I ti největší světoví lídři od nás dříve či později kopírovali naše inovace,

řekl CzechIndustry Pavel Policar, ředitel pro mimořádné projekty společnosti PEGA Hoist

Můžete nám představit společnost PEGA Hoist?

Jsme malá rodinná firma, založena byla v roce 1994, ale s bohatými zkušenostmi z oboru. Založil ji můj tchán Rudolf Vaněček. Ten byl jazykově vybavený a měl bohaté zkušenosti ze svého působení v podnicích zahraničního obchodu před rokem 1989, kde se podílel na vývozu strojírenských celků včetně výtahů, ale i z podnikání, do kterého se aktivně pustil prakticky hned po změně režimu. Já jsem byl pozván do firmy před dvanácti lety, od té doby jsme ji zečtyřnásobili, dosáhli řady světových rekordů a tak dále. Počet zaměstnanců se pohybuje mezi 70 až 100, ve špičkách jsme jich měli 120.

Jsme česká firma v Česku, platíme české daně, nemáme žádné úvěry – tak tomu bylo a tak to i bude. Měli jsme řadu nabídek od našich konkurentů, hlavně ze Švédska, pro něž jsme byli nebezpeční a tak nás chtěli koupit. My jsme je prokoukli, oni na nás šach a my mat, „koupili“ jsme si jejich prezidenta, který u nás čtyři roky pracoval.

Naší filozofií je dělat ve svém oboru to nejlepší, neděláme velké série, ale to co produkujeme je buď jedinečné, nebo specifické. Začínáme tam, kde ostatní už nemohou. Buď výkonností, individuálními omezeními, nebo kreativitou. A tam my vyhráváme. Vše vymýšlíme a projektujeme sami, včetně statických kalkulací, a taky sami vyrábíme. Kromě standardních dílů, které musí všichni nakupovat. V našem případě to jsou motory, převodovky, frekvenční měniče. Samozřejmě nakupujeme to nejlepší, co je na trhu. Na tom nešetříme. Naopak šetříme na managementu, těch nemáme několik vrstev. Jsme jedna rodina, jeden management. Všichni ostatní jsou produktivní zaměstnanci, počítám mezi ně i nás. Zde získáváme úspory na nákladech. Potom dokážeme nabídnout elegantní statické řešení a porazit tu nejlepší světovou konkurenci. Někdy cenově, ale především lepším technickým řešením. To nás také dostalo na stavbu nejvyšší budovy světa.

Do oboru jsme přispěli minimálně deseti technickými inovacemi, které jsme patentovali. I ti největší světoví lídři je od nás dříve či později nějakou formou kopírovali. Uvedu několik příkladů. Byli jsme první, kteří zavedli frekvenční měniče při rozjezdu, brzdění a zpomalování výtahu, byli jsme první, kteří měli roznášecí pastorky, tedy technologii, která snižuje síly mezi hřebenem a pastorkem na polovinu a tím se zvyšuje až dvakrát životnost zařízení, s otevřenou převodovkou rovněž na dvojnásobek.

Důkazem našeho tahu na branku je i to, že PEGA dnes má v německé společnosti SEW, což je výrobce motorů a převodovek s 15 tisíci zaměstnanci po celém světě, svého člověka. Jsme sice z hlediska objemu odebraných motorů a převodovek pro německou firmu malým zákazníkem. Jenomže díky naším inovacím mu přinášíme světová prvenství, a tak jsme klientem s velmi exkluzivním postavením.  

Exportujeme téměř ze sta procent, v České republice naše výtahy najdete na pár elektrárenských komínech s výškou přes 200 metrů. Čtyři výtahy budeme mít v budově v podobě obráceného V, která se má stavět v Praze na Pankráci. Vyvážíme od Austrálie, kde jsme velmi silní, až po Spojené státy, naše výtahy jsou například v Kalifornii. Jsme v Rusku v nejvyšší budově Evropy. Nerad bych to zakřikl, ale zřejmě vyhrajeme dodávku pro budovu Gazpromu v Sankt-Petěrburgu o výšce 507 metrů.

Když to shrnu, tak chceme být i nadále českou rodinnou firmou, přiměřené velikosti, s vysokou specializací a vlastním vývojem.

      Co vše si máme představit pod slovy mimořádné projekty?

Jsou to dodávky do všech průmyslových odvětví od cementáren až po rafinérie, elektrárny, chemičky, potravinářský průmysl např. v USA. A logicky pro stavebnictví. Chtěl bych podotknout, že využíváme hřebeno-pastorkovou technologii. Znamená to, že máme vlastní pohonnou jednotku, většinou na vrchu, jedeme po vlastním stožáru a převodem je hřeben a pastorek, čili ozubení.

