ENERGIEWENDE má i v Německu své odpůrce, jedním z nich je profesor Sinn

Jedním z dlouhodobých kritiků německé energetické reformy tzv. Energiewende je všeobecně uznávaný ekonomický odborník - prezident mnichovského ifo institutu a řádný profesor ekonomické fakulty Univerzity Ludvíka Maximiliana (LMU) v Mnichově Hans-Werner Sinn. Ve světových médiích je nejvíce citovaným ekonomem z Německa. Pokud tedy pozvedne svůj kritický hlas „fundovaný a bojovný“ mnichovský profesor Sinn, je na místě pozorně naslouchat jeho argumentům. V posledních letech se argumentace profesora Sinna vyvinula do následujících tezí, které opatřujeme v některých případech zároveň vybranými typickými argumenty oponentů hlavně – ale nejen - z řad strany Zelených. Přitom existují i oblasti, ve kterých je prof. Sinn zajedno se svými oponenty. Například ve vlivu lidské civilizace na světové klima a oteplování planety, nutnosti koordinovaného postupu v rámci EU, posílení ekologických aspektů v energetice podporou a skutečným rozvojem trhu s emisními povolenkami. Nutnost omezení emisí CO2 považuje prof. Sinn za jednu z největších výzev světa pro další léta. Má ale jiný přístup k výběru nástrojů pro řešení této výzvy a Energiewende nepovažuje za správné řešení.

● Je třeba zásadně posílit evropský (mezi firmami) resp. světový (mezi státy) trh s emisními povolenkami a přesunout na tento tržní nástroj hlavní těžiště tlaku na změny v energetice, dopravě atd. - tedy ve spotřebě primární energie. Pokud by tento nástroj skutečně fungoval, tak s poměrně nízkými náklady můžeme – a to v celé EU – dosáhnout skutečného snížení emisí CO2. Rizika nesprávné alokace obrovských německých finančních prostředků – v rámci Energiewende – by se tím výrazně snížila. Také obchodování s emisními povolenkami mezi státy, které nyní zahrnuje zhruba jednu třetinu světových emisí CO2, je zapotřebí rozšířit na všechny země nebo aspoň minimálně na ty rozhodující. Hlavně se jedná o zapojení USA, Číny a Indie – tím by se tato forma rozšířila na sedmdesát procent světových emisí CO2.  

● Dosavadní opatření v Německu i samotná Energiewende se soustřeďuje na snižování poptávky po fosilních surovinách. Pokud se ale nesníží světová nabídka ropy nebo plynu – a jejich toky ke spotřebitelům se pouze teritoriálně přesměrují, nemůže dojít ke snížení emisí CO2 ve světovém měřítku. Může dokonce dojít k tzv. „zelenému paradoxu“- tedy, že na základě oznámení více důležitých odběratelských zemí o odchodu z fosilní energetiky se producenti fosilních surovin budou snažit využít poslední možnosti a vrhnou na světový trh dokonce ještě vyšší množství fosilních energetických surovin, než je jejich současná světová nabídka. Proto je zapotřebí se ve svých opatřeních soustředit na oblast nabídky fosilních surovin např. formou emisních povolenek, které zdraží tuto energii pro všechny.

● Energiewende uměle snižuje cenu emisních povolenek. Proto se dnes např. ve Španělsku nevyplatí postavit solární elektrárnu, protože nemůže konkurovat uhelné elektrárně. Kdyby ale provozovatel uhelné elektrárny musel platit odpovídající částky za emisní povolenky, situace by se obrátila. Proto také Energiewende vedla k tomu, že je sice více zelených technologií v Německu, ale méně ve Španělsku.

● Energiewende je příliš drahým a přitom riskantním projektem. Odhadované náklady v Německu budou činit podle výpočtů Spolkového ministerstva životního prostředí kolem 1 bilionů euro, což odpovídá zhruba polovině dosavadních nákladů, spojených se sjednocením Německa v průběhu posledních 25 let. Již do roku 2010 instalované kapacity obnovitelných energií v Německu představují závazek podpory ve výši okolo 100 miliard euro.

