Očekávám, že masivní výměna kotlů přinese v příštích několika letech výrazné zlepšení ovzduší po celé ČR,

řekl CzechIndustry Richard Brabec, ministr životního prostředí

 

Pane ministře, v minulých dnech, necelý rok po jejím podpisu, vstoupila v platnost klimatická dohoda z Paříže. Je to bezpochyby úspěch, nicméně první krok, které budou ty další?

Pařížská dohoda je revoluční v tom, že poprvé v historii se největší producenti skleníkových plynů shodli na nutnosti jejich produkci významně omezit s cílem snížit rychlost oteplování globálního klimatu. Ale je to opravdu jen začátek dlouhého a složitého procesu. Pařížskou dohodu a její cíle lze totiž naplnit jen za podmínky, že se státy nejpozději do roku 2020 dohodnou na konkrétních prováděcích pravidlech v jednotlivých oblastech, jako je např. jednotné vykazování emisí a jejich monitorování, mechanismu dodržování závazků jednotlivých stran a hlavně také na financování takových opatření. Z průběhu nedávné konference v Marrákeši jasně vyplynulo, že nás čeká mnoho práce a nebude to vůbec jednoduché.

Slíbit něco je vždy snazší, než to naplnit. Je možné s určitou dávkou jistoty tvrdit, že státy sníží emise tak, jak se k tomu zavazují přijetím pařížského dokumentu?

Není tajemstvím, že svět po zvolení Donalda Trumpa do úřadu prezidenta Spojených států v souvislosti s klimatickou politikou znervózněl. Nicméně v tuto chvíli nelze předvídat, jak bude budoucí Trumpova administrativa v oblasti ochrany klimatu skutečně reagovat. Už dnes jsou patrné určité ústupky z původně velmi radikálních předvolebních prohlášení. Na druhé straně je však zřejmá vůle dalších největších producentů emisí skleníkových plynů (Čína, Indie, Brazílie, Rusko aj.) naplňovat své závazky a řešit naléhavé problémy změny klimatu, které na tyto státy už citelně dopadají. Podle posledního světového výhledu pro energetiku (World Energy Outlook 2016) se růst emisí CO2 ze spalování fosilních paliv v roce 2015 zastavil a mnohé státy světa jsou na dobré cestě, aby dosáhly svých závazků. Nicméně souhrnná suma těchto existujících závazků nedává dohromady takové snížení emisí, které by odpovídalo limitu nárůstu teploty maximálně o 2 stupně Celsia, a tuto chybějící ambici bude muset světové společenství dále řešit.

A pokud jde o Českou republiku?

Česká republika podle všeho nebude mít problém s naplňováním dohody. V rámci EU máme závazky, které splníme. Jedná se především o snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 nejméně o 40 % v porovnání s rokem 1990. Mezi léty 1990 a 2014 jsme snížili emise skleníkových plynů cca o 37 % a toto číslo každoročně klesá. Brzy však budeme konkrétně řešit, kam se bude Evropa ubírat po roce 2030 a jaká opatření budou nezbytná pro další snižování emisí. Už v roce 2009 Evropská rada schválila ve svých závěrech závazek snížení emisí skleníkových plynů o 80–95 % do roku 2050. A to by už bezpochyby vyžadovalo další zásadní strukturální změny nejen v průmyslu, ale také v dopravě, zemědělství, spotřebě domácností a v dalších oblastech. V nejbližších letech nás tak čeká velká debata co dál.

Máme schválenou Strategii přizpůsobení se klimatu, která je z dílny MŽP. Na ni naváže Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, rovněž z kuchyně vašeho ministerstva, který bude vládě předložen k projednání do konce roku. Obsahuje na 400 úkolů, které bychom měli splnit do roku 2020. Co je jejich obsahem?

 

Národní akční plán ke Strategii přizpůsobení se změně klimatu není jen další „papír do šuplíku“, na to už opravdu není čas. My musíme dělat reálná a rychlá opatření a akční plán právě obsahuje těch několik stovek konkrétních úkolů, včetně časového harmonogramu. Konkrétní případ: od začátku příštího roku by měla platit takzvaná protierozní vyhláška, která bude navazovat na naši novelu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, který zavedl přísnější podmínky proti zvýšené erozi nebo proti původcům eroze. Díky této protierozní vyhlášce by od roku 2020 mělo být do ochranného režimu před erozí zařazeno 35 % zemědělské půdy, nyní je v něm jen 12 %. Právě ve schopnosti zemědělské půdy zadržovat vodu máme totiž obrovské rezervy. To je jeden z těch konkrétních úkolů, další jsou třeba v oblasti lesního hospodářství. S Ministerstvem zemědělství řešíme změnu lesního zákona, který patří mezi nejstriktnější v Evropě a jenž by měl umožnit rychlejší druhovou a strukturální obnovu lesa, protože dnes je ČR specifická vysokým podílem smrkové monokultury. Ta je pak velmi náchylná právě v období sucha, kdy může být napadena podkorním hmyzem a výsledkem mohou být plošné kůrovcové kalamity a odumření svrchního stromového patra. Mnoho opatření v oblasti zemědělství a lesnictví cílí na lepší hospodaření s přírodními zdroji, kterými bezesporu jsou voda i půda, a také pomůže omezit negativní dopady probíhající změny klimatu.

 

Je reálné, že budou splněny? Ptám se z toho důvodu, že máme v Česku více než 130 koncepcí, akčních plánů a tak dále, jejichž zpracování si vyžádalo nemalé prostředky a jak bylo konstatováno při různých příležitostech, většina z nich není naplňována z různých důvodů?

 

Musí to být reálné, protože Česká republika už měla dávno reagovat na zjevné projevy klimatické změny a není čas na další zdržení, protože setrvačnost řady navržených opatření je samozřejmě dlouhá. Je pravda, že nemalé množství opatření z adaptačního plánu je v nějaké podobě obsažena již v jiných strategických materiálech celostátního významu. NAP bylo nutné zpracovat komplexním způsobem pro zajištění koordinace realizace adaptačních opatření napříč jednotlivými sektory. Akční plán identifikuje vazby na opatření a úkoly již obsažené a plněné v již schválených sektorových strategiích, a dále je doplňuje úkoly novými, tak aby byla synergie takto „roztroušených“ opatření maximální. Již v podmínkách stávajících operačních programů EU je alokována část prostředků na adaptaci na změnu klimatu. Velký důraz klade NAP také na vzdělávání, výchovu a osvětu a směrování vědy, výzkumu a inovací.

K realizaci konkrétních opatření pomůže také čerpání prostředků v současném programovém období EU fondů, kdy 20 % z alokovaných prostředků je nutné investovat do projektů na ochranu klimatu a adaptace na jeho změnu. I z tohoto důvodu se domnívám, že mnoho navržených typů opatření projektového charakteru, která mohou být dnes finančně náročná, je možné díky evropským dotacím zrealizovat.

 

Hlavním cílem pařížské dohody je snížit emise skleníkových plynů. To se týká zemí, které ji ratifikovaly. A co ty ostatní, nebudou tak ve výhodě, i když tato výhodnost je v tomto případě kontraproduktivní?

 

V současné době ratifikovalo Pařížskou dohodu 114 států. To ukazuje na vysokou odpovědnost a odhodlání mezinárodního společenství společně řešit problematiku změny klimatu. Mezi státy, které dohodu ratifikovaly, jsou nejen rozvojové státy, ale také řada rozvinutých zemí. Nejedná se o otázku výhodnosti či nevýhodnosti, ale o nutnost zabývat se mnoha akutními problémy vyplývajícími z rychle se zhoršujících extrémních projevů změny klimatu, se kterými se státy již řadu let potýkají. Jako např. dlouhotrvající vlny veder a sucha, požáry nebo naopak katastrofické záplavy, hurikány a s tím úzce spojené velké sociální a ekonomické problémy. Všechny tyto otázky vyžadují mezinárodní spolupráci a koordinaci a Pařížská dohoda je pro tento záměr velmi důležitou platformou.

OSN schválila v minulém roce 17 cílů udržitelného rozvoje do roku 2030. Řada z nich patří do resortu, který řídíte. Vzhledem k soudobému vývoji ve světě a růstu populace mi řada z nich připadá těžko splnitelná nebo nereálná. Je tomu tak, nebo jsem příliš pesimistický?

 

Některé celosvětové cíle jsou skutečně velmi ambiciózní, nemyslím si ale, že jsou zcela nesplnitelné. Dokladem toho může být třeba postup v plnění Rozvojových cílů tisíciletí (2000–2015), na něž Cíle udržitelného rozvoje (tzv. SDGs) 2030 navazují. Tyto cíle bychom měli vnímat jako cestu k prostředí, v němž chceme žít, a jak již řekl i generální tajemník OSN Pan Ki-mun, každého z nás tyto cíle zavazují k zodpovědnému chování k naší planetě, abychom brali ohled na lidi i ekosystémy a podporovali opatření v oblasti klimatické změny, na nichž závisí životy nás všech.

Ve vztahu k cílům SDGs vzniká na Úřadu vlády analytický materiál s prioritními cíli pro naši zemi. Na úrovni ČR či EU máme před sebou velké, ale ne nereálné výzvy. Zejména jde o klimatickou změnu a přizpůsobení společnosti na její projevy, ochranu a obnovu ekosystémů, zvyšování účinnosti využívání přírodních zdrojů či důraz na obnovitelné zdroje energie a energetické úspory. Zde bych jako příklad zmínil náš úspěšný program Nová zelená úsporám, který běží od roku 2014, a v současnosti jsme přijali již téměř 21 000 žádostí s dotací 4,8 mld. Kč. Energetické úspory podporujeme rovněž z OP Životní prostředí. To všechno jsou oblasti, na které se již nyní aktivně zaměřujeme a budeme na nich i nadále pracovat.

 

Za hlavního znečišťovatele ovzduší je označována energetika přesto, že ji na našem kontinentu předběhla doprava. Podle německého Spolkového svazu pro elektromobilitu byla výroba automobilů ve světě v minulém roce cca 86 milionů, v roce 2050 by měl automobilový průmysl vyrobit 250 milionů aut ročně. Toto číslo dokládá, že do budoucna nelze řešit mobilitu pomocí fosilních technologií. Věnujeme této výzvě dostatečnou pozornost?

 

Ano, věnujeme. Vláda v loňském roce přijala Národní akční plán čisté mobility. Ten obsahuje konkrétní cíle a opatření na rozvoj jednotlivých alternativních pohonů pro státní správu, samosprávu, ale i obecně pro celou ČR a rovněž plnicí či dobíjecí infrastruktury a další opatření pro rozvoj tzv. čisté mobility. My sami jsme už v roce 2014 z OPŽP 2007-2013 podpořili nákup autobusů na CNG, pořízeno bylo 303 těchto nových autobusů a 3 plnicí stanice v Moravskoslezském, Ústeckém kraji a v Brně. Jenom v Brně roční provoz stovky autobusů na CNG podle propočtů sníží emise CO o 9,4 tuny, NOx o 61,5 tuny a PM10 o 2,3 tuny. Dále jsme v roce 2015 podpořili v 16 statutárních městech osvětu pro rozvoj čisté mobility, kde bylo rozděleno celkem 20 mil. Kč. A před několika týdny jsme vyhlásili pilotní výzvu z Národního programu Životní prostředí na podporu nákupu vozidel na alternativní pohon pro obce, kraje a jimi řízené organizace, pro něž je zatím připraveno 100 mil. Kč. A do budoucna uvažujeme i o podpoře nákupu vozidel na alternativní pohon pro občany.

 

Mobilita a energetika spolu úzce souvisejí. Fosilní paliva pro pohon automobilů by měly nahradit elektřina a vodík, který se vyrábí pomocí elektřiny. Spotřeba elektrické energie tak do roku 2050 neustále poroste, což dokládají studie prestižních organizací, jako jsou WEC, EURELECTRIC a další. Pokud bychom v příštích 20 či 30 letech ve světě postupně zavřeli všechny uhelné elektrárny, teplárny a výtopny, následně plynové a taky jaderné elektrárny, jak to prosazují jejich odpůrci, dostali bychom se například v Evropě, přesněji v Unii, do bezvýchodné situace. Obnovitelné zdroje jsou schopny podle WEC maximálně nahradit nárůst spotřeby elektřiny a nic víc. Nejdeme v Unii takříkajíc sami proti sobě?

 

Většina dostupných studií skutečně v Evropě počítá s určitým nárůstem spotřeby elektřiny do roku 2050, ačkoliv tento nárůst je výrazně nižší než v ostatních částech světa. Téměř úplná dekarbonizace výroby elektřiny je sice velkou výzvou, technologicky je ale během několika následujících dekád zvládnutelná. Dostupný potenciál obnovitelných zdrojů v Evropě by měl být dostačující i k pokrytí předpokládaného nárůstu spotřeby elektřiny. Zároveň však Evropská komise ve svých dekarbonizačních scénářích předpokládá i využití jádra v členských státech, kde je již nyní využíváno, a v případě bezpečného zvládnutí a ekonomické dostupnosti technologie CCS (zachycování a ukládání oxidu uhličitého) nevylučuje ani určité využití uhlí a zemního plynu.

 

Je možné dosáhnout emisních cílů bez jaderné energetiky?

 

Jako bezemisní technologie by jaderná energetika měla zůstat i nadále součástí řešení problematiky snižování emisí skleníkových plynů v ČR. Dosažení emisních cílů do roku 2050 bez dalšího rozvoje jaderné energetiky by sice teoreticky možné bylo, ale vedlo by patrně k výraznému zvýšení nákladů energetického systému kvůli nezbytným investicím do nových zdrojů a sítí a rovněž by si s největší pravděpodobností vyžádalo pokrytí části spotřeby dovozem elektřiny. Navíc bohužel těžkou chybou politické reprezentace kolem roku 2010 při nastavení parametrů podpory obnovitelných zdrojů jsme si velmi omezili další prostor pro jejich další podporu.

 

Pane ministře, máte za sebou tři roky práce v čele ministerstva. Daří se Vám naplňovat představy a plány, s nimiž jste tento resort přebíral?

 

Myslím, že celkem se to daří. Když jsem přišel v lednu 2014 na ministerstvo, tak bylo opravdu v zuboženém stavu, stejně jako například naše rezortní organizace Státní fond životního prostředí ČR. Ten přitom administruje mnoho tisíc projektů za desítky miliard korun ročně, které se významně podílejí na zlepšování kvality života v České republice. Za vlády ODS a TOP 09 došlo k výraznému rozkladu obou institucí, jak v oblasti personální, tak v oblasti priorit a vůbec managementu ochrany životního prostředí. A to se pak samozřejmě projevilo nejenom na legislativě, která třeba neodpovídala té evropské, což nás teď bohužel dohání (takovým smutným příkladem je třeba zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, tzv. EIA), ale i na dotacích. V roce 2013 Ministerstvo životního prostředí muselo vrátit do Bruselu 7,5 miliardy korun, protože je tehdejší vedení nebylo schopné vyčerpat. Na začátku roku 2014 nám akutně hrozilo, že budeme v letech 2014 a 2015 vracet dalších 18 miliard. A s tím jsem se absolutně nechtěl smířit. Takže jsem v první řadě našel kvalitní lidi, kteří měli s administrací fondů zkušenosti, a dosadil je na MŽP i na SFŽP. Společně jsme najeli na maximálně krizový režim, který byl náročný, ale vyplatil se. Díky práci mého týmu už dnes můžu říci, že do Bruselu žádné peníze nevracíme. Podařilo se nám zachránit celých 18 miliard korun. Odborníky a kvalitní manažery jsem našel i v jiných oborech a přivedl je na MŽP. Takže se podařilo nejenom zachránit finanční prostředky, ale zároveň se povedlo z ministerstva i Státního fondu životního prostředí ČR udělat opět funkční a v odborných kruzích i  respektované instituce.

 

Co považujete osobně za hlavní úspěch, kterého ministerstvo pod Vaším vedením dosáhlo, a naopak co za neúspěch?

 

Snad mohu neskromně říct, že těch úspěchů bylo víc. Kromě výše uvedené záchrany mnoha miliard z evropských fondů mezi ně počítám např. revoluční projekt kotlíkových dotací, na které se nám podařilo v roce 2014 vyjednat u Evropské komise 9 miliard korun přímo pro domácnosti, což nebylo vůbec jednoduché. Kotlíkové dotace tu sice byly i před námi, ale státní rozpočet s těmi krajskými na ně měly během tří let jen něco okolo půl miliardy korun, za které se vyměnilo zhruba 10 tisíc kotlů, navíc v nižších emisních třídách než opravdu té nejekologičtější. My ale za 9 miliard z evropských peněz můžeme vyměnit až 100 tisíc kotlů po celé republice, a to i staré uhelné za ekologické. Kotlíkové dotace jsou navíc velice úspěšné. V první vlně přišlo 28 tisíc žádostí, tzn., že už letošní topnou sezónu bude mít mnoho tisíc domácností nový ekologický kotel nebo tepelné čerpadlo, které si pořídily za zlomek ceny, a ušetří tak i spoustu peněz za topení. Očekávám, že masivní výměna kotlů přinese v příštích několika letech výrazné zlepšení ovzduší po celé ČR.

Nově jsme nastavili a rozšířili program pro snižování energetické spotřeby Nová zelená úsporám, tak aby stavebníci nejen více ušetřili, ale také dlouhodobě dopředu věděli, s jakou pomocí od státu mohou počítat. Výrazně jsme třeba omezili i kriminalitu v oblasti krádeží kovů. To tady zacházelo tak daleko, že se kradly poklopy od kanálů, kolejnice a různé šrouby na drahách nebo značky přímo ze silnice, což jsou nejenom škody na majetku, ale už je to i ohrožování lidského zdraví a bezpečí. Vůbec jsem nechápal, proč s tím nikdo nic nedělá, jenom to tady všichni trpěli a dožadovali se nasazení většího počtu policistů do ulic. Přitom se nabízelo poměrně jednoduché a levné řešení. Jen bylo zapotřebí ho vybojovat. A podařilo se. Od loňského roku, kdy zákaz začal platit, evidujeme více než 50% úbytek krádeží kovů. Podařilo se nám prosadit i zákaz skládkování od roku 2024 a připravit do legislativního procesu zcela nový zákon o odpadech.

 

Za neúspěch považuji hlavně fakt, že řada věcí ve státní správě stále trvá mnohem déle, než bych si představoval. S tím se ale nehodlám smířit, protože život je krátký…

 

Podaří se Vám stihnout v poslední čtvrtině vše, co byste ještě chtěl udělat?

 

Udělám pro to vše, co bude v mých silách, a snad i trochu víc. Ale samozřejmě dobře vím, že ve volebním roce bývá už dost svízelné prosadit především kontroverzní body, protože každá taková věc se stává předmětem předvolebního šílení a zdravý rozum jde bohužel často stranou.

 

Otázka na závěr, šel byste do toho znovu po dosavadních zkušenostech?

Určitě. Přibral jsem sice 8 kilo, zešedivěl a téměř veškerý svůj čas věnuji práci. Ale je to skvělá zkušenost, a když jsou vidět výsledky, které této zemi pomáhají, tak není co řešit.

 

Celý článek ke stažení zde:

CI0416_03_05_Očekávám, že masivní_CI_SABLONA.pdf