Zvláštními vlastnostmi se vyznačuje křemen, nerost, o který skoro nikde není nouze a který tak často na cestě odkopneme jako bezcennou věc. A přece, jak je důležitý a kolika lidem poskytuje výživy! Nejprve si povšimněme, co je v podstatě křemen. Rozpalme prudce prášek křemene např. v porculánovém kelímku s kouskem sodíku, který dychtivě přijímá kyslík. Z křemene se vyloučí šedivý prášek, prvek křemík. Spalme jej a dostaneme opět křemen. Z toho vidíme, že je křemen sloučenina křemíku s kyslíkem, že je to kysličník křemičitý. Marně bychom jej rozpouštěli ve vodě. I kyselinám, vyjma fluorovodíkové, vzdoruje. Leč, i žáru odolává. Měkne teprve v plameni kyslíkovodíkovém, o němž víme, že je schopen vydati teplotu vyšší než 1000 oC. Abychom jej mohli úplně roztaviti, k tomu potřebujeme žáru ještě vyššího, asi kolem 1750 oC. Toho nám skýtá elektrická pec, vynález francouzského chemika a profesora vyšší lékárnické školy v Paříži Henriho Moisana (1852 – 1907). V elektrickém oblouku této peci lze křemen úplně roztaviti. Necháme-li taveninu vychladnouti, nabudeme hmoty průsvitné, sklovité, která má zvláštní vlastnost: neroztahuje se skoro vůbec teplem jako jiné hmoty a nepraskne ani tehdy, když ji, ještě teplou, náhle ochladíme. Této zvláštnosti křemene zužitkovává rozsáhlý keramický průmysl a z křemene nádobí k technickým účelům (trubice, misky, kelímky), které nejen vzdorují žáru až 1550 oC, ale i kyselinám (kromě fluorovodíkové) i náhlému ochlazení. A to je vlastnost nádoby, bez které by se chemik sotva obešel.
Aby nemusili v továrnách, chtějí-li roztopiti křemen, zahřívati jej na tak vysokou teplotu, o které jsme se zmínili, přidávají hmot, jímž říkají přísady. Bývá to zpravidla soda, potaš, kysličník hlinitý, zirkoničitý, železitý aj. Ty způsobují, že se křemen roztaví již při teplotě nižší. V Čechách se vyrábí zboží ohnivzdorné již skoro od 14. století na Berounsku a Hořovicku. Největší továrna tohoto druhu je v Hor. Bříze u Plzně. Ta dodává zvláštní cihly, které slouží k vyzdívání vysokých železářských pecí, v nichž je teplota skoro 2000 oC.
V menších závodech vyrábějí ohnivzdorné zboží ručně asi tak, jako se vyrábí zboží cihlářské v malých cihelnách. Ve větších podnicích užívají k výrobě strojů, suší zboží ve zvláště upravených pecích nebo sušárnách, majících tvar tunelů, jinde je vypalují dokonce v plynových kruhových pecích, do nichž vhánějí plyn i z vlastních plynáren. V Československu je 32 firem, vyrábějících křemenné ohnivzdorné zboží. Největším podnikem jsou Západočeské továrny kaolinové a šamotové, které jsou zároveň jedním z největších keramických podniků v Evropě. Zaměstnávají na 5300 dělníků a přes 200 úředníků. A to je pouze jediná továrna! Což teprve ostatní, které vyrábějí sklo, zboží cihlářské, hrnčířské, kamnářské, hliněné, kameninové, porculánové, k jehož výrobě je rovněž potřebí křemene.
Alois Majer, 1933
