Hudební nástroje elektroakustické

Nejstarším typem jsou nástroje, u nichž se tóny vzbuzují alternátory (generátory střídavého proudu). Prvním toho druhu bylo „telharmonium“ Američana Th. Cahilla, sestrojené a zlepšované v 1. 1897 až 1903. Mělo 216 generátorů a musilo se dopravovat na 24 železničních vozech; zato se jím mohly reprodukovat všemožné tóny i stupnice. O zjednodušení C-ova nástroje se pokusili r. 1910 K. Ochs, r. 1919 E. Hugoniot a r. 1926 A. Zouckermann. S novým řešením přišel r. 1920 K. Fiala: zachycoval tóny elektromagneticky na ocelové kotouče (po způsobu Poulsenova magnetofonu) a pak je obráceným způsobem reprodukoval. Téhož principu užili E. Hugoniot (1921), R. Michel (1922), A. Douilhet (1925).

J. Béthenod (1929) a O. Vierling (1929) užili alternátorů, ale měnili barvu tónů. Do této kategorie patří také varhany C. Hammonda (1936).

Druhým typem jsou e.-a. nástroje založené na kmitech nízké frekvence. Nejstarším zástupcem je zpívající lampa W. Burstyna z r. 1911. Lee de Forest užil místo lampy elektronky s kmitavým okruhem (1916); zlepšili P. Givelet (1925, 1932), H. Gernsback (1926) a Mager (1928) a J. Béthenod (1928). B. Helberger a P. Lertes sestrojil r. 1930 na podobném principu tzv. „helertion“.

Třetím typem jsou e.-a. nástroje založené na tzv. záznějích, na souznění dvou oscilačních vysokofrekventních okruhů s málo odchylnými frekvencemi. Výška tónů se tu mění změnou kapacity. První s touto myšlenkou přišel L. Theremin a založil na ní r. 1919 svůj „thereminvox“, později zlepšený. S podobným přístrojem vystoupili J. Mager (1926, 1928), L. Martenot (1928) a M. Péchadre (1929).

Čtvrtým typem jsou e.-a. nástroje na principu fotoelektrickém. Světelné paprsky se přerušují štěrbinovými kotouči a vyvolávají tak ve fotočláncích kmitavé proudy elektrické převáděné v tóny. První nástroj toho druhu, ale ještě nedokonalý, sestrojil r. 1921 E. Hugoniot. Prakticky způsobilé bylo až podobné „superpiano“ Thirringovo (1929), s 12 kotouči, po 7 kruzích otvorů, pro každý kotouč 7 fotočlánků a 7 žárovek. R. Michel užil ve svém nástroji z r. 1925 kotoučů s tóny nafotografovanými. Podobně E. Welte r. 1936. P. Toulon užil r. 1927 bubnu se zvukovými filmy, prosvětlovanými zevnitř bubnu, a s řadou clon řízených klávesnicí. Podobné nástroje sestrojili A. Schmaltz a E. L. Kent (1929).

Pátým typem jsou nástroje založené na tzv. zvratných kmitech elektronek nebo výbojek v okruhu s kondenzátorem (kmity jsou pilovité). Nejstarším zástupcem tohoto typu byl „dynafon“ R. Bertranda (1928). F. Trautwein sestrojil r. 1930 tzv. „trautonium“ s neonovými trubicemi a okruhem s proměnlivou kapcitou.

Šestým typem jsou nástroje, v nichž se kmity mechanické nebo akustické mění v elektrické, ty se zesílí a přemění v tóny. R. 1922 reprodukoval tak C. Hammond hru houslovou, r. 1925 A. Zouckermann hru harmoniovou, O. Vierling (1928), R. Kapp (1928) a J. Compton (1929) sestrojili na uvedeném principu elektroakustické klavíry. Hru těchto klavírů zlepšili r. 1930 W. Nernst a H. Driescher zavedením tzv. mikrokladívek (k rozezvučení strun). Novějším nástrojem toho druhu jsou Vierlingovy klavírové varhany (1934).