Je bohužel možné, že reforma EU ETS bude znamenat konec primární výroby oceli v EU

Na otázky CzechIndustry odpovídá Dan Urban, statutární ředitel Ocelářské unie
 
Moderní průmyslová výroba se bez oceli neobejde, bývalé Československo bylo ocelářskou velmocí. Jaká je situace dnes?
Máte pravdu, že ocel je základním materiálem moderních ekonomik. Zatímco západní státy spotřebují 2 kilogramy oceli na osobu za den, v afrických zemích je to jen 50 gramů. Z toho vyplývají dvě věci: svět kolem nás se bez oceli neobejde, protože je potřeba ve stavebnictví, k výrobě aut, strojů, domácích spotřebičů atd., a pak je vidět obrovský potenciál budoucí spotřeby v rozvojových zemích. Nepřekonatelnou výhodou oceli je to, že je jako jediný široce používaný materiál 100% recyklovatelná, znovu a znovu. Jakákoliv ocel se po svém užití, a je jedno, jestli jde o řády měsíců v nějaké jednoúčelové konstrukci, nebo desítky let, kdy je součástí betonových konstrukcí staveb, vrací do výroby k novému zpracování. Ocel lze recyklovat bez ztráty kvality či vlastností.
Členské firmy Ocelářské unie se zabývají celou škálou aktivit, od primární výroby železa a oceli, až po produkci výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Nicméně ČR je závislá i na dovozech. V loňském roce české podniky vyrobily 4,5 mil. tun surové oceli, což je o 14 % méně než v předchozím roce, zatímco dovoz vzrostl o 9,4 % na 7,24 mil. tun.
 
Znamená to tedy, že nejme ve výrobě oceli soběstační?
Nejsme, což ale není nutně špatné: něco prostě umíme vyrobit lépe než jinde, zatímco některé produkty se u nás vůbec nevyrábí. Země a firmy se specializují. Špatné je, když musíme konkurovat někomu, kdo nehraje fér.
 
Jak to myslíte?
Výrobci oceli v některých zemích těží z podpory státu, ať už ve formě levných úvěrů, pozemků zdarma, zákazu fungování nezávislých odborů apod. Nedodržují ekologické normy, nemusí kupovat povolenky na CO2. Investují do nové kapacity, i když tím jen zhoršují situaci na globálním trhu s ocelí. Pokud mají čeští a evropští oceláři konkurovat oceli z Číny, Íránu a jiných zemí, musí se soustředit na sofistikované výrobky. Taková je skutečnost globální ekonomiky v 21. století. Zároveň ale musíme neustále přesvědčovat národní vlády i Evropskou komisi o tom, že stojí za to evropské výrobce chránit před nekalou konkurencí.
Je myslím štěstí, že obchodní politika se určuje na evropské úrovni. Loni se EU povedlo modernizovat nástroje na ochranu vnitřního trhu před dumpingem.
 
A pokud jde o vývoj trhu v EU jako celku?
Evropské ekonomice se daří, ale bohužel evropská výroba oceli spíše stagnuje. V roce 2017 se do EU dovezlo rekordních 40 mil. tun oceli, především z Indie, Ruska, Číny, Turecka a Ukrajiny. Já doufám, že rok 2018 bude lepší, protože dovoz z Číny se díky přijatým opatřením podařilo hodně omezit. V posledních letech sledujeme naopak rostoucí dovozy z dalších zemí, kde se snaží postavit ekonomiku na oceli. Jde právě o Turecko, ale třeba i Srbsko, kde vstoupily do místních hutních firem Číňané, nebo Irán, který deklaroval ambici významně posílit výrobní kapacity.
 
Není důvod slabšího hájení zájmu ocelářů fakt, že hutnictví bývá vnímáno jako neekologický a zastaralý obor?
To je bohužel nezasloužená image, se kterou pořád bojujeme. V minulých letech investovaly české hutě do ekologizace miliardy korun a splňují všechny národní i evropské normy, mnohdy na úrovni technologicky dosažitelného maxima. Výroba se oproti situaci před rokem 1989 neuvěřitelně vyčistila.
Nezapomínejme, že významnými zdroji znečištění jsou také lokální topeniště a doprava. V Moravskoslezském kraji se podle ČMHÚ lokální topeniště podílí na produkci benzo-a-pyrenu z 93 %, v celé ČR pak z 96 %. Je tady ještě jeden podstatný argument dokládající tento fakt. V krizových letech 2009 a 2010, kdy ocelářství bylo sraženo krizí, se pokles výroby neprojevil ve zlepšení ovzduší.
 
A jak je to s tou zastaralostí?
Ocelářství je moderní a evropské ocelářství je nejmodernější a nejekologičtější na světě. Zavádíme automatizaci a digitalizaci, ať už jde o pohyb materiálu po areálu, manipulaci s výrobky v průběhu výroby, kdy automaty vykonávají dříve nebezpečnou a nepříjemnou práci, nebo třeba důmyslný software na modelaci procesů ve vysoké peci. Můžeme tak s klidem říci, že vstupujeme do období oceli 4.0!
Chceme jít stále dopředu. V Evropě existují projekty na výrobu ethanolu z odpadních plynů vznikajících při výrobě oceli či nebo výroba oceli pomocí vodíku. Hodně nadějí v této souvislosti vkládáme do nového evropského rámce pro vědu a výzkum, který v roce 2021 nahradí stávající Horizont 2020.
 
Když se vrátíme k obchodní bilanci, nyní raději dovážíme ocel ze zemí, kde se vyrábí v zastaralých provozech se všemi důsledky než v hutích, které představují světovou špičku?
Je to bohužel tak. Třeba tuna oceli vyrobená v Číně znamená o polovinu větší objem CO2 vypuštěného do atmosféry než tuna vyrobená v EU. To je únik uhlíku v praxi a je to pro evropský průmysl velký problém. EU se zavazuje k stále přísnějším limitům produkce CO2 a místní producenty de facto zdaňuje prostřednictvím systému emisních povolenek. Vedle toho umožňuje na společný trh přístup výrobcům z třetích zemí, kde neplatí žádné environmentální předpisy. Ocelářství je jako obor únikem uhlíku ohrožen nejvíce. Elektřinu nelze dovézt z druhého konce světa, u oceli to ale není problém.
 
Jak se díváte na reformu systému emisních povolenek?
Schválená reforma EU ETS, která začne platit od roku 2021, bude mít velmi negativní dopad na české a evropské ocelářství. Jen dva největší české hutní podniky, ArcelorMittal Ostrava a Třinecké železárny, odhadují, že ročně průměrně zaplatí na emisních povolenkách přes 1,6 miliardy korun, za celé obchodovací období pak 16 miliard korun či dokonce více v závislosti na tom, kolik budou povolenky stát. Bohužel si mnoho lidí myslí, že výrobci oceli dostanou všechny povolenky zdarma, a nevzniknou jim tak žádné dodatečné náklady. To ale není pravda: objem povolenek zdarma se neustále snižuje, takže již dnes nepokrývá skutečné potřeby výrobců. Odhadujeme, že v roce 2030 bude ten deficit činit skoro 40 procent. Je bohužel možné, že reforma EU ETS bude znamenat konec primární výroby oceli v EU.
 
Jaká je přidaná hodnota ocelářství pro ekonomiku?
Ocelářské podniky v Česku přímo zaměstnávají téměř 20 tisíc lidí. Renomovaná společnost Oxford Economics odhaduje, že pákový efekt ocelářství je mnohem větší, než je tomu u jiných odvětví. Pákový efekt hrubé přidané hodnoty je 6,2násobný, u zaměstnanosti je to dokonce 7,7násobek.
V Česku je tak na ocelářství přímo či nepřímo navázáno kolem 100 000 pracovních míst, převážně na severu Moravy. Vedle přínosu pro ekonomiku v množství vyplacených mezd zaplatí ocelářské podniky miliardy korun na odvodech na sociálním a zdravotním pojištění a na daních. Navíc, ocelářství nepůsobí pouze jako pilíř české ekonomiky. Například ostravský ArcelorMittal dal za posledních 15 let více než 600 mil. Kč na podporu neziskových organizací, vzdělávání a rozvoje kultury. Hutní podniky se chtějí aktivně podílet na rozvoji České republiky.
 
Prezident USA při uvalení cla na dovoz oceli argumentoval tím, že jde o bezpečnost Ameriky. Z Vašich předcházejících slov vyplývá, že EU je největším dovozcem oceli, a tudíž nejvíce ohroženým regionem v případě vzniku situace, že by jí nebylo odkud dovážet…
Ocel je strategickou surovinou pro každou ekonomiku. Proto je důležité, abychom si zachovali primární výrobu oceli. Nicméně argumentace prezidenta Trumpa v tom smyslu, že dovoz oceli z EU či Kanady ohrožuje národní bezpečnost, je podle mne zcela pomýlená.
Že by byl v Evropě nedostatek oceli, je silně nepravděpodobné, protože dle dat Euroferu se nadbytečná světová výrobní kapacita odhaduje na 600 milionů tun ročně. Pro představu: EU přitom spotřebuje méně než 200 mil. tun za rok. Problém globální nadkapacity je hlavním problémem ocelářství a dotýká se třeba i samotné Číny. Národní vláda tam tlačí na omezení výroby v zastaralých ocelárnách, ale jednotlivé regiony se snaží tato opatření obcházet, aby udržely zaměstnanost a zajistili své oblasti prosperitu. Irán a Indie cíleně investují do nové kapacity, aby rozvíjely domácí průmysl. To samozřejmě nedává žádný smysl.
 
V souvislosti se zavedením cla bych se chtěl zeptat, jak je to vlastně s dovozem a vývozem oceli do USA, z logiky věci totiž vyplývá, že pokud jsem dovozcem, tak si nemusím dělat starosti s nějakými cly za oceánem?
Poměr mezi dovozem a vývozem není možné jednoduše krátit. Velký podíl na dovozu do Česka mají polotovary, které se zpracovávají na finální produkty. K nám proudí komoditní ocel, zatímco do zahraničí, a především za oceán směřují většinou výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Americká cla se dotknou českých ocelářů přímo a nepřímo. Přímo proto, že americký trh je pro ně po zemích EU nejvýznamnější. V roce 2017 dodali čeští výrobci do Spojených států ocelové produkty od kolejnic přes legované trubky po trafoplechy v hodnotě téměř 5 miliard korun. Nepřímo na nás clo dopadne tak, že se zvýší tlak na dovoz do EU přesměrováním oceli původně určené pro americký trh. Ocelářská unie proto podporuje zavedení mimořádných opatření na evropské úrovni (tzv. safeguards), která by korigovala prudký nárůst dovozu ze třetích zemí, ale zároveň neměla negativní dopad na evropské uživatele.
Obecně platí, že clo poškodí konkurenceschopnost naší oceli na americkém trhu, ale zároveň zdraží vstupy pro ty americké odběratele, kteří za speciální typy oceli z Evropy nemají náhradu.
 
Na nedávném zasedání Ocelářské unie zaznělo, že v konečném důsledku bude mít zavedení cla v USA negativním dopady na jeho obyvatele. Můžete to konkretizovat?
Jediným dosavadním výsledkem snahy americké vlády o omezení dovozu je raketový nárůst tamních cen oceli, které jsou dnes už o polovinu vyšší než v Evropě či Asii. To sice pomáhá americkým hutím, ale ve výsledku masivně zdraží výrobky amerického zpracovatelského průmyslu včetně automobilek, který zaměstnává nepoměrně víc lidí. Američtí spotřebitelé tak budou platit víc za celou škálu věcí, od aut po pračky.
 
Naše planeta je zavalena plastovými odpady a jejich množství každý den narůstá. Jsme svědky návrhů, mnohdy nesmyslných, jak tuto situaci řešit. Jednou z cest je podle mne více využívat plechové obaly, které jsou snadno recyklovatelné a tudíž ekologické. Je to reálné?
Obrovskou výhodou oceli je 100% recyklovatelnost, a to bez jakékoliv ztráty kvality. Pro naplnění této výhody je ale potřeba jedna zásadní věc. Zajistit, aby spotřebovaný materiál nekončil někde na skládce.
 
Hutnictví má budoucnost, ocel je základem řady průmyslových odvětví, o tom není pochyb. Bude tomu tak i České republice?
Doufáme a děláme pro to vše! Čeští oceláři se musí vyrovnávat s celou řadou výzev, o kterých byla řeč. Ekologizace, modernizace, nedostatek pracovníků, dumping. Čeští výrobci se musí soustředit na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, aby mohli dlouhodobě konkurovat výrobcům z jiných zemí.
Obr. Daniel Urban, vpravo, statutární ředitel OU v rozhovoru s Janem Rafajem, členem správní rady OU, foto SP ČR z oslavy 100 let Svazu průmyslu