Oponenti: Německo ročně platí zhruba 80 miliard euro za dovoz fosilních paliv převážně z politicky rizikových zemí (u celé EU činí tato částka zhruba 400 miliard euro ročně). Po první velké vlně vstupních investic se obnovitelná energie i nadále bude zlevňovat, současně zvyšovat svou technickou úroveň a tedy i svou efektivnost a nikdy nebude spojena s extrémně vysokými náklady na likvidaci svých výrobních kapacit jako je tomu u jaderné energie. Energetický trh prakticky nikdy nebyl zcela neregulovaný – připomínány jsou mnohamiliardové subvence do černého uhlí a výstavby jaderných elektráren. Většina nových technologií potřebuje zpočátku podporu, aby se prosadila vůči konkurenci. Příkladem je rapidní pokles cen fotovoltaických panelů, které už dnes se fakticky obejdou bez dotací.  

● Kvůli Energiewende je cena elektřiny pro konečného spotřebitele jedna z nejvyšších v Evropě – je například skoro dvojnásobná ve srovnání s Francií – díky převážně jaderné energetice a trojnásobná vůči Texasu.

Oponenti: V Texasu je také cena elektřiny mnohem nižší než v Německu, ale přitom tamní občané neplatí menší částky například měsíčně za elektřinu než v Německu – jen se s elektřinou více plýtvá. Německo se naopak díky svým cenám naučilo zacházet s energií tak efektivně, jako žádná jiná ekonomika této velikosti. Kdyby si Německo zachovalo původní monopolní strukturu na energetickém trhu, mělo by dnes možná ještě vyšší ceny elektřiny. Díky zavedení konkurence na energetickém trhu a s přispěním Energiewende je do budoucna možno dokonce dosáhnout nižších cen, než jsou nyní. Je třeba se dívat na celý systém z hlediska perspektivy: rostoucí světové populace, hladu po energii, klesajících zásob fosilní energie a růstu její ceny a naopak stále efektivnějších a levnějších obnovitelných zdrojů, a v neposlední řadě také z hlediska klimatických a zdravotních problémů způsobených spalováním fosilních paliv.

● Německo nemůže zůstat osamocené při prosazování svých změn v energetice.  Zatím se prakticky žádná země nepřidala a sousedící státy Německo irituje svými energetickými přebytky, které se do jejich elektrických sítí přelévají. Tyto země se do budoucna budou snažit technickými prostředky, instalovanými na hranici, zabránit přelévání přebytků energie z Německa.

Oponenti: Podle agentury Bloomberg New Finance z Wallstreetu se očekávají do roku 2030 celkové světové investice do energetiky ve výši 7 bilionů dolarů, z toho dvě třetiny mají být nasměrovány do obnovitelné energie. V Číně je již nyní větší polovina investic v energetice použita pro rozvoj OZE. Skandinávie a zejména Dánsko dlouhodobě intenzívně podporují obnovitelnou energii. Ve Francii čeká na schválení v senátu zákon o postupném omezení provozu jaderných elektráren ve prospěch rozvoje obnovitelné energie. Do roku 2025 by závislost Francie na jaderné energetice měla klesnout z dnešních asi 80 % na zhruba 50 %. Oponenti většinou souhlasí s nutností omezit energetické přebytky, ohrožující elektrické sítě sousedních zemí.

● Energiewende je v podstatě jakousi „druhou průmyslovou revolucí“ a to cestou „státního nařízení“, tedy v podstatě „centrálního plánování“. Ví snad stát resp. strana Zelených skutečně lépe než investoři, kteří investují své peníze, jaké jsou budoucí tržní šance pro různé branže? Žádná politická strana, ale ani spolková vláda by si neměly osobovat právo odhadovat budoucnost na desítky let dopředu a přitom podporovat vybraná odvětví z peněz daňových poplatníků. Správné by bylo pouze vytvořit stejnou startovací čáru pro všechny a tím podpořit zdravou konkurenci. Umělé státní zásahy jsou nežadoucími regulacemi, které pokřiví tržní podmínky a mohou být do budoucna velmi riskantní. I historie ukázala, že podobné pokusy vytvářet modely budoucnosti místo zachování tržních mechanismů se nezdařily. Musíme se vrátit k jádru problému - tedy k tématu zpomalení klimatických změn snížením emisí CO2.

● Příznivci Energiewende hovoří o tom, že se Německo stane průkopníkem a předjezdcem OZE a později se budou do celého světa vyvážet „zelená technika a technologie“. Ale ve skutečnosti se například většina fotovoltaických modulů dováží z Číny.

Oponenti: To je sice pravda, ale přesto větší část přidané hodnoty – asi 70 % zůstává v Německu, protože projektování, montáž a údržbu fotovoltaických zařízení provádějí místní pracovníci.

● Podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie sice činí v Německu přibližně 12 %, ale podíl dvou hlavních pilířů Energiewende – větrné a sluneční energie činí pouze okolo 3 % konečné spotřeby energie. Proto je zatím příspěvek obnovitelných zdrojů pro řešení klimatického problému minimální. Stále totiž zůstává zhruba 85 % konečné spotřeby energie, která připadá na fosilní paliva – jedná se hlavně o výrobu tepla pro průmysl, vytápění budov, produkci teplé vody a v neposlední řadě dopravu, která se podílí na konečné spotřebě energie více než čtvrtinou.  Pokud by se měla uskutečnit  Energiewende alespoň u výroby elektřiny (cca 21 % konečné spotřeby energie), znamenalo by to zpětinásobit současné německé kapacity ve větrné a sluneční energii.

● Hlavní technický problém je kolísání výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Hlavní potíž přitom není ani tak vyrovnávání krátkodobých výkyvů – formou ukládání energie - (v hodinách, dnech, týdnech) jako sezonních výkyvů, např. mezi ročními obdobími. Aby byla zajištěna spolehlivost dodávek elektřiny, musí se udržovat několikanásobně vyšší instalované kapacity obnovitelných zdrojů – u větrné energie v Německu například 7x vyšší než jsou garantované dodávky elektřiny z nich.

●  Ukládání přebytečné energie v různých formách je drahé a dochází k velkým ztrátám. Např. přečerpávacích elektráren je v současné době v Německu 35. Při velmi střízlivém výpočtu je zřejmé, že by bylo zapotřebí nejméně 500 dalších přečerpávacích elektráren v Německu, což je nereálné. Při využití přebytečné elektřiny na výrobu vodíku, metanu a zpětně na výrobu elektřiny (systém Power-to-Gas) dochází ke ztrátě zhruba tří čtvrtin vložené elektrické energie. Navíc cena takto vyrobeného metanu je více než sedmkrát vyšší než pokud je dovezen z Ruska ve formě zemního plynu. Pokud by v Německu skutečně byl v roce 2020 milion elektromobilů, jak deklarovala německá vláda, tak by to pokrylo zhruba šest promile potřebné kapacity pro ukládání přebytečné elektřiny z obnovitelných zdrojů.

●  Skutečným FUNDAMENTÁLNÍM PROBLÉMEM ale jsou období, kdy se extrémně vysoká výroba elektřiny setká s její minimální spotřebou a dojde k přesahu jejich výkyvů. Tato situace například v roce 2013 nastala v Německu třikrát. V tom případě je v síti takový přebytek elektřiny, že musí být prodán neprodleně do sousedních zemí. Nikoliv však za běžné tržní ceny, protože se jedná v podstatě o „odpad“. Lze zde hovořit o „negativních cenách elektřiny“- tedy, že se sousedním zemím za odběr této přebytečné elektřiny platí. Tento stav – znázorněný na grafech, se bude v případě rostoucího podílu obnovitelné energie stále častěji opakovat. Flexibilita konvenčních elektráren je přitom neodstatečná – nelze je vypnout okamžitě, ale přinejmenším v kategorii hodin. Pokud dojde jen ke zdvojnásobení kapacit obnovitelných zdrojů – tedy k náhradě zbývajících 9 atomových elektráren, které budou ještě v Německu do roku 2022 odstaveny, stanou se přesahy výkyvů mezi vysokou výrobou a minimální spotřebou masovou záležitostí – a to je důvod, proč nelze do budoucna pokračovat ve zvyšování kapacit obnovitelných zdrojů, aniž by se tento problém vyřešil. Prof. Sinnovi však zatím není známo žádné reálné řešení této problematiky.  

Poznámka: V tomto případě se jedná o jednu z novějších tezí, ke které zatím nemáme k dispozici fundované reakce oponentů.

●  Prof. Sinn doporučuje zrušit zákon o podpoře obnovitelné energie v Německu (tzv. EEG) při současném dodržení dosavadních závazků, které z něj vyplývají a nechat působit v EU skutečně účinně trh s emisními povolenkami.

Dipl.-Ing. Zdeněk Fajkus

VTUD e.V., Mnichov

Celý článek ke stažení zde:

CI01_2015_12_13_ENERGIEWENDE_CI.pdf