Jaderně energetická vize

Strategické rozhodování o jaderné energetice je závislé na odhadu nejistot ve významných oborech   
Doc. Ing. Petr Otčenášek, CSc.  
Ekonomika
Kolísání cen energie v enormním a ekonomicky neopodstatněném rozsahu je znepokojujícím faktorem současnosti a obavou pro budoucnost. Ohrožuje hospodářskou i politickou stabilitu států, investiční záměry, ekonomickou stabilitu podniků a států, jistoty občanů a vytváří širokou škálu rizik pro budoucnost. 
Světové těžební, transportní, zpracovatelské a obchodní náklady na paliva se mění v čase jen nepatrně. Setrvačnost těžebních technologií, vydatnost zdrojů paliv a nákladů na jejich úpravu a transport až ke spotřebiteli je časově stabilní. To platí nejen pro uhlí a ropu, ale zejména pro uran, u kterého je navíc možnost vytvořit zásoby jaderných paliv pro mnoho let. Extrémní výkyvy světových cen paliv jsou proto iracionálním faktorem. Jejich současný vliv na investiční politiku a na rozumný rozvoj budoucího energetického hospodářství je katastrofální. Konkrétním příkladem této reality je pokles cen MWh pod reálné výrobní náklady jaderných elektráren. Souvisejícími současnými faktory je diskontinuita nároků na těžbu uhlí, která ohrožuje hospodárné využívání uhelné substance v provozovaných dolech, rozumnou těžbu provozovaných dolů, vyvolává sociální napětí v hornických regionech, ovlivňuje vědecký a technologický vývoj prováděný s nadějí na uplatnění výsledků ve strategických investicích, negativně působí na kvalifikační strukturu pro celé energetické hospodářství, a znejisťuje i politická řešení s velmi dlouhodobým výhledem. Nedávný raketový růst cen ropy a současný pokles vytváří problémy, které nejsou řešitelné ekonomickými nástroji, vyžadují a budou vyžadovat odvážná a teoreticky nepodložená rozhodnutí pro podporu investiční politiky. Krizové stavy vyvolané zvůlí ve tvorbě cen paliv jsou nejen teoretické a vzdálené, ale reálné a blízké. Je možné očekávat vznik strategicky silných řešení v době, kdy rámec rozhodování tvoří předlužené světové a evropské hospodářství?
Význam energie pro soudobou civilizaci je klíčový. Spotřeba energie určuje životní úroveň.  Dělení států na chudé a bohaté je a bude determinováno spotřebou energie. 
V současném světě je přebytek energie pro každého, kdo ji dokáže zaplatit. Na příklad subsaharské regiony nemohou a ani v dlouhodobé perspektivě nebudou schopné vyřešit ekonomickou a související energetickou podporu rozvoje výrobní infrastruktury a to je jedním z motorů stěhování národů na sever provozující vynikající a dlouhodobě stabilní energetiku od výroby až ke spotřebě. Řádový rozdíl mezi nimi a Evropou nejen existuje, ale s časem roste a dále poroste. Pracovní síly nadějně (a iluzorně) očekávané v Německu budu chybět v zemi původu uprchlíků.
Fungování energetického hospodářství je podmíněně stabilní. Podmínky stability jsou dlouhodobě neznámé i nepoznatelné. Jonkipurská krize ukázala, že ke kolapsu může dojít v řádu hodin. Situace se bude dlouhodobě měnit z řady příčin, z nichž zvláště významné jsou: růst počtu obyvatel Země, zvyšování osobní spotřeby energie, které prohlubuje závislost soudobé civilizace na energetické podpoře, postupné vyčerpávání primárních energetických zdrojů, včetně konce ropného věku a vyčerpání zemního plynu (nemusí to být již v 21. století, ale 22. století není zase tak daleko), změny klimatu, na nichž se podílejí spalovací procesy, problémy s odpady, nerovnoměrnost spotřeby energie ve světě a z ní plynoucí rozdíly mezi bohatými a chudými státy, stárnutí elektráren a očekávaná nedostatečnost energetického hospodářství včetně ekonomických, politických, bezpečnostních a sociálních souvislostí a rizik, geografická nerovnoměrnost rozdělení primárních energetických zdrojů a v neposlední řadě i rozpory mezi světem islámu (vlastnícím významné ropné zdroje) a „západní“ civilizací. Zřejmé souvislosti mezi dramatickým a neočekávaným kolísáním cen energie v uplynulých letech a hospodářskou i politickou stabilitou státu v rámci světového a evropského dění nemohou opomenout dosud globálně neřešené problémy s dostatkem půdy, s odpady, omezeností kvalitních vodních zdrojů (spotřeba vody se ve světě zdvojnásobí za 14 let) a s výskytem rizikových jevů souvisejících se šířením epidemií. Rizikem je využívání půdy k pěstování biomasy pro energetické využití v éře hladomorů v některých světových regionech. Neznámou kartou jsou i současné (nezvládané) i očekávané (katastrofické) geopolitické střety mající „ropné pozadí“.  
Nízký potenciál obnovitelných zdrojů nepostačuje ani ke krytí přírůstků spotřeby energie. Prognózy WEC ukazují, že podíl energie získávané z obnovitelných zdrojů (pocházející zejména z vody) v nejbližších 30 letech výrazně nevzroste. Dominovat budou stále fosilní paliva, bez ohledu na potenciální kolaps biosféry. Homo sapiens nakonec spálí všechna uhlíková paliva, která ze země vytěží.       
Referenční rámec volby zdrojů energie je vytvářen za dramatické situace kolísání cen paliv, dosud nebývalých a neřešených rizik v investicích do „velké energetiky“, jejichž společným jmenovatelem je působení rozmarů a zvůle globalizace, bez absence nástrojů k jejich omezení. Při tom investiční cykly velké energetiky s jejich čtyřicetiletou periodou jen málo znepokojují politiky s jejich čtyřletým volebním obdobím.
Paradoxem k nejistotám ohrožujícím energeticky orientované investice je fakt, že hlad po energii trvale poroste. Podle analýz IEA se očekává v období 2000 – 2030 roční růst spotřeby energie asi o 1,7 %. Podle údajů WEC se zvýší světová spotřeba energie do roku 2020 ze současných 10 na 14 mld. tmp/rok (tmp je 7.106 kcal nebo 29,281 GJ). 
Zvyšování účinnosti ve výrobě, přenosu a spotřebě energie nevede a nepovede k absolutnímu snižování spotřeby energie. Potenciál úspor nestačí pokrýt růst nároků. Spotřeba energie roste ve všech světových regionech. To vyvolává nejen  rychlejší vyčerpávání paliv, ale i možné riziko ohrožení biosféry. Rostoucí nároky na energii odčerpávají nenahraditelné fosilní zdroje energie, které jsou zároveň chemickou surovinou.  Absolutní snižování spotřeby energie není v tržním hospodářství dosažitelné. Její drastické omezení nenastane dříve, než globální krizové jevy přinutí člověka ke změnám sociálního chování. Demokratická askeze – omezování vlastní spotřeby ve prospěch budoucích generací – je jen pojmem navíc prakticky neznámým. Zato skutečnost, že lidstvo vytěží a spálí všechna dostupná paliva, je realitou bez ohledu na životní prostředí.
Intuitivně očekávaný výsledek všech rizik může ve velmi dlouhodobém horizontu znamenat jednu z následujících variant:
 
intenzivní rozvoj populace současného typu technologicky podporovaný a neomezující nároky jednotlivce a bez zásadního ohledu na přírodu (globální neoliberální vize), 
extenzívní rozvoj s omezením populace na míru odpovídající technologickému pokroku a ochraně přírody a aplikující demokratickou askezi jako omezení vlastních potřeb se zřetelem k příštím generacím (liberální představy),
ustálení populace na míře, která umožní relativně bezkonfliktní přežívání lidstva a uplatnění věd ve prospěch lidstva i přírody (humanistický přístup),
pád civilizace (apokalypsa).
 
Zasedání světové energetické rady (WEC -World Energy Council) akcentovalo v roce 2004 tři “A”: Accessability, Availiabilty, Acceptability, tj. dostupnost energetických zdrojů pro každého, pohotovost energetických služeb zejména z hlediska zásobování a jejich přijatelnost širokou veřejností. Konstatovalo ale, že ani jedno z těchto tří “A” není celosvětově dosažitelné. Energetický systém takového typu není podle WEC ani udržitelný ani přijatelný. Římské zasedání WEC přidalo čtvrté „A“  Affordability “, tj. odpovědnost této a příštím generacím. Politická a manažerská odpovědnost je ukrývána za vykonstruovanými a dlouhodobě přetrvávajícím mýty.
 
Stanovisko WEC k mýtům mezi ekonomikou a energetikou
 
Světová energetická rada je nejprestižnější mezinárodní energetickou organizací.  Rada je akreditována v rámci OSN a je to nezisková organizace, jejímž cílem je pomáhat ekonomickému rozvoji a mírovému a udržitelnému energetickému zásobování.
Zasedání 22. energetického kongresu WEC se konalo v roce 2013 v Jižní Koreji. Dominujícím tématem byl udržitelný rozvoj lidské společnosti.  Důvodem volby tématu byly obavy z pokračování dosavadního vývoje energetiky a ekonomiky a projednání změn energetické politiky tak, aby byla celosvětově a dlouhodobě přijatelná pro budoucí populace. WEC varuje, že se v současné době nacházíme se v bodě zlomu, ve kterém je řešení budoucích problémů nutné zahájit okamžitě. Závěry kongresu konstatují, že existuje reálná možnost dosažení vytčených cílů a již dnes jsou známé nadějné cesty vedoucí k hledanému rozvoji. Doporučení formulovaná pro energetiku jako celek mají klíčový význam pro budoucnost jaderné energetiky.
 
Souhrn základních prezentovaných faktů:
Do roku 2025 se očekává růst světové spotřeby energie o 30 – 65 %, při čemž konsumpce elektřiny poroste rychleji než konečná spotřeba energie.
Podpora úspor energie je již dnes globálním trendem od vyspělého po rozvojový svět.
I přes výrazný rozvoj obnovitelných zdrojů v nejbližších dekádách budou mít i nadále rozhodující úlohu fosilní paliva.
Nedostatek kapitálu představuje významnější riziko než snižující se zásoby ropy a zemního plynu a růst ekologických bariér pro využívání uhlí.
Zásoby fosilních paliv jsou podstatně vyšší, než se donedávna předpokládalo a jejich využívání omezují spíše ekonomické a ekologické než technické důvody.
Přístup k přijatelné energii a pojetí energie jako hnací síly ekonomického rozvoje jsou více středem pozornosti než klimatické změny, přičemž výsledky jednání o ochraně klimatu dosud neposkytují závazná pravidla k jejich celosvětové interpretaci.
K zajištění budoucnosti energetiky je nutná podpora na dvou úrovních: na národní úrovni je to promyšlená energetická politika a na světové úrovni podpora mezinárodní kooperace. Trh sám o sobě nevyřeší všechny problémy a proto je energetická strategie nezbytná.
Významným poučením 22. kongresu WEC je varování, že některé přetrvávající stereotypy a „mýty“ brání správnému úsilí vlád, energetického průmyslu a občanské společnosti budovat udržitelnými postupy další rozvoj energetiky. Zvládání realistických řešení v energetice musí být charakterizována realistickým přístupem “Time to get Real“ při řešení budoucích energetických problémů. 
 
