Pekařina to je dřina

Řemeslo pekařů opravdu nebylo lehké. Vyčerpávající noční práce u válu a u pece, v některých pekárnách až v neuvěřitelně špatných pracovních podmínkách, byla pro každého z nich přímo škodlivá. A pak v ranních hodinách, namísto odpočinku, ještě roznášeli chléb a pečivo po domech. Když se vrátili z pochůzek, dělali podomky a domovníky a potom zase v odpoledních hodinách, někdy ještě dopoledne vycházeli s pečivem na pravidelné roznášky i do vzdálenějších ulic. Mezi tím uklízeli pekárnu, nanosili dříví, vodu, mouku a obstarávali ještě nejrůznější práce a pochůzky. Tak by se dal charakterizovat jejich všední pracovní den. Taková bývala každodenní pracovní náplň většiny pekařských dělníků ve všech pražských pekárnách, ale i jinde, po celá staletí.
Ještě v roce 1928, když Pedologický ústav zkoumal pracovní podmínky učňů různých řemesel, musel prohlásit, že nejbídněji ze všech jsou na tom pekařští dělníci a učni. Na dotazy ústavu to jeden z nich vyjádřil slovy: „Mým ložem je trok, přikrytý zaprášenou houní, místo slamníku pytle. Pracuji od  ½ 4 hodiny ranní do 5 hodiny odpolední, v sobotu až do 8 hodiny večerní…Mzda žádná“.
Také tito pekařští učedníci, vedle prací v domácnosti, hlídání děti a nejrůznějších dílenských povinností, museli v nůších na svých zádech roznášet těžké náklady pečiva. Každé ráno se tito hoši „noční sůvy“, jak je lid pojmenoval, pravidelně před šestou hodinou objevovali na pavlačích činžovních domů, kde se ještě nemyté kuchařky a rozcuchané paničky přehrabávaly v jejich nůších a vybíraly ty nejlépe vypečené kousky.
Město chtělo jíst. Město chtělo každé ráno své pečivo. Svůj čerstvý chléb. A nikoho nezajímalo, že tito slabí, nevyspalí a podvyživení pekařští dělníci a učni pracovali po celou noc u rozpálených pecí, a že doslova s ošatkou pod hlavou, přikryti pytlem, usínali, kde se jen dalo. Nikoho nezajímalo, že padali únavou. Při své ranní kávě s křupavým pečivem, anebo s voňavým chlebem, které pro ně v noci připravili, si už vůbec nevzpomenuli na smutnou skutečnost, že tito vyčerpaní mladí muži tak často umírají na „dělnickou nemoc“, na souchotiny.
A jestliže si k této namáhavé práci přiřadíme špatnou stravu a nedostatečné odměňování, nikoho jistě nepřekvapí, že se tito lidé bouřili a že na obhájení svých lidských práv vstupovali do stávek. Stávky pekařských dělníků, ale i mistrů, existovaly už v nejstarších dobách.
O příčinách stávky v Jeruzalémě, která začala krátce před dobytím Palestiny římským vojevůdcem Titem, víme, že kněžstvo jeruzalémského chrámu odmítlo žádosti pekařů o zvýšení mezd. Když pekaři vstoupili do stávky, kněží, abychom mluvili dnešní řečí, se zachovali zcela podle způsobu kapitalistů a povolali stávkokaze, pekaře z Alexandrie. Ti, když však nedokázali vyrobit posvátný chléb zcela podle církevních předpisů, byli propuštěni a stávkující pekaři opět povoláni zpět a uznány jejich požadavky.
O jiné pekařské stávce vypráví nápis na mramorové desce, nalezené v maloasijském městě Magnésiá. Ale protože chybí počátek i konec nápisu, nevíme, proč stávka vznikla. Z výnosu římské vlády, zaznamenaného konzulem, se však dovídáme, že stávkující pekaři nedonesli chléb na trh, čímž vyvolali mezi lidem nespokojenost a paniku. Všichni pekaři byli zatčeni a potrestáni a navíc jim bylo zakázáno jakékoli spolčování v organizace. Vůdcové stávky byli vyzvání, aby své kolegy neštvali a spíše je vedli k tomu, aby byl chléb trvale na trhu.
První pekařská stávka v Praze vznikla v roce 1515 za doby krále Vladislava, kdy „sú pekaři pozdvižení učinili a chleba pečení zastavili“, protože pan purkrabí a páni starší rozkázali, aby od mletí z každého strychu odevzdávali jednu měřici, jako za starodávna. Tato měřice byla pekařům odpouštěna v dobách drahoty, „aby chléb chudině nalepšili, ale žádná se při nich oprava nenalezla, neb rovně jakoby měřice dávána byla, tak sú chléb umenšili“. A tak se pekařům jejich lakomství nevyplatilo. Nejenže museli dávat měřici za mletí, ale někteří z nich byli vzati do vězení a potom „do řeky s lopaty smetáni a skoupáni, pročež někteří se spuntovali a vyzdvihli. Ale původcové zase spokutování jsou a předsevzetí opustiti museli“.
V Opavě, v podobné stávce konané roku 1547, sebrali konšelé všechny mistry a dali je do vězení, kde je při špatné stravě drželi tak dlouho, dokud nezmoudřeli a opavskému hejtmanu neslíbili poslušnost. To ale byly stávky mistrů, které byly vedeny také proto, aby na uměle vyvolaném nedostatku chleba ještě více zbohatli.
Zcela jinak tomu bylo u stávek pekařského dělnictva a pomocníků. Ti v důsledku dlouholetého útisku a ponižování žili bez jakékoli ochrany a pomoci. V práci, v nemoci a dokonce i ve smrti. Aby mohli žít jako jiní lidé, domáhali se již v roce 1864 založení vlastního spolku, ale teprve spolčovací zákon z 15. listopadu 1867, který dovoloval také zakládání dělnických spolků, jim dopomohl k úspěchu. V dubnu 1869 byl na schůzi pekařských dělníků zvolen první prozatímní výbor, a potom byly schváleny i spolkové stanovy. Na ustavující schůzi spolku, konané 1. září 1869, byl zvolen první výbor Spolku vzájemně se podporujících pomocníků pekařských v Praze.
Spolek i jeho jednotliví členové byli podezírání z rebelantství. Proto pekařští mistři příslušníky spolku jen velmi neradi zaměstnávali. Někteří z nich je dokonce vůbec nepřijímali do práce.  V roce 1870 se tovaryši dožadovali upravení pracovních poměrů. Veškerá jednání byla bezvýsledná, ale prokázala, že nedokonale organizované dělnictvo nemůže prosadit ani ty nejmírnější požadavky.
Tehdy se 29. června 1870 sešli na radnici zástupci pekařských dělníků, aby projednali své stížnosti vznesené na mistry. Žádali úpravu pracovní doby i opravu nedostatečných sociálních podmínek. Představení magistrátu nejdříve slíbili určité úpravy, ale potom prohlásili, že do sporu nemohou zasahovat, protože poměr mezi dělníkem a mistrem spočívá jen na jejich dobrovolné úmluvě.
Dne 11. září 1870 se proto pekařské dělnictvo rozhodlo, že bude stávkovat. Odebrali se na Střelecký ostrov, kde setrvali až do půlnoci. Když potom někteří mistři přijali jejich požadavky, vrátilo se asi dvě stě tovaryšů do práce. Pak na zakročení magistrátu, kdy i ostatní mistři slíbili úpravu pracovní doby, mezd i ostatních požadavků, byla stávka ukončena.
Mistři slibovali, ale slib nedodrželi. Neobávali se možných následků, protože věděli, že jejich dělnictvo nebylo sjednocené a nemělo pevnou organizaci. Nebylo také žádným tajemstvím, že i ti, kteří stáli v čele spolku pomocníků, se vzdalovali veřejné činnosti a své snažení spatřovali pouze v podpůrné a vzdělávací činnosti svých členů. Ne veškerého pekařského dělnictva. Proto ještě ani v roce 1883, kdy byly zřízeny pekařské pomocnické hromady a schváleny jejich stanovy se výbory nemohly spoléhat na všechny pekařské tovaryše.
Před vydáním živnostenského řádu v roce 1883, bylo v Praze několik samostatných pekařských cechovních bratrstev. Staroměstští, Novoměstští a Josefovští se pak spojili a vytvořili společnou organizaci. Malostranští, na druhém břehu Vltavy, zůstali v samostatném cechu. Dne 11. února 1885 pak byly schváleny stanovy Společenstva pekařů pro Prahu a policejní obvod.
Živnostníci tímto aktem neobyčejně získali. Vůbec se už nepozastavovali nad skutečností, že by měli dodržovat zákony, vydávané k ochraně dělnictva. Dokonce si vymohli, aby policie zatýkala nezaměstnané pekařské dělníky a posílala je „postrkem“ do jejich rodných či domovských obcí. Proto na herberku – noclehárně – který byl nejprve v Židech a později „U volů“ na Karlově náměstí, byly konány přísné policejní prohlídky. A stejné prohlídky byly prováděny v hostinci „U Jirasů“ v Kaprově ulici, kde se scházeli nezaměstnaní pekařští dělníci.
Organizace pekařských dělníků v Brně svou první schůzi konala 17. května 1888 v místnostech měšťanského pivovaru ve Starobrněnské ulici, kde bylo jednáno o nutnosti založení odborové organizace. Už při projednávání nejzákladnějších otázek však nepanovala jednota. Mladí dělníci prosazovali požadavek pevného spojení, staří zase prohlašovali, že není dobré stavět se proti svým mistrům, chlebodárcům. Zcela podle rčení: „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Na 29. května byla svolána další veřejná schůze, na které se projednával požadavek zvýšení mezd a požadavek úplného zrušení práce o nedělích a svátcích. A jako hlavní bod jednání byl přijat požadavek založení odborového spolku pekařských pomocníků.
Ale až 28. srpna 1888 byla svolána do místností „U krásné vyhlídky“ ve Veveří ulici ustavující schůze Odborného spolku pekařského dělnictva. Spolek 1. září vstoupil v život, i když teprve 2. prosince byly jeho stanovy schváleny moravským místodržitelstvím.
Protože mistři nedodržovali dohodnuté a přijaté podmínky, vystoupilo pekařské dělnictvo v Brně s novými požadavky, které zformulovali do pěti bodů. Požadovali:
1. aby byl zachován nedělní klid a sváteční klid od osmé hodiny ráno a čerstvé pečivo v ty dny aby odpadlo,
2. zvýšení mezd – pro mladšího dělníka 4 zl., pro pecáka 5 zl., pro mísiče černého pečiva 8 zl., pro mísiče bílého pečiva 10 zl., a pro sazeče 15 zlatých,
3. aby stravování od mistrů odpadlo a byla vyplácena náhrada 60 krejcarů denně,
4. zdravé a světlé místnosti k bydlení a dobré postele na spaní,
5. aby zprostředkování práce správcem útulny (herberku) bylo úředně odstraněno.
Mistři, kteří nebyli ochotni přistoupit na tyto ústupky, odpověděli, že podle úředních zpráv je v Brně na devadesát tisíc obyvatel sedmdesát pět pekařů a pecnařů a z nich že většina vlastní chléb vůbec nepeče. Ti v pečení chleba pro soukromé domácnosti viděli hlavní, nebo alespoň podstatnou část své činnosti, za kterou brali tři až pět krejcarů od bochníku. Tvrdili, že platy, které vypláceli dělníkům, helfíři 7 – 15 zl., tenčíři 4 – 7 zl., mládkovi 3 – 6 zl. a pátému 1,80 – 2,80 zl., vedle stravy a bytu jsou zcela dostačující a uspokojivé. Zároveň uváděli, že pomocníci, kteří roznášejí pečivo po bytech, dostávají ještě provizi z prodeje a helfíři mají obvyklé „výpecné“. Ostatní dělníci že navíc dostávají výnosné, 7 krejcarů za pytel. Mistři sice připouštěli, že pracovní doba trvá od samé hodiny večerní do půl třetí hodiny odpolední následujícího dne, tj. osmnáct a půl hodiny, ale zdůrazňovali, že přestávky během pracovní doby trvají čtyři až osm hodin, takže skutečná pracovní doba je jen deset, nejvýše čtrnáct hodin denně.
Bylo to nepřesvědčivé a neupřímné přesvědčování veřejnosti a zbytečné argumentování, protože všichni věděli, jak těžké pracovní podmínky vládly v pekařských dílnách.
Podobné poměry ale byly i v jiných zemích. Když F. August Bebel líčil poměry německých pekárenských dělníků, vypočítal, že pracovní doba též trvala sedmnáct až osmnáct hodin denně a v neděli dokonce dvacet až jednadvacet hodin.
Pekařští dělníci pracovali p celou noc v uzavřených dílnách, nejčastěji v tropickém vedru. Pobývali ve špatném vzduchu, přeplněném moučným prachem a v pozdějších dobách, kdy se vypalovaly pece kamenným uhlí i prosyceném plynem a prachem z popelu, po jeho častém vymetání do určitých nádob. Když pak někteří museli obsluhovat dvě pece, nestačili sázet a vybírat a zároveň připravovat volnou pec na další sázení. Docházelo proto k častým úrazům a k stavům vyčerpanosti. Podle záznamů nemocnice u „Milosrdných bratří“, bývali pekařští dělníci hned na druhém místě v počtu onemocněných a práce neschopných po těžké a vyčerpávající práci. V roce 1891 s 339 nemocnými obsadili dokonce první příčku statistiky.
Pekařští dělníci si uvědomovali, že mají k ostatnímu obyvatelstvu povinnosti, ale také věděli, že jim náleží určitá práva, o která se hlásili. Požadovali pouze to, co jim náleželo a co jim bylo stále odpíráno. Žádali občanská práva, aby mohli žít jako jiní právoplatní občané.
V každodenní zkušenosti se přesvědčovali, že nejen společnou prací získají určitou nápravu, ale organizovaným bojem proti vykořisťujícím zaměstnavatelům mohou dosáhnout úspěchu. Poučeni z minulých bojů poznali, že tam, kde nebyla jednomyslnost a kde nebyli opřeni o řádnou dělnickou organizaci, nedosáhlo se žádných požadavků a hnutí vždy skončilo kompromisem nebo neúspěchem. Přitom dělnické otázky byly vlastně otázkami sociálními, které hýbaly světem. Ale dělníci si však stále víc a více uvědomovali, že to jsou také otázky politické. Že žijí v době, kdy kapitál ničí malé podnikatele, že ničí celý střední stav. A přesvědčili se, že kapitalisté vedou zuřivý boj hlavně proti dělnické třídě, proti dělnickému hnutí. Že se staví proti společenskému pokroku. Dochází-li k poznání, že i když jsou nejsilnější a nejpočetnější třídou v národě, že jsou vlastně až na posledním místě, pokud se týká lidských práv. Že je kapitalisté potřebují pouze jako pracovní sílu, ale že jakmile se ozvou a žádají o to, co jim náleží, že jsou okamžitě vylučování z práce a ze společnosti. Poznávali, že kapitalisté štvou proti sobě dělníky a proti nim chudé maloměstské i střední vrstvy obyvatelstva, jenom proto, aby všichni zapomněli na svou bídu a aby neviděli ještě větší bídu těch druhých. Aby si z mozolů vykořisťovaných dál mohli stavět honosné domy a plnit své bezedné kapsy.
V té době již i u nás, nejprve v Praze, začaly vznikat velkopekárny, které na sebe strhávaly dodávky do ústavů, nemocnic, chudobinců, kasáren, věznic a ostatních zařízení, a které svým bezohledným způsobem vytlačovaly z trhů a zavedených odbytišť maloživnostníky. Je sice pravda, že v živnosti pekařské nevznikl kartel, který by ovládnul a diktoval množství výroby a určoval její ceny, ale povstal jí konkurent daleko složitější, který se též silou kapitálu dral na zavedené trhy. Byli to statkáři, kteří si vedle mlynářů začali osobovat právo na pečení a na prodej chleba. Proti tomu protestovali nejenom pekaři – mistři, ale i pekařští dělníci, neboť si uvědomovali, že tím statkáři a mlynáři ohrožují samotné základy jejich řemesla, jejich existence.
Můžeme říci, že se pekařské dělnictvo mnohem později než příslušníci jiných oborů seznamovalo s pokrokovým učením dělnické třídy a že se relativně velmi pozdě začalo probouzet a politicky projevovat. Jistě, rozhodující úlohu tu sehrála pracovní osamocenost v roztroušených pekařských dílnách, nekonečně dlouhá pracovní doba, ale také jakýsi pocit sounáležitosti s mistrovou rodinou.
Když roku 1888 vstoupili mistři do veřejné činnosti, chtěli udusit rozvíjející se hnutí, ale i nepokoje v dílnách. Vydali nový řád, který dělníci posměšně nazývali „fajfkový“, protože jim kromě nepřijatelných příkazů zakazoval také kouření v dílnách a nošení vojenských čepic. S tímto řádem tovaryši nesouhlasili a na 13. dubna 1889 svolali veřejnou schůzi, na které se usnesli, že všichni podají hromadnou výpověď. Dohodli se také, že od 14. dubna ve všech pekárnách zastaví práci. Pražský magistrát okamžitě vydal prohlášení, že hromadná výpověď je neplatná, a rozhodl, že každý jednotlivec musí podat řádnou výpověď osobně ve své dílně.
Této schůzi předcházela schůzka představenstva pekařů s delegáty pekařských pomocníků, na které byly projednávány otázky trvání pracovní doby. Živnostníci na požadavky dělníků nepřistoupili, a protože dělníci také neustoupili, bylo jednání přerušeno strohým výrokem: „Tak si tedy stávkujte“!
Někteří mistři už předtím vyjednávali s jednotlivými dělníky, aby zůstali v práci, a to se jim v malé míře povedlo. Pekaři pak uváděli, že asi dvě stě dvacet dělníků a pekařských pomocníků se stávky nezúčastnilo, a ti že napekli na druhý den tolik pečiva, že Pražané ani nezpozorovali, že začala nějaká stávka. Ale ta opravdu 14. dubna vypukla. Po poledni se začal plnit Střelecký ostrov, kde se odbývala schůze pomocnické hromady. Když tam byla přečtena uvedená vyhláška o neplatnosti podané hromadné výpovědi, a když byli seznámeni s tím, že každý jednotlivec musí podat osobní výpověď u svého mistra, zaznělo v odpověď pouze jedno, jediné slovo: „Nepečem“!
Všichni v přeplněném zahradním sále odsoudili své mistry, když se dozvěděli z úst svého mluvčího občana Ctibora, že vůbec neprojevili snahu se s nimi domluvit a že ničím nepřispěli k zlepšení situace. Vypjatá chvíle přinesla jen jediné možné rozhodnutí, a to nenastoupit do práce. Byly uzavřeny východy z ostrova, aby nikdo nemohl odejít, protože se vyskytly případy, že někteří naskákali na vory a chtěli se tak dostat na druhý břeh Vltavy. Objednala se hudba a první den stávkující vesele prožili na ostrově. Mistři se před veřejností ospravedlňovali a prohlašovali, že již před 14. dubnem přidali ve všech pekárnách pomocníkům k týdenní mzdě od 1 zl. do 2 ½ zl., a že jsou ochotni přistoupit i na úpravu pracovní doby. Vyhlásili dokonce, že starším tovaryšům nahradí stravu penězi, a že se domluví i v otázce mezd. Ale jejich výpovědi byly neupřímné, protože zároveň prohlašovali, že dělníci v pekárnách pracují sotva osm, nebo devět hodin, a že o požadované dvanáctihodinové pracovní době nebudou vůbec jednat.
Pekařští mistři také rozhlašovali, že kdyby se mezi jejich pomocníky nevloudily socialistické živly, že by se vše obešlo bez stávky a vyřídlo mezi nimi k obapolné shodě, protože všechen personál je spíše považován za členy rodiny, než za námezdně pracující. Vysvětlovali také, že mezi nimi vládla spokojenost, a že tovaryši jim vždy projevovali oddanost jako svým chlebodárcům. Že z této uznalosti a pracovní svornosti z jejich dílen vycházelo vždy pečivo a chléb výtečné jakosti a nejlepší pověsti, o které se mluvilo jak v městě, tak i po celém království.
Druhý den se měla konat společná schůze mistrů a dělníků na Žofíně, ale mistři se nedostavili, protože po nočním pečení odpočívali. Stávkující se shromáždili v restauraci „U města Prahy“ na Letné. Bylo velice pěkné počasí a tak obsadili, za nezbytného dozoru policie, všechny zahradní prostory.
Ve středu 16. dubna se sešli na ostrově Velké Benátky (Štvanici), odkud v odpoledních hodinách se téměř všichni odebrali do Nuslí, kde se odbývala pověstná ševcovská slavnost – Fidlovačka. Ta byla pro pekařské dělníky mimořádná. Všude byli středem pozornosti, už proto, že byli ve většině proti pořádajícím příslušníkům cechu svatého Krišpína, ale také pro svůj vytrvalý postoj. Velikému zájmu se těšila jejich nová písnička, ve které se zpívalo:
 
„Nepečem, nepečem,
raděj z Prahy utečem…
Pekaři si stavěj domy
a my máme chromý nohy,
nepečem, nepečem,
raděj z Prahy utečem“.
 
Ve čtvrtek 17. dubna bylo na Staroměstské radnici jednání mezi zástupci mistrů, jichž se zúčastnilo patnáct, a deseti představiteli dělníků, v čele s předsedou pomocnické jednoty. Jednání bylo bouřlivé. Některým zástupcům dělníků se nedostalo vůbec slyšení a mluvčímu dělníků Ctiborovi bylo slovo dokonce odňato.
Předseda společenstva pekařů Liegert prohlásil, že se nebudou pouštět do podrobnějších jednání a že se nebudou ani usnášet na něčem, co by mělo platnost pro celek. Žádal však výbor pomocnické jednoty, aby vyzval dělníky k okamžitému návratu do práce, a tam, aby o svých požadavcích jednali samostatně, každý se svým mistrem. Každý měl uzavřít novou dobrovolnou smlouvu na základě ustanovení nového živnostenského řádu. Na toto prohlášení odpověděl mluvčí dělníků, že za těchto okolností nelze zaručit klid a pořádek ve městě. Na to mu odpověděl karlínský hejtman Hermann, že k tomu mají dost policie a vojáků. A tak výsledkem veškerého jednání bylo prohlášení představenstva pekařů, v přítomnosti zástupců magistrátu a c. k. živnostenského inspektorátu, „že se všemožně o to postarají svým vlivem, aby se poměry našeho dělnictva, kde toho jest třeba, urovnaly a upravily“. Tento dokument byl přečten stávkujícímu dělnictvu v hostinci „U otce Dobrýho“, kde vyvolal značné rozladění a pobouření. Rozčilení tovaryši ihned spěchali do Dlouhé třídy k závodu předsedy společenstva pekařů Liegerta, kde po vytlučení oken se srazili s policií a hasiči. Ti po nemalém odporu vytlačili stávkující z ulice a rozehnali je po městě.
Velká část dělníků pak skutečně sama vyjednávala se svými zaměstnavateli, a ačkoli stávkový boj nevyhráli, všude dosáhli zlepšení svých pracovních podmínek. Vůdcové stávky však byli propuštěni z práce a čtyři z nich byli zatčeni. Ale duch stávky už prostoupil myšlením všech tak, že když byl vydán pozměněný pracovní řád, nepřijali jej a žádali o vydání nového řádu, který by se opíral o jejich návrhy a zahrnoval i jejich požadavky.
Pak následovala řada nepokojů a stávek, které už propukaly každým rokem a staly se mocným nástrojem v rukách nespokojeného dělnictva. A i když některé měly pouze místní význam, výrazně přispěly k posílení boje proti bezohlednému kapitálu. Ten se už také ve větší míře uplatňoval i v pekařském řemesle. V pekařských závodech se počaly rozšiřovat a modernizovat provozy za pomoci „velikého zla“, nezdravého úvěru, který byl vázán různými podmínkami. Ten pak postupně zničil všechny malé dílny, ale ničil i provozovny středního stavu, které se chtěly vyrovnat velkým závodům. A protože se každý takový mistr, který byl vázán nerovnou smlouvou, musel navíc lopotit i na své pány, vykořisťoval o to víc personál ve své dílně.
Příčiny stávky v roce 1891 měly, kromě nových aspektů i společný základ v patriarchálních poměrech, které vládly ve všech pekařských dílnách. V mnoha případech byla potlačena osobní svoboda tzv. „našich dělníků“, a v některých rodinách jim byla upírána i volnost přesvědčení. Tato vazba na rodinný život mistrů byla také hlavním důvodem, proč pekařské dělnictvo zůstávalo v uvědomělosti i organizovanosti až za ostatními druhy řemesel. Pekařské mistry proto popouzelo, že si dělnictvo všímalo stále víc a více sociálních otázek, že se počalo odborně a odborově vzdělávat, a že se začalo sdružovat. Ale nejvíce je rozčilovalo, že se dělníci počali zajímat o politické dění. Že se počali politicky organizovat a klást podmínky pracovního i mzdového charakteru. Tomu se všemožně bránili, protože se obávali ztráty zisků, které plynuly právě z neúměrných pracovních podmínek a nízkých mezd.
Ve všech městech vznikaly stávky, všude se projednávaly okruhy stejných otázek. Byl mezi nimi také důležitý bod, že ze stávkových příčin nesmí být po dobu tří měsíců propuštěn žádný dělník z práce. K jejich plnění se mistři zavazovali, ale neuskutečňovali je. Když pak byli přinuceni k plnění přijatých závazků, počali ve svém stavovském časopise otiskovat jména těch dělníků, kteří se nejvíce bouřili a kteří v jejich podniku k stávce podněcovali, nebo ji přímo vyvolali, aby je potom, po propuštění, ostatní pekaři nepřijímali do svých dílen. A tak rozmnožovali zástupy nezaměstnaných dělníků, kteří živořili v nečinnosti, a ti co pracovali, chudli z dlouhé a vyčerpávající práce.
Jinou nejčastěji projednávanou otázkou bylo naturální zaopatření. Podle živnostenského řádu měla být mzda vyplácena v hotových penězích, ale bylo zároveň dovoleno, že na účet mzdy mohla být dělníkům poskytována strava nebo jiné materiální požitky. Nový živnostenský řád jen předpisoval, že poskytovaná strava má odpovídat ceně, ve které je účtována, a že zaměstnavatel nesmí na dělnické stravě vydělávat.
Totéž se týkalo ubytování, které mělo být poskytováno ve vyhovujících místnostech. Ale ve skutečnosti, když nespali na pytlích přímo v dílně, dělili se o postele s kuchařkami a se služkami. Když například pekař Štěpán na Žižkově nechal pro své dělníky postavit poschoďové postele, byla to taková zvláštnost Prahy, že ji chodili z široka daleka obdivovat. Když pak někteří dělníci uplatňovali podobné požadavky u svých zaměstnavatelů, museli nejednou vyslechnout, „že jim do paragrafů nic není, protože oni si za své peníze mohou dělat co chtějí, a že si také za své peníze udělají zákony sami“. A většinou ještě s výstrahou, že ten, kdo u nich nechce pracovat za takových podmínek, může jít, že si najdou jiné pomocníky, protože za jednoho se přihlásí deset jiných.
Mistři nejraději zaměstnávali dělníky z útulny. Takové mohli vykořisťovat podle svých představ. Jen zřídkakdy jim vypláceli osmdesát krejcarů týdně.
Veškerá pekařská chasa měla být pekařům posílána z poptávárny, která ve svých počátcích, kdy nahrazovala staré cechovní hospody a herberky, dobře plnila své poslání. Ale postupem času se stávaly všechny poptávárny ohnisky nepořádků. Na jejich účet pracovali nejrůznější spekulanti a dohazovači, nejčastěji proti vůli pomocnické hromady, ale i k nelibosti některých mistrů. Nezaměstnané pekařské dělníky okrádali, jak se dalo. Kdo předem nezaplatil, práci nedostal. A když ji dostal s příslibem, že zaplatí až po obdržení místa a nevyrovnal se, dohazovači mu pomohli stejným způsobem z práce.
Tito „šíbři“, úřadující v určitých hospodách, kam se za nimi táhli pekařští tovaryši se svými přáteli, vydělávali na jejich bídě hned dvakrát. Poprvé z odměn za slíbenou práci, kdy vytáhli z nezaměstnaných poslední groš, a podruhé z požitků, které dostávali od šenkýřů za to, že jim vodili hosty. A tak putyky kolem Karlova náměstí a v Haštalské ulici byly plné nezaměstnaných pekařských dělníků, z nichž někteří, při kořalce za dva vyžebrané krejcary, tam proseděli celý den. Ale to už i nezaměstnaní tovaryši získávali pocit sounáležitosti a pocit odpovědnosti za odborový i politický vývoj v zemi.
Když 7. dubna 1897 byla v hospodě u Rozvařilů v Praze pořádána veřejná schůze nezaměstnaných pekařů, přišlo na ni více než tři sta tovaryšů. Na této schůzi bylo konstatováno, že každého jen trochu radikálního dělníka zaměstnavatelé okamžitě propustí a na jeho místo přijmou jiného dělníka, nejraději z venkova, který se nechává bez jakékoli ochrany bezmocně vysávat.
Všichni venkovští pekařští pomocníci se měli hlásit v poptavárně, kde jim měla být vydána knížka, nebo „obesílací list“. Na jeho podkladě nabývali stejných práv, jako ostatní pražští dělníci. Proto tomuto přílivu venkovského personálu, který houfně rozmnožoval řady nezaměstnaných, protestovali jak zaměstnaní, tak hlavně nezaměstnaní pražští dělníci. Ti na své schůzi vypracovali rezoluci, ve které se pravilo: „My nezaměstnaní pekařští dělníci shromáždění 7. dubna 1897, protestujeme rozhodně proti šlendriánu, jaký panuje při poptavárně“. A protože to bylo v době přeplněné politickými a národnostními boji i bojem za všeobecné volební právo, zároveň vyhlásili: „Souhlasíme s prohlášením našich socialistických poslanců na říšské radě, a stojíce na stanovisku sebeurčování národů a rovnosti národní, ujišťujeme, že za nimi stát budeme, poněvadž jen oni domáhati se budou hospodářských oprav pro dělnictvo“.
Dělnictvo v očích nejen urozených, ale i měšťáků, bylo považováno za něco nižšího. A zvláště pekařští dělníci prý neměli dobou pověst. Byli označováni za neodpovědné karbaníky a vůbec za původce hospodských rámusů. Nikdo ale neviděl, nebo lépe řečeno, nechtěl vidět jejich noční dřinu v naprosto nevyhovujících pracovních podmínkách. Vždyť existovali i takoví pantatínkové, kteří se nechali raději i vícekrát potrestat a kteří zaplatili na pokutách více než sto zlatých, neb by dodržovali vyhlášky a přijatá usnesení o zlepšení pracovního prostředí. Jen proto, aby prosadili svou vůli a nepřistoupili na uznané požadavky zaměstnanců.
Majetek se soustřeďoval v rukách bohatých, zatímco zástupy dělníků chudly a živořily v bídě. Dělníci na své vlastní kůži poznávali, že kapitál se musí rozmnožovat za každou cenu. Na úkor jejich draví, stejně tak jako na úkor všech ostatních zájmů. Že mu nezáleží na tom, když ničí řemesla. Proto také pekařské řemeslo svůj um, svoji léty získávanou dovednost a důkladnost, ale i důstojnost stavu obětovalo kapitálu. Ten si z živnostníků nadělal řadu posluhovačů, závislých na bankách a peněžních ústavech, a z dělníků vytvořil moderní otroky, kteří se museli těžce lopotit, aby vydělali pro sebe a pro své rodiny na nejnutnější obživu. Kapitalisté se neštítili ničeho. Využívali všech prostředků, jen aby si mohli podmanit pracující lid. A aby jejich zisky byly co nejvyšší, zaměstnávali dokonce raději ženy a docela malé děti, které pro ně pracovaly téměř zadarmo. A tak i pekaři, stejně jako majitelé ostatních živností, se uctivě skláněli před kapitálem, poklonovali mu, ale nepočetnější stav v národě, dělný lid, neuznávali a opovrhovali jím.
Proto dělnické organizace vydali prohlášení, ve kterém se pravilo: „Naše třída dělnická jest třída nejchudší našeho národa, avšak přes to vše zastiňuje třídu hrabivých boháčů, mistrů našich, kteří většinou starají se jen o sebe a svůj břich“. Proto také k mezinárodnímu svátku pracujících mohli narovnat zedřená záda a hrdě s ostatními dělníky zazpívat:
„Vzhůru, milý proletáři,
zkusme naši sílu,
muži, ženy, mladí, staří
k společnému dílu.
Již se blíží První květen,
svátek všeho lidu,
odstraňme sobě i dětem
trampoty a bídu.
Dělný lid svátek založil,
nikoho se neptal,
mnohý pán se nad tím soužil,
mnohý ovšem reptal.
Toho nesmíme si všímat,
my u nich jsme nuly,
nenechme se déle ždímat,
mějme také vůli.
Lidu vůle, lidu přání,
práce osm hodin,
žádá též volební právo
miliony rodin.
Těm podejme naše ruky,
žádejme to samé,
k odstranění lidu muky
i těch, kdo lid klame.“
 
Nový zákon o pracovní době, vydaný v roce 1895, upravoval některé práce v pekárnách, ale hlavní požadavek pekařského dělnictva, zrušení noční práce, nevyřešil. Někteří ve zrušení noční práce spatřovali úpadek řemesla, jiní naopak jeho obrození. Malí pekaři se obávali zrušení noční práce, protože se domnívali, že by to vedlo ke zrušení jejich malovýroby. Byli přesvědčeni, že by tím nahrávali velkopekařům, kterým nedůvěřovali. Ti pekli ve dne v noci a neustále čerstvými výrobky na sebe strhávali zájem konzumentů. Protože se jim v malých pekárnách nemohli vyrovnat, snažili se velkopekaře přemoci nabízením stále většího množství pečiva za stejné ceny, aniž si uvědomovali, že si tím vlastně připravují nevyhnutelný úpadek. V nesmyslném konkurenčním boji pak honili své učně a dělníky s nůšemi na zádech, a ti běhali od bytu k bytu, a snažili se prodávat i v těch ulicích, kde byli místní pekaři.
Pekařští dělníci jako hlavní důvod ke zrušení noční práce uváděli, že lidé, kteří chodí brzy ráno do práce, pravidelně pečivo nekupují, a že hlavní trh v krámech začíná teprve po sedmé hodině ranní. Zdůrazňovali, že do té doby, při rychlosti výrobního procesu, jaký ve všech dílnách nyní byl samozřejmostí, by bylo možno veškeré pečivo vyrobit za dvě hodiny. Navrhovali proto, že by nástup do práce mohl být upraven tak, aby nebyl poškozen ani mistr, ale ani oni sami.
Dělníci raději pracovali ve velkých závodech, než u malých živnostníků, kde museli vykonávat veškeré práce a museli pracovat ponejvíce plných sedmnáct hodin denně. V malých provozovnách se navíc neustále odvolávali na špatné poměry, jak výrobního, tak i obchodního charakteru. V takových pekárnách dělníci právem protestovali a zdůrazňovali, že tam nejsou proto, aby svou prací hradili ztráty, které vznikaly z nerozumného obchodování.
Nikdo tehdy neprodával své zboží tak nízko pod cenu jako pekaři. Hostinským, kantýnským, školníkům atd. poskytovali až 50 % slevu a byly dokonce zaznamenány případy, že překupník pracoval s plným 100% ziskem. Když pak v roce 1897 byl tento nádavek zrušen, byli to právě hostinští, kavárníci, ale i kantýnští v továrnách a kasárnách, kteří vyhlásili pekařům bojkot, protože se jejich zisky snížily na pouhých 20 %. Vyzývali a prosili ostatní spotřebitele, aby i oni bojkotovali pekaře a dopomohli jim k opětnému získání ztracených výdělků. A nebyly to nevýznamné a zanedbatelné zisky. Vždyť večer upečeného pečiva, které bylo na krámech již neprodejné, dostávali dvacet i více kusů za pouhých deset krejcarů. A jinak tomu nebylo ani čerstvého pečiva, kde konkurenční boj snížil ceny tak, že se již na pultech prodávalo dvanáct a překupníci dostávali i sedmnáct kusů čerstvého pečiva za deset krejcarů.
Tehdy se živnostníci jiných oborů pekařům vysmívali a předhazovali jim, že například cihlář za pouhý podobný kousek vyrobený z hlíny by požadoval více, než oni žádají za potraviny nezbytné k životu. Takové řeči nakonec pekařům vyhovovaly, protože jejich pomocí odmítali tvrzení o jejich bohatství, i okřídlené tehdy rčení, že malé housky dělají velké domy. Mohli tak zdůrazňovat, že celý pekařský stav se musí počítat mezi ty obory, které živoří. Ale jak to bylo doopravdy s oním okřídleným rčením o malém pečivu a velkých domech pekařů, ilustruje příběh z pražských ulic, který by se lehce dal označit za anekdotu. Kdyby – kdyby to nezněl kritický hlas dobového žurnalisty. U pekařského krámu na Příkopech pekli tehdy snad nejmenší karásky – housky z celé Prahy. Ty vyložené v koši u vchodu do krámu vždy hlídal s plácačkou na mouchy v ruce jeden z učňů. A tak jednou v kruté zimě byl učeň oním novinářem dotázán, proč při takovém „psím počasí“ má odhánět mouchy, když snad není ani jediné v celé Praze, která by mu vlétla do koše. „Mouchy ne, pane, ale vrabci, ty jsou horší než zloději, voni by nám je roznesli“!, zněla pohotová odpověď, ale zároveň i výzva k přemýšlení, kolik asi musela vážit taková houska, když ji vrabec unesl v zobáku. A kolik jich asi mistr pekař vyrobil z jednoho kilogramu mouky?!
Po trpkých zkušenostech z roku 1890 byly v roce 1897 zřizovány první družstevní dělnické pekárny. S výrobou započaly v bývalé Rudolfově třídě v Praze VII. Po tomto vzoru byly otevírány dělnické pekárny na Královských Vinohradech, ve Vršovicích, na Smíchově a podobné provozovny vznikaly i na venkově. Tyto podniky velmi dobře prosperovaly a staly se vzorem i pro ostatní pekaře. Byla v nich zavedena desetihodinová pracovní doba, dělníci dostávali placenou dovolenou a za mimořádné výkony brali i různé přídavky. Snad právě proto, že ve všech dělnických pekárnách vládly lepší poměry než u soukromých zaměstnavatelů, staly se terčem jejich útoků. Pekaři prohlašovali, že dělnické pekárny ničí maloživnostníky, a žádali, aby tyto provozovny byly zrušeny.
Tvrdý konkurenční boj tak zavládl i mezi pekaři a dělnickými pekárnami. Peklo se stále méně dokonaleji, ale zato větší a větší množství levnějšího zboží. Tím ovšem přibývalo dělníkům práce. Zároveň povstala řada nových pekařských firem, které vedli neodborníci za pomoci pekařských pomocníků. Tyto firmy nejen že konkurovaly zavedeným pekařům, ale ničím nepřispívaly k urovnání pracovních a mzdových poměrů. Ba naopak. V době, ve které zavládly tak tvrdé poměry, téměř nebylo týdne, aby některý mistr neprodal živnost, anebo zanechal pečení a opustil řady řemeslníků, rozmnožovali podle zákonů svobody živností a podnikání již dost početné řady pekařů. Tito lidé očekávali, že v pekařské živnosti, ve které je pravidelný denní obrat, několikanásobně zúročí svůj vložený kapitál. Vykořisťování personálu pak dostoupilo takové výše, že nebylo dne, aby dělníci v některých dílnách nepohrozili stávkou. Často dokonce ukončili práci i nad rozdělaným těstem. Tu si je třeba uvědomit, že to nebyla prázdná gesta, nebo akce vzdoru a msty, vyplývající ze zášti, kterou prý pekařské dělnictvo chovalo ke svým zaměstnancům. Je si třeba připomenout, že za požadavky své třídy opouštěli, i když ne dobře placené, přece jen pracovní příležitosti a vystavovali se šikanování policie, nedostatku, ba přímo hladu. Že tak činili v době katastrofální nezaměstnanosti, kdy Prahu navíc zaplavovalo velké množství venkovského dělnictva, které zde hledalo práci. Kdy výbor Hromady pomocníků při společenstvu pekařů v Praze a okolí, Výbor odborového spolku dělníků pekařských v království Českém a Výbor národního sdružení dělníků pekařských v Praze musely dokonce vydat prohlášení s výzvou, aby žádný do Prahy nejezdil, že Praha je pro všechny hledající práci uzavřena. Ve všech odborných časopisech byla uveřejněna výzva:
„Dělnictvu pekařskému!
Všichni pekařští dělníci se žádají, aby po dobu nynějšího hnutí se Praze vyhýbali a aby nikdo do Prahy necestoval. Zároveň organizace dělnictva pekařského prohlašuje Prahu pro pekařské dělnictvo za uzavřenou po dobu hnutí. Též i cestovní podpory v Praze se nevyplácejí“!
Na velké veřejné schůzi žádali své pantatínky, aby řešili jejich požadavky, protože nechtěli vyvolat stávku za každou cenu. Ti ale zase na své schůzi, pořádané 6. listopadu 1899, rozhodli, že dělníkům neodpoví a že je budou propouštět za každý odpor při sebemenší příležitosti. Tím vehnali všechny do ještě ostřejšího pracovního i mzdového boje. Na schůzi konané 15. listopadu dělníci vyhlásili, že tento boj povedou všemi prostředky, ale protože jim byl vnucen, odpovědnost že ponesou jen a jen mistři.
Pekaři si pro případ stávky zajišťovali vojenské pekaře. Proti tomu však dělníci ostře protestovali, protože oni stávkový boj nevyvolali, ale byli do něj vehnáni neústupností svých mistrů, kteří nechtějí uznat jejich oprávněné požadavky. Vždyť v některých dílnách si sazeči dokonce museli ze své mzdy platit petrolej, který prosvítili při nočním pečení, v jiných dílnách si museli kupovat i cylindry k lampám.
Někteří mistři platili dělnictvu místo ujednané mzdy jenom procenta z upečeného těsta. Sazeči vypláceli ze zlatky jeden a půl krejcaru, mládkovi jeden a čtvrt krejcaru, takže za upečení jedné pece chleba v ceně dvaceti zlatých, vydělal sazeč třicet krejcarů a těstař dvacet pět krejcarů. A jinde, aby nemuseli platit odborným dělníkům mzdu, pracovali pouze za pomoci učňů.
Na pekařské řemeslo přicházeli chlapci většinou z těch nejchudších rodin. Byli přijímáni na celé zaopatření. Většinou se ale naučili jen dobře nosit nůše, tahat vozíky a vedle všelijakých povinností v domácnosti posluhovat v dílnách. Jejich pracovní doba trvala 13 až 18 hodin denně. Byli věčně ospalí, unavení až vyčerpaní, a i když pracovali u pekařů, byli ponejvíce také hladoví. Jejich každodenní stravou byly všechny nepovedené a tvrdé rohlíky, rozmočené v mléce, ale nejčastěji jen ve vodě. Posměšně se této stravě říkalo „pekařská nemoc“. Jakmile získali jen trochu peněz, utíkali na trh, kde si kupovali cokoli k jídlu, „za dva na dlaň“, jen aby pojedli něco jiného.
I když na pekařské řemeslo byli přijímáni učni jen z těch nejchudších rodin, přesto v minulých dobách nebyli připouštěni hoši, jejichž otcové pracovali při hrdelním právu, nebo byli žalářníky, ovčáky, čističi stok, anebo byli zaměstnání jako hlídači, ponocní, pohodní a hrobaři. Tato zaměstnání se považovala za nevyhovující, nebo za nečistá. Teprve v druhé polovině XVIII. století se omezení vztahovalo už jen na pohodné, kteří nadále zůstali „vyvrheli“ lidské společnosti!
Za vyučení syna museli jeho rodiče mistrovi zaplatit. Jestliže nemohli patřičný obnos uhradit, prodlužovala se dvouletá učební doba o celý jeden rok. Když učeň od mistra utekl a opět se vrátil, pak se za každý zameškaný den prodlužovala učební doba o celý jeden týden.
Podle cechovních přepisů, stanovených pro učně, přijímaný hoch musel slíbit, že
1. bude vykonávat ranní modlitbu a plnit rozkazy pana mistra i jeho manželky, ochotně a bez odepření,
2. že bude poslušný a zdvořilý a bude uctivě zdravit,
3. že bude zachovávat čistotu a dodržovat pořádek a po vykonané práci v dílně uklízet veškeré nářadí a nástroje,
4. že bude poctivý a věrný. Když uvidí, že nějaký tovaryš mistra šidí „užitku i zisku potlačuje, že mistru svému tajně sdělí“,
5. že v neděli a ve svátek chrám Páně bude navštěvovat a odpoledního času se školnímu cvičení podrobovat, poněvadž „bez školního dobrého attestatu a bez vyjádření mistra nemůže do tovaryšského stavu vstoupiti“.
Protože v době stávek mistři využívali učňů na odborných místech, pekařští dělníci žádali o dodržování zákona o pracovním řádu, ve kterém bylo ustanovení, že učni nesmějí být využíváni při noční práci. Mistři se hájili najednou tím, že když je chtějí něčemu naučit, musí je zaměstnat při pečení, a to se odbývá převážně v noci. Výbory pekařského dělnictva proto vydaly provolání k rodičům a poručníkům dětí, aby je nedávali na pekařské učení.
Protože jednání mezi pekařskými pomocníky a mistry nevedlo k uspokojivému vyřešení ani těch nejmírnějších požadavků, odborové sdružení pekařských dělníků vydalo leták – „Výkřik pekařského dělnictva“ – kterým se obraceli o pomoc k pražské veřejnosti. Ústřední jednota pekařů z Čech, Moravy a Slezska okamžitě vydala ve svém stavovském časopisu „Pekařské zájmy“ protiprohlášení, které bylo též jako separátní dvojlist rozšiřováno mezi Pražany, ve kterém se říká:
„Velectěnému obyvatelstvu královské Prahy a okolí a našim kolegům v Praze a okolí!
Dělnictvo pekařské vypovídá zaměstnavatelům svým existenční boj, klade sobě podmínky ve všech odstavcích nesplnitelné a obrací se ku veřejnosti české o pomoc a přízeň.
Nuže, činí-li tak pomocnictvo naše z Prahy a okolí, jež určitě ze čtyř pětin stojí pod rudým praporem strany sociálně demokratické, jež zesiluje řady nám všem nepřátelské internacionály, pak zajisté právem tím větším žádati může za pomoc a přízeň český mistr pekařský, jenž vždy a všude koná povinnosti své, jež vlast a národ jemu přikazují“.
A dále vypočítávali, jaké mistr má povinnost při řemesle po celou noc i téměř po celý den. Že musí být v noci přítomen při výrobě, protože dělnictvo „bez dohledu řáditi může dle své libosti“, a ve dne pak si musí všímat stránky obchodní. Musí věnovat pozornost i přípravě výroby, protože takovému živnostníku, který si nevšímá obchodu a dobře nepočítá „to spočítají cizí lidé a vtisknou mu v ruku hůl žebráckou“. Zdůrazňovali pak, že z těch důvodů se o prodej výrobků musí starat žena, dospělé dítky a vůbec celá rodina od časných ranních hodin do pozdních hodin nočních, bez nedělního klidu, bez náhradního volna, bez dovolené, bez pobytu na čerstvém vzduchu. Proto „ne dělník, však mistr pekařský s rodinou jest tím skutečným, abychom pravého slova upotřebili otrokem živnosti naší, ten jedině nalézá se ve stavu tažného dobytka, jak „Výkřik pekařského dělnictva“ k české veřejnosti klamně o dělníku prohlašuje“.
Dne 10. prosince 1899 se sešla v Konviktu schůze pekařských pomocníků, na které se vzhledem k poměrům, které nastaly neústupností a zamítavým postojem mistrů vůči dělnictvu, usnesli na následujících požadavcích:
1. Denní pracovní doba 10 hodin, čítaje v to zákonné přestávky.
2. Minimální mzda pro nejmladšího dělníka 10 zl. týdně bez stravy a bytu. Minimální mzda pro zodpovědného dělníka (mládka, tenčíře, sazeče) 15 zl. týdně. Mzda ve všech případech stoupá dle výkonu práce a dovednosti.
3. Práce přes čas musí být dvojnásob honorována. Práce přes čas dovoluje se pouze v sobotu nejdéle dvě hodiny.
4. Úplný nedělní klid, jenž počít má o 6 hodině v sobotu večer a končí v pondělí o 6 hodině ranní.
5. Práce v dílně díti se může pouze mezi 5 hodinou ráno a 8 hodinou večerní. V době mezi 8 hodinou večerní a 5 hodinou ranní v dílnách pracovati se vůbec nesmí.
6. Za veškeré mimořádné práce musí býti dělník zvlášť honorován, v to náleží i nošení mouky, za kteréž se platí 5 až 10 krejcarů od pytle dle vzdálenosti.
7. Opatřování práce přenecháno bude dělnické organizaci, k čemuž zvláštní podmínky se vypracují společnou úmluvou.
8. Zaměstnavatelé uznávají oprávněnost dělnické organizace v jednání a narovnání sporných otázek mzdových i pracovních.
9. O dnu 1. května jest klid práce jako v neděli.
 
Zároveň byla vyhlášena a zahájena stávka všech pekařských dělníků.
Na tyto podmínky pekařští mistři odpověděli: „Nejsouť to podmínky zlepšení existence dělnictva našeho, jsou to však podmínky, za kterých zničen má býti mohutný stav střední pekařský, ze kterých velkovýroba opanovati má pole výživy naší. A k práci té propůjčuje se český dělník náš, mlékem matky české odchovaný. Nepřátelský nám tábor vídeňské internacionály dělnické zhotovil za pomoci vůdců našeho dělnictva tento provokativní program a první výpad činí se na královskou naši Prahu“! Ujišťovali Pražany, že jsou napadáni neslýchaným způsobem a zároveň je přesvědčovali, že i oni jsou klamáni nepravdivými zprávami a údaji. S rozhořčením odmítali narčení, že jejich dílny jsou krutými lidomornami a oni středověkými otrokáři. Vysvětlovali, že prý dělnictvo v pekárnách pracuje průměrně třináct hodin a že tato doba navíc v sobě ještě obsahuje přestávky v práci, „protože počítá za dobu pracovní dobu od vstupu do pekárny až k opuštění této, odpočívá-li tam tři, čtyři až pět hodin, to vše počítá se na vrub práce“. A tak pracovní doba podle mistrů v menších dílnách nepřesáhla nikde sedm a ve větších dílnách osm až devět hodin denně.
Stejně tak vypočítávali mzdy vyplácené starším a odpovědným dělníkům. Ty činily deset až osmnáct zlatých, „při čemž pravidelně obdrží každý večer a ráno kávu a potřebné pečivo“.
Na další požadavek dělnictva, týkající se stravy, která byla ve „Výkřiku“ označena za špatnou a leckde byla srovnávána s pomyjemi, zaměstnavatelé odpovídali, že ve všech dílnách byla podávána výborná, nebo alespoň dobrá, a že „několika věčným nespokojencům nevyhoví se v ničem“.
Nejproblematičtější odpovědi podávali mistři na stížnosti dělníků, kteří upozorňovali na nemoce z povolání. Na zvyšující se počty onemocnění dýchacích cest a nemoce plicní, ale také na infekční nemoce, včetně nemocí kožních. Zde se pekaři snažili o zlehčení otázky a o ospravedlnění se u spotřebitelů. Namlouvali jim, že tyto nemoce, jejichž počty opravdu rychle stoupaly, si dělníci přivádí sami, jestliže u nich nespí a ani se u nich nestravují. Že když nejsou jimi kontrolováni, tak místo toho, aby si pořádně odpočinuli a dostatečně vyspali, navštěvují různé brlohy a knajpy a tam se oddávají pití, karbanu, ale i jiným „neřestem“. Tam v kouři a špatném vzduchu podléhají nejen různým nemocem, ale i infekcím. O zatahování kožních nemocí do pekáren se s rozhořčením vyjadřovali, že jest to „zlolajné utrhačství“, protože i když dělník tuto nemoc získá mimo pekárnu, v žádné dílně není trpěn, a když někde ano, není mu svěřována práce s těstem.
Stávka, která vypukla právě v nejnevhodnější dobu, těžce postihla snad všechny pekaře v Praze. Jejich ztráty byly nesmírně veliké. Navíc se mistři obávali blížících se vánočních svátků, na které se vždy dlouhou dobu předem musely dělat rozsáhlé přípravy. Rozhodli se, že místo tradičních vánoček budou dělat méně pracné velikonoční bochánky, které jsou ze stejného těsta, ale to zase nepřijala veřejnost. A tak starostí a těžkostí měli víc než dost. Pekli ponejvíce sami s příslušníky svých rodin, nebo za pomoci služek a kuchařek. Někteří si najímali pomocníky z ulice, nezaměstnané muže nejrůznějších profesí, a tak často ztráty byly dvojnásobné. Nikdo z nich, a někde dokonce ani mistr, nedokázal zastoupit a nahradit odborné pekařské dělníky.
Odborných sil ostatně nebývalo nikdy tak mnoho a jejich práce byla většinou také nezastupitelná. Tenčíř nemohl dělat sazeče, a naopak. Každý si odpovídal za svou práci. Bylo to zcela pochopitelné. Jestliže tenčíři, kteří připravovali těsta k pečení, získávali odbornost dlouholetými zkušenostmi, které se nedaly ničím nahradit, pak bez náležité praxe se nemohli obejít ani helfíři – sazeči. Zkušenost pro sazeče byly už vůbec nepostradatelné. Aby se výrobky z těsta správně vypékaly, k tomu bylo třeba vedle odbornosti i dlouhá léta postávat kolem pecí a sbírat zkušenosti. Bývali to proto nejčastěji starší dělníci, kteří svou odborností a řemeslnou dovedností ručili za výrobu. Museli znát nejen vlastnosti dílny a pece, ale museli přihlížet i k počasí a k jeho vlivům na proces kvašení a pečení. Toto si uvědomovaly obě znepřátelené strany. Proto byla na 18. prosince svolána oddělená shromáždění, na kterých mělo dojít k vyrovnání. Dělníci se sešli opět v sálu Konviktu a živnostníci jednali na samostatné schůzi v místnostech Řemeslnické besedy. Obě strany vypracovaly určité návrhy na možné dohodnutí. Po jistých tahanicích a úpravách byly pak přijaty návrhy dělnictva, které se zavázalo, že okamžitě započne práci.
Dělníci, po provolání slávy dělnické solidaritě, žádali, aby na firmy, které se nepodařilo přesvědčit a které se nepodrobily usnesení společenstva, byl vyhlášen bojkot. Pak po zazpívání mohutného chorálu Písně práce, byla schůze zakončena.
Dělnická organizace vyhlásila bojkot na všechny pekárny, které se nevyrovnaly s dělnictvem a jejichž majitelé nepodepsali nové pracovní smlouvy. Nejostřejší pak na ty, kteří stávkující dělníky zpět do práce vůbec nepřijímali a pracovali s pomocí stávkokazů. Stávka byla dělníky prohlášena za vítěznou, protože jen nepatrný počet mistrů se nepodřídil a nepřijal oboustranně schválené usnesení. Po pražských ulicích pak pekařští dělníci a učni roznášeli pečivo v nůších a koších, které byly polepeny plakáty: „Vyrovnán se svým dělnictvem“. Veřejnost měla podpořit ty pekaře, kteří uznali požadavky svého dělnictva za oprávněné.
Byla to doba poznamenaná urputnými boji, sociálními i politickými ve všech oborech a povoláních. Mnoho řemesel vedlo přímo existenční boj, nesmiřitelný zápas o své zachování. Po celém světě, a také u nás, se mezi dělnictvem stále více ozýval a uplatňoval hlas velkého učitele a vůdce dělnictva K. Marxe, který spolu s B. Engelsem, připravoval revoluční přeměnu světa. V Komunistickém manifestu volali do boje a svolávali všechny pracující pod prapor revoluce heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se“! To si už dělnictvo plně uvědomovalo, že pouze v jednotě a pod vedením dělnické politické strany mohou dosáhnout splnění svých požadavků a svůj boj přivést k vítěznému zakončení. O tom se přesvědčilo i pekařské dělnictvo, zvláště mladší tovaryši, kteří oproti starším dělníkům, kterým přezdívali copaři, byli progresivní silou v odborovém hnutí.
Tehdy bylo vydáváno mnoho příkazů a nařízení, cechovních i z rozhodnutí pánů z radnic, které všemožným způsobem omezovaly dělnickou svobodu. Osobní svobodu však neomezovali pouze mistři, ale také zákony „našeho nejmilostivějšího mocnáře, císaře pána“. Ty například ostře zakazovaly držení tzv. modrých pondělků, protože „prý jen k zahálce, k bouření po hospodách, k opilství a k darebnostem příčina jsou“. Proto i císař pán přikazoval, aby každý tovaryš v patřící čas doma byl a tiše se choval“. Ale také doporučoval, aby za svědomitou a pilnou práci žádal jen mírnou mzdu a nečinil zaměstnavateli škodu. Všichni je chtěli „uchránit“ od politických myšlenek, které tak prudce hýbaly světem a posilovaly a uvědomovaly je v jejich sociálních a politických postojích. Všemožně se snažili, aby je vyloučili z politického boje.
Dělnictvo, vedle obhájení svých třídních zájmů, protestovalo také proti neustálému zdražování všech životních potřeb. Mnoho demonstrací bylo uskutečněno za uzákonění těch nejzákladnějších lidských práv. Byly pořádány protidrahotní demonstrace i mohutné tábory lidu za splnění hospodářských požadavků snad ve všech městech. Ze schůzí byly posílány protesty proti zdražování, ale byly také zasílány žádosti za přijetí zákona o všeobecném hlasovacím právu.
Dne 9. října 1905 bylo svoláno na Střelecký ostrov v Praze mohutné shromáždění, na kterém byl kromě řady jiných otázek řešen i hlavní požadavek doby, rozbouřené sociálním a národnostním útlakem, požadavek „všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva“. Dne 10. října zastavili všichni dělníci práci, aby podpořili boj za nejzákladnější lidská práva a vyšli do ulic.
Byl to slavný den českého proletariátu. Více než sto tisíc dělníků zaplnilo Václavské náměstí a definovalo Staroměstským náměstím a celou Prahou. Byly to nepřehledné davy pracujících z Prahy i jejích předměstí, i z Kladna, Pardubic, Berouna, Tábora, Plzně, Nymburka a z dalších míst českého venkova. A tak za chladného počasí, v den zahájení zasedání českého sněmu, zněl Prahou vítězný pochod mužů a žen práce. Mezi nimi také pochodovalo více než sto tisíc pekařů.
O půl jedenácté se průvod vydal na pochod. V čele se standartou s heslem: „Za všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo“. Za ní byl nesen rudý prapor a pak se ubíraly delegace v čele se soudruhy Němcem, Hybešem a dalšími. Průvod, za asistence celých pluků policie, která byla přivezena do Prahy, a za připravenosti vojska, dorazil na Malostranské náměstí. Tam stanulo asi jenom třicet tisíc účastníků manifestačního průvodu. Ostatní zůstali stát po trase pochodu, anebo zaplnili přilehlé ulice.
Desetičlenná deputace se odebrala do sněmovny k zemskému maršálovi, knížeti z Lobkovic, a místodržiteli Coudenhovovi. Mluvčím delegace byl člen sociálně demokratické strany, soudruh Němec, který prohlásil, že dělnictvo pociťuje jako křivdu, jestliže se mu odpírá právo spolurozhodování v zemi a dále ostře prohlásil, že dělnictvo protestuje proti páté kurii a žádá zavedení všeobecného hlasovacího práva. Jménem německých dělníků promluvil soudruh Seliger z Teplic. Zástupcům dělníků bylo pak slíbeno, že se tyto požadavky stanou hlavními body jednání.
Ze sněmovny se deputace vrátila zpět na Malostranské náměstí, kde soudruh Němec sdělil zástupcům výsledek jednání a pak soudruh Hybeš tlumočil pozdravy moravského dělnictva. Tu, jak zaznamenal soudobý novinář, „nastal veliký, velebný, nezapomenutelný okamžik, celé shromáždění obnažilo hlavy a z tisíců hrdel zapěno: „O zavzni písni vznešená…“ třicetitisícím hlasovým sborem, který pěl hymnu práce jako jeden muž“. V provolání k dělnictvu se říkalo: „Soudruzi! Ukázali jsme se velikými ve veliké době!
Avšak náš boj ještě není ukončen. Připravujeme se! Nechť události příští naleznou nás pohotové! Sem se všeobecným a rovným právem hlasovacím“!
Bylo to projev a triumf vyspělosti organizovaného dělnictva, které, jak bylo poznamenáno, zasluhuje úctu, uznání a dík.
Když sněm ukončil svá jednání, tři hlavní požadavky doby nebyly vyřešeny. Zemské zřízení nebylo opraveno, nebyl vydán finanční rozpočet na příští rok a nebyl vydán volební řád.
Opět byly pořádány mohutné tábory lidí po celé zemi, opět byly pořádány protestní schůze. Noviny přinášely časté zprávy o znovuzahájení boje, ale přinášely také zprávy o revolučním boji v Rusku. Český proletariát sledoval boj v Rusku, jako kdyby to byl jeho vlastní boj. Na táborech lidu s ním vyjadřoval solidaritu a žádal, aby podle jeho vzoru si i u nás dělnictvo vypořádalo se svými utlačovateli.
Ve Vídni se 1. listopadu 1905 sešel společný sjezd sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku, ze kterého vyšlo provolání k dělnému lidu všech národů v Rakousku:
„Ruský carismus se sklonil před revolucí. Národové ruští povalili samoděržaví. Svoboda je v Rusku na pochodu.
Tážeme se, jest dělný lid Rakouska méně cenný než proletariát ruský? Má i nadále trvat trpké bezpráví?
Trpělivost naše je v koncích. Chceme být uznáni za rovnocenné státní občany.
Lidé dělný!
Ve velkém světodějném okamžiku, jejž právě prožíváme, znovu zahajujeme boj za všeobecné, rovné, přímé právo hlasovací. Jsme odhodláni v boji tomto sáhnout ke hromadné stávce, k prostředkům nejkrajnějším…“
…ale na volání po rozšíření svobod a občanských práv, bylo odpověděno šavlemi, bajonety a olovem. Na táboru lidu 5. listopadu 1905 tekla krev! 5. listopad zůstane navždy v paměti dělnictva jako krvavý pražský den! Rozvášněná policie s vojáky a četníky při střelbě do lidu zanechala na ulici více než tři sta raněných a dva mrtvé! Vláda se dobře připravila na tento masakr. Povolala do Prahy více než patnáct pluků pěchoty, tři pluky jízdních, sedm set četníků a k nim přistoupilo více než tisíc pěších a jízdních policistů.
Zde měl být zlomen boj za všeobecné hlasovací právo.
Po celých Čechách opět byly pořádány demonstrace, z nichž byly zasílány protesty. Do Prahy, kde se očekávalo další velké shromáždění, stahovala vláda další vojska.
Jestliže byla demonstrace 10. října, v den zahájení zemského sněmu důkazem vyspělosti sociálně demokratických dělníků, pak 5. listopad byl důkazem jejich veliké disciplinovanosti. Ale vše překonal 28. listopad, na který byla vyhlášena generální stávka. V ten den byla zastavena veškerá práce.
Na Žižkově nad Prahou zavlál opět rudý prapor. Mohutný průvod sto padesáti tisíc dělníků, ve kterém bylo i tisíc sedm set pekařských dělníků, prošel pod rudými prapory Prahou. Manifestoval sílu a odhodlání dělníků dovést boj za svá práva k vítěznému konci. Avšak nejenom v Praze, ale i na venkově byly pořádány podobné průvody za mohutné účasti lidu. A stejné demonstrace byly pořádány i v Rakousku, kde například ve Vídni pod dělnickými prapory pochodovalo více než dvě stě padesát tisíc dělníků. Pod dojmem všech těchto demonstrací ministerský předseda Gautsch prohlásil, že vláda souhlasí, aby bylo zavedeno všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo, a že v tomto směru podá předloha zákona. Přesto teprve až počátkem roku 1907 bylo pod tlakem veřejnosti všeobecné hlasovací právo uzákoněno v tzv. Předlitavsku a 14. květen se stal dnem historickým, dnem prvních voleb.
Výkonný výbor čs. sociální demokratické strany dělnické v Praze vydal k tomuto dni vyhlášení:
„Lide český! Dělníci!
Byl to zápas na život a na smrt. Bezmála půl století. Žádných obětí jsme se nelekali. My stáli proti šavlím policie i proti bajonetům vojska! My šli hrdě do žalářů i do vyhnanství. My byli přesvