Energetika a doprava versus ochrana životního prostředí v Německu – souboj argumentů nebo ideologií?

Při sledování nedávné reportáže severoněmecké veřejnoprávní televize Norddeutscher Rundfunk ze skupiny ARD na téma „Metan z vrtů v Severním moři zatěžuje klima“ by se neznalý divák mohl nechat unést myšlenkou, že byl objeven další nebezpečný zdroj poškozování klimatu, proti kterému je zapotřebí rychle a rázně zakročit. Jenže tomu tak není. Jde pouze o jeden z dalších tahů na šachovnici dříve skrytého, v poslední době už zcela otevřeného boje proti celé branži těžby ropy a plynu v Německu. Reportáž podpořila regionální Zelené i místní tzv. „občanské iniciativy“ v aktivitách, zaměřených proti těžbě fosilních surovin a zároveň vyvolala svou zaujatostí nevoli mezi odborníky v oboru těžby ropy a plynu.
Od veřejnoprávní televize se očekává objektivní, nezaujaté zpravodajství, ve kterém dostanou všichni zainteresovaní potřebný prostor pro uplatnění svých argumentů. Nestalo se tak nejen u zmíněné reportáže, ale u řady dalších.  V poslední době přibývá zpráv, které se nacházejí na hranici ideologického přesvědčování veřejnosti. Zaštiťují se ušlechtilými a „nenapadnutelnými“ pojmy jako je „ochrana životního prostředí“, „ochrana zdraví obyvatelstva“ a skutečně objektivní informace se ztrácejí kdesi v pozadí. I reportáž o unikání metanu v Severním moři obsahuje řadu nepravdivých resp. nepřesných informací, které však zřejmě vyhovovují jejímu žádoucímu vyznění. V reportáži se například uvádí, že v Severním moři je okolo 25 000 vrtů (ve skutečnosti jen zhruba 11 000 vrtů), z nichž uniká do atmosféry metan, který je pro klima na zeměkouli ještě podstatně škodlivější než kysličník uhličitý. Přímo na dolnosaském pobřeží Severního moře jsou emisemi metanu údajně postiženy „stovky vrtů“ (ve skutečnosti jde o necelou stovku vrtů).
Autoři reportáže dále odvodili obdobný problém u vrtů na pevnině. Dokládají to na příkladu USA, kde byly za pomoci leteckého monitoringu zjištěny „úniky metanu z již nepoužívaných vrtů“. Zapomněli ale uvést, že v USA platí zcela jiné předpisy než v Německu, kde se na rozdíl od USA musí povinně všechny nefunkční vrty zasypat a hermeticky uzavřít tak, aby nedocházelo k emisím zemního plynu ani dalších medií. Dále se v reportáži uvádí, že jedním z možných zdrojů unikajícího metanu ze dna Severního moře jsou tzv. metanové „kapsy“ v malých hloubkách stovek metrů pod dnem, jejichž homogenitu vrty narušují. Chyběl ovšem dodatek, že právě takovým zdrojům metanu se vrtné společnosti v praxi úzkostlivě snaží vyhnout, protože výron plynu z nich ve fázi vrtání může být v extrémních případech obtížně zvládnutelný a velmi nákladný.
Politikové by měli zasahovat uvážlivě
Tématu se po odvysílání neobyčejně pohotově a aktivně ujala také politika – například poslankyně Bundestagu Nina Scheerová - dcera Hermanna Scheera (SPD), jednoho z iniciátorů zákona o podpoře energií z obnovitelných zdrojů - EEG. Poslankyně požaduje absurdní zvýšení ceny elektřiny, vyrobené pomocí ropy a plynu o 11 centů/kWh s ohledem na údajné „následné škody“, způsobené těžbou těchto fosilních paliv na životním prostředí. To by odpovídalo skoro třetinovému zvýšení aktuální ceny elektřiny pro německé domácnosti, která už nyní patří k nejvyšším v Evropě.
Podle údajů Spolkového svazu ropy, plynu a geoenergie (BVEG) se úniky metanu do ovzduší při těžbě a manipulaci se zemním plynem pohybují okolo zanedbatelných 0,02 % celkové těžby zemního plynu v Německu. Navíc se podstatná část nevyužitelného metanu spaluje v hořácích přímo u produkčních vrtů. Dokonce i kdyby byly vzata nejhorší alternativa úniku metanu, uvedená v samotné reportáži a násobila se 25x (metan má na klima zeměkoule zhruba 25 krát větší vliv než CO2), pořád by se jednalo celkově o pouhých 0,047 procenta celkových německých emisí CO2. Že by se právě v tomto případě jednalo o významný zdroj škodlivých emisí do atmosféry, je tedy více než přehnané. V celé reportáži nepadlo ani slovo o přírodních zdrojích metanu, kterými jsou například: v malých hloubkách uložená ložiska hnědého uhlí – tedy rozsáhlá území severního a východního Německa, dále močálové oblasti, vnitrozemské vodní plochy (jezera, rybníky, přehrady – tedy potažmo také vodní elektrárny apod.). Nezmiňují se ani bioplynové stanice ani velkochovy dobytka, které jsou také vydatnými zdroji metanu emitovaného do zemské atmosféry. Celá aféra proto vyvolává pocit uměle ideologicky „přifouknutého“ problému a připomíná spíše „hon na čarodějnice“ než seriozní věcnou diskuzi o problematice.
Kampaň proti těžbě ropy a plynu v Německu
Neúprosná politická a mediální kampaň proti branži těžby ropy a plynu, která údajně „upřednostňuje své zisky před ochranou životního prostředí“ byla zahájena v Německu vlastně už před zhruba 5 lety. Také tehdy byla odstartována na základě americké televizní reportáže s názvem „Gasland“ o „masívním poškozování životního prostředí a zdraví obyvatel v USA kvůli rozsáhlé těžbě břidličného plynu a ropy z takzvaných nekonvenčních ložisek.“ Reportáž se stala argumentačním nástupištěm pro Zelené a místní tzv. občanské iniciativy v Německu k zahájení ofenzívy, zaměřené proti německému oboru těžby ropy a plynu. Hlavní argumenty této moderní inkvizice se točí kolem technologie tzv. „hydraulic fracturing“ – lidově „fracking“.
Výsledkem je na jedné straně skutečnost, že v Německu platí jedna z nejpřísnějších legislativ pro průzkum a těžbu ropy a plynu i pro související ochranu zdrojů pitné vody na světě – což je možno považovat za objektivně poměrně pozitivní fakt. Ale na druhé straně jsou dopady na vlastní obor těžby ropy a plynu zhoubné.  Branže je zvyklá na velmi přísné předpisy už z dřívějška a Němci považují už dlouho ochranu životního prostředí za jednu ze svých priorit a jsou v ní často i vzorem pro ostatní svět. V posledních asi 5 letech se už neprovádí žádný „fracking“ – který se v Německu běžně aplikoval při těžbě ropy a plynu z konvenčních ložisek po více než půlstoletí, bez jediné prokazatelné havárie s dopadem na životní prostředí. Přestává se investovat, klesá průzkumná vrtná činnost, propouští se kvalifikovaní zaměstnanci. Dalším možná i nechtěným „vedlejším produktem“ aktivistického tažení je ovšem také poněkud absurdní zpřísnění podmínek pro vrty v hlubinné geotermii, které mají významný potenciál v Německu v oboru dodávek elektřiny a hlavně tepla z obnovitelných zdrojů. Naproti tomu ve Francii byla geotermie ze všech zákonů proti „frackingu“ výslovně vyňata.
Svět se bez fosilních paliv ještě nějakou dobu neobejde
A jako by toto vše nestačilo, vytáhnou němečtí zelení aktivisté – s vydatnou podporou veřejnoprávní televize - ještě jakousi „metanovou“ kartu... Opravdu je cílem zcela zlikvidovat branži těžby ropy a plynu v Německu? Poslední vývoj připomíná silně hon na čarodejnice a závan totality, která také páchala „dobro“ pod rouškou nejušlechtilejších idejí. Přitom bez ropy a plynu se Německo stejně jako ostatní svět ještě nějakou přechodnou dobu – asi několik desítek let -  neobejde. A tudíž výpadek v domácí produkci se bude muset nahradit dovozem, což bude nejen dražší, ale bude mít paradoxně i negativní dopad na životní prostředí kvůli dopravě ze vzdálených ložisek – hlavně z Ruska a z Blízkého východu, což je i politicky riskantní. O tamní úrovni ochrany životního prostředí nemluvě.
Zelení si vzali na mušku vyspělou branži
Německé odvětví těžby ropy a plynu je vysoce inovativní, vytváří silné zázemí pro expanzi německých olejářských firem do zahraničí, má významný exportní potenciál – zejména v oblasti technologií a know-how a v neposlední řadě zaměstnává okolo 10 000 většinou vysoce kvalifikovaných pracovníků přímo v oboru, další zhruba stejný počet pracovních míst je na oboru závislých. Zkušenosti branže ropy a plynu se už dnes také široce využívají pro rozvoj zejména hlubinné geotermie, která má obrovský potenciál dalšího rozvoje s minimálními dopady na životní prostředí.
U nejzavilejších zastánců zaklínadla „ochrany životního prostředí“ - kteří vyznávají jen pojmy jako „zákaz“ a „kvóty“ - lze celkově pochybovat, zda jim vůbec ještě jde o věc, nebo spíše o to uzurpovat si právo na „absolutní pravdu“ a tu pak všemi prostředky prosazovat - a to bez ohledu na dopady a náklady s tím spojené. Jde o všechny ty nekompromisní zakazovače fosilních paliv, dieselů a do budoucna možná celé zbytečně drahé osobní dopravy auty, když máme fungující veřejnou dopravu... Pokud přitom jsou přesvědčeni, že prospívají své politické straně, hnutí, iniciativě či samotné myšlence udržitelného rozvoje, jsou na omylu. Svým extrémismem ji poškozují, jak ostatně ukázaly poslední volby v ČR, ve kterých se Zelení beznadějně propadli a také v Německu oslabili.
Dopady odchodu Německa od jaderné energetiky
Příkladem unáhleně emocionálního řešení problémů, plodících strukturální potíže celého odvětví, mohou být i dva veletoče, ke kterým došlo v Německu v jaderné energetice. Nejdříve schválil Bundestag na doporučení spolkové vlády Angely Merkelové koncem roku 2010 prodloužení životnosti německých jaderných elektráren průměrně o 12 let.  Krátce na to na jaře 2011 - pod sugestivním dojmem jaderné katastrofy ve Fukušimě – iniciovala kancléřka Angela Merkelová dočasné „atomové moratorium“ a následně dokonce návrhy zákonů k definitivnímu vystoupení Německa z jaderné energetiky, spojené s tentokrát naopak zrychleným odstavením existujících jaderných elektráren postupně nejpozději do konce roku 2022. Jednalo se o poněkud zbrklé rozhodnutí, neboť nebylo jasné, čím se výpadek jaderných energetických kapacit vlastně nahradí. Technologie výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ani ukládání přebytečné energie (akumulace) v té době ještě nedospěly do stádia, v němž by byly schopny převzít celé břemeno bezpečných dodávek elektřiny bez nutnosti extrémně nákladných investic. Kvůli rostoucímu podílu vyroby elektřiny z obnovitelných zdrojů je zapotřebí instalovat více než dvojnásobek výkonu, potřebného ke krytí německé spotřeby elektřiny a navíc držet velké rezervy výkonu fosilních elektráren pro případy výpadku obnovitelných zdrojů. Jistě – pokrok se možná trochu urychlil, ale zároveň nastaly velké problémy s přenosovými sítěmi v důsledku regionálních nerovnoměrností výroby a spotřeby, dále s kolísáním cen, s energetickou bezpečností, se zajištěním dostatečného množství financí na likvidaci jaderných elektráren i zatěžováním sítí sousedních států s nebezpečím blackoutů. Přechod na obnovitelné zdroje by mohl probíhat harmonicky, promyšleně a hospodárně. Místo toho se pod tlakem neúprosného času řeší jednotlivé naléhavé úkoly mnohdy i se zvýšeným rizikem a s extrémně vysokými náklady. Nikdo na světě například nemá zkušenosti s několik set kilometrů dlouhým dálkovým vedením vysokého napětí podzemním kabelem SÜDLINK, který má být vybudován mezi severním a jižním Německem. Regionální nerovnováha mezi výrobou a spotřebou elektřiny – na severu nadvýroba zejména elektřiny z větru, na jihu nedostatek elektřiny – tak způsobuje zemi obrovské náklady. Totéž platí pro opatření, nutná ke stabilizaci současných přenosových sítí – tzv. redispatching. Jeden z velkých provozovatelů elektrických sítí TENNET ohlásil rekordní náklady za nouzové zásahy do svých elektrických sítí v roce 2017 ve výši téměř 1 miliardy eur = zhruba 25 miliard korun. Tyto mimořádné náklady budou nadále nezbytné přinejmenším do ukončení dostavby elektrické přenosové soustavy – hlavně vedení vysokého napětí SÜDLINK ze severu na jih Německa, plánovaného na rok 2025. Od roku 2022, kdy má být odstavena z provozu poslední německá jaderná elektrárna, ale vzrostou náklady na redispatching v celém Německu dokonce na zhruba 4 miliardy EUR ročně – tedy více než 100 miliard korun!  Důsledkem je také nepříznivý vývoj cen elektřiny pro spotřebitele – německé firmy a domácnosti, které tyto náklady nakonec zaplatí v ceně elektřiny. Již nyní patří k nejvyšším v EU. V roce 2017 činila průměrná cena elektřiny pro domácnosti v Německu 29,23 centů/1kWh (cca 7,40 Kč/kWh). Podíl tzv. síťových poplatků, které slouží ke krytí nákladů provozu, výstavby el. sítí i nouzových zásahů do nich, tvoří zhruba čtvrtinu ceny elektřiny pro konečné spotřebitele. Postupná likvidace jaderných elektráren také absurdně přispívá k propadu v plnění německých cílů snižování emisí CO2. V roce 2017 se tak dokonce emise CO2 v SRN zvýšily, místo kýženého snižování! Do Německa si v této souvislosti  celkem trefně rýpl v dubnu 2018 i - jinak vůči svému hlavnímu partnerovi v EU loajální - francouzský prezident Macron, když na půdě Evropského parlamentu konstatoval, že „pokud dochází k náhradě jaderných elektráren uhelnými, má to málo společného s ochranou klimatu“... 
Dieselgate signalizuje problémy v dopravě
K podobně nelogickému vývoji směřuje také situace v dopravě - zejména kolem dieselových motorů. Celá léta zhruba od poloviny 80. let byli Němci přesvědčováni svou politickou elitou, že se jedná o ekologicky nejlepší variantu pohonu aut, která emituje méně CO2 než benzínové motory, a tedy přispívá k ochraně klimatu. Zelení ideologové, kteří stáli u zrodu kampaně, se přitom zcela soustředili na CO2 a naprosto přehlédli problematiku oxidu dusíku a pevných částic. Nyní se z dieselů stává hlavní viník znečištění vzduchu v 70 německých městech, překračujících povolené emise 40 mikrogramů kysličníků dusíku na metr krychlový vzduchu a přímo tak ohrožujících zdraví svých obyvatel. V německých médiích se dokonce objevují vážně míněné výzvy – na zvláště dopravou zatížených ulicích měst nosit děti raději v náručí, protože koncentrace škodlivin nízko nad zemí je životu zvláště nebezpečná... Vlastníkům dieselových aut hrozí zákazy vjezdu do center měst a dramatická ztráta hodnoty  jejich aut  - v podstatě „vyvlastnění za bílého dne“... A politikům a automobilovému průmyslu, kteří to svorně způsobili, se zatím daří tvářit se, že se jich to netýká. A tak si i nadále diesely v Německu „užívají“ daňovou výhodu nafty vůči benzínu, kterou zavedla vláda kancléře Kohla už v roce 1986 a postupně se vyšplhala z 0,69 centů/litr na 18,41centů/litr v roce 1999, platných dodnes. Ročně tak stát zvýhodňuje dieselová auta vůči benzínovým celkovou částkou 8 miliard eur – tedy více než 200 miliard Kč, o kterou se zároveň ochuzuje státní pokladna. Výsledkem je složení automobilového parku v Německu s převahou dieselů na rozdíl od Japonska a USA, kde jsou dieselová osobní auta provozována v zanedbatelném rozsahu. Náplastí pro majitele dieselových aut v Německu na aféru „Dieselgate“ se měla stát nedávná šrotovací prémie, zaměřená na likvidaci „zastaralých dieselů“. Podílely se na ní stejným dílem stát a automobilky. Pokud pomineme absurdní následek, že se tak opět zvýšila produkce automobilek – hlavních viníků aféry - a tedy jejich příjmy, vedlo rozhodnutí také k likvidaci zdaleka ne opotřebovaných a zcela funkčních dieselů – sešrotován tak byl např. i VW Touareg s rokem výroby 2012 a řada dalších podobných aut! Související „ekologickou stopu“ takového politického rozhodnutí netřeba popisovat.
Ochrana zdraví a životního prostředí určitě ano, ale....
Objektivně nelze zpochybňovat fakt, že rostoucí populaci lidstva na Zemi a dopady jejího působení na planetě je nutné kompenzovat snahou o dosažení udržitelného rozvoje. Přesto nejsou asi zákazy pro „fosilní“ technologie, unáhlené odstavování jaderných elektráren, ani zákazy vjezdu dieselových aut do měst optimálním řešením. Inovativní technologie šetrné k životnímu prostředí potřebují také svůj čas pro skutečně harmonický rozvoj a postupné dosažení dominance. Snaha řešit záležitosti disrupčních změn technologií politickou resp. ideologickou cestou je jako pokoušet se zákonem urychlit růst dětí. Nikdo nestojí o zákazy – ani průmysl, ani spotřebitelé. Jen volná skutečně konkurenční soutěž a svobodný trh - a tedy potažmo zákazník – může definitivně rozhodnout o úspěchu té či oné technologie. A to i velmi rychle, jak ukázal názorně například přechod od klasické fotografie k digitální.  Pokud už politikové chtějí nebo musejí zasahovat, měli by tak činit uvážlivě, bez emocí a s plným vědomím všech následků.  
Závěrem ještě jedna zajímavá souvislost. Podle průzkumu německého magazínu pro politickou kulturu CICERO jsou mezi 100 nejvlivnějšími intelektuály v Německu pouze dva zástupci přírodních věd. Diskuzi v mediích například o vizích přírodovědeckého a technologického rozvoje průmyslově vyspělého Německu tak vedou hlavně vědci z humanitních oborů, politologové, právníci, teologové ...
Zdeněk Fajkus, Mnichov