K mýtu o stagnaci globální poptávky po energii WEC konstatuje „Spotřeba energie dále poroste a pravděpodobně se zdvojnásobí do roku 2050.  Bude tažena ekonomickým růstem v zemích mimo OECD“.
K mýtu o tom, že spotřeba ropy je za „zenitem“ a hrozí bezprostřední nedostatek zdrojů fosilních paliv, upřesňuje „Ve výhledu světové energetiky není nedostatek zdrojů. Pokračují nálezy nových zdrojů a objevují se nové technologie. Obojí umožňuje nástup nekonvenční ropy a plynu, vyžití stávajících těžebních polí se zvyšuje až čtyřikrát a uvedený trend bude pokračovat“
K růstu spotřeby plně pokryté novými čistými energetickými zdroji analýzy WEC ukazují, že i přes významný nárůst příspěvku obnovitelných zdrojů energie z dnešních 15 % na hodnoty 20 % až 30 % v roce 2050, objemy fosilních paliv na pokrytí globální energetické spotřeby budou 10 až 16 Gtoe. To představuje pětiprocentní snížení absolutní spotřeby fosilních paliv podle jednoho z referenčních scénářů WEC, ale zvýšení o 55 % u scénáře druhého.
K problému, zda můžeme snížit globální emise skleníkových plynů o 50 % do roku 2050, ukazuje realita podle studie WEC s názvem „World Energy Scenarios“, že dokonce i v nejpříznivějším případě vývoje dojde ke zvýšení emisí skleníkových plynů na dvojnásobek do roku 2050 v porovnání s hodnotou „450 parts  per milion CO2“, vyhlášenou pro rok 2050 jako referenční údaj. Při nepříznivém vývoji emisí by tato hodnota koncentrace CO2  mohla do roku 2050 dosáhnout dokonce čtyřnásobku!
K současným obchodním modelům a trhům zajišťujícím energetické potřeby ukazují analýzy WEC, že energetické trhy se stávají stále více komplexní a provázané, což je způsobeno i rychlými změnami energetické politiky, technicky schopnými se vypořádat s rostoucími podíly obnovitelných zdrojů, nástupem decentralizovaných soustav a stále rozsáhlejší informační architekturou.
Představa o tom, že současné programy zajistí přístup k energii pro všechny v rozmezí příštích 10-15 let je nereálná. Všeobecný přístup k energii je ještě hodně vzdálen od budoucí reality. I když se uznává nedávný dílčí pokrok a počátek zavádění programů na snížení energetické chudoby, analýzy WEC ukazují, že při současných trajektoriích rozvoje asi 730 – 880 milionů obyvatel ve světě bude stále bez přístupu k elektřině v roce 2030 a dále 320 – 530 milionů obyvatel v roce 2050.
Nejzávažnější je mýtus o energetice, který tvrdí, že ve světovém měřítku je kapitál levný a je ho dostatek. Opak je pravdou. „Kapitál nesmírně citlivě vnímá politická a regulační rizika. A navíc z důvodů rostoucích tlaků na veřejné finance ve většině zemí veřejné finance nebudou k dispozici, aby nahradily nebo navýšily finanční zdroje pro energetické potřeby“.
 
Závěry ke světovým mýtům:
Nejen z těchto, ale i z dalších faktorů plyne, že celkové prostředí a podmínky ve světové energetice jsou stále komplexnější a více propojené. Globální aspirace na zvyšování spolehlivosti dodávek energie, spravedlivý přístup k energii a udržitelnost z hlediska životního prostředí by mohly selhávat, pokud by nebyly provedeny rozsáhlé a naléhavé akce k potřebnému rozvoji a transformace energetických systémů.
Zaměření současného myšlení o energetických systémech je zaujaté a neadekvátní.
Pro získání potřebných investic musí být národní energetická politika a regulační rámce dobře vyváženy.
Významné investice do výzkumu a vývoje jsou nezbytností.
Energetické mapy se mění, a proto se instituce také musí reformovat, aby mohly udržovat krok s probíhajícím rozvojem.
Pro zajištění všeobecného přístupu k energii jsou politika, institucionální rámce i finanční zdroje naléhavě nutné k ošetření rizika pro podporu podnikatelských postupů.
Zdaleka již nejde jen o zmírnění negativních jevů.
 
Oblíbené francouzské úsloví „Avec doubts arretez“ využívané Evropskou unií ve vztahu k energetice, je hrozivé: pokud se neudělá nic, potom potenciální nečinnost bude mít celosvětové i regionální důsledky.
 
 Ve vztahu k jaderné energii konstatuje text WEC:
Budoucnost světové jaderné energetiky je značně nejistá. Některé země ji odmítají, jiné naopak rozvoj očekávají.
Známé zásoby uranu vystačí na více než 100 let při současné úrovni těžby.
Celková výroba elektřiny v jaderných elektrárnách dosahuje 2,3 PWh ročně,  při čemž víc než polovinu produkují USA, Francie, Japonsko a Rusko. Podíl jaderné elektřiny na celkové světové výrobě se v současné době pohybuje kolem 13 %. Instalovaný výkon jaderných elektráren se pohybuje nad 364 GW.
Nejvyšší kapitálové nároky jsou na rozestavěné jaderné elektrárny v Evropě, a to 7 milionů USD/MW, tedy 7 miliard USD na elektrárnu 1000 MW. Se zřetelem k velmi dlouhému vývoji a dlouhé době výstavby není nouze o cenová překvapení, které mohou výsledné náklady velmi prodražit. 
Za nízké výrobní náklady (USD/MWh) se považuje hodnota 91, za střední 94 a za vysoké 147. 
     Celkový závěr autora textu: Přesto, že se text WEC pokouší definovat logické a předvídatelné energetické politiky, zůstávají jeho formulace na úrovni obecných konstatování. Hodnota dokumentu WEC spočívá ve varování týkajícího se předpověděného bodu zlomu ve světové energetice.
 
Energetické strategie
     Přestože energie je v současném pojetí tržní komodita jako každá jiná, je stále více zřejmé, že tržní systém nemůže vytvořit podmínky pro koherentní energetickou politiku a tím méně pro strategii. K překonání této ekonomické slabosti vypracovala řada států národní energetické strategie zaměřené na dlouhodobý vývoj. Jejich posláním bylo analyzovat možnosti státu v daném ekonomickém, přírodním, technologickém, politickém a sociálním prostředí. Účinnost strategických rozhodnutí je omezena inherentními nejistotami potenciálního dlouhodobého vývoje. Z nich ekonomické nejistoty jsou dominantní. Prvním strategicky orientovaným vládním dokumentem byla „National Energy Strategy“ USA z roku 1991. Jejím posláním bylo „zabezpečit spolehlivou dodávku energie a tím ekonomickou úspěšnost za současné ochrany životního prostředí“. Její přijetí je dokladem faktu, že regulační zásahy státu do energetického hospodářství jsou nezbytné i v zemi, která je Mekkou tržního hospodářství. Energetické strategie se pokoušejí analyzovat technologické (forward looking technology), ekonomické, přírodní a sociální prostředí, ošetřit rizika dlouhodobé energetické nedostatečnosti vytvářením nástrojů k jejich omezení nebo překlenutí a formulovat vizi, která umožní přenesení závěrů do legislativy a tím ke startu změn. Texty energetických strategií představují konfrontační problematiku, projednávající nadčasové otázky a problémy, pro které není ve vzdálenějším horizontu známý a ani náznak řešení. Proto ani nelze očekávat, že by byly přijímány bez kritiky. Očekávané přenesení závěru vize do legislativy je klíčové pro vytvoření podnikatelského prostředí k zajištění udržitelného rozvoje, formulaci kritérií úspěšnosti a specifikaci pravidel a nástroje, podle kterých  bude záměr a navazující projekty v tomto případě vztažené k energetice dlouhodobě řízeny, kategorizaci oprávněných a nepřijatelných záměrů i změn a včasnou přípravu účastníků relevantních procesů na reparační zákroky všude tam, kde se nežádoucí jevy mohou reálně (s nezanedbatelnou pravděpodobností) projevit.
 
Klíčové pojmy charakterizující problémy, o kterých bude nutné v českém prostředí rozhodovat již v blízké budoucnosti: 
budoucnost českého uhlí (nejen další rozvoj těžby, stabilita dolů, sociální problémy, atd. ale např. „clean coal“ technologie),
provozování stávajících bloků a rozvoj jaderné energetiky včetně volby výkonu a zaměření jaderných zdrojů energie, 
udržení českých dodavatelů jaderných zařízení v české republice v klubu výrobců jaderných zařízení,
únosnost finanční podpory státem a vymezení reálného potenciálu obnovitelných zdrojů energie,
„carbon tax“ a její vliv na technologie transformace energie a na odpady,
náhrada kapalných paliv při vyčerpávání uhlovodíkových zdrojů energie,
podpora energeticky orientované infrastruktury (věda, školství, výzkum, průmysl),
mezinárodní orientace na významné potenciální partnery schopné dodat špičkové technologie a zahájení kooperace s nimi,
včasný další rozvoj přenosových systémů pro paliva i energii,
vytváření racionální  daňové politiky ve vztahu k energii,
podpora pro stát ekonomicky výhodného a ekologického využívání energie pro mezinárodní transport,
zaujetí reálného pohledu na očekávaný cenový vývoj v oblasti paliv,
stanovení průhledné relevantní legislativy, chránící investory i spotřebitele,
dosažitelné úspory energie a jejich možný vliv na vývoj spotřeby,
stárnoucí výrobní a přenosové soustavy vytvářející požadavky ohromných nejen českých, ale zejména celosvětových investic do energetických systémů za podmínek nejistoty ve složení energetického mixu, zvláště v zastoupení spalovacích technologií, jaderných a obnovitelných zdrojů, 
celkové náklady na fosilní paliva působící stále silněji jako brzda světové energetiky,
 
To vše s využitím principu subsidiarity v přírodních a hospodářských podmínkách českého státu. V současné době je český energetický sektor stabilní (M. Vrba, předseda českého výboru WEC).  O udržení této stability jde i ve strategickém výhledu.  Problémem je mimo jiné rozptyl ve výhledu spotřeby elektřiny v České republice, který je výrazně velký, než aby z něho bylo možné vytvořit realistické představy o nezbytných projektech.
 
Občan ČR spotřebovává energii, která je více než 200násobkem lidského osobního potenciálu (2 MJ). Ztráta této podpory je cestou do životní úrovně středověku
Dlouhodobě platí varovné konstatování Zelené knihy EU „Energetickou soběstačnost nelze docílit“. Je výzvou k doplnění rizika ekonomických otřesů vyvolaných nestálostí tržních směnných hodnot, sociálních otřesů (všechny formy otřesů mohou vést k sociálním požadavkům a konfliktům) a nevratných ekologických otřesů (poškození při nehodách, emise škodlivin). Specifikou Evropy je její 14% podíl na spotřebě primárních energetických zdrojů, který je v protikladu s nulovým vlivem Evropy na tvorbu cen paliv.
 
Odborně specifikované významné problémy energetické strategie ukazují, že pro řešení většiny z nich je čas řádově měsíců a roků. Výjimkou jsou krizové jevy (války, politické rozpory ohrožující trh), jejichž pravděpodobnost výskytu je nevyzpytatelná
 
Ekonomické problémy zatím omezují perspektivní vize ovlivňující energetickou budoucnost: přenesení kamionové dopravy na evropské železnice, urychlené zalesňování oblasti, které člověk zbavil a zbavuje ve své ekonomické nenasytnosti trvalých porostů, investice do saharské solární energetiky vyrábějící vodík pro Evropu, uplatnění výzvy „Weg vom Ol“ (pryč od ropy) znamenající rychlý přechod na vodík zejména v dopravě a další rozsáhlé i menší rozumné, ale ekonomicky náročné projekty.
      
