Jaderné elektrárny v Německu skončí v roce 2022, ovšem jaderná problematika zdaleka ne

Celá desetiletí a možná i století se bude muset Německo dále zabývat jadernou technologií,

přinejmenším při likvidaci jaderných elektráren a vyhledávání a budování úložišť radioaktivního odpadu. Ani stávající úložiště nízkoaktivního a středně aktivního radioaktivního odpadu – například bývalý solný důl Asse II asi 25 km jižně od Wolfsburgu - nenechává obyvatelstvo, odborníky a politiky v klidu a zůstává noční můrou německého jaderného průmyslu.

 

V šedesátých letech minulého století se důl začal využívat jako zkušební prototyp úložiště, ve kterém se měly ověřovat postupy později použitelné pro standardní úložiště, kupříkladu v solném dole v Gorlebenu asi 70 km jižně od Schwerinu. Původně se v Asse II měl ukládat radioaktivní odpad pouze z jaderných výzkumných zařízení např. v Jülichu. V letech 1967 až 1978 se ale postupně stal úložištěm radioaktivního odpadu pro většinu tehdy provozovaných západoněmeckých jaderných elektráren.

 

Bezpečnost úložiště ASSE II byla přeceňována

Na začátku projektu byli provozovatelé přesvědčeni, že se jedná o velmi spolehlivou metodu ukládání radioaktivního odpadu. Zárukou toho měly být geologická stabilita a prakticky nulový výskyt spodní vody. Mezitím se ukázalo, že ani jeden z těchto předpokladů není jistý. Spodní voda protéká do úložiště ve stále větších množstvích a geologické struktury hrozí zhroucením. Tím by byl přístup k nádobám s radioaktivním odpadem definitivně odříznut. Hrozbou je také skutečnost, že radioaktivita ve spodních vodách v dolní části dolu se postupně zvyšuje. Místní obyvatelstvo je proto silně zneklidněno a žádalo již začátkem našeho století rázné kroky spolkové vlády. Ta skutečně v roce 2008 reagovala a provedla například změnu statutu úložiště. Dříve bylo ASSE II provozováno podle horního zákona a spadalo do kompetence Spolkového ministerstva školství a výzkumu. Od začátku roku 2009 je zahrnuto do platnosti tzv. atomového zákona AtG – tedy zákona o mírovém využití jaderné energie, který vstoupil v platnost v Německu již v roce 1960. Tímto aktem také přešlo do kompetence Spolkového ministerstva životního prostředí, ochrany přírody a jaderné bezpečnosti.

 

Spolková vláda přebírá závazky

Následně v roce 2013 formulovala spolková vláda vlastní závazek na „co nejrychlejší a bezpečné vyzvednutí odpadu“ z ASSE II ve formě spolkového zákona. Přitom už počátkem roku 2010 předložil nový provozovatel – Spolkový úřad na ochranu před zářením BfS – tři alternativy pro urychlené řešení situace:

1) přemístění radioaktivního odpadu do větších hloubek – nyní je uložen 500-800 metrů pod povrchem,

2) důkladné „zaplombování“ celého dolu se zamezením úniku radiace,

3) „přebalení“ odpadu do řádných dvouplášťových nádob, vylitých betonem a jejich vyzdvižení na povrch s následným uložením v jiném úložišti.

S ohledem na čas a technické možnosti se ukázala třetí metoda jako jediná skutečně důsledná a snad stihnutelná před možným přirozeným zatopením dolu. Samozřejmě za předpokladu, že bude dostatek času na její provedení – jinak se bude muset improvizovat a možná použít kombinaci výše uvedených metod. Propočty ukazují, že pro více než 125 tisíc sudů s odpadem, které se nalézají v dole, například při desetileté lhůtě nepřetržité práce 24 hodin denně a sedmidenním pracovním týdnu, vychází na zpracování jednoho sudu cca 40 minut, což je nerealisticky nízké číslo. Bude se tedy jednat o proces, trvající spíše několik desetiletí. A geologové sdělují, že vážné problémy s možností zřícení struktur dolu jsou možné už před rokem 2020.

 

Plán manipulace s radioaktivním odpadem v ASSE II

Manipulace s radioaktivním odpadem má probíhat tak, že každý vyproštěný sud musí být dopraven do podzemní úpravny přímo v dole – tam bude pod vysokým tlakem slisován do kompaktního balíku, který se poté umístí v moderní dvouplášťové nádobě, jejíž stěny jsou vyplněny speciálním betonem, výrazně tlumícím šíření radioaktivity. Teprve pak má být bezpečně zabalený radioaktivní odpad dopraven na povrch.

Znepokojující je zejména skutečnost, že některé sudy, v době ukládání do ASSE II ještě jednoplášťové, mohou být poškozeny a radioaktivita tak může ve zvýšené míře unikat například do spodních vod. Při ukládání se totiž také experimentovalo. Sudy s radioaktivním odpadem byly zpočátku ukládány nastojato až do čtyř vrstev nebo naležato až do třinácti vrstev. Ukázalo se ale, že obojí je z pohledu provozovatelů úložiště zdlouhavé, personál byl příliš ohrožován radioaktivitou a celkově byl postup velmi nákladný.

Proto se přešlo u nízkoaktivního radioaktivního odpadu od roku 1974 na metodu prostého vyklápění v jednotlivých podzemních komorách. Poškození sudů není při takovém postupu vyloučeno. Ještě problematičtější postup ukládání byl zvolen u středně aktivního odpadu. Sudy byly vhazovány stropem – zvlášť k tomu účelu vyhloubenými otvory – z manipulátorů rovnou do jinak uzavřených menších komor úložiště. K vyrovnání tlaků, které by mohly později způsobit únik radioaktivity, byla na závěr na sudy nasypána solná drť – byly takříkajíc „nasoleny“. Poté byly komory se středně aktivním odpadem hermeticky uzavřeny. U nich je současný problém největší, protože nikdo přesně neví, v jakém stavu jsou stovky sudů dnes. Rostoucí výskyt radioaktivního louhu ve spodní části úložiště Asse II a stále nové pronikání vody do dolu ale nevěstí nic dobrého. V oblasti úložiště Asse II byl už od roku 2000 zjištěn zvýšený výskyt leukémie a rakoviny štítné žlázy. Sousední bývalé doly Asse I a Asse III, vzdálené jen asi tři kilometry od Asse II, jsou mezitím již z velké části zaplaveny spodní vodou.

 

Náklady na záchrannou akci budou obrovské

Přechodem úložiště Asse II pod atomový zákon zároveň převzal německý stát zodpovědnost

za finanční zátěž celé záchranné akce, i když část je placena ze speciálního účtu, na který jsou provozovatelé jaderných elektráren povinni odvádět poplatky za vyrobenou MWh na následné

sanace. Jestliže kolem roku 2010 odhadovaly spolkové úřady celkové náklady akce v Asse II na 2,5 miliardy eur a expertní odhady hovořily až o 6 miliardách eur, nyní se v oficiálních odhadech Komise pro konečná úložiště (jaderného odpadu) z února 2017 uvádí až 10 miliard euro, tedy zhruba 270 miliard korun. Ani tato částka ale velmi pravděpodobně nebude definitivní.

Připomíná to vývoj u východoněmeckého úložiště radioaktivního odpadu Morsleben, kde bylo uloženo za časů NDR celkem 14,4 tisíc kubíků atomového odpadu, později v letech 1994-98 doplněného 22,3 tisíci kubíky převážně ze západních spolkových zemí. Cena pouze řádného uzavření odpadu do tohoto bývalého dolu se vyšplhala až na 2,57 miliardy eur – cca 70 miliard korun. V obou případech jsou placeny náklady ze státního rozpočtu – tedy z kapes daňových poplatníků.

 

Odborná komise doporučuje radioaktivní odpad ponechat v podzemí

Zajímavý je i nejnovější vývoj. Koncem minulého roku bylo oznámeno, že Komise na ochranu proti záření SSK jako odborný poradce spolkového ministerstva životního prostředí, doporučilo jaderný odpad z ASSE II vůbec nevyzvedávat, neboť neohrožuje místní obyvatelstvo, a to dokonce ani pokud by došlo ke kompletnímu zatopení celého bývalého dolu. Dlouhodobé a nákladné vyzvedávání odpadu představuje z pohledu expertů komise vyšší riziko pro obyvatelstvo, než ponechání odpadu na místě úložiště.

Denně proniká do jeho prostor okolo 12 000 litrů vody. Mluvčí spolkové ministryně životního prostředí Barbary Hendriksové (SPD) však vzápětí prohlásil, že „ministerstvo nevidí žádný důvod k rozloučení ze zákonnou povinností vyzvednutí odpadů z Asse. Pouze pokud by nebylo provedení obhajitelné pro obyvatelstvo a zaměstnance z radiologických nebo jiných bezpečnostních důvodů, muselo by být vyzvedávání jaderného odpadu přerušeno...“

 

Zahájení nejdříve v roce 2033...

Už v roce 2014 zchladila ministryně Hendriksová očekávání obyvatelstva svým prohlášením, že s řádným vyzvedáváním radioaktivního odpadu by se nemohlo stejně začít dříve než v roce 2033 (!). Celá kauza ukazuje, že i tak vyspělý stát jako Německo se může potýkat se značnými problémy při zacházení s radioaktivním odpadem a zajišťování co nejdokonalejší bezpečnosti úložiště radioaktivního odpadu. Možné následné škody na zdraví obyvatel a dodatečné náklady pro daňové poplatníky navíc zůstávají i nadále velkou neznámou při využívání jaderné energie. Zdeněk Fajkus, Mnichov

 

 

Celý článek ke stažení zde:

CI01_17_34_35_Jaderné elektrárny _CI_SABLONA.pdf