Mnichovský projekt vodíkové budoucnosti – BEE ZERO

Německá firma LINDE se rozhodla prorazit začarovaný kruh u vývoje vodíkových technologií. Klasická otázka, kterou si položili již staří Řekové „zda byla dříve slepice nebo vejce,“ je v tomto případě dilematem, zda je zapotřebí nejdříve zkonstruovat vodíková auta nebo vybudovat vodíkovou infrastrukturu. Firma LINDE usoudila, že nejrychlejší cestou bude zpřístupnění existujících vodíkových aut široké veřejnosti bez ohledu na nedostatečnou infrastrukturu. Další vývoj si už pak najde cestu sám...

Projekt „Bee Zero“ je unikátním i z globálního pohledu, protože je pravděpodobně prvním projektem na světě, ve kterém si nejširší veřejnost může vyzkoušet vodíková auta v každodenním běžném provozu. Celkem padesátka vozů Hyundai ix35 FCEV s vodíkovými palivovými články je od léta 2016 rozmístěna po celé bavorské metropoli a může být zapůjčena v rámci „carsahring“, tedy služby sdílení aut. Projekt organizuje a financuje firma LINDE. Jedná se o privátní akci, přičemž příspěvek města se omezuje na morální a organizační podporu – zejména pokud jde o parkování v centru Mnichova.

Zájemce o zapůjčení vozu si například na mobilu jednoduše zjistí, kde stojí nejbližší vodíkové auto, pomocí mobilu jej otevře a po návratu třeba z Alp nebo ze Salzburgu vrátí na jakékoliv volné místo, určené pro parkování ve stejné mnichovské čtvrti, odkud si ho půjčil. LINDE nabízí celou řadu sazeb – podle najetých kilometrů a času i jejich kombinací. Mimořádné nabídky lákají například k vyjížďkám mimo město k blízkým jezerům. Nejmenší zvláštní nabídka „Bee a pioneer“ činí 49 eur a zahrnuje šest hodin a maximálně 100 km. Celkově jsou ceny vyšší než u jiných carsharingových služeb, protože cena vozu je podstatně vyšší než u standardních aut se spalovacími motory.

LINDE má obdivuhodnou historii a stále je průkopníkem inovací

Společnost LINDE se stala během své stotřicetileté historie symbolem pokroku, inovací a moderního ducha. Vynálezy bavorského zakladatele firmy Carla von Linde dodnes zjednodušují náš každodenní život – jsou například základem ledniček i průmyslových chladících zařízení. Firma je jedním z největších dodavatelů technických plynů na světě. Dnešní koncern LINDE má více než šedesát tisíc zaměstnanců a úctyhodný roční obrat téměř osmnáct miliard euro – tedy okolo pěti set miliard korun.

Díky vstřícnosti firmy LINDE mi bylo zapůjčeno na půl dne jedno z vozidel projektu k vyzkoušení, během něhož jsem ujel kolem tři set kilometrů v Mnichově a okolí.

Pro technické nadšence i ochránce zdraví a životního prostředí

Cílovou skupinou projektu jsou hlavně mladí lidé, kteří jsou i jinak největšími uživateli carsharingu, ale také nadšenci pro technický pokrok a lidé, kteří kladou velký důraz na zdraví a kvalitu životního postředí. LINDE totiž u projektu zaručuje dodávky „zeleného vodíku“, tedy vodíku vyrobeného z obnovitelné energie – např. z větrné nebo sluneční. Vodíková auta jsou, obdobně jako ostatní elektromobily, „tichošlápkové s nulovými emisemi“. Projekt je ale jinak otevřený všem obyvatelům i návštěvníkům Mnichova – tedy i turistům. Mnichov se přitom nestal platformou projektu náhodou. Je zde ústředí firmy Linde AG a bavorská metropole již několik let patří k německým městům s nejlépe rozvinutou sítí carsharingových firem.

Registrace je jednoduchá

Na webové stránce projektu proběhně první fáze registrace, kde zájemce vyplní základní data ke své osobě a své řidičské praxi. Poté je zapotřebí data ověřit, což se provádí pomocí sítě smluvních partnerů, uvedených na internetovém portálu projektu. U mě stačilo navštívit poštovní pobočku nedaleko bydliště. Po naskenování mého pasu a řidičského průkazu pošta e-mailem potvrdila firmě LINDE autentičnost mých dokladů, a tím byla registrace úředně završena. Po uhrazení jednorázového registračního poplatku 19 euro se zájemce stane členem vodíkové carsharingové společnosti projektu BEE ZERO. Posledním krokem je už pouze stažení internetové aplikace projektu - tedy app - do mobilu. V tomto jediném bodě u mne nastal problém – můj poněkud letitý, ale stále bezvadně fungující iPhone 4 nebyl schopen pojmout data projektu a mobil tvrdošíjně odmítal stáhnout příslušnou aplikaci s odkazem na nedostatečnost svého operačního systému pro tento účel. Nakonec jsem to musel řešit pomocí zapůjčeného novějšího mobilu.

Jízda s vodíkovým autem

První překvapení jsem zažil, když jsem po odblokování zámků dveří auta pomocí app v mobilu, vsedl do automobilu a zmáčkl knoflík POWER. Nic se nestalo – žádný zvuk motoru, žádné vibrace startujícího auta, pouze „ožila“ palubní deska a display navigace. Lehounké zahučení kdesi v útrobách vozu se ozve teprve při zařazení automatické převodovky na stupeň D a zmáčknutí plynového pedálu. Vozidlo se hladce a přitom dynamicky – podobně jako u bateriových elektromobilů – vydá do ulic. Jízda s vodíkovým Hyundaiem je neobyčejně příjemná – jen na dálnici při vyšších rychlostech je hučení elektromotoru a chlazení vodíkových palivových článku trochu zřetelnější, ale stále nijak výrazněji neruší rozhovor nebo poslech rádia. Maximální rychlost auta s výkonem 100 kW činí přijatelných 160 km/h. Zrychlení z 0 na 100 km/h za 12,5 sekund je ve srovnání s běžnými auty se spalovacími motory průměrné. Nemůže konkurovat špičkovým modelům elektrické Tesly S, zrychlujícím na stovku za 3,4 sekundy. Sportovní ambice také nebyly cílem tvůrců vozidla, které je postaveno na bázi běžného seriového Hyudai i35. V zavazadlovém prostoru přibyla speciální nádrž na vodík z hliníkové slitiny s kevlarovým pláštěm, která mírně ubrala na velikosti „kufru“ vozidla. Zbývajících 465 litrů jeho objemu je ale stále velmi solidních. Zajímavé je porovnání spotřeby vodíku ve městě 0,89 kg/100 km a mimo město resp. na dálnici 0,99 kg/100 km. Tento jev je typický pro všechny elektromobily a mimo jiné je způsoben rekuperací brzdné energie, ke které dochází ve městě mnohem častěji než v meziměstském provozu a na dálnici.

Zatím bez tankování

Kompozitová nádrž na vodík umožňuje natankovat 5,64 kg vodíků s tlakem 700 barů. Jediným veřejně přístupným čerpadlem na vodík je tankovací stanice firmy Total v Detmoldstraße 1, v Mnichově-Milbertshofenu. Samozřejmě jsem se tam jel podívat – a stálo to za to. Nejen, že jsem se u vodíkového čerpadla zcela náhodou setkal s členy organizačního týmu projektu Bee Zero, ale zároveň přijel zcela náhodou k čerpadlu také aktuální prototyp BMW, vybavený vodíkovým článkem, který zde rovněž tankoval. Měl jsem možnost sledovat, ale i aktivně se účastnit procedury tankování vodíku, které skutečně trvá jen kolem tří minut. Dokonce se vůbec nemusí k pokladnám, protože celá platba probíhá prostřednictvím specifické platební karty přímo u speciálního tankovacího sloupku. Cena jednoho kilogramu vodíku činí 9,50 euro. Spotřeba vodíkových osobních aut se pohybuje okolo 0,75 – 1 kg vodíku na sto kilometrů.

Parkování v podzemních garážích není problémem

S vodíkovým vozidlem Hyundai ix35 FCEV lze všeobecně parkovat i v mnichovských podzemních garážích, pokud to jejich provozovatel výslovně nezakáže. Senzory, které včas informují řidiče a posádku o možném úniku vodíku, jsou umístěny na všech důležitých místech vodíkového Hyundai. Bezpečnost zacházení s vodíkem je vůbec jednou z priorit rozvoje vodíkových technologií. O tom, že se příslušné standardy drží na vysoké úrovni, svědčí fakt, že na mnichovském letišti byl už před tuctem let - v roce 2004 - úspěšně testován v několikaměsíčním provozu vysokozdvižný vozík Linde s palivovým článkem mnichovské firmy Proton Motor. O nejvyšších bezpečnostních standardech na letištích přitom není žádných pochyb. Aktuálně jsou v USA v provozu již stovky vodíkových vysokozdvižných vozíků, také například v americké výrobní pobočce BMW.

Aktuálně se vyrábějí na světě už tři seriová vodíková auta

Dvě seriová vodíková auta se vyrábějí v Japonsku – Toyota Mirai a Honda Clarity a jedno v Jižní Koreji – testovaný Hyundai i35 FCEV. Přitom jedním z největších tahounů vodíkových technologií zůstává také DAIMLER AG, který v roce 2011 objel svět se svým Mercedesem B-Klasse F-Cell, už tehdy zralým pro sériovou výrobu. Jako každá nová technologie i vodíkové pohony mají spousty odpůrců, dokonce i v řadách příznivců „čisté elektromobility“ – tedy bateriových elektromobilů (BEV), kteří v ní vidí podobně jako zakladatel Tesly Elon Musk nežádoucí konkurenci. Oproti BEV je u vodíkových elektromobilů ale nespornou výhodou velký jízdní dosah na jednu nádrž – Honda Clarity až 589 kilometrů, rychlé tankování – 3 minuty místo 20 minut Tesly na superchargeru, a také nižší hmotnost.

Nadvláda fosilních paliv pomalu končí

Aféra Dieselgate a navazující skandály těžce poškodily pověst dříve vychvalovaných naftových motorů a v zárodku zablokovaly plánovanou dieselovou expanzi VW na trh USA, kde dieselová auta netvoří ani tři procenta všech osobních vozidel. V Evropě, kde podíl dieselů u osobních vozů překračuje polovinu celého vozového parku, se automobilky snaží zachránit, co se dá. Poslední aktivity některých velkých měst v Evropě i jinde ve světě, znepokojených rostoucím znečištěním ovzduší, svědčí o tom, že spalovací motory, zvláště dieselové, nebudou mít ani do budoucna na růžích ustláno. Splnit stále přísnější podmínky pro emise – nyní EURO 6 – je pro automobilky také stále obtížnější. Například pokud chce do roku 2020 automobilka BMW dosáhnout požadovanou průměrnou maximální hranici své flotily 95 g CO2/km, musí snížit emise svých aut v průměru o 30 %. Během dvaceti let období 1994-2014 se BMW podařilo snížit tento ukazatel o 37 %. Z toho je zřejmé, že bez většího zapojení do elektromobility, resp. vodíkové elektromobility, to zkrátka nepůjde.

Olympiáda v Tokiu bude také oslavou vodíku

Japonci se na tokijskou olympiádu v roce 2020 již déle pečlivě připravují a chtějí se světu prezentovat také jako nositelé moderních technologií – mimo jiné vodíkové mobility. Již v roce 2015 zahájili systematické budování vodíkové infrastruktury – do olympiády by mělo být v Tokiu a jeho okolí instalováno nejméně sto vodíkových čerpacích stanic. V polovině roku 2016 byla zveřejněna informace k objednávce stovky nejnovějších vodíkových elektrobusů Toyota pro tokijské autobusové linky. A seriová výroba zhruba tisícovky vozů Toyota Mirai ročně, zahájená v prosinci 2014, by se postupně měla dále zvyšovat stejně jako nově naběhlá výroba sériové Hondy Clarity.

Světová vodíková konference v Praze 2017

Praha se stane „hlavním městem vodíku“ během Světové vodíkové technologické konference ve dnech 9.-12. července 2017. Na WHTC 2017 se sjede do našeho hlavního města okolo šesti set delegátů z celého světa. Konference a souběžná výstava jim poskytnou přehled novinek v oblasti vodíkových technologií, jako jsou nové trendy u vodíkových palivových článků, pohonných systémů, jejich aplikací v silniční, lodní, letecké a železniční dopravě, dále vodíkových energetických zdrojů, nových metod výroby a skladování vodíku, ale i bezpečnosti a dalších témat. Praze se této cti nedostalo jen tak náhodou. Česká republika je první a donedávna jedinou zemí z bývalých států východního bloku, která realizovala vlastní vodíkový projekt v dopravě – vodíkový autobus TriHyBus a vodíkovou čerpací stanici Linde, představené veřejnosti v roce 2009. Hlavní koordinátor tohoto projektu a současně majitel TriHyBusu a stále zřejmě jediné vodíkové stanice v uvedených zemích – společnost UJV Řež ze skupiny ČEZ - připravuje oživení projektu a TriHyBus možná předvede svou svým způsobem jedinečnou koncepci také účastníkům konference při zkušebních jízdách. Pořadateli WHTC 2017 v Praze jsou Česká vodíková technologická platforma HYTEP a Mezinárodní asociace pro vodíkovou energii IAHE.

 

Zdeněk Fajkus

zástupce Spolkového svazu elektromobility (BEM e.V.) pro ČR

Mnichov


 

Celý článek ke stažení zde:

CI0416_24_25_Mnichovský projekt_CI_SABLONA.pdf