Téma spolehlivé dodávky energie pro svět ve 21. století je v principu rozporné a v dlouhodobém horizontu globálně neznámé.  Přes rozmanitost názorů na specifikované cíle a racionální postupy k jejich dosažení je závažnou překážkou jejich politizace. Odklad je dalším rizikem již pro naši generaci. I pro bohatší národy jsou minulostí dny spolehlivé dodávky levné energie a využívání investic. Na pořadu dne jsou masivní investice do získávání paliv, výroby, rozvodu a spotřeby energie. Dožívající jaderné elektrárny v Evropě jsou ekonomickým mementem doby. 
Jen obtížně lze formulovat stav, do kterého se lidstvo dostane v důsledku enormní energetické zátěže planety. Je nezbytné celosvětově dosáhnout shodu k  odvrácení potenciálně katastrofického procesu. Trvání současných energetických trendů není podle OECD, IAEA a WEC udržitelné, a to ekonomicky, sociálně a také z hlediska uchování světového klimatu. Globální mandát Světové energetické rady (WEC) usiluje o celosvětové řešení  zahrnující odpovědnosti za  omezení skleníkových emisí,  zajištění stabilních cen paliv, globální pravidla pro obchod s energií a investice, nová finanční schémata omezující rizika investování a zajišťující realistickou návratnost, vyšší úroveň zainteresovanosti vlád a partnerství veřejného a privátního sektoru, vynaložení větších prostředků na výzkum a vývoj nových technologií. Udržitelný rozvoj se zřejmě již ve 21. století neobejde bez změny životního stylu, bez snížení nároků na energii a životní prostředí. Tato nutná změna, jejíž vize se formuje na viditelném horizontu, nebude dobrovolně akceptovaná a bezbolestná. Tím větší odpovědnost je na rozhodování současných politiků a tím naléhavější je nutnost srozumitelně informovat veřejnost a uskutečnit podložené správné sociálně, ekonomicky, ekologicky a technologicky orientované kroky ke snížení globálních rizik, které se České republice nevyhnou a ani vyhnout nemohou. Zásadním problémem je skutečnost, že by měly být projednány nadčasové otázky a problémy, pro které není ve vzdálenějším horizontu známé řešení. 
Velká hospodářská krize zaskočila celý svět a trvalo více než dva roky, než byl pochopen rozsah tohoto šoku. Nejistoty v energetice nemají obdoby (generální sekretář WEC). Finanční krize začala jako rozhodný činitel působit na konkurenční schopnosti národních energetik. Nehody v jaderné elekrárně Fukušima způsobily, že se v mnoha zemích přehodnotily energetické strategie (P. Gadonneix, předseda WEC). Výzvou je energetické trilema jako spolehlivost dodávky energie pro všechny a udržitelnost z hlediska životního prostředí. V prognózách se dává přednost scénářům, které by poukázaly na rozmanitost možných trajektorií. Proto je i dnes zpracováváni scénářů nezbytností. Přesto by bylo výrazem dobrého porozumění vypracovat pravděpodobnou trajektorii rozvoje světové i národních energetik a vyhodnocovat vliv odchylek od této trajektorie na určující parametry energetiky. 
Lidé, materiály a energie byli odjakživa propojeni v trojúhelníku, který je ovlivňován stupněm technického pokroku a způsobem života společnosti. Problémy materiálů a energie se dotýkají každého, oboje potřebujeme k životu, k práci a k dopravě, za energii platíme a přijímáme i riziko plynoucí z našich energetických nároků.
Strategické rozhodování o jaderné energetice je závislé na odhadu nejistot ve významných oborech   
Doc. Ing. Petr Otčenášek, CSc.  
Ekonomika
Kolísání cen energie v enormním a ekonomicky neopodstatněném rozsahu je znepokojujícím faktorem současnosti a obavou pro budoucnost. Ohrožuje hospodářskou i politickou stabilitu států, investiční záměry, ekonomickou stabilitu podniků a států, jistoty občanů a vytváří širokou škálu rizik pro budoucnost. 
Světové těžební, transportní, zpracovatelské a obchodní náklady na paliva se mění v čase jen nepatrně. Setrvačnost těžebních technologií, vydatnost zdrojů paliv a nákladů na jejich úpravu a transport až ke spotřebiteli je časově stabilní. To platí nejen pro uhlí a ropu, ale zejména pro uran, u kterého je navíc možnost vytvořit zásoby jaderných paliv pro mnoho let. Extrémní výkyvy světových cen paliv jsou proto iracionálním faktorem. Jejich současný vliv na investiční politiku a na rozumný rozvoj budoucího energetického hospodářství je katastrofální. Konkrétním příkladem této reality je pokles cen MWh pod reálné výrobní náklady jaderných elektráren. Souvisejícími současnými faktory je diskontinuita nároků na těžbu uhlí, která ohrožuje hospodárné využívání uhelné substance v provozovaných dolech, rozumnou těžbu provozovaných dolů, vyvolává sociální napětí v hornických regionech, ovlivňuje vědecký a technologický vývoj prováděný s nadějí na uplatnění výsledků ve strategických investicích, negativně působí na kvalifikační strukturu pro celé energetické hospodářství, a znejisťuje i politická řešení s velmi dlouhodobým výhledem. Nedávný raketový růst cen ropy a současný pokles vytváří problémy, které nejsou řešitelné ekonomickými nástroji, vyžadují a budou vyžadovat odvážná a teoreticky nepodložená rozhodnutí pro podporu investiční politiky. Krizové stavy vyvolané zvůlí ve tvorbě cen paliv jsou nejen teoretické a vzdálené, ale reálné a blízké. Je možné očekávat vznik strategicky silných řešení v době, kdy rámec rozhodování tvoří předlužené světové a evropské hospodářství?
Význam energie pro soudobou civilizaci je klíčový. Spotřeba energie určuje životní úroveň.  Dělení států na chudé a bohaté je a bude determinováno spotřebou energie. 
V současném světě je přebytek energie pro každého, kdo ji dokáže zaplatit. Na příklad subsaharské regiony nemohou a ani v dlouhodobé perspektivě nebudou schopné vyřešit ekonomickou a související energetickou podporu rozvoje výrobní infrastruktury a to je jedním z motorů stěhování národů na sever provozující vynikající a dlouhodobě stabilní energetiku od výroby až ke spotřebě. Řádový rozdíl mezi nimi a Evropou nejen existuje, ale s časem roste a dále poroste. Pracovní síly nadějně (a iluzorně) očekávané v Německu budu chybět v zemi původu uprchlíků.
Fungování energetického hospodářství je podmíněně stabilní. Podmínky stability jsou dlouhodobě neznámé i nepoznatelné. Jonkipurská krize ukázala, že ke kolapsu může dojít v řádu hodin. Situace se bude dlouhodobě měnit z řady příčin, z nichž zvláště významné jsou: růst počtu obyvatel Země, zvyšování osobní spotřeby energie, které prohlubuje závislost soudobé civilizace na energetické podpoře, postupné vyčerpávání primárních energetických zdrojů, včetně konce ropného věku a vyčerpání zemního plynu (nemusí to být již v 21. století, ale 22. století není zase tak daleko), změny klimatu, na nichž se podílejí spalovací procesy, problémy s odpady, nerovnoměrnost spotřeby energie ve světě a z ní plynoucí rozdíly mezi bohatými a chudými státy, stárnutí elektráren a očekávaná nedostatečnost energetického hospodářství včetně ekonomických, politických, bezpečnostních a sociálních souvislostí a rizik, geografická nerovnoměrnost rozdělení primárních energetických zdrojů a v neposlední řadě i rozpory mezi světem islámu (vlastnícím významné ropné zdroje) a „západní“ civilizací. Zřejmé souvislosti mezi dramatickým a neočekávaným kolísáním cen energie v uplynulých letech a hospodářskou i politickou stabilitou státu v rámci světového a evropského dění nemohou opomenout dosud globálně neřešené problémy s dostatkem půdy, s odpady, omezeností kvalitních vodních zdrojů (spotřeba vody se ve světě zdvojnásobí za 14 let) a s výskytem rizikových jevů souvisejících se šířením epidemií. Rizikem je využívání půdy k pěstování biomasy pro energetické využití v éře hladomorů v některých světových regionech. Neznámou kartou jsou i současné (nezvládané) i očekávané (katastrofické) geopolitické střety mající „ropné pozadí“.  
Nízký potenciál obnovitelných zdrojů nepostačuje ani ke krytí přírůstků spotřeby energie. Prognózy WEC ukazují, že podíl energie získávané z obnovitelných zdrojů (pocházející zejména z vody) v nejbližších 30 letech výrazně nevzroste. Dominovat budou stále fosilní paliva, bez ohledu na potenciální kolaps biosféry. Homo sapiens nakonec spálí všechna uhlíková paliva, která ze země vytěží.       
Referenční rámec volby zdrojů energie je vytvářen za dramatické situace kolísání cen paliv, dosud nebývalých a neřešených rizik v investicích do „velké energetiky“, jejichž společným jmenovatelem je působení rozmarů a zvůle globalizace, bez absence nástrojů k jejich omezení. Při tom investiční cykly velké energetiky s jejich čtyřicetiletou periodou jen málo znepokojují politiky s jejich čtyřletým volebním obdobím.
Paradoxem k nejistotám ohrožujícím energeticky orientované investice je fakt, že hlad po energii trvale poroste. Podle analýz IEA se očekává v období 2000 – 2030 roční růst spotřeby energie asi o 1,7 %. Podle údajů WEC se zvýší světová spotřeba energie do roku 2020 ze současných 10 na 14 mld. tmp/rok (tmp je 7.106 kcal nebo 29,281 GJ). 
Zvyšování účinnosti ve výrobě, přenosu a spotřebě energie nevede a nepovede k absolutnímu snižování spotřeby energie. Potenciál úspor nestačí pokrýt růst nároků. Spotřeba energie roste ve všech světových regionech. To vyvolává nejen  rychlejší vyčerpávání paliv, ale i možné riziko ohrožení biosféry. Rostoucí nároky na energii odčerpávají nenahraditelné fosilní zdroje energie, které jsou zároveň chemickou surovinou.  Absolutní snižování spotřeby energie není v tržním hospodářství dosažitelné. Její drastické omezení nenastane dříve, než globální krizové jevy přinutí člověka ke změnám sociálního chování. Demokratická askeze – omezování vlastní spotřeby ve prospěch budoucích generací – je jen pojmem navíc prakticky neznámým. Zato skutečnost, že lidstvo vytěží a spálí všechna dostupná paliva, je realitou bez ohledu na životní prostředí.
Intuitivně očekávaný výsledek všech rizik může ve velmi dlouhodobém horizontu znamenat jednu z následujících variant:
 
intenzivní rozvoj populace současného typu technologicky podporovaný a neomezující nároky jednotlivce a bez zásadního ohledu na přírodu (globální neoliberální vize), 
extenzívní rozvoj s omezením populace na míru odpovídající technologickému pokroku a ochraně přírody a aplikující demokratickou askezi jako omezení vlastních potřeb se zřetelem k příštím generacím (liberální představy),
ustálení populace na míře, která umožní relativně bezkonfliktní přežívání lidstva a uplatnění věd ve prospěch lidstva i přírody (humanistický přístup),
pád civilizace (apokalypsa).
 
Zasedání světové energetické rady (WEC -World Energy Council) akcentovalo v roce 2004 tři “A”: Accessability, Availiabilty, Acceptability, tj. dostupnost energetických zdrojů pro každého, pohotovost energetických služeb zejména z hlediska zásobování a jejich přijatelnost širokou veřejností. Konstatovalo ale, že ani jedno z těchto tří “A” není celosvětově dosažitelné. Energetický systém takového typu není podle WEC ani udržitelný ani přijatelný. Římské zasedání WEC přidalo čtvrté „A“  Affordability “, tj. odpovědnost této a příštím generacím. Politická a manažerská odpovědnost je ukrývána za vykonstruovanými a dlouhodobě přetrvávajícím mýty.
 