Mimořádné projekty, tedy vše, co zavání světovým rekordem a je nestandardní, tak mám na starost já. Od nabídky až po dokončení realizace, to znamená až po sundání posledního výtahu. V případě, že výtah v objektu zůstává, většinou v průmyslu, tak až po certifikaci a jeho předání zákazníkovi.     

 

Získat zakázku na výstavbu výtahů v nejvyšší budově ve světě jistě nebylo snadné. Kromě dalšího jste museli prokázat, že umíte a dokážete dílo realizovat podle požadavku investora.

Skutečně to nebylo snadné. Měli jsme v té době v Dubaji přibližně čtyřicet věží zhruba 200metrových. Když jsem viděl vizualizaci chystaného mrakodrapu, tak jsem si řekl, že je to pro mne jako zkušeného sportovce obrovská výzva. Dva roky jsme o tu zakázku usilovali. Až jsme vyhráli. V té době jsme si neuvědomovali, že je to první kapitola. Úspěšně jezdit několik let světový rekord v podmínkách arabských emirátů, to znamená v podmínkách extrémního tepla, vlhka, působení vysoce korozní mlhy vlivem blízkosti moře, do toho ještě písečné bouře, prach a tak dále.

Staveniště, kde pracovalo ve špičce 12 000 zaměstnanců, bylo plně závislé na jeřábech a na nás. Jeřáby přepravují armatury a další velké věci a vše ostatní – lidi i materiál vozí výtahy. Měli jsme tam 16 výtahů PEGA, které jezdily sedm dnů v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně. Přitom intenzita vertikální přepravy na tomto staveništi byla dvacetkrát větší, než je u průměrného staveniště v Evropě. Výtah tam najezdil za 4,5 roku řádově tolik jako za 80 let na staveništi v Evropě. Na druhou stranu jsme nemohli mít lepší testovací polygon v extrémních podmínkách, než byl tento. Technologicky nás to posunulo hodně kupředu.   

Denní sankci za neježdění na stavbě jsme měli ve výši 150 000 dolarů. Při koncepční chybě by to zlikvidovalo naší firmu během několika měsíců. Pravdou je, že jsme skončili bez jediného dolaru sankce a s pozitivním referenčním dopisem.

Pro přesnost bych doplnil, že mrakodrap Burdž Chalífa, dříve Burdž Dubaj, měří 828 metrů a má 162 pater.        

Kdo byli vaši hlavní konkurenti?

Bylo to švédská firma Alimak. Ta do té doby stavěla všechny nejvyšší budovy ve světě. Měla spoustu referencí. My jsme měli 200 až 300metrové budovy, ale věřili jsme naší technologii. Přesvědčit investora, že jsme ti praví, i když nemáme super reference, bylo hodně těžké. Švédové se bránili, proti třiceti jejich inženýrům stáli dva či tři Češi vedeni doktorem Pavlem Policarem.  

Co především rozhodlo, že jste byli vybráni právě vy?

Elegantnější technické řešení a přímý tah na branku. V konsorciu byl korejský Samsung, což je obrovská stavební společnost, který předtím vždy pracoval se Švédy, ale také Arabtec Construction, která má kolem šedesáti tisíc zaměstnanců, a to byl náš zákazník. Oni nám pomohli, stejně jako pomáhal Samsung našim konkurentům.

Zde odbočím. Často se mne ptají, co bylo pro mne největším zadostiučiněním. Ne to, že jsme odjeli světové rekordy, ale morální vítězství. Samsung nám v počátcích nepřál, házel nám klacky pod nohy, jak mohl. Nejednou jsme na sebe doslova řvali. Když se za 4,5 roku sundal poslední výtah, tak stejní chlapi ze Samsungu za vámi přijdou, podají vám ruku a řeknou Mister Pavel, děkujeme, odvedl jste výbornou práci. Na kterém mrakodrapu se příště potkáme... Byly mnohem ziskovější projekty než tento a jsou doteď.  Tady to bylo především o již zmíněném morálním vítězství.

Získat zakázku je první krok, tím druhým je sjednání podmínek, za nichž se uskuteční. Jak probíhalo vyjednávání?

