Hodiny mechanické

Kdy se po prvé objevily, není bezpečně známo, tím méně, kdo je složil z ozubených soukolí, známých již ve starověku a ze závaží, jichž se k pohybu užívalo rovněž od nepaměti, a z primitivního regulátoru k jakémus takémus stejnoměrnému odvinování závaží, tj. k pravidelnému běhu soukolí umožňujícímu ukazovat rovnoměrně čas. Nejstarší vyobrazení takových zhola primitivních závažových hodin je v obrázkovém rukopisu franc. inženýra Villarda de Honnecourt z doby asi kolem r. 1250. Z údobí 1286 až 1340 je známo 17 věžních hodin, nejstarší (z r. 1286) na Svatopavelské katedrále v Londýně, ale ani o jedněch nelze bezpečně říci, že to byly hodiny mechanické, a byly-li některé mechanické, byly jen bicí, bez ciferníku, a oznamovaly čas jen hodně zhruba. Skutečně mechanické byly hodiny zřízené r. 1336 v Milánu na kostele sv. Gotharda a hodiny sestrojené pro chrám v Padově r. 1344. Tyto dvojí h. i další měly po dvou válcích k navíjení závaží, jeden pro pohon mechanismu hodinového, druhý pro pohon mechanismu bicího, který odbíjel hodiny a půlhodiny. Mechanismus další, pro odbíjení čtvrthodin, zařídil po prvé Jehan de Felains u věžních hodin chrámu v Rouenu, r. 1389. Podrobný a velmi přesný popis tehdejších hodin, a to věžních hodin dohotovených kol r. 1370 pro pařížský Palains de Justice německým mechanikem H. von Wick, je ve Froissartově básni „Li orloge amoureus (složené kol r. 1368).