Stanovisko WEC k mýtům mezi ekonomikou a energetikou
 
Světová energetická rada je nejprestižnější mezinárodní energetickou organizací.  Rada je akreditována v rámci OSN a je to nezisková organizace, jejímž cílem je pomáhat ekonomickému rozvoji a mírovému a udržitelnému energetickému zásobování.
Zasedání 22. energetického kongresu WEC se konalo v roce 2013 v Jižní Koreji. Dominujícím tématem byl udržitelný rozvoj lidské společnosti.  Důvodem volby tématu byly obavy z pokračování dosavadního vývoje energetiky a ekonomiky a projednání změn energetické politiky tak, aby byla celosvětově a dlouhodobě přijatelná pro budoucí populace. WEC varuje, že se v současné době nacházíme se v bodě zlomu, ve kterém je řešení budoucích problémů nutné zahájit okamžitě. Závěry kongresu konstatují, že existuje reálná možnost dosažení vytčených cílů a již dnes jsou známé nadějné cesty vedoucí k hledanému rozvoji. Doporučení formulovaná pro energetiku jako celek mají klíčový význam pro budoucnost jaderné energetiky.
 
Souhrn základních prezentovaných faktů:
Do roku 2025 se očekává růst světové spotřeby energie o 30 – 65 %, při čemž konsumpce elektřiny poroste rychleji než konečná spotřeba energie.
Podpora úspor energie je již dnes globálním trendem od vyspělého po rozvojový svět.
I přes výrazný rozvoj obnovitelných zdrojů v nejbližších dekádách budou mít i nadále rozhodující úlohu fosilní paliva.
Nedostatek kapitálu představuje významnější riziko než snižující se zásoby ropy a zemního plynu a růst ekologických bariér pro využívání uhlí.
Zásoby fosilních paliv jsou podstatně vyšší, než se donedávna předpokládalo a jejich využívání omezují spíše ekonomické a ekologické než technické důvody.
Přístup k přijatelné energii a pojetí energie jako hnací síly ekonomického rozvoje jsou více středem pozornosti než klimatické změny, přičemž výsledky jednání o ochraně klimatu dosud neposkytují závazná pravidla k jejich celosvětové interpretaci.
K zajištění budoucnosti energetiky je nutná podpora na dvou úrovních: na národní úrovni je to promyšlená energetická politika a na světové úrovni podpora mezinárodní kooperace. Trh sám o sobě nevyřeší všechny problémy a proto je energetická strategie nezbytná.
Významným poučením 22. kongresu WEC je varování, že některé přetrvávající stereotypy a „mýty“ brání správnému úsilí vlád, energetického průmyslu a občanské společnosti budovat udržitelnými postupy další rozvoj energetiky. Zvládání realistických řešení v energetice musí být charakterizována realistickým přístupem “Time to get Real“ při řešení budoucích energetických problémů. 
 
K mýtu o stagnaci globální poptávky po energii WEC konstatuje „Spotřeba energie dále poroste a pravděpodobně se zdvojnásobí do roku 2050.  Bude tažena ekonomickým růstem v zemích mimo OECD“.
K mýtu o tom, že spotřeba ropy je za „zenitem“ a hrozí bezprostřední nedostatek zdrojů fosilních paliv, upřesňuje „Ve výhledu světové energetiky není nedostatek zdrojů. Pokračují nálezy nových zdrojů a objevují se nové technologie. Obojí umožňuje nástup nekonvenční ropy a plynu, vyžití stávajících těžebních polí se zvyšuje až čtyřikrát a uvedený trend bude pokračovat“
K růstu spotřeby plně pokryté novými čistými energetickými zdroji analýzy WEC ukazují, že i přes významný nárůst příspěvku obnovitelných zdrojů energie z dnešních 15 % na hodnoty 20 % až 30 % v roce 2050, objemy fosilních paliv na pokrytí globální energetické spotřeby budou 10 až 16 Gtoe. To představuje pětiprocentní snížení absolutní spotřeby fosilních paliv podle jednoho z referenčních scénářů WEC, ale zvýšení o 55 % u scénáře druhého.
K problému, zda můžeme snížit globální emise skleníkových plynů o 50 % do roku 2050, ukazuje realita podle studie WEC s názvem „World Energy Scenarios“, že dokonce i v nejpříznivějším případě vývoje dojde ke zvýšení emisí skleníkových plynů na dvojnásobek do roku 2050 v porovnání s hodnotou „450 parts  per milion CO2“, vyhlášenou pro rok 2050 jako referenční údaj. Při nepříznivém vývoji emisí by tato hodnota koncentrace CO2  mohla do roku 2050 dosáhnout dokonce čtyřnásobku!
K současným obchodním modelům a trhům zajišťujícím energetické potřeby ukazují analýzy WEC, že energetické trhy se stávají stále více komplexní a provázané, což je způsobeno i rychlými změnami energetické politiky, technicky schopnými se vypořádat s rostoucími podíly obnovitelných zdrojů, nástupem decentralizovaných soustav a stále rozsáhlejší informační architekturou.
Představa o tom, že současné programy zajistí přístup k energii pro všechny v rozmezí příštích 10-15 let je nereálná. Všeobecný přístup k energii je ještě hodně vzdálen od budoucí reality. I když se uznává nedávný dílčí pokrok a počátek zavádění programů na snížení energetické chudoby, analýzy WEC ukazují, že při současných trajektoriích rozvoje asi 730 – 880 milionů obyvatel ve světě bude stále bez přístupu k elektřině v roce 2030 a dále 320 – 530 milionů obyvatel v roce 2050.
Nejzávažnější je mýtus o energetice, který tvrdí, že ve světovém měřítku je kapitál levný a je ho dostatek. Opak je pravdou. „Kapitál nesmírně citlivě vnímá politická a regulační rizika. A navíc z důvodů rostoucích tlaků na veřejné finance ve většině zemí veřejné finance nebudou k dispozici, aby nahradily nebo navýšily finanční zdroje pro energetické potřeby“.
 
Závěry ke světovým mýtům:
Nejen z těchto, ale i z dalších faktorů plyne, že celkové prostředí a podmínky ve světové energetice jsou stále komplexnější a více propojené. Globální aspirace na zvyšování spolehlivosti dodávek energie, spravedlivý přístup k energii a udržitelnost z hlediska životního prostředí by mohly selhávat, pokud by nebyly provedeny rozsáhlé a naléhavé akce k potřebnému rozvoji a transformace energetických systémů.
Zaměření současného myšlení o energetických systémech je zaujaté a neadekvátní.
Pro získání potřebných investic musí být národní energetická politika a regulační rámce dobře vyváženy.
Významné investice do výzkumu a vývoje jsou nezbytností.
Energetické mapy se mění, a proto se instituce také musí reformovat, aby mohly udržovat krok s probíhajícím rozvojem.
Pro zajištění všeobecného přístupu k energii jsou politika, institucionální rámce i finanční zdroje naléhavě nutné k ošetření rizika pro podporu podnikatelských postupů.
Zdaleka již nejde jen o zmírnění negativních jevů.
 
Oblíbené francouzské úsloví „Avec doubts arretez“ využívané Evropskou unií ve vztahu k energetice, je hrozivé: pokud se neudělá nic, potom potenciální nečinnost bude mít celosvětové i regionální důsledky.
 
 Ve vztahu k jaderné energii konstatuje text WEC:
Budoucnost světové jaderné energetiky je značně nejistá. Některé země ji odmítají, jiné naopak rozvoj očekávají.
Známé zásoby uranu vystačí na více než 100 let při současné úrovni těžby.
Celková výroba elektřiny v jaderných elektrárnách dosahuje 2,3 PWh ročně,  při čemž víc než polovinu produkují USA, Francie, Japonsko a Rusko. Podíl jaderné elektřiny na celkové světové výrobě se v současné době pohybuje kolem 13 %. Instalovaný výkon jaderných elektráren se pohybuje nad 364 GW.
Nejvyšší kapitálové nároky jsou na rozestavěné jaderné elektrárny v Evropě, a to 7 milionů USD/MW, tedy 7 miliard USD na elektrárnu 1000 MW. Se zřetelem k velmi dlouhému vývoji a dlouhé době výstavby není nouze o cenová překvapení, které mohou výsledné náklady velmi prodražit. 
Za nízké výrobní náklady (USD/MWh) se považuje hodnota 91, za střední 94 a za vysoké 147. 
     Celkový závěr autora textu: Přesto, že se text WEC pokouší definovat logické a předvídatelné energetické politiky, zůstávají jeho formulace na úrovni obecných konstatování. Hodnota dokumentu WEC spočívá ve varování týkajícího se předpověděného bodu zlomu ve světové energetice.
 
Energetické strategie
     Přestože energie je v současném pojetí tržní komodita jako každá jiná, je stále více zřejmé, že tržní systém nemůže vytvořit podmínky pro koherentní energetickou politiku a tím méně pro strategii. K překonání této ekonomické slabosti vypracovala řada států národní energetické strategie zaměřené na dlouhodobý vývoj. Jejich posláním bylo analyzovat možnosti státu v daném ekonomickém, přírodním, technologickém, politickém a sociálním prostředí. Účinnost strategických rozhodnutí je omezena inherentními nejistotami potenciálního dlouhodobého vývoje. Z nich ekonomické nejistoty jsou dominantní. Prvním strategicky orientovaným vládním dokumentem byla „National Energy Strategy“ USA z roku 1991. Jejím posláním bylo „zabezpečit spolehlivou dodávku energie a tím ekonomickou úspěšnost za současné ochrany životního prostředí“. Její přijetí je dokladem faktu, že regulační zásahy státu do energetického hospodářství jsou nezbytné i v zemi, která je Mekkou tržního hospodářství. Energetické strategie se pokoušejí analyzovat technologické (forward looking technology), ekonomické, přírodní a sociální prostředí, ošetřit rizika dlouhodobé energetické nedostatečnosti vytvářením nástrojů k jejich omezení nebo překlenutí a formulovat vizi, která umožní přenesení závěrů do legislativy a tím ke startu změn. Texty energetických strategií představují konfrontační problematiku, projednávající nadčasové otázky a problémy, pro které není ve vzdálenějším horizontu známý a ani náznak řešení. Proto ani nelze očekávat, že by byly přijímány bez kritiky. Očekávané přenesení závěru vize do legislativy je klíčové pro vytvoření podnikatelského prostředí k zajištění udržitelného rozvoje, formulaci kritérií úspěšnosti a specifikaci pravidel a nástroje, podle kterých  bude záměr a navazující projekty v tomto případě vztažené k energetice dlouhodobě řízeny, kategorizaci oprávněných a nepřijatelných záměrů i změn a včasnou přípravu účastníků relevantních procesů na reparační zákroky všude tam, kde se nežádoucí jevy mohou reálně (s nezanedbatelnou pravděpodobností) projevit.
 
Klíčové pojmy charakterizující problémy, o kterých bude nutné v českém prostředí rozhodovat již v blízké budoucnosti: 
budoucnost českého uhlí (nejen další rozvoj těžby, stabilita dolů, sociální problémy, atd. ale např. „clean coal“ technologie),
provozování stávajících bloků a rozvoj jaderné energetiky včetně volby výkonu a zaměření jaderných zdrojů energie, 
udržení českých dodavatelů jaderných zařízení v české republice v klubu výrobců jaderných zařízení,
únosnost finanční podpory státem a vymezení reálného potenciálu obnovitelných zdrojů energie,
„carbon tax“ a její vliv na technologie transformace energie a na odpady,
náhrada kapalných paliv při vyčerpávání uhlovodíkových zdrojů energie,
podpora energeticky orientované infrastruktury (věda, školství, výzkum, průmysl),
mezinárodní orientace na významné potenciální partnery schopné dodat špičkové technologie a zahájení kooperace s nimi,
včasný další rozvoj přenosových systémů pro paliva i energii,
vytváření racionální  daňové politiky ve vztahu k energii,
podpora pro stát ekonomicky výhodného a ekologického využívání energie pro mezinárodní transport,
zaujetí reálného pohledu na očekávaný cenový vývoj v oblasti paliv,
stanovení průhledné relevantní legislativy, chránící investory i spotřebitele,
dosažitelné úspory energie a jejich možný vliv na vývoj spotřeby,
stárnoucí výrobní a přenosové soustavy vytvářející požadavky ohromných nejen českých, ale zejména celosvětových investic do energetických systémů za podmínek nejistoty ve složení energetického mixu, zvláště v zastoupení spalovacích technologií, jaderných a obnovitelných zdrojů, 
celkové náklady na fosilní paliva působící stále silněji jako brzda světové energetiky,
 
To vše s využitím principu subsidiarity v přírodních a hospodářských podmínkách českého státu. V současné době je český energetický sektor stabilní (M. Vrba, předseda českého výboru WEC).  O udržení této stability jde i ve strategickém výhledu.  Problémem je mimo jiné rozptyl ve výhledu spotřeby elektřiny v České republice, který je výrazně velký, než aby z něho bylo možné vytvořit realistické představy o nezbytných projektech.
 
Občan ČR spotřebovává energii, která je více než 200násobkem lidského osobního potenciálu (2 MJ). Ztráta této podpory je cestou do životní úrovně středověku
Dlouhodobě platí varovné konstatování Zelené knihy EU „Energetickou soběstačnost nelze docílit“. Je výzvou k doplnění rizika ekonomických otřesů vyvolaných nestálostí tržních směnných hodnot, sociálních otřesů (všechny formy otřesů mohou vést k sociálním požadavkům a konfliktům) a nevratných ekologických otřesů (poškození při nehodách, emise škodlivin). Specifikou Evropy je její 14% podíl na spotřebě primárních energetických zdrojů, který je v protikladu s nulovým vlivem Evropy na tvorbu cen paliv.
 
Odborně specifikované významné problémy energetické strategie ukazují, že pro řešení většiny z nich je čas řádově měsíců a roků. Výjimkou jsou krizové jevy (války, politické rozpory ohrožující trh), jejichž pravděpodobnost výskytu je nevyzpytatelná
 
Ekonomické problémy zatím omezují perspektivní vize ovlivňující energetickou budoucnost: přenesení kamionové dopravy na evropské železnice, urychlené zalesňování oblasti, které člověk zbavil a zbavuje ve své ekonomické nenasytnosti trvalých porostů, investice do saharské solární energetiky vyrábějící vodík pro Evropu, uplatnění výzvy „Weg vom Ol“ (pryč od ropy) znamenající rychlý přechod na vodík zejména v dopravě a další rozsáhlé i menší rozumné, ale ekonomicky náročné projekty.
      
Téma spolehlivé dodávky energie pro svět ve 21. století je v principu rozporné a v dlouhodobém horizontu globálně neznámé.  Přes rozmanitost názorů na specifikované cíle a racionální postupy k jejich dosažení je závažnou překážkou jejich politizace. Odklad je dalším rizikem již pro naši generaci. I pro bohatší národy jsou minulostí dny spolehlivé dodávky levné energie a využívání investic. Na pořadu dne jsou masivní investice do získávání paliv, výroby, rozvodu a spotřeby energie. Dožívající jaderné elektrárny v Evropě jsou ekonomickým mementem doby. 
Jen obtížně lze formulovat stav, do kterého se lidstvo dostane v důsledku enormní energetické zátěže planety. Je nezbytné celosvětově dosáhnout shodu k  odvrácení potenciálně katastrofického procesu. Trvání současných energetických trendů není podle OECD, IAEA a WEC udržitelné, a to ekonomicky, sociálně a také z hlediska uchování světového klimatu. Globální mandát Světové energetické rady (WEC) usiluje o celosvětové řešení  zahrnující odpovědnosti za  omezení skleníkových emisí,  zajištění stabilních cen paliv, globální pravidla pro obchod s energií a investice, nová finanční schémata omezující rizika investování a zajišťující realistickou návratnost, vyšší úroveň zainteresovanosti vlád a partnerství veřejného a privátního sektoru, vynaložení větších prostředků na výzkum a vývoj nových technologií. Udržitelný rozvoj se zřejmě již ve 21. století neobejde bez změny životního stylu, bez snížení nároků na energii a životní prostředí. Tato nutná změna, jejíž vize se formuje na viditelném horizontu, nebude dobrovolně akceptovaná a bezbolestná. Tím větší odpovědnost je na rozhodování současných politiků a tím naléhavější je nutnost srozumitelně informovat veřejnost a uskutečnit podložené správné sociálně, ekonomicky, ekologicky a technologicky orientované kroky ke snížení globálních rizik, které se České republice nevyhnou a ani vyhnout nemohou. Zásadním problémem je skutečnost, že by měly být projednány nadčasové otázky a problémy, pro které není ve vzdálenějším horizontu známé řešení. 
Velká hospodářská krize zaskočila celý svět a trvalo více než dva roky, než byl pochopen rozsah tohoto šoku. Nejistoty v energetice nemají obdoby (generální sekretář WEC). Finanční krize začala jako rozhodný činitel působit na konkurenční schopnosti národních energetik. Nehody v jaderné elekrárně Fukušima způsobily, že se v mnoha zemích přehodnotily energetické strategie (P. Gadonneix, předseda WEC). Výzvou je energetické trilema jako spolehlivost dodávky energie pro všechny a udržitelnost z hlediska životního prostředí. V prognózách se dává přednost scénářům, které by poukázaly na rozmanitost možných trajektorií. Proto je i dnes zpracováváni scénářů nezbytností. Přesto by bylo výrazem dobrého porozumění vypracovat pravděpodobnou trajektorii rozvoje světové i národních energetik a vyhodnocovat vliv odchylek od této trajektorie na určující parametry energetiky. 
Lidé, materiály a energie byli odjakživa propojeni v trojúhelníku, který je ovlivňován stupněm technického pokroku a způsobem života společnosti. Problémy materiálů a energie se dotýkají každého, oboje potřebujeme k životu, k práci a k dopravě, za energii platíme a přijímáme i riziko plynoucí z našich energetických nároků.
 
Technologie
Průmysl má k dispozici všechny nejnovější dosažitelné technologie potřebné k využívání fosilních paliv, jaderné energie, velkých vodních a obnovitelných zdrojů (WEC, 2007). Potřebné budou všechny energetické zdroje a přednostně ty, které emitují málo nebo žádný CO2. Energetický mix každé země závisí na její velikosti, historii, vývoji, kultuře a přírodních a lidských zdrojích. Tyto faktory by měly určovat realistický  přístup, který by ponechal stranou veškeré ideologické úvahy. Žádná technologie by se neměla stát idolem, ani by se neměla démonizovat.   
Vývoj energeticky zaměřených technologií nestagnuje, náklady na něj jsou podporovány z řady zdrojů, ale cest, kterou ušly jaderně energetické technologie od padesátých let do doby dosažení zralosti lehkovodních jadernách elektráren v osmdesátých letech naznačují, že kvalitní prrokekty jaderných elektráren čtvrté generace neznamenají dosažení zralosti, ale pouze vstup do etapy jejího ověřování.
Výroba elektřiny je pouze částí energetického hospodářství a neřeší souvislosti s koncem uhlovodíkového věku, tedy s vyčerpáním ropy a zemního plynu ve 21. století. Dostatek elektřiny může přechodem na vodíkové hospodářství zabezpečit náhradu kapalných paliv pro dopravu i průmysl. Pokud by ale každý dopravní prostředek měl v období několika roků přejít na vodíkové palivo, byl by takový zásah celosvětově nejrozsáhlejší změnou technologie, kterou lidstvo zažilo a náklady na ni by přesáhly dnes rozumně myslitelné meze. Cílené soustředění na obnovitelné zdroje přehlíží problémy spojené s očekávaným přechodem na vodíkové hospodářství.  
Kompetence pro energetiku   
 Kompetence pro kvalifikovaný výkon profese sestává z fyzické, psychické (a morální) způsobilosti, z dosaženého vzdělání včetně celoživotního, z odborného růstu a výkonu odborného působení spojeného s vývojem kariéry v dané profesi. Porozumění problematiky není jednoduché: Peter´s Principle tvrdí, že odborník je povyšován díky úspěšné práci až na post, kde nerozumí ničemu. V energetice se nejedná jen o odborníky pro vývoj, výstavbu a provoz elektráren, rozvodných sítí a spotřebičů, ale o spektrum odborností komplexně zahrnující technické a přírodní vědy, ekonomické a právní systémy a politiku jako nástroj rozumného řízení očekávané budoucnosti. Zřetelně také vystupuje kompetence veřejnosti pro „energetickou volbu“. Všechny tyto úrovně mají slabiny, které je nezbytné poznat, pochopit a řešit. Nároky na budoucí profese nemusí být odvoditelné ze soudobé zkušenosti. Umělá inteligence má své klady i úskalí.
Kompetence veřejnosti - veřejné mínění
Problém veřejného mínění zůstává v neřešené podobě přesto, že přijatelnost zdrojů energie, přenosových kapacit a soustav spotřeby je se zřetelem na dopad politických rozhodnutí a legitimnímu právu obyvatel podílet se na rozhodovacím procesu klíčové. Takový stav by se měl změnit. Kompetentní veřejnost musí mít přístup ke srozumitelně formulovaným informacím. Veřejnost by měla být seznámena s úsilím o udržení setrvalého rámce české energetiky a s jeho vývojem, který dodrží technologická, geopolitická, ekologická a bezpečnostní pravidla společná všem státům Unie. 
K diskuzi o budoucnosti jaderné energie pro Českou republiku by proto přispěla informace zaměřená jak na veřejnost, tak na ty z rozhodujících činitelů, kteří nejsou specialisty, ale přesto by nepovažovali informace v ní obsažené za nadbytečné. Zřetelné a trvalé vysvětlování energetické strategie státu je podmínkou pro dosažení souhlasu veřejnosti s programy udržení spolehlivé dodávky energie i pro nejbližší desítky let. Vysvětlení energetické budoucnosti České republiky se neobejde bez pochopení širších souvislostí se světovou a evropskou situací. Velmi markantním jevem současnosti je, naneštěstí, nárůst publicity iracionálních společenských projevů svádějících veřejnost z cesty poznání a následného pochopení. Tato medializovaní iracionalita se tváří jako podpora svobodě poskytováním absurdních a nesmyslných informací bez rozlišení jejich významu a věrohodnosti. Platilo to dosud, bohužel, i o medializaci energetiky a v tom i obnovitelných zdrojů.
 
Kompetence technologů
Ani optimistický pohled na růst absolutního množství energie z obnovitelných zdrojů nemůže zastřít fakt, že jeho hodnoty nepostačí ani ke krytí přírůstků spotřeby elektrické energie. Verbální nadhodnocení jejich možného přínosu se dobře poslouchá, ale nereálně dosahuje. Pro nejbližších třicet let zůstanou spalovací procesy a štěpení těžkých jader hlavním zdrojem elektrické energie. Překážky k uplatnění uhelných elektráren a výzvy k ukončení provozu jaderných elektráren jsou politickou kartou ve hře, která může ohrozit spolehlivou dodávku elektřiny. Reálné myšlení vede k nutnosti průběžně vyvíjet projekty elektráren. Nahrazování dožilých elektráren je na pořadu dne: IEA odhaduje, že více než 1000 GW všech typů by mělo být instalováno do roku 2030.
Zde je třeba uvést, že na nové jaderné elektrárny jsou kladeny požadavky, které respektují současní výrobci, vyvíjející nové typy jaderných elektráren.
Jsou to zejména:
životnost až 60 let,
roční využití větší než 90 %,
zavážení paliva v cyklu od 12 do 24 měsíců,
pravděpodobnost poškození aktivní zóny nižší než jedna miliontina za rok, 
pravděpodobnost úniku velkého množství štěpných produktů nižší než desetimiliontina ročně,
velmi nízké dávky z povolání,
krátká doba výstavby.
 
Dále jsou na nové projekty kladeny požadavky:
zjednodušení inženýrských systémů,
redukci jevů v chybové analýze,
nízký vliv selhání lidského činitele,
nízké náklady na inspekci a údržbu,
zdokonalenou havarijní analýzu s minimem externích souvislostí.
 
