Miny

Minou se původně rozuměl podkop pod hradební zdí: na konci byla chodba vypažena dřevem nasyceným hořlavinami, když dříví shořelo, propadl se podkop a s ním i základy hradeb. Později se název mina přenesl na podzemní nálož trhaviny, kterou se mělo dotčené místo vyhodit do povětří, a potom také na jakési pumy, uložené pod vodou nebo plující. Nejstarší zpráva o trhavinové mině je z r. 1403, kdy florentský vojenský inženýr Domenico di Matteo užil při obléhání Pisy nálože ze střelného prachu. Poté se ve vojensko-technických rukopisech (Kyeserově, Fontanově, Marianově aj.) pojednává o prachových minách již napořád.

Vodní miny: první popis jich podal r. 1607 Ital B. Crescentio. O zapalování podmořských min elektrickým proudem se pokoušel již r. 1812 P. L. Schilling v. Cannstadt na Něvě v Petrohradu. Patentovat si dal takové zařízení r. 1831 Angličan Hare. R. 1853 se užilo k odpalování min poprvé proudu vzbuzeného induktory.