Je velmi negativní, že odliv prostředků z rozvojových zemí Afriky je větší než jejich příliv,

řekl CzechIndustry Ivan Voleš, konzultant odboru legislativy, práva a analýz HK ČR

 

Valné shromáždění OSN schválilo v minulém roce 17 cílů udržitelného rozvoje, jenž jsou reakcí na výzvy, které ohrožují náš budoucí vývoj. Můžete je konkretizovat?

Mezi největší hrozby patří trvající a nově vznikající válečné konflikty, rozpad mnoha tradičních států, mezinárodní terorismus, které způsobily to, že více jak 60 milionů lidí muselo opustit své domovy, což vyvolává následně rostoucí migrační vlny. Patří sem rovněž

ekonomická nestabilita a nepřekonané důsledky finanční krize, ale i nekontrolovaný růst populace, zejména v chudých rozvojových zemích, které nejsou schopny zajistit přibývajícímu počtu obyvatel důstojné podmínky života. K tomu se navíc přidávají klimatické změny na Zemi a vzrůstající počet přírodních katastrof dopadajících opět nejvíce zejména na nejchudší státy.

 

Nejsou cíle udržitelného rozvoje příliš ambiciózní, dá se splnit alespoň polovina z nich?

Cíle jsou velmi ambiciózní a jejich realizace si vyžádá maximální koncentraci všech dostupných nástrojů a zejména finančních zdrojů. Podle údajů OECD by pro realizaci cílů bylo zapotřebí 3 900 miliard USD ročně, z nichž není pokryto alokacemi prostředků na rozvojovou pomoc 2 500 miliard USD. Na druhé straně jsou k dispozici obrovské zdroje odhadované na 215 000 miliard USD například v bankách na spořících a běžných účtech, v pojišťovnách, v suverénních fondech, v kapitálu nadnárodních společností a podobně. A to nemluvíme o tisících miliard, které jdou na financování válečných konfliktů, drogy, korupci a šedou ekonomiku a které mizí v daňových rájích, místo aby financovaly zdravý hospodářský rozvoj.

 

Agenda z Addis Abeby definovala zajištění financování, řekněte nám k tomu více.

Financováním rozvoje se světové společenství zabývá již desítky let. Dříve se myslelo, že postačí alokovat určitou část prostředků bohatých zemí na rozvojovou pomoc ve formě tzv. oficiální rozvojové pomoci (ODA) a hlavní boj se vedl o to, jak má být vysoké procento této pomoci v rámci hrubého národního produktu. Konsensus se ustavil na výši 0,7 %, ale k dnešnímu dni takový podíl vykázaly pouze Norsko, Švédsko, Dánsko, Lucembursko a V. Británie. EU si stanovila cíl 0,33 %, ale ani tento cíl se zatím nedaří plnit.

Ukázalo se, že ODA není schopna pokrýt všechny potřeby rozvoje a proto se pozornost začala zaměřovat na další zdroje – vnitřní, přímé zahraniční investice, mixování veřejných a soukromých financí, skupinové financování (crowdfunding), využívání transferů úspor migrantů do mateřských zemí a hledání dalších zdrojů.

To bylo hlavním námětem jednání v Addis Abebě. Šlo již o třetí podobné celosvětové fórum, tentokrát bylo úzce spjato s přípravou cílů udržitelného rozvoje, které byly následně přijaty Valným shromážděním OSN v září 2015 v New Yorku a s klimatickou konferencí v Paříži v prosinci 2015. Přijaté prohlášení z Addis Abeby asi nesplnilo zcela očekávání účastníků z rozvojových zemí, kteří čekali, že budou přijaty pevné závazky rozsahu pomoci od bohatých zemí. Nicméně prohlášení je vodítkem pro zaměření financování rozvojové spolupráce v příštích 15 letech.

 

Jakou roli v tom musí sehrát soukromý sektor?

Revoluční změnou je chápání úlohy soukromého sektoru v rozvoji. Dříve opanovaly rozvojovou scénu vedle státní rozvojových agentur a bank nevládní organizace, které se zaměřovaly hlavně na humanitární pomoc, vzdělávání, zdravotnictví, což je sice velmi záslužné, ale zásadní obrat v rozvoji to nemůže přinést. Ani orientace mnoha rozvojových zemí na státní sektor, který se měl stát dominantním ekonomickým nástrojem, žádoucí výsledky nepřinesla.

Dnes již existuje shoda názorů, že jediným nástrojem, který může přinést ekonomický růst a vytvářet nová pracovní místa je soukromý sektor. Proto se v posledních asi pěti letech soustřeďuje pozornost na to, jak do procesu rozvoje zapojit soukromý sektor, a to jak na straně poskytovatelů rozvojové pomoci, tak i jejích příjemců. Jde hlavně o to, aby soukromý sektor ve své činnosti zohledňoval cíle udržitelného rozvoje a neusiloval pouze o maximalizaci zisku bez ohledu na pracovní podmínky a životní prostředí.

 

A pokud jde o občanskou společnost?

Občanská společnost, zejména její součást reprezentovaná nevládními organizacemi v bohatých zemích, věnuje rozvojové pomoci tradičně značnou pozornost. Je tomu tak i u nás, kde existuje řada nevládních organizací působících aktivně v Africe nebo v Asii. Co je zapotřebí, aby se rozvojem začaly více zabývat i ostatní složky organizované občanské společnosti reprezentující odbory a zaměstnavatele a to jak v rozvinutých, tak i rozvojových zemích, kde je občanská společnost stále slabá.

Jejich úloha bude vzrůstat zejména při jednání o zaměření rozvoje, projednávání konkrétních rozvojových projektů, kontrole využívání poskytované pomoci a podobně. Občanská společnost by měla být aktivním partnerem procesu monitorování, jak jsou plněny cíle udržitelného rozvoje.

 

Samostatnou kapitolu tvoří rozvojová pomoc, v čem jsou její specifika?

Specifika nového pojetí rozvojové pomoci jsou v tom, že nejde o samoúčelný a trvalý proces, ale hlavním cílem musí být dosažení stavu, kdy se rozvojové země postaví na vlastní nohy a stanou se standardními obchodními partnery v globální ekonomice. Vezměte si příklad Číny, která ještě před 25 lety patřila mezi velmi málo rozvinuté země a v brzké době bude největší světovou ekonomikou. Právě takovéto země, mezi něž patří také Indie, Brazílie, Jižní Afrika a mnoho dalších, je třeba aktivně zapojit do rozvojové spolupráce.

 

Na nedávné konferenci v Praze jste uvedl, že Význam domácích zdrojů veřejných i soukromých poroste. V jakém směru?

Podle statistik investice z vlastních zdrojů v rozvojových zemích vysoce převyšují přímé zahraniční investice, což svědčí o jejich rostoucím významu. Je však třeba také kriticky poukázat na to, že tyto zdroje zejména v tzv. zranitelných zemích a nejméně rozvinutých zemích nejsou většinou využívány pro rozvoj vlastní ekonomiky. Je velmi negativní, že odliv prostředků z rozvojových zemí Afriky je větší než jejich příliv.

Podmínkou využití vlastních veřejných i soukromých zdrojů je zlepšení veřejné správy a správná fiskální politika, zastavení ilegálního odtoku finančních zdrojů, zlepšení daňové správy a boj s korupcí a šedou ekonomikou. V tomto směru musí rozvojovým zemím poskytnout konkrétní pomoc vyspělé státy například při zavádění správné daňové politiky. Země s bohatými nerostnými zdroji musí začít využívat výnosy z jejich těžby k diverzifikaci svých ekonomik, budování infrastruktury a sociálních služeb.

 

Uvedl jste také, že hospodářský růst rozvojových zemí je nejnižší od roku 2003, což zvyšuje chudobu a nutí lidi k migraci. Kde je příčina tohoto neradostného konstatování?

Jsou to hlavně důsledky politické nestability uvnitř mnoha rozvojových zemí a celých regionů, která je způsobena bojem o moc, náboženským fanatismem, vojenskými střety. Globální ekonomika se stále zcela nevzpamatovala z velké finanční krize z let 2009 a 2010 a rozvojové země na to doplatily nejvíce. V poslední době se k tomu přidává velký pokles cen ropy, která představovala hlavní zdroj příjmů mnoha rozvojových zemí.

 

Zhoršuje se také postavení takzvaných nestabilních zemí. Jsme vůbec schopni řešit tento problém?

Bohužel nemůžeme očekávat, že v dohledné budoucnosti budou odstraněny všechny hrozby, se kterými se setkáváme, a všechny zranitelné země vyřeší své problémy. Musíme počítat s tím, že nestabilita bude přetrvávat a asi i mnohdy nově vznikat. Je třeba začít mnohem efektivněji využívat všechny existující nástroje – OSN, její agentury, rozvojovou pomoc ke zlepšení situace. Obávám se, že do roku 2030, kdy mají být dosaženy cíle udržitelného rozvoje, se všechny problémy odstranit nepodaří.

 

Lze přeorientovat na udržitelný rozvoj přímé zahraniční investice?

Přímé zahraniční investice mohou sehrát velmi pozitivní roli v udržitelném rozvoji. Nejslibnější jsou podle mne investice, kde se budou spojovat veřejné a soukromé prostředky tzv. blending. Ta veřejná část by právě měla garantovat, že přínos takovéto investice bude pro udržitelný rozvoj pozitivní. Už dnes rovněž existuje mnoho platforem a koncepcí tzv. chytrých nebo zodpovědných investic, kde není hlavním kritériem výnos, ale přínos pro rozvoj. Mnohé nadnárodní firmy se zapojily do platformy UN Global Compact, kde jsou definovány zásady společensky odpovědného podnikání nadnárodních společností.

 

Hovoří se také o nových formách financování, které to jsou?

Diskuze o inovativních formách financování běží již několik let a k tomuto účelu byla vytvořena Skupina na vysoké úrovni, kde jsou nejrůznější návrhy projednávány. Mezi nimi jsou mnohdy nereálná opatření, jako je zavedení celosvětové daně například z uhlíku nebo z letenek k financování rozvojových programů. Reálnější jsou návrhy na využití převodů úspor imigrantů, poplatky za něž by se měly zlevnit a úspory by se mohly zaměřit na podporu podnikání v cílových zemích nebo využití skupinového financování (crowdfundingu) pro malé projekty v rozvojových zemích.

 

Evropská komise předložila návrh Evropského plánu vnějších investic, co si od něj slibuje, jak na něm bude participovat Česká republika?

Mezi novinky patří také Evropský plán vnějších investic, jehož součástí bude zřízení Evropského fondu pro udržitelný rozvoj, kterým chce EU mobilizovat soukromé investice do rozvojových projektů v Africe a zemí sousedících s EU. Hlavním nástrojem fondu budou záruky, které bude EU poskytovat na projekty s větším rizikem, které by jinak nebyly soukromým sektorem realizovány. Členské státy mohou přispět do Záručního fondu a určit si na jaký projekt nebo do kterého státu mohou být tyto příspěvky zaměřeny. Česká republika bohužel s účastí na tomto fondu nepočítá.

 

Když už hovoříme o naší zemi, často se můžeme setkat s nesprávným výkladem pojmu rozvojová pomoc, který je zaměňován za podporu exportu. Kde se stala chyba a jak ji napravit?

Já osobně nepovažuji za vhodné striktně oddělovat export a rozvojovou pomoc. V řadě aktivit se obě formy překrývají například, když naše firma dodává léky, humanitární prostředky nebo zařízení do rozvojových projektů, které jsou hrazeny z veřejných prostředků, je to sice export, ale plní to rozvojové cíle. Nebo vezměme realizaci investičního projektu v rámci Evropského fondu udržitelného rozvoje, kde investor využije záruku EU, bez níž by se tato investice pro velká rizika nedala realizovat a dodá například fotovoltaickou elektrárnu. Bude se to vykazovat za exportní aktivitu, když realizace dodávky byla umožněna zárukou z veřejných prostředků a přispěla k rozvoji obnovitelných zdrojů energie?

V mnoha případech také dochází k tomu, že po dodávce strojů, zařízení, výrobků v rámci rozvojové pomoci následuje dodávka od stejné firmy v rámci již normálních obchodních vztahů, protože se zařízení a výrobky firmy v podmínkách dané země osvědčily.

 

Je naše pomoc těm, kteří to nejvíce potřebují dostačující? Když například chudým Afričanům dodáme mobily, laptopy a solární panely jako zdroj energie, tak jejich situaci nezlepšíme, ale je to pouze byznys pro jejich výrobce?

Pokud se týká využívání moderních mobilních zařízení v afrických zemích tak situace nevypadá zdaleka tak zoufale. Naopak, například v Kamerunu nebo Kongu a dalších zemích byl problém s poskytováním mikropůjček potenciálním malým podnikatelům na vesnicích a ve vzdálených oblastech, odkud to byly někdy i stovky kilometrů do nejbližšího města, kde byly pobočky bank. Zavedení mobilních aplikací umožňujících čerpat tyto prostředky dálkově vytvořilo desetitisíce malých podnikatelů, kteří se tak dostali z bídy a přispěli k rozvoji své lokality. Solární panely mají v odlehlých vesnicích obrovský význam, protože tam v dohledné době a možná nikdy nebudou nataženy elektrické sítě a solární elektrárny mohou přinést pokrok i do těchto oblastí.

V každém případě je třeba, aby rozvojová pomoc vycházela z potřeb přijímající země a ne z představ vyspělého světa, co by rozvojové země měly mít. V angličtině se tomu říká „demand driven“ a to je také jedna z nových stránek rozvojové pomoci, která se nyní silně akcentuje.

 

Máme být do budoucna optimisté nebo pesimisté, když podle údajů OSN je v současnosti v pohybu 60 milionů lidí a bude jich přibývat?

 

S dnešními zkušenostmi je těžké být optimistou, ale pesimismus může vést k rezignaci, že se situaci nepodaří zvládnout. Já bych proto volil postoj realismu, tedy vidět problémy skutečně takové jaké jsou a hledat reálně možná řešení. Hlavní je dosáhnout toho, aby lidé žijící v  rozvojových zemích nemuseli odcházet ze svých vlastí a mohli žít důstojný život tam. Zdá se to nadlidský úkol, ale musí se v tomto směru začít něco dělat. Jako dobrý příklad vidím zmíněný Evropský plán vnějších investic a Evropský fond udržitelného rozvoje, jehož cílem je odstranit příčiny současných migračních vln tam, kde vznikají.

 

 

Celý článek ke stažení zde:

CI0416_34_35_Je velmi negativní_HK_CI_SABLONA