Mám zvláštního koníčka – sbírám mýty a pověry o hypnóze. Často jde o různě zkreslené představy a nesmyslné názory vyslovované lidmi, kteří s hypnotickým transem nemají žádnou zkušenost, jeho působení nezažili a většinou jej ani neviděli demonstrovat odborníkem, Jejich přesvědčení má charakter víry v nadpřirozené jevy.
Pro ilustraci uvádím příklad, který se udál na přednášce o hypnóze ve Zlíně. S přítomnými diváky jsme si zkoušeli prstový zámek, což je jeden z testů bdělé sugestibility popisovaný v kapitole o sugesci. Jedna z účastnic se po provedeném testu přihlásila a sdělila, že jí při tom tuhly ruce. Řekl jsem jí, že zažila jev, kterému odborně říkáme katalepsie. Paní na to: „To nebyla katalepsie, jenom mi tuhly ruce“. Zeptal jsem se, zda jíž někdy před tím měla zkušenost se sugescí a hypnózou. Odpověděla záporně. Pokračoval jsem ve vysvětlování: „Když vám při této zkoušce začnou tuhnout ruce, pak se tomuto tuhnutí říká katalepsie“. Posluchačka se ale nedala: „U mně to nebyla katalepsie, jenom mi tuhly ruce“. Neměl jsem už další odvahu vysvětlovat, co je to katalepsie.
Člověk, který ještě neměl žádnou zkušenost s hypnózou, je označován jako naivní subjekt. Přináší si do situace, kdy má být poprvé hypnotizován, své představy, postoje a očekávání, vytvořené na základě různých informací, většinou z druhé ruky. Tato předběžná představa o hypnóze se nazývá hypnotická nekoncepce a hraje důležitou roli při vstupu do hypnotického transu. Často také určuje charakter prožitku tohoto stavu.
Nyní si povíme více o mýtech a pověrách, které jsou součástí hypnotické nekoncepce naivních subjektů.
1. Hypnóza je spánek
Nemohu začít jiným mýtem než tímto. Je tak rozšířený, že více překvapí, pokud si naivní subjekt myslí něco jiného. V praxi to vypadá zpravidla tak, že se zeptám jedince, který bude hypnotizován, jakou má představu o hypnóze. Odpovědi jsou u většiny lidí podobné: „Vy mně budete hypnotizovat, já usnu a po probuzení si nebudu pamatovat, co se se mnou dělo, ani nebudu vědět, co jsem dělal a říkal“.
Uvedená odpověď má ještě druhou verzi, která se od první liší většinou tím, že jedinec před hypnózou neví, co se bude dít
a co má očekávat. Hypnotizér navodí uspokojivý trans, a pak z něj jedince probere. Ten referuje o svém prožitku: „Vím o všem, co jste říkal, všechno si pamatuju“. Ačkoliv před hypnózou, ještě jako naivní subjekt tvrdil, že nemá představu o tom, co se bude dít, jeho odpověď po prožitém transu skrytě říká, že přece jen očekával spánek a nepřítomnost vzpomínky po probrání z transu.
Kořeny tohoto mýtu můžeme hledat především v historickém chápání podstaty hypnotického transu, jak je uvedeno v kapitole o vědeckém zkoupání hypnózy. Hypnotický trans byl chápán jako spánek i některými vědci (Braid, Pavlov aj.). Na pojetí hypnózy jako spánku mají zřejmě vliv i zkreslené informace z druhé ruky, nebo prožitek hypnotického transu u těch jedinců, kteří mají sklon a schopnost vstoupit do jeho nejhlubšího stadia, označovaného jako somnambulismus. Laici považují za tzv. pravý hypnotický stav pouze tento v podstatě extrémní projev transu a stavy mělčího pohlcení nepovažují za správný nebo opravdový hypnotický stav. Odborník však chápe hypnózu podle jiných kritérií, jak je možné si přečíst v kapitole Prožitek hypnotického transu.
Hypnotický somnambulismus je ztotožňován laiky se somnambulismem, který se u některých lidí objevuje a projevuje se chozením a mluvením ve spánku.