Společné studie IAEA a OECD Nuclear Energy Agency ukázaly, že nové jaderné elektrárny v zemích OECD mohou být konkurenceschopné s ostatními elektrárnami za podmínek jako je financování, doba výstavby, regulující pravidla, cena a dostupnost paliv. Příklady EPR a VVER prokazují výrazná zdokonalování zásadních kritérií využitelnosti jaderných elektráren. Perspektivní typy jaderných energetických zařízení předpokládají přechod od současných typů k reaktorům na rychlé neutrony a dále od nich k využití slučování lehkých jader. Charakteristickým rysem nově a vysoce perspektivně vyvíjených jaderných technologií je skutečnost, že vědecká a technická základna jak v poznání, tak pro vývoj a výrobu těchto zařízení využije dosavadní zkušenosti z jaderné energetiky.
Rozhodujícím ekonomickým faktorem jsou následující vlastnosti jaderného paliva:
    Při volbě jaderných zdrojů v energetickém mixu jsou významné:
přírodní uran a jeho dostupnost. Jaderné elektrárny nejsou v zásadě citlivé vůči změnám cen paliva. Jaderné palivo včetně obohacování a výroby představuje 10-15 % celkových nákladů na výrobu elektřiny. Navíc lze strategické zásoby, pokrývající spotřebu paliva na několik let, udržovat snadno bez významných břemen pro uživatele,
nedostatek uranu se v blízké budoucnosti nepředpokládá. Vzestup cen uranu vedl k rozšíření těžebního průzkumu i zvýšení jeho těžby, měl však malý dopad na náklady na elektřinu z jaderných zdrojů. Přiměřené zajištěné a vytěžitelné známé zdroje uranu mohou při konkurenčních cenách, pro soudobé typy jaderných elektráren a současnou úroveň spotřeby, pokrýt poptávku jaderného průmyslu na dalších 85 let. Provoz reaktorů na rychlých neutronech umožní pokrýt spotřebu energie na 5 000 let,
primární výroba uranu (požadavek na novou těžbu) je nižší, než byla v roce 1985. Rozdíl pokrývají zásoby, přepracování vyhořelého paliva a ochuzování vysoce obohaceného uranu z vojenských zásob. Protože tyto rezervy budou k roku 2020 vyčerpány, je nutné rozšiřovat průzkum nerostných ložisek a zkoumat další možnosti těžby ve světě a samozřejmě i v ČR,
Smlouva o Euratomu požaduje, aby všichni uživatelé měli pravidelné a rovnoměrné 
             zásobování rudami a jadernými palivy. Stanoví rovněž společnou politiku dodávek
            založenou na principu rovného přístupu ke zdrojům,
mezinárodní bezpečnostní režim, jehož cílem je zabránit šíření jaderných zbraní, určuje trhům s jadernými palivy určitá omezení související s ohlašováním, kontrolou a prověřováním mírových způsobů využití jaderných materiálů. Vypracovaný rámec vytvořený podle Smlouvy o Euratomu a IAEA poskytuje dobře definovaný soubor pravidel. V tomto rámci lze mezi zeměmi a provozovateli obchodovat volně s jadernými materiály pro mírové využití.
Jaderná paliva stojí mimo cenové výkyvy dodávek surovin. Při využívání lehkovodních reaktorů je využití uranu malé v porovnání s potenciálem, který bude dostupný po přechodu na rychlé reaktory. Ty jsou schopné využít energii z uranu stokrát více a ochuzený uran, jehož zásoby z procesů obohacování jsou ohromné. Palivové náklady se podílejí, jak už bylo uvedeno, na ceně elektřiny přibližně 15 %, z toho připadá na přírodní uran 6 %, na separaci a na obohacení 6 % a na výrobu 3 %.
Světové zásoby uranu obsahují 130 Gtoe při využití v tepelných reaktorech. Dalších 22 MtU je ve fosfátových depozitech. Využití rychlých reaktorů umožní využít 17 500 Gtoe.
Technologie vysokoteplotních reaktorů umožní přijatelnou výrobu vodíku a využití Th v uzavřeném palivovém cyklu. Odpovídající zvýšení množství energie představuje dalších 5 800 Gtoe. 
 
Vědecko-technická připravenost soudobé společnosti je na vysoké úrovni:
vyspělý evropský průmysl zahrnuje výrobní a provozní znalosti všech dostupných energetických technologií,
pokračuje výzkum a vývoj,
potřeba investic do obnovy stávajících kapacit a adresné rozhodování o skladbě budoucích kapacit, do přenosových systémů a o prodlužování životnosti je závažným strategickým problémem,
každý členský stát EU rozhoduje o vlastní skladbě zdrojů v rámci evropských pravidel o bezpečnostních zárukách a o vlivu na životní prostředí.
 
 Konkurenceschopnost jaderných elektráren v současném ekonomickém prostředí 
 
    Pro většinu průmyslově vyspělých zemí jsou jaderné elektrárny ekonomicky výhodným způsobem výroby elektřiny v pásmu základního zatížení.     
    Pro další rozvoj jaderné energetiky je ze současného hlediska stěžejní hospodářské hodnocení. Při plánování nového jaderného reaktoru hrají významnou roli náklady, zisky a investiční riziko (zejména z cen paliv a z následků velkých havárií). Výstavba jaderné elektrárny vyžaduje investici dvou až tří miliard EUR. Počáteční vysokou investici kompenzují později výrazně nižší provozní náklady. Ekologické cíle formulují dobré a naléhavé důvody pro respektování hrozby skleníkového efektu. Jednou z klíčových otázek je, aby jaderná energie byla uznána jako konkurenceschopná nejen finančními hledisky, ale také jako faktor snižující apokalyptické hrozby oteplování Země. 
Investice do nových jaderných zařízení vyžaduje především stabilní a jednotný rámec právních předpisů a politik vzhledem k časové prodlevě mezi počáteční investicí a dobou, než začne vytvářet vysoké výnosy. Postupy udělování licencí musí být dále zjednodušovány. Při zachování přísných standardů na bezpečnost a jakost, předvídatelnosti technických parametrů a harmonogramů, od návrhu přes certifikaci a výstavbu až k provozu, nižší regulační náklady snižují celkovou finanční náročnost. Vzhledem tomu, že liberalizované trhy nemohou zaručit dlouhodobou stabilitu cen, uvádí IEA, že k zajištění investic soukromého sektoru do nových jaderných projektů by měly vlády přijímat opatření ke snížení investičních rizik
Celkové výnosy a náklady po dobu životnosti jaderné elektrárny by bylo vhodné porovnat s výnosy, které by za stejnou dobu vytvořily ostatní zdroje. Prognóza v tomto smyslu je však nejistá se zřetelem k nestálosti cen ropy a plynu i cen elektřiny. Negativně působí zvyšování nároků na investici v budované finské jaderné elektrárně a spory o její úhradě.
Analýza IAEA a NEA na základě údajů z více než 130 různých typů elektráren včetně uhelných, plynových, jaderných, větrných, solárních a na biomasu naznačuje, že ve většině průmyslových zemí nové jaderné elektrárny nabízejí za předpokladu setrvání cen plynu a uhlí na určité úrovni hospodárný způsob výroby elektrické energie v pásmu základního zatížení. Podle IAE a NEA je jaderná elektřina konkurenceschopnou alternativou, přičemž náklady a konkurenceschopnost závisejí na konkrétním projektu.
Diskuze o konkurenceschopnosti je ovšem účelná pouze tam, kde existuje možná substituce v palivovém mixu. V případě ČR je nutné analyzovat dopad do ekonomiky způsobený budoucím nedostatkem elektřiny nebo její extrémně vysokou cenou.
Nejistota v rychlosti vývoje budoucích cen elektřiny, struktury a podmínek trhu a také se zřetelem na budoucí energetické politiky a politiky týkající se změn klimatu představují významné riziko pro dlouhodobé investice v energetice. To je pro jaderné elektrárny zvláště významné se zřetelem k vysokým investičním nákladům a tím k relativně dlouhé době než taková investice začne vytvářet zisk. Proto je důležité usilovat o vytvoření pevného politického rámce, aby podmínky pro nové investice byly jasné a předvídatelné.
Dalším klíčovým faktorem pro ekonomickou budoucnost jaderné energie je pochopení vztahu komerčních výnosů ke strukturám trhu s elektřinou. Pro investory jsou přitažlivější investice s kratší dobou návratnosti, s nižšími náklady na výstavbu a kratší realizační dobou. Samotná doba výstavby u jaderných elektráren (5 - 6 let) je z technických a licenčních důvodů mnohem delší než v případě plynových nebo obnovitelných zdrojů. Ovšem celková doba pro přípravu a vlastní výstavbu se pohybuje mezi 10 až 15 lety (od rozhodnutí o přípravě do uvedení do provozu) a je závislá především na složitosti legislativního procesu, který je na kritické cestě v přípravné fázi jaderné elektrárny.
Hospodářská rizika jaderné elektrárny souvisejí s velkou počáteční kapitálovou investicí a vyžadují vysoce bezporuchový provoz během počátečních 15 až 20 let její životnosti (více než 60 let). Také vyřazení jaderné elektrárny z provozu a nakládání s odpady vyžadují dostupnost finančních rezerv v trvání 50 až 100 let po odstavení reaktoru. Původně (v padesátých letech) byla životnost jaderné elektrárny odhadována na 40 let. Bezpečnostní přehledy prokazují reálnou prodloužení této doby na více než 60 roků. Je obvyklé prodlužovat licenci po 10 letech.
Hospodářská konkurenceschopnost jaderné energie závisí významně na několika faktorech, v nichž klíčové jsou v souhrnu doba a kvalita výstavby, investiční náklady, nakládání s odpady, vyřazování z provozu a provozní kapacita.
Provozní náklady klesaly v uplynulých 20 letech současně se zvyšováním kapacity. Přestože ceny uranu od roku 2004 podstatně stouply, byl dopad na náklady na výrobu elektřiny relativně malý proto, že náklady na uran vytvářejí přibližně 5 % celkových nákladů na výrobu kWh.
IAE konstatuje (analýza z roku 2006), že „nové jaderné elektrárny by mohly vyrábět elektřinu za cenu menší než 5 USc/kWh, pokud budou dodavatelé elektráren a energetické společnosti vhodně řídit stavební a provozní rizika“. Při ceně uhlí pod 70 USD/t by jaderná energie byla stále dražší, než energie z konvenčních tepelných elektráren spalujících uhlí (v březnu 2008 byla cena černého uhlí v evropském přístavu 140 USD/t, v dubnu 2016 cca 60 USD/t). Nové jaderné elektrárny se obecně staví bez podpor, což svědčí o tom, že jaderná energie je stále více vnímána jako konkurenceschopná. Výrobní náklady elektřiny zahrnují tři složky: kapitál, provoz a údržbu a palivo. Dlouhá životnost jaderných elektráren (40-60 let) umožňuje dlouhou amortizaci kapitálu. Mnoho JE má investiční náklady plně amortizovány, a proto platí jen za modernizaci, provoz a palivo.
Zvyšující se roční využití jaderných elektráren v Evropě v letech 1990-2015 ze 74 na 84 % i více ovlivňuje efektivnost využití investice. U jaderných elektráren nové generace je využití instalovaného výkonu zadáváno na úrovni 91-93 %.
Celosvětově pokračuje trend ve zvyšování vyhoření jaderného paliva. To se zvýšilo z cca 34 000 MWd/tU v roce 1990 na více než 42 000 MWd/tU nyní zejména v důsledku využívání vyššího obohacení čerstvého paliva (za uvedené období cca o půl procenta U 235) a dále roste.
 
