm zůstane a za které se nemusí stydět. Já jsem byl nesmírně hrdý na to, že jsem Čech, a už jsem to v tomto rozhovoru uvedl, když jsem přijel do Myanmaru a tam místní skupina podnikatelů doslova „dorážela“ na zástupce jedné plzeňské firmy, aby jim dodali takový cukrovar, který jim v roce 1936 postavila firma Škoda Plzeň, který dodnes pracuje, byť jeho součástí je ještě parní stroj, byl jsem na ty naše předky nesmírně hrdý. Může být něco krásnějšího v životě než mít jako projektant, jako dodavatel po 70 letech na druhém konci zeměkoule pomník tohoto druhu?

 

Podle jakého klíče si vybíráte spolupracovníky, dáváte přednost intuici nebo referencím?

Ve svém životě jsem si musel mnohotisíckrát vybírat spolupracovníky, ať již do přímé spolupráce se mnou anebo třeba do firmy na jiné pozice. Reference jsou věc nádherná, pokud někdo má skvělé reference, je jistě jednání o jeho spolupráci výrazně jednodušší. Na druhé straně jsem zažil několik desítek nástupů hochů přímo z vysoké školy, kteří přišli bez referencí, a přesto byli schopni odvádět perfektní výkon. Je smutné, že takoví lidé se objevovali spíše na začátku mého podnikání. Je smutné, že takoví lidé nastupovali třeba do firmy ŽĎAS nebo do firmy „atx s. r. o.“ v období, kdy jsme začínali. Nemohu si pomoci, ale kvalita vzdělání v České republice jde rapidně dolů s počtem vysokých škol, které jsou zde otevírány. A kdo neumí, nemůže mít ani reference ani nepřesvědčí svým vystupováním a chováním.

 

Z čeho Vy osobně máte hlavní radost ve své práci a proč?

Velkou radostí v mém životě byla skutečnost, že jsem celý život mohl dělat tento krásný a zajímavý obor, který jsem v roce 1975 vystudoval. Tehdy to byl nový obor. Jmenoval se „automatizované systémy řízení“ a my jsme byli jeho první absolventi. Následně jsem si vzdělání prohloubil vědeckou aspiranturou na ČVUT Praha, ale pak již jsem se vrhl do víru praxe a byl „nucen“ řešit problémy průmyslové automatizace v opravdu praktických podmínkách na všech kontinentech naší Země s výjimkou Arktidy, Antarktidy a Austrálie. A i když to někdy nebylo úplně příjemné, bylo a je to krásné a já jsem měl to štěstí, že jsem celý život tento obor mohl dělat a nikdy ho nemusel změnit a nemusel jsem se učit něco nového.

Druhou velikou radost mám, když se mi po řadě let ozve zákazník, který mi zatelefonuje, že ten stroj, který jsme realizovali před 20 lety dosud funguje, a kdyby měl jen trochu méně „ošoupané označení tlačítek“, tak by byl funkční i nadále. Ozvala se mi nedávno Česká zbrojovka ve Strakonicích, že frézka, kterou jsme z klasické frézky nasazením tehdy nejmodernějšího řídicího systému Heidenhein předělali na CNC řízení, do dnešního dne funguje a že by chtěli jenom inovovat řídicí systém a ona by mohla pracovat i nadále. Ani tenkrát před 20 lety jsem nevěřil, že se ten projekt povede, že zákazník bude spokojený. Dnes po 20 letech mi zákazník hlásí, že chce stroj rekonstruovat a nadále využívat.

Před dvěma lety jsem s delegací zástupců německé firmy CCW navštívil lakovnu firmy TPCA v Kolíně. Projekt, který jsem v tomto rozhovoru již zmiňoval. Věřte, že jsem byl šťasten, když člověk, který delegaci německého zákazníka prováděl, hovořil o práci „atx“ v superlativech. To je pro mě to největší ocenění a radost.

 

Kdo jsou nebo byli Vaším vzorem a proč?

Mým vzorem po celý život byli vždy lidé, kteří vytvářeli nové hodnoty. Lidé, kteří svým umem, svou prací vytvářeli díla, která sloužila druhým lidem, sloužila společnosti, rozvíjela společnost. Chcete-li vědět konkrétní jména, byli to čeští podnikatelé, kteří v první Československé republice zakládali a budovali své podniky, z nichž žijeme a těžíme dodnes – Tomáš Baťa, Emil von Škoda, Václav Laurin a Václav Klement, Emil Kolben, František Křižík. K těmto lidem mám velkou úctu a velmi je obdivuji. Měl jsem vždy velkou radost, když někdo vytvořil věc, která byla nová, postavil nový dům, postavil krásnou novou silnici. Mým vzorem byli a jsou lidé, kteří, znovu to opakuji, vytvářejí hodnoty.

I v dnešní společnosti najdeme osobnosti, podnikatele, ale i řemeslníky, kteří svojí činností skutečně vytvářejí nové hodnoty a posouvají český průmysl kupředu. Zmínil bych snad jenom jednu osobnost a tou je ředitel společnosti Strojmetal v Kamenici u Prahy pan Ing. Jelínek starší.

 

Můžete nám přiblížit plány společnosti do budoucna?

V dnešním období je pro mě zásadní obnovení dobrého fungování společnosti po surových a necitlivých zásazích insolvenčního správce a insolvenčního soudu v Brně do společnosti v letech 2012–2013. Mám i určité plány a určité úvahy do budoucna, přestože v současné společnosti je pro mne důležitější takové operativní plánování a operativní řízení a zajištění určitého prospěchu společnosti okamžitými opatřeními. Mám snahu obnovit to dobré fungování společnosti atx před insolvenčním řízením v roce 2012, mám snahu obnovit velikost společnosti včetně počtu zaměstnanců tak, aby navázala na dobrou tradici, která zde byla.

 

 

Celý článek ke stažení zde:

CI03_2016_16_21_Doufáme_ATX