Současná věda může pomocí přístroje zvaného elektroencefalograf studovat dění v mozku za různých stavů, jako je bdění, spánek a také hypnóza. Svody elektroencefalografu zachycují slabé elektrické děje v mozku a záznamová aparatura je převádí na papír. Křivky zaznamenané přístrojem se vyhodnocují a je možné z nich vyčíst, v jakém stavu se mozek nachází, zda jedinec spí, nebo bdí, nebo které oblasti mozku jsou porušeny. Ve spánkovém záznamu je snadné rozlišit různé typy spánku, které se v průběhu noci u každého z nás střídají. Elektroencefalografické studie hypnotického transu jasně vyvracejí mýtus, že hypnóza je něco jako spánek. Hypnóza není spánek!
Úpornost, s jakou se tento mýtus drží, často také u lidí s akademickým vzděláním, je překvapující.
I když naivnímu subjektu vysvětlíme ještě před hypnózou, že spánkové pojetí transu je mylné, a pak zažije trans, který je v rozporu s jeho nekoncepcí, že bude spát, vidíme na jeho tváři často zklamání, že to nebyla podle jeho představ opravdová hypnóza. Přesvědčí jej teprve reakce po hypnóze nebo léčebný účinek toho, co prožil, ale čemu se brání říkat hypnóza.
Doufám, že tato knížka alespoň částečně přispěje k oslabení tohoto mýtu.
2. Hypnóza je vnucení vůle hypnotizéra hypnotizovanému
Tento mýtus má řadu souvislostí s jinými mýty. Jeho kořeny nacházíme u Mesmera a jeho energetického pojetí hypnotického transu jako výsledku působení magnetického fluida (animálního magnetismu), které vyzařuje hypnotizér.
Analyzujeme-li hlouběji důsledky uvedeného mýtu, vynoří se řada dalších mýtů, které se k němu váží. Jsou to např.:
- Hypnotický trans musí být vyvolán vnějším působením, je možný pouze indukováním z vnějšku.
- Hypnotizovat může pouze ten, kdo pro to má určité dané předpoklady, a ty nemá hned tak každý, není možné se hypnotizování naučit.
- Hypnotický trans je navozen působením zvláštní energie, a proto není možné odolávat působení této síly.
Tak bychom mohli pokračovat dál, což učiníme při popisu dalších mýtů.
Znovu zde připomínám biblický výrok: „Víra tvá tě uzdravila“. Jasně, stručně a výstižně charakterizuje podstatu navození hypnotického transu v souladu s tím, jak jej chápou současné vědecké koncepce hypnózy. To, že jedinec vstoupí do transu, je především způsobeno jím samotným na vědomé i nevědomé úrovni. Žádné byť seberafinovanější působení nebude mít účinek, pokud v jedinci nebudou vnitřní dispozice k rozvinutí transu.
Současná věda o hypnóze – hypnologie – má několik teorií o tom, kdy a jak jedinec vstoupí do transu. Uvedu zde dvě, které se zdají být nejvíce přijímané. Je to teorie hypnability a teorie rezistence vůči hypnóze. Dále probereme tyto faktory, které jsou podle hymnologů zodpovědné za možnost vstoupit do hypnotického transu.
Hypnabilita je schopnost vstoupit do určité hloubky hypnotického stavu. Podle této teorie každý z nás má určitou míru této schopnosti, která je zřejmě vrozená. Dosud se vědcům nepodařilo nalézt vlastnost, ke které by měla těsnější vztah, se kterou by korelovala. Pravděpodobně je mezi lidmi rozložena podle křivky normálního rozložení četnosti jevu podobně jako sugestibilita. Z toho tedy plyne, že 5 % všech lidí je neschopných vstoupit do hypnózy, hovoří se o nich jako o refrakterních vůči hypnóze a 5 % osob je naopak vysoce hypnabilních, což znamená, že jsou schopni vstoupit do nejhlubší hypnózy – někdy se jim říká hypnotičtí virtuozové. Podprůměrně nebo nadprůměrně hypnabilních je po 20 % lidí a 50 % všech osob je středně nebo průměrně hypnabilních. Z uvedeného vyplývá, že hloubku hypnózy můžeme rozlišit s trochou zjednodušení na tři typy hypnotického stavu:
- Mělká hypnóza, zvaná somnolence, je charakterizovaná pocity ospalosti, jedinec je schopen sám stav zrušit.
- Středně hluboká hypnóza zvaná hypotaxe, kdy hypnotizovaný není schopen odporovat sugescím. I kdyby se snažil například potlačit pohyb, není s to jej zastavit.
- Hluboká hypnóza, již zmíněný somnambulismu, který je charakterizován existencí tzv. negativních halucinací a amnézií. Oba tyto jevy jsou vysvětleny v kapitole o hypnotických jevech, proto zde jen stručné vysvětlení: negativní halucinace znamená, že zhypnotizovaný nevidí (neslyší) něco, co objektivně existuje, amnézie je nepřítomnost vzpomínky na hypnózu.
Opakem k teorii hypnability je pojetí rezistence vůči hypnóze, což znamená vůči ní vědomý nebo nevědomý odpor. Vědomý odpor můžeme ilustrovat na prohlášení potenciálního kandidáta hypnotizace: „Se mnou to nepůjde, já se do hypnózy nedostanu“. Toto tvrzení může být součástí nekoncepce a jedinec při hypnotizaci vstoupí většinou do uspokojivého transu. Nevědomý odpor se projeví tak, že na vědomé úrovni jedinec chce vstoupit do transu, souhlasí s hypnotizací, ale při použití běžné hypnotizační procedury se hypnotizovaný neponoří do transu. Je proto potřebné použít speciálních technik, které obejdou rezistenci nevědomí. Teorii rezistence zastávají kliničtí hypnotizéři, kteří vycházejí z Ericksonova pojetí hypnózy, že hypnotizér je ten, kdo pomáhá hypnotizovanému, aby se v něm mohl rozvinout trans, i když tomu brání vnitřní bloky. Oba spolupracují na rozvinutí klientova prožitku hypnotického stavu.
Oba uvedené teoretické přístupy zdůrazňují vnitřní danosti a nehovoří o vnějších silách magnetického působení hypnotizéra.
Další důkazy toho, že možnost vstoupit do hypnotického transu je věcí hypnotizovaného a hypnotizér v tomto procesu hraje jen roli spolupracovníka nebo instruktora, dává existence autohypnózy, o které obšírně hovořím v kapitole Sám sobě hypnotizérem.
Také očekávání jedince, že „v této situaci bych měl vstoupit do hypnózy“, se může naplnit a on sám bez jakékoliv aktivity hypnotizéra vstoupí do transu. Vnitřní očekávání je zde faktorem, který vyvolá hypnotický stav. Při přednáškách a demonstracích hypnózy se často stává, že někteří jedinci vstoupí do transu, když přednášející hovoří o hypnóze. U některých jedinců, kteří mají vnitřní očekávání vstupu do transu, může teoretický výklad spustit mechanismy, které vytvoří trans, aniž aby jej tito jedinci záměrně navozovali.
Vzpomínám si při této příležitosti na jednu klientku, se kterou jsem hovořil o jejím problému, když se najednou začala bezděčně zvedat její ruka a ona na můj dotaz, co se děje, řekla, že ji asi hypnotizuji, protože se ruka zvedá samo od sebe. Já sám jsem ovšem nic takového nedělal. Zvedání ruky a rozvíjení transu vyvolala její představa a očekávání toho, co se bude dít.
Ti, kteří by chtěli oponovat, mohou říci, že hypnotizér může navozovat trans nevědomě, protože vyzařuje energii, která i bez jeho vědomé snahy může některé jedince ovlivnit. Mně o existenci této možnosti ještě nikdo nepřesvědčil a nejsem sám, kdo se snažil získat o tom důkaz. Tento mýtus tedy můžeme uzavřít konstatováním, že příčinou vzniku hypnotického transu je to, co je uvnitř hypnotizovaného skryto před našimi zraky.
3. Hypnotizovaný se po hypnóze stává závislým na hypnotizérovi
Léčení psychologickými prostředky v sobě nutně obsahuje mezilidský vztah, kterému říkáme terapeutický vztah. Je to nedílná součást jakékoliv léčby a hraje nezastupitelnou roli při léčení. Ani při hypnoterapii tomu není jinak. Pokud by někdo chtěl hovořit o závislosti léčeného na terapeutovi, pak je to možné při jakémkoliv druhu léčby.
V tomto mýtu je obsažen prvek magické fascinace, kterou hypnóza prostřednictvím charismatických šiřitelů vytvářela, když byla předváděna užaslým divákům jako pouťová atrakce.
Tato mylná představa také vyplývá z technicky navození hypnotického stavu, která zpravidla používala autoritativní a direktivní sugesce a hypnotizér vystupoval v roli dominantního a neomylného manipulátora s vysokou prestiží. Zajímavým příkladem je novela Thomase Manna Mário a kouzelník, která byla také zpracována slovenskou televizí.
Jsou jedinci, kteří mají vnitřní potřebu identifikovat se s autoritou nebo nějakým hnutím, které ji zastupuje. Jejich závislost se může projevit třeba i tak, že se chtějí z vnitřních pohnutek stát závislými právě na hypnotizérovi, protože tuto potřebu mají
a hypnotizér je vhodná osoba, která ji naplňuje, ale stejně tak by tuto roli mohl sehrát kdokoliv jiný, kdo nemá s hypnózou nic společného.
Dnešní pojetí hypnózy je na hony vzdáleno praktikám autoritativních hypnotizérů, a tak ona závislost na hypnotizérovi je jenom přežívající mýtus.
4. Hypnóza je škodlivá
Tento mýtus se vyskytuje také dosti často. Zajímavé je, že to nejčastěji prohlašují různé náboženské sekty. Aktivně vyhledávají příležitosti, aby všem těm, kteří se hypnózou zabývají mimo jejich hnutí, přišli zvěstovat svůj názor. Navštívíte-li však jejich setkání, jsou někteří členové společenství ochotni léčit vás z jakékoli nemoci. Nejkurióznější na tom je, že jejich tvrzení o škodlivosti hypnózy neplatí, když sami používají skupinovou a individuální hypnózu, ovšem pod krycím názvem, vycházejícím z jejich věrouky. Používají zpravidla autoritativní hypnózu s prvky fascinace. Nejdůležitější je, že apelují na víru uzdravovaných. Aktivizování víry před vlastním použitím hypnózy je nedílnou součástí jejich rituálu a trvá někdy i hodiny.
Mám řadu zkušeností s těmito diletanty, kteří vystupují v roli šiřitelů „pravého“ poznání. Na své přesvědčovací výpravy chodí minimálně ve dvou a rozmluvu začínají typicky otázkou „Máte chvíli čas?“ nebo „Mohu se vás na něco zeptat?“ Při přednáškách o hypnóze jsou rozeznatelní v auditoriu na první pohled podle svého chování. Snaží se hypnózu degradovat na škodlivou metodu, aby sami hypnotické a sugestivní postupy používali jako prostředek manipulace s druhými. S odborným a seriózním přístupem to nemá nic společného. Moc sugesce je velká, zvláště je-li ještě umocněna skupinou, ve které je provozována, a tak je dost těch, kterým jejich víra a účast v těchto skupinách na léčebných seancích pomohla. Existují však i lidé, kterým nekontrolované skupinové léčení ublížilo, což je argument proti působení těchto samozvaných taky odborníků. V těchto případech, kdy nemá použití hypnózy nic společného s jejím odborným využíváním jako léčebného nástroje, může být nebezpečné.
5. Je nebezpečí, že se hypnotizovaný z transu neprobere
Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří odmítli hypnotizaci z obavy, že by se neprobrali z hypnotického transu. Není jasné, kde je původ tohoto mýtu, dosud se to ještě nikomu nepřihodilo. Snad tkví jeho podstata v tom, že pokud laici slyšeli, že někteří hypnotizovaní se probírají z transu pomaleji, jejich fantazie zapracovala a přeměnila to na trvalé setrvání v transu. Základ tohoto tvrzení je v souladu se skutečností. Jsou jedinci, kteří se probírají z transu pomaleji, než očekává hypnotizér. Důvodů je několik. První může být ten, že individuální tempo hypnotizovaného je pomalejší než nároky hypnotizéra – ten jakoby probírání uspěchal, ale protože jedinec v transu potřebuje delší čas k probrání, nereaguje přesně podle sugescí hypnotizéra. Vždyť i naše tempo probírání ze spánku je individuální.
Druhým důvodem může být tak příjemné prožívání transu, že se hypnotizovaný jedinec ještě nechce rozloučit s prožitkem, a proto jakoby pozdrží návrat do bdělého stavu.
Dalším důvodem může být to, že nevědomá mysl ještě potřebuje pokračovat v práci na řešení problému, a proto se nevzdává možnosti pracovat v transu dál na jeho dokončení.
A konečně to může být výraz nevědomého odporu vůči hypnotizérovi, nebo situaci, ve které se jedinec nachází. Prostřednictvím setrvání v transu ještě o něco déle, než míní hypnotizér, demonstruje nevědomá mysl svůj nesouhlas s tím, co se dělo, jako by „trucovala“.
V žádném z uvedených příkladů však nejde o neprobrání se z transu. Je to jenom o několik minut prodloužené probrání. Obava z neprobrání je tedy lichá.
Když se posluchači demonstrací ptají na tento mýtus, vždy jim odpovídám: „Hypnóza sice není spánek, ale probírání z hypnotického transu může mít mnoho společného s probíráním ze spánku. Pokud ve spánku neumřeme, vždy se z něj probereme. A stejné je to s hypnózou“.
6. V hypnóze udělá člověk to, co by v bdělém stavu neudělal
Tato pověra mezi řádky jakoby říkala: „Hypnotizovaný je zcela závislý na hypnotizérovi“. Nebo také: „Hypnotizér si může s jedincem v transu dělat, co se mu zlíbí“. I tento mýtus patří do říše báchorek a nesmyslů. Jedinec v hypnóze neudělá nic, co je v rozporu s jeho zvnitřnělým systémem hodnot a morálních zásad.
Zkreslená představa o absolutní nadvládě hypnotizéra nad hypnotizovaným plyne z toho, že je trans chápán jako popsané nejhlubší hypnotické stadium – somnambulní stav. V tomto stavu se může hypnotizovaný jevit jako automat, který bezvýhradně poslouchá příkazy hypnotizéra.
V kapitole o prožitku transu je popsaná teoretická koncepce profesora Hilgarda, který hovoří o tzv. vnitřním pozorovateli, což je část osobnosti, která neustále, i v nejhlubším transu, konfrontuje chování a prožívání hypnotizovaného s okolní skutečností. Pokud se vyskytne nějaký rozpor, vnitřní pozorovatel provede změnu v chování hypnotizovaného. Tím je jedinec v transu chráněn před něčím, co je v rozporu s jeho pojetím morálních norem.
V historii hypnózy jsou popsány případy zneužití hypnózy k páchání trestných činů, ale jedinci, kteří tyto činy spáchali, byť v hypnotickém transu, byli ochotni totéž provést i bez hypnotického ovlivnění.
Negativní světlo na hypnotický trans může vnést chování duševně nemocných, kteří vlivem chorobné změny vědomí mohou provést čin obecně nebezpečný nebo násilný. Tyto stavy chorobně změněného vědomí nemají nic společné s hypnotickým transem, protože jsou způsobeny zpravidla poruchou fungování mozku ať už z vnitřních příčin, nebo vlivem intoxikace látkami, které byly dodány zvenčí. Jejich původ je biologický, zatímco hypnotický trans je stav funkční bez změny struktury buněk.
Zdroj: Jiří Zíka, Hypnóza není spánek (publikováno se souhlasem autora)