Velmi těžce. Když už jsme za sebou měli technickou fázi vyjednávání, tak nás tlačili komerčně dolů. Jednou jsme tam s tchánem seděli, mrkli jsme na sebe a řekli, jdeme do toho vabank. Chtěl na nás další a další slevy, tak jsme řekli, že končíme a odcházíme. Zvedli jsme se a šli ke dveřím. Modlili jsme se přitom, aby nás zavolali zpět. Dva a půl roku práce by přišlo vniveč. Skutečně se tak stalo. Džentlmeni, vraťte se zpět, určitě se nějak dohodneme, pro nás znělo jako rajská hudba. V tu chvíli bylo jasné, že zakázku dostaneme.  

Smlouva je podepsána a nastává etapa realizace. Přibližte nám prosím, co vše zakázka obsahovala?

Řadu podmínek nejrůznějšího druhu. Technických, sankce a tak dále. Je třeba si uvědomit, že postupně na nás bylo závislé celé staveniště. Pomáhali jsme jim s vertikální logistikou přepravy, tím, jak nejefektivněji výtahy využít.

Doplním, že jsme instalovali výtahy, pracovali pro nás místní lidi právě z Arabtecu, kteří už byli zaškoleni na naši technologii, ale vše je o lidech. I sebekvalitnější auto potřebuje kvalitní péči. Zpočátku jsem tam byl každý měsíc, abych dozoroval, jak probíhají údržba, servis a seřizování výtahů tak, aby vydržely a měly minimální spotřebu náhradních dílů. Dokázali jsme to s jejich rekordně nízkým počtem. Absolutně neuvěřitelným. I to se pro nás stalo výbornou referencí, i když zisk z toho měla stavební společnost.       

Část zařízení se vyráběla v Česku, co především?

Vše se projektuje, počítá, vyrábí a montuje v Česku s výjimkou dílů, které nakupujeme. A pak se dopravovalo kontejnery do Dubaje.

Kolik zaměstnanců PEGA Hoist působilo na stavbě?

Měli jsme tam 15 až 20 místních údržbářů, kterým jsme ve 4 lidech z Česka pomáhali se stavbou výtahů, a pak jsme dohlíželi, aby dělali precizně jejich údržbu.

  Jaké podmínky museli splňovat?

Vysoká kvalifikace, bezpodmínečné dodržování pravidel bezpečnosti, jazykové schopnosti. Když jsme začínali, tak u nás byli „bezpečáci“ téměř každý den, aby se nám něco nestalo. Skončilo to po dvou měsících tak, že jsme měli absolutní volnost na stavbě, nikdo nás nehlídal. My jsme toho samozřejmě nezneužili, pracovali jsme v 700 metrech, vše přivázané k sobě. Stačilo, aby nám upadla matka nebo šroubovák a dole by to byl projektil a mohl by zabít člověka.

Svým přístupem jsme získali u partnerů respekt profesionální, technický, komerční i z pohledu bezpečnosti práce.      

Jak byla organizovaná stavba největšího mrakodrapu?

Militantně až agresivně. Hlavní roli ve stavebním konsorciu měl Samsung, staveniště bylo skutečně řízeno jak kasárna, což ve výsledku byl pravděpodobně správný přístup. 

S kterými hlavními problémy jste se potýkali?

Jednak to bylo klima a dále to, že jedete světový rekord. Nikdo před námi ho neodzkoušel a už vůbec ne v těchto klimatických podmínkách. Navíc násobený intenzitou přepravy.

Co se stalo s výtahy po skončení stavby?

Po dokončení věže, kromě permanentního výtahu na vrcholu, byly demontovány a prošly generální údržbou, aby bylo možné je opět použít. Nyní již jsou na čtyřistametrových stavbách v Abu Dhabi a v Saúdské Arábii.

Pega na této stavbě vytvořila světové rekordy. Můžete je konkretizovat?

Za prvé náš výtah ujel (a jezdil) 425 metrů, tedy nejdelší trasu, jaké kdy bylo dosaženo hřebeno-pastorkovou technologií. Dalším rekordem je rychlost s plným zatížením (3,2 tuny) – 100 metrů za minutu. Jen pro zajímavost, již řadu let dokáží naše výtahy jezdit rychlostí až 120 metrů za minutu. Třetí rekord se týká naší firmou umístěný nejvýše položený výtah nad zemí ve všech kategoriích se základní stanicí v 611 metrech, tedy v samé špičce mrakodrapu.

Dá se naučit nebát se výšek nebo to musí mít člověk v krvi?

Musíte to mít v krvi. Já jsem bývalý horolezec a adrenalinový sportovec. Musím přiznat, že jsem zodpovídal za své lidi, za to, že se vrátí ke svým rodinám a tak na ty nejtěžší věci jsem šel já. Osobním příkladem motivuji své lidi, ale když jdu já, tak je tím zároveň ochraňuji.

V čem vidíte hlavní přínos této stavby pro společnost a Vás osobně?

To, že jsme to dokázali, je největší klad. Druhým je reputace, kterou jsme získali, samozřejmě jsme si skvěle otestovali technologii v těch nejtěžších podmínkách a konečně je to referenční dopis, jenž nám otvírá dveře k dalším zakázkám.

Čím jste chtěl být v mládí?

V době studia na gymnáziu doktorem medicíny. Vystudoval jsem Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde jsem i učil, poté jsem absolvoval Imperiál College - University of London. Oxford a Cambridge jsou zaměřeny na přírodovědné a humanitní obory, Imperiál College je zase špičková britská technika. Začal jsem se věnovat technologiím, nicméně vodařinu a životní prostředí mám jako koníčka dodnes. Jsem v představenstvech několika společností, pomáhám i firmám.

Napadlo vás někdy, že byste se věnoval profesi, která je dnes vaším chlebem?

Ne, nenapadlo.

Takže, jaká byla vaše cesta do společnosti PEGA?

Měl jsem zkušenosti z mezinárodního businessu, s velkými projekty. Sice v jiném oboru, ale měl. Samozřejmě díky studiu a mnoha letům práce ve špičkových týmech v Británii jsem dobře jazykově a odborně vybavený. Rodině, do které jsem se přiženil, jsem svého času pomáhal s vyjednáváním s naším hlavním konkurentem švédskou společností Alimak, která je lídr a zakladatel tohoto oboru a chtěla pardubický podnik koupit. Zřejmě jsem se osvědčil a tak jsem dostal nabídku, abych pracoval pro Pegu. Nejprve jsem řekl ne. Nakonec jsem „podlehl“ a nelituji toho. Zažil jsem mnoho výzev a neopakovatelných zážitků, v jiném oboru bych zřejmě byl taky úspěšný, ale to co jsem prožil a dosáhl s rodinnou firmou je neoddiskutovatelné.  

Rozhodoval jste se sám nebo Vás ovlivnila rodina, přátelé?

Výhodou bylo, že jsem v osmnácti letech odešel z domova, z Vysočiny, na univerzitu do Prahy a pak už jsem musel stát na vlastních nohou. Když jsem odešel do Anglie, tak jsem neměl žádnou maminku, která by mi vařila a žehlila košile. Musel jsem být naprosto samostatný, nejenom uspět v businessu, ale i po osobní stránce. Po skončení studia v Londýně jsem pracoval ve velké firmě v Manchesteru, kde jsem nakonec řídil až osmdesát Angličanů. A to už není jen o jazyku, ale také o přirozené autoritě a odbornosti.     

Pracujete na nejprestižnějších stavbách. Jaký je to pocit být takříkajíc u toho?

Nádherný, prostě adrenalin. Stále získávám nové zkušenosti, byl jsem manažerem naší části v Burdž Chalífa. Ten projektovala americká společnost z Chicaga. Stejná firma projektovala kilometrový mrakodrap, který má vyrůst v saúdskoarabské Džiddě. Kontaktovali nás v mezičase a my jsme jim s pár věcmi poradili. Do dokumentace nás uvedli jako preferovaného dodavatele. Prestižní americká projekční kancelář, která navrhuje nejvyšší budovy světa, uvedla malou českou firmu. Mimochodem, v ocelové špičce  Budrž Chalífa máme permanentní výtah navěky.

A budete v Džiddě pracovat?

Vše je v běhu. Stručně řečeno, probíhá boj o zakázky.

Jak je vnímána Česká republika podle Vás ve světě?

Ve světě jsme vnímáni bez předsudků a vzdělaní lidé vědí, že v české kotlině je strojírenská a technická tradice. Ti méně vzdělaní nás berou jako firmu, která je z Evropské unie, má vše certifikované a výsledky. Svůj obrázek si udělají až při společné práci. Když jste dobří, tak si získáte renomé jednou provždy. Samozřejmě k tomu patří skromnost, jazykové vybavení na úrovni rovný s rovným, což berou jako samozřejmost. A taky schopnost vyjednávat, obhájit a prosadit svoje, když mám pravdu, a schopnost přiznat otevřeně chybu a okamžitě ji napravit.

   Výsledky vaší společnosti dokládají, že u nás stále existují zlaté české ruce a chytré hlavy...

Samozřejmě, to je bez diskuse. Například statiku výtahů v Burdž Chalífa jsme vymysleli a spočítali sami. Protože to byl světový rekord, tak nám nikdo nevěřil. Konkurenční Švédové poukazovali to, že nám to spadne. Sedm nezávislých prestižních certifikačních institucí nám to přepočítávalo. A taky dubajská univerzita a ČVUT. Všichni nakonec potvrdili, že jsme měli pravdu. Dokonce to posvětili i z konkurenčního Alimaku, kteří za minutu dvanáct přišli a řekli „hele, my už to umíme jako ta Pega“. To ale bylo pozdě, už prohrávali.    

Při práci ve výškách se musíte stoprocentně spolehnout jeden na druhého...

Já nehlídám lidi, aby pracovali, já s nimi pracuji, motivuji je vlastním příkladem. Kdybych měl problémy s jejich morálkou nebo kázní, tak by se mnou nikdy nemohli pracovat. Do kázně patří i připoutat se podle bezpečnostních pravidel.  Kdyby některý z nás udělal průšvih, a nemuselo by to dopadnout fatálně, tak bychom na staveništi skončili. Nemluvě o tom, že by mohl ohrozit sebe nebo někoho jiného. Dole, šest set metrů pod ním, pracovalo 12 000 lidí.

Musíme se spoléhat jeden na druhého, máme pekelně dobře vybrané lidi a pracuji s nimi jako s parťáky.  

Podle jakého klíče si vybíráte spolupracovníky, jak si ověřujete, že na to skutečně mají?

Dlouhodobě. Je pravda, že podle nás vybíráme ty nejlepší, můj odhad je, že tak jeden z deseti vydrží a pak je u nás dlouho. Máme takové, kteří s námi začínali před dvaceti lety na Příbramsku, když jsme koupili objekt v Pardubicích, tak se za námi přestěhovali.    

Jakými zásadami se řídíte ve své práci?

Pracovitost, poctivost, skromnost, odbornost, jednání rovný s rovným, perfektní technické znalosti a výborné jazykové vybavení.

Neměl jste někdy chuť sestoupit z výšin mrakodrapů a věnovat se jiné práci?

To víte že jo. V každé profesi jsou občas frustrující věci. I ve firmě se občas pohádáme, ale dokážeme to nenosit v sobě. Ještě se mnou lomcuje vztek, když přijde tchán, on je mistr světa v tom, že to nenosí v sobě, já jsem se to od něj naučil, a oba víme, že tu káru chceme táhnout dál. Musíme umět zapomínat a hledat konsensus. Když to bouchne v komíně a dohádáme se, tak za deset minut o tom nesmíme vědět a jít dál. Jakákoliv přetvářka, jakékoliv politikaření v malé rodinné firmě nemá žádný prostor. My makáme, neděláme kariéru, nekopeme na své triko, ale za rodinný dres.

Samozřejmě v životě potkáte křiváky. Stalo se nám, že někdo něco zvoral a najal si švýcarského pojišťováka, aby nám prokázal, že se Pega zmýlila. Musel jsem najmout profesora z německé univerzity a argumentačně „rozsekat“ toho švýcarského pojišťováka, což se mi nakonec podařilo. Věděl jsem, že pravda, spravedlnost a bůh stojí na naší straně. Přesto to bylo frustrující.

I v práci jsou někdy frustrující situace, lidé občas udělají chybu, nikdy není vše jen růžové, vždycky však musí být tah na branku.   

Kdybyste se dnes měl rozhodnout znovu, zvolil byste stejnou profesní dráhu?

Ano.

Jste takříkajíc v jednom kole, co na to vaše rodina?

A jsme u třinácté komnaty. Ve dvaapadesáti letech mám první generaci dětí, princezny pět a devět let. Můj problém vůči rodině je nedostatek času. Pravdou je, že když na ně mám čas, tak jim vlají vlasy. Obě jezdí závodně lyže, mají motokrosové motorčičky, hrají na hudební nástroje, učí se cizí jazyky. Moje třináctá komnata je nafouknout den, abych měl víc času na děti.    

Co byste vzkázal mladým lidem, kteří stojí před rozhodnutím, zda studovat technické obory či nikoli?

Jednoznačně ano, technika má budoucnost, k tomu cizí jazyky. A využít to, co jsme my jako mladí neměli, sebrat se a jet do světa. Máte obrovskou šanci, o které se nám jen snilo, využijte ji, získejte si renomé a vraťte se zpět. Krátce, s českou vlajkou dobuďte svět.  

 

Celý článek ke stažení zde:CI03_15_20_23_I ti největší_PEGA_CI_SABLONA.pdf