Současné snižování ceny energie není primárně dáno cenami paliv, výrobou a dalšími náklady, ale světovou ekonomickou situací s nízkým nebo nulovým růstem získávaných hodnot. Dlouhodobá krize ekonomiky zpomaluje hospodářský růst, snižuje rozsah investic a ovlivňuje kvalitu obyvatel Země. Spory ekonomů zda šetřit nebo investovat se odrážejí v nejistotách strategických programů a tím v nárocích na spotřebu energie. Přidružený a dlouhodobě neřešený problém evropské a světové nezaměstnanosti je větší hrozbou než světový terorizmus. Občan bez práce je vyvržen ze společnosti nejen ekonomicky, ale i společensky. Nevyužití jeho potenciálu je slabostí soudobé společnosti. Očekávaným důsledkem mohou být jen negativní jevy enormního rozsahu (masová migrace, ovlivnění kulturních hodnot, narušení stability společnosti a ztráta perspektiv, které se nevyhne nikdo. 
Konkurenceschopnost energetiky je konkurenceschopností ekonomiky. Uzavření dolu schopného dodávat kvalitní uhlí z hlediska soudobých cen je neschopností vidět do střednědobé budoucnosti s jejími požadavky na všechny zdroje energie.   
 
V některých zemích EU včetně ČR legislativa stanoví příplatky k ceně elektřiny tak, aby zajistily nakládání se vzniklým odpadem a jeho zneškodnění a financovaly vyřazování jaderných zařízení z  provozu. Znehodnocování světových měn je faktorem, který povede ke kardinálnímu problému dostatku finančních prostředků v očekávané době likvidace vyhořelého paliva a technologií.  Přes požadavek akumulovat prostředky na dlouhodobé skladování a uložení odpadu existuje nejistota mezi dostupnými prostředky a prostředky skutečně potřebnými.
 
Evropa bude významně závislá na externích dodávkách uranu, sama spotřebuje více než 28 000 tU ročně a pro partnery dalších 5000 tU za rok. Současná světová spotřeba 65 000 tU/rok velice převyšuje těžební kapacitu, která je 36 000 tU/rok Zbytek pochází z existujících vojenských a civilních zásob.
Infrastruktura pro konverzi uranu a obohacování je dostatečná. Evropská jaderná technologie a průmysl mají robustní a dostatečné kapacity pro dodávky jaderného paliva. Slabým místem je těžba uranu, protože domácí zdroje jsou malé. Ostatní součásti od konverze, obohacování a MOX výrobu a přepracování jsou v EU dobře vybavené. Přesto bude do palivového cyklu v Evropě  nutné i nadále investovat.
 
V budoucnosti se risk investorů může snižovat jako výsledek:
požadavků na elektřinu za tržní ceny,
volby úspěšného projektu,
dosažení souhlasu veřejnosti
reverzí spirály světového mínění od negativního k pozitivnímu.
Pokud by emise CO2 byly zahrnuty do nákladů na výrobu elektřiny, potom by se zvýšila konkurenceschopnost jaderné energie.
Jaderné elektrárny jsou konkurenceschopné, při očekávaném nedostatku elektřiny budou růst ceny energie a tak se bude návratnost investice zvyšovat. 
 
Bezpečnost jaderných elektráren
Kapitola o bezpečnosti jaderných elektráren se nemůže obejít bez úvodu do moderní filosofie bezpečnosti. Pokud se hovoří o riziku jakéhokoliv oboru izolovaně a bez souvislostí s dalšími riziky, nemůže vzniknout ani ucelená teorie pro hodnocení rizika ani dobrý systém řízení bezpečnosti.
Vývoj teorie bezpečnosti byl složitý a odrážel nejen pokusy o vědecká hodnocení, ale také o objasnění relevantních pojmů veřejnosti. Tu zaujmou zejména havárie velkého dosahu s  vysokými ztrátami na životech a enormního ohrožení životního prostředí. Dnes každý zná pojem Titanik, ale ztráty tonáže podobné velikosti jsou běžným jevem. Malé časté nehody mohou v ročním součtu způsobit větší újmu, než několik velkých. Proto se stala jádrem hodnocení bezpečnosti - analytická metoda. Ta analyzuje teoreticky i experimentálně pravděpodobnost iniciace havárií, sleduje možnosti jejich rozvoje a hodnotí následky. 
Problém vysvětlení pojmu „bezpečnost“ je komplikován nejen faktem, že pohled běžného občana na svět je deterministický a statická hodnocení vnímá asi jako předpověď počasí, tedy s lehkou nedůvěrou. Druhým problémem je nevhodné používání termínů odborníky. Jen málo z nich odlišuje od sebe bezpečnost a spolehlivost. Správné je chápání bezpečnosti jako pravděpodobnosti vzniku újmy na životech, zdraví a hodnotách. Spolehlivost je pravděpodobnost plnění funkce za definovaných podmínek a v čase. Tedy spolehlivé auto jede, má-li spolehlivého řidiče, který o vůz pečuje a využívá dobré cesty. Bezpečné auto je takové, ze kterého řidič po havárii vystoupí zdráv a jde si koupit auto nové.
Bohužel se mezi takto zřetelně definované pojmy vloudil zcela nevhodný pojem „jaderná bezpečnost“, který v běžném pojetí označuje spolehlivost dodávky energie a nevypovídá nic o riziku a bezpečnosti. Pokud k tomu přibudou chlácholivá slova hodnotící jadernou bezpečnost jako podmíněně stabilní, aniž by definovala tyto podmínky stability, potom je bariéra mezi vědeckým hodnocením rizika a občany nepropustná. Korunu nedorozumění nasazují nekvalifikovaní odpůrci čehokoliv požadavkem, aby určitá technologie byla využita, až bude stoprocentně bezpečná. 
 
Základna pro posuzování rizika
Vědecké hodnocení zjišťuje pravděpodobnost újmy vztaženou na obyvatele a rok. Újmou se rozumí ztráta života, zdraví nebo hodnot. Průkazné je doložení bezpečnosti dané činnosti počtem úmrtí vztažených na milion obyvatel a rok. Žádnou lidskou činnost nelze provádět absolutně bezpečně. Zdokonalováním se zřetelem k vyšší bezpečnosti nelze nikdy dosáhnout 100% bezpečnost. Ta je limitní. Ohrožení lze hodnotit 
intuitivně, tj. subjektivně,
vědecky tj. statisticko analyticky.
 
Vedle analytického chápání bezpečnosti existuje ještě subjektivní hodnocení, které není opřeno o výsledky ale o postoj jednotlivce k hodnocenému jevu. Právě tento fakt je důvodem řady neoprávněných obav z různých průmyslových činností.
Rizikový potenciál vyjádřený pravděpodobností, že nežádoucí jev nastane, spolu s odhadem následků, určují přijatelnost díla nebo jeho zamítnutí. Rostoucí složitost světového hospodářství, růst jednotkových výkonů strojů, výroba chemických sloučenin, které se nevyskytují v přírodě, rostoucí agresivita teroristů a ovládnutí enormního množství energie člověkem vedou globálně k růstu ohrožení společnosti.
Protože velké havárie přitahují více pozornosti než mnoho menších nehod, vycházela filozofie bezpečnosti ještě před nedávnem z hodnocení havárií. Protože však nehoda ústící až do havárie může mít velké množství příčin, rozvojů a následků, vyvinula se teorie bezpečnosti založená na statisticko analytickém hodnocení.
   Soudobý statisticko analytický přístup k hodnocení bezpečnosti a spolehlivosti je dobrým základem pro vědce a techniky, ale nevyhovuje veřejnosti, která ve statistikách a prognózách vidí něco nejasného, nesrozumitelného a snad i klamajícího, jakýsi nástroj k vysvětlení něčeho, co snad není ani pravda. Konstruktivní dialog ale není možný bez společné báze, a proto je prvním krokem k porozumění definování pojmů, objasnění rizika jako měřitelné veličiny, poukaz na metody hodnocení rizika a na umění modelovat a ovlivňovat riziko a to nejen náhodně a intuitivně, ale vědecky odpovědně, komplexně a racionálně a při tom s vědomím vztahu mezi ekonomickou náročností a bezpečností, neboť ani bezpečnost není zadarmo.
     O riziku jsou známé zejména tři skutečnosti:
     1. neexistuje děj s nulovým rizikem,
     2. jakkoliv nízké riziko může přispět ke vzniku následků,
     3. osobní riziko se může významně lišit od průměrného
Ve vztahu k riziku je nutné zvážit tři jeho souvislosti:
příhoda, ke které se riziko vztahuje,
pravděpodobnost výskytu a průběhu události,
následky příhody
   Hodnocení bezpečnosti závisí na délce období, které je posuzováno. V jaderné technice není určující horizont naší generace ani mnoha generací dalších, ale dlouhodobý výhled s odpovědností za výsledek ještě po desítkách tisíc let. Hovoříme-li o statistickém a pravděpodobnostním hodnocení, máme na mysli klasifikaci náhodných jevů pro poznání té zvláštní příčinné souvislosti, jež se vyskytuje u náhodných procesů a která vyjadřuje riziko ne jako předpověď jistého, ale jako možnost očekávaného.
Odhad rizika má tři zásadní složky a to: zjištění rizika, tedy identifikaci a kvantifikaci rizika, vývoj rizika, tedy proces vážení a porovnávání různých aspektů bezpečnosti v průběhu času a řízení rizika, tedy formulaci a implementaci bezpečnostní politiky.
Nejzřetelněji si člověk uvědomí nebezpečí po katastrofické události neobvyklého rozsahu, i když při ní není sám poškozen. Přestože ohrožení vyvolávají jak malé, tak katastrofické události, je pozornost veřejnosti spíše upřena na ty katastrofické, zatímco projevy denního rizika nejsou vnímány. Pád velkoletadla, havárie tankeru, havárie ropné plošiny, prasknutí potrubí plynovodu nebo havárie v jaderné elektrárně se objevují na titulcích deníků, zatímco desetitisíce mrtvých na silnicích (jen v České republice v průměru více než tři denně) jsou vnímány bez komentáře. Hovoří se více o jedné příhodě, při které bylo zabito sto lidí, než o stu příhod, ve kterých přišel o život vždy jeden člověk.
Každá lidská činnost vyvolává riziko, které může být větší i nepatrné, ale nikdy nulové. Hovořit proto o stoprocentně bezpečné činnosti je nesmyslné. Jiná věc je vnímání rizika. Riziko vnímáme tehdy, když jsme na jev upozornění ať již právem nebo účelově a se záměrem. Naopak riziko nevnímáme tam, kde o něm nevíme. Proto zkracování života v okolí uhelných elektráren nebo ve velkých městech v důsledku znečištěného ovzduší nevyvolávají již ani protesty a tedy negenerují tlak na zlepšení, i když zkrácení života a vliv na zdraví jsou významně průkazné.
Nepřekvapuje proto, že prvotní hodnocení rizika bylo odvozováno z velkých havárií a že nároky na bezpečnost vycházely právě ze zkušeností s rozsáhlými nebezpečnými příhodami. Pravděpodobnost katastrofických příhod s velkým počtem fatálních událostí, zranění a nebývale vysokými ztrátami na majetku mají nízkou frekvenci (pokud by tomu tak nebylo, stát by takovým zařízením neudělil licenci k provozu), a proto se brzy stalo zřejmým, že častěji se vyskytující příhoda s menšími následky může vést ke srovnatelným ztrátám než málo frekventovaná havárie velkého rozsahu. Proto byl rozsah sledovaných příhod stále rozšiřován a do odhadů bezpečnosti vstupovaly různé příčiny s různými pravděpodobnostmi rozvoje a s rozmanitými následky, to vše se snahou odhadnout pravděpodobnost iniciace poruch, jejich rozvoj a omezení i následky. Protože bylo nutné dát projektantům, stavitelům a provozovatelům návody, které by pro ně představovaly meze odpovědnosti, vznikaly pojmy jako je maximální věrohodná havárie (Worst Credible Accident - WCA), nebo maximální projektová havárie (Worst Project Accident WPA). Takové vymezení znamenalo, že projektant nemusí brát v úvahu ty příhody, jejichž výskyt a následky jsou mimo rámec reálně odhadnutého rizika. Zvyšování bezpečnosti vyústilo v aplikaci pojmu ALARA ( As Low As Reasonable Achievable) jako nástroje k rozumnému vztahu mezi bezpečností a náklady na ni. O tom, že takový přístup není pro moderní společnost jedině možný, svědčí pozornost věnovaná právě nadprojektovým haváriím. Jejich analýza se provádí proto, že se takové jevy již vyskytly, i když pravděpodobnost jejich výskytu byla zanedbatelná a dále pro to, aby i pro ně byly připraveny návody k jednání.
Od postupu hodnotícího velké i střední mimořádné příhody byl pak již jen krok ke statisticko analytickému přístupu, který zahrnuje všechny možné následky rozmanitých příhod. Tak se dosahuje vyhodnocení míry rizika, vztaženého na roční ztráty. Hodnocení rizika je i metodou pro jeho snižování. 
Při každé lidské činnosti vzniká ohrožení jak pro toho, kdo činnost sám provádí, tak pro jeho okolí. Podle toho, jak velký je poměrný počet lidí, postižených následky rizika, se hodnotí přijatelnost jevu. Tak například režim, při kterém je pravděpodobnost úmrtí 10-3 za rok, je nepřijatelný, u míry rizik 10-4/rok jsou výrazně uplatňována a kontrolována ochranná opatření, riziko 10-5 jednotlivec ještě postřehne je ochoten přijmout jistá opatření a u rizika 10-6 již žádné ohrožení necítí, pokud v něm nebylo systematicky neoprávněně vyvoláváno.
 
Riziko specializované činnosti lze doložit statisticky. Například podle Francouzského národního statistického úřadu byl počet smrtelných pracovních úrazů ve Francii v roce 1985 rozdělen takto: na jeden milion pracovníků bylo postiženo úrazem ročně 17 pracovníků v oděvním průmyslu, 12 v textilním, 118 v kovoprůmyslu, 169 v chemickém průmyslu, 365 při lomové těžbě a 1020 při stavbě lodí (tedy 10-3, což je již teoreticky nepřijatelné). V každém státě jsou tato čísla jiná, v závislosti na vybavení pracovišť, systému ochran a provozních pravidlech. Jiným příkladem je USA, kde na milion pracovníků v průmyslu připadalo ve stejném roce 200 smrtelných úrazů. Průmyslová činnost tedy vystavuje člověka poměrně velkému ohrožení. Ostatně nejen výrobní činnost vyvolává ohrožení. Opět údaje z Francie ze stejného roku: z 16 265 úmrtí připadalo 285 na silniční nehody, 100 na nehody v domácnosti, 180 na nehody o dovolených, 2300 úmrtí na rakovinu a 13 400 na úmrtí choroby z kouření.
Moderní obory, jako je energetika včetně jaderné, letecká doprava, chemický průmysl nebo těžba surovin rozvinuly bezpečnostní analýzy do vysoké dokonalosti. V těchto rozborech řeší nejen klasické bezpečnostní problémy, ale
odhady spolehlivosti zařízení založené na testování malého počtu vzorků,
spekulativní úvahy o jevech s extrémně nízkou pravděpodobností výskytu a s velkými následky,
odhad vlivu technologického zařízení, systému ochran a řízení i kvalifikace obsluhy na bezpečnost a spolehlivost,
návrhy diagnostických systémů včetně metod hodnocení výsledků,
odhady zbytkové životnosti,
určení pravděpodobnosti poškození za degradace vlastností zařízení apod.
Nesleduje se jen výskyt jednotlivých jevů, ale zkoumá se pravděpodobnost výskytu řetězce událostí v tak zvané sekvenční analýze rychlým vytvářením řad historií tak, jak to umožňuje soudobá teorie hloubkou modelů a výpočetní technika operační rychlostí počítačů. Tak se pravděpodobnostní přístup stává metodou k prognóze chování systémů technických, přírodních i společenských i návodem k racionálnímu opodstatnění budoucího lidského chování. Zejména vlastnosti počítačů umožňují řešit významné problémy jako je
indikace historií, trendů, podmínek práce a stavu zařízení,
detekce havarijních stavů a jejich signalizace,
zobrazování poruchových stavů a jejich popis umožňující optimální zákroky,
odvození významných poplachů pomocí varovné postupné kontroly a poruchové analýzy,
přímé on-line rozhodnutí o rezervě bezpečnosti,
automatické testování funkce a schopnosti řídit ochranné systémy ap.
Ani samotné statisticko-analytické hodnocení systémů zaměřené na bezpečnost a spolehlivost, ani diagnostika stavů a kompletace datových bází nejsou konečným cílem. Tím je možnost kontrolovat, ovlivňovat a řídit míru rizika. Po identifikaci tedy musí dojít k rozhodnutí, kterým může být podložené povolení, omezení nebo zamítnutí dané činnosti. Takové rozhodnutí lze ovšem provést jen na bázi, kterou tvoří vedle fyzikálního poznání a technického popisu i příslušné normy, pravidla a předpisy, které určují, co a za jakých okolností je přijatelné, licencovatelné, průkazně spolehlivé a bezpečné a jak rozumět kvantifikaci relevantních pojmů. Veličiny, které se měří za provozu zařízení, nemají všechny přímý vztah k bezpečnosti. Ty, které tento vztah mají, jsou předmětem zvláštní pozornosti. Tak například v jaderné elektrárně jsou specifikovány charakteristiky, které mají vztah k jaderné, technické i radiační bezpečnosti a ty jsou pak sledovány nejen provozovatelem, ale také dozorčími orgány, ustanovenými státem.
     Extrémně rychlý vývoj, při kterém byly uváděny do provozu jaderné elektrárny  s kvalitou komponent a s úrovní vědeckého a technického poznání odpovídající dané době, se neobešel bez negativních jevů. Teorie bezpečnosti a spolehlivosti byla v počátcích rozvoje jaderné energetiky v dětských plenkách. Nekomplexní odhady bezpečnosti a spolehlivosti, na základě kterých se určovala pravděpodobnost výskytu poruch, udávaly v etapě do roku 1980 optimistické údaje a skutečný počet mimořádných příhod byl vyšší. Nehody v jaderném průmyslu vznikaly zejména v důsledku vývojových problémů a dokonce i hrubých chyb a selhání lidského činitele, nejen v provozu, ale i v projektování a při konstrukci a stavbě. Tak tomu ostatně bylo a je v řadě dalších oborů, například v dopravě. Vývojové problémy první generace jaderných elektráren vedly již před významnými nehodami ve Three Mile a v Černobylu k růstu kritických hlasů proti jaderným elektrárnám. Teprve po havárii v jaderné elektrárně Three Mile Island byla věnována systémová analýza spolehlivosti lidského činitele. Poznání chybového potenciálu člověka zaměřilo projektanty blokových dozoren na vytvoření systémů, jejichž spolehlivost nezávisí na okamžitém zásahu obsluhy. Kromě systému blokování nežádoucích a chybných činností a instalace ochran byl zaváděn automatizovaný systém řízení, ve kterém rozhodování bezprostředně po nehodě neprovádí lidská obsluha, ale počítačový systém. Malá operační rychlost počítačů v 60. a 70. letech a nízký rozsah paměti počítačů neumožňoval provádění komplexních výpočtů jaderné elektrárny, ale jen nepříliš detailní matematické modelování vlastností jednotlivých komponent. Ze stejného důvodu trpěl počítačovou slabostí  i systém řízení. Vývoj komponent „za pochodu“ vedl k nasazení prvků a systémů, které nebyly dlouhodobě spolehlivě prověřeny.
   Při vývoji jaderných elektráren dominovaly aktuální problémy. Tak na příklad vývoji jaderného paliva (front end of nuclear fuel cycle) byla věnována významná pozornost, jejímž výsledkem je extrémně vysoký standard kvality této složky aktivní zóny. Konci jaderného palivového cyklu (back end), který se jevil jako úloha časově velmi vzdálená, byla věnována pozornost podstatně nižší. V současné době je řešení konce jaderného palivového cyklu problémem, na jehož řešení včetně výzkumu nových technologií jsou věnovány extrémní prostředky.  
Ve druhé polovině dvacátého století byly stále precizněji definovány standardy bezpečnosti, i když dodnes nedošlo k vytvoření mezinárodně závazných řešení. Doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) vymezila dělící rovinu mezi přijatelnými a nevhodnými přístupy a řešeními. V tomto rámci přední světoví výrobci i provozovatelé využívají vlastní vzájemně odlišná řešení.
Při hodnocení rizika z mírového využívání jaderné energie nelze opomenout rizikový potenciál vzniklý testy „atomových bomb“ jak na bázi štěpení, tak vodíkových a potenciální riziko „špinavých bomb“ typu kobaltové bomby. V letech 1945 – 1998 bylo uskutečněno 2053 jaderných explozí. USA provedly 1032 výbuchů, SSSR 715, Francie 210, Británie 45, Indie 4 a Pákistán 2. Po roce 1998 provedla tři testy Severní Korea, další zřejmě v nedávném období. Riziko nespočívalo jen v radioaktivním spadu -  zkoušky v ovzduší měly za následek měřitelné poškození světové populace. Výroba Pu239 v tepelných reaktorech se provádí v krátkých palivových kampaních, aby se tak omezila produkce Pu240, které „znehodnocuje“ absorpcí neutronů vlastnosti štěpitelného Pu239. Výsledkem je plýtvání uranem a hromadění radioaktivních odpadů. Kompenzací těchto ztrát může být konstatování, že bez rovnováhy odstrašující síly nepřátelských bloků by došlo ke třetí světové válce s následky jen stěží představitelnými.
Mezi hodnocená rizika patří se zřetelem ke specifičnosti bezpečnost jaderná a radiační. Jaderná bezpečnost je spojována s nekontrolovaným rozvojem štěpné řetězové reakce. Radiační bezpečnost se zabývá rizikem  z ozáření živých organizmů.
Porovnání rizika z různých zdrojů energie ukazuje, že v evropských podmínkách připadá na jednotku vyrobené energie (se zahrnutím nehod při získávání paliv a materiálů, konstrukci a provozu elektrárny a ukončení včetně palivového cyklu) v uhelné energetice 40-70krát vyšší počet fatálních příhod v porovnání s energetikou jadernou.
     
Jaderná bezpečnost a radiační ochrana jsou předmětem stěžejního zájmu Evropského společenství. Smlouva o Euratomu vyžaduje využívat jadernou energii v souladu s nejvyššími standardy bezpečnosti. Tento rámec zahrnuje i nakládání s odpady a vyřazování jaderných elektráren z provozu. Jaderná bezpečnost je předmětem intenzivní kontroly, která přispěla k jejímu zvýšení.
Jaderné havárie elektrárny Three Mile Island (1979 USA) a v Černobylu (1986 bývalý SSSR) odstartovaly mezinárodní úsilí o zvýšení bezpečnostních standardů. Toto odvětví se stalo předmětem intenzivní kontroly, jejímž výsledkem bylo zvýšení jaderné bezpečnosti v celém světě. Odpovědnost za jaderné havárie ve členských zemích EU upravuje režim Pařížské úmluvy z roku 1960, který vytvořil harmonizovaný mezinárodní systém odpovědnosti za jaderné havárie a jenž vymezuje odpovědnost operátorů v případě jaderné havárie na 700 milionů USD. Vídeňská úmluva a další opatření upravující stejnou problematiku jsou propojené s Pařížskou úmluvou společným protokolem z roku 1988 a jsou použitelné pro celou EU. Jaderná bezpečnost je i nadále ústřední otázkou v kontextu s rozšířením EU.
Jaderné elektrárny jsou robustní, spolehlivé a patří mezi nejbezpečnější průmyslová zařízení ve světě.
 
 
Celý článek ke stažení zde: