Koleje a kolejnice

Umělé k. vyhloubené v kamenném podkladu se vyskytovaly již ve starověku v různých zemích (v Řecku, v Indii, aj.), jezdily v nich bohoslužebné vozy při slavnostních procesích. Kolejnice v podobě dřevěných trámů, obitých železem, jsou vyobrazeny po prvé ve vojensko-technickém rukopisu tzv. „anonyma husitských válek“ (kol r. 1430), zároveň s překlopnými vozíky. Nejstarší zpráva o skutečných kolejnicích je ve spisu Der Ursprung Gemevner vydaném kol r. 1519, druhá zpráva o dřevěných k. v dolech v Lebertalu (v Alsasku) je z r. 1550, v 2. vydání Münsterovy Cocmorgraphia, a třetí z r. 1556 v Ettenhardově „Perkhwerchbuch“, (o k. v dolech ve Falkensteinu v Tyrolích). Byly tedy k. v dolech v 16. století již dosti obvyklé. Kola důl. vozíků pojížděla vždy na dvojici trámů položených s malou mezerou mezi sebou; v mezeře se pohyboval železný kolík zaražený do obvodu kola, aby kolo nevyjelo. Kol r. 1602 postavil angl. inž. H. Beaumont dřevěné kolejnice z uhel. dolů ve Wollaton Hall do přístavu na řece Trent. Byla to první koňská dráha. Nejstarší zmínka o k. železných (litinových) je z r. 1738 na železnici ve Whitehaven (Anglie). Na válcované kolejnice obdržel angl. patent r. 1820 J. Berkinshaw. R. 1825 zavedl G. Stephenson normální rozchod k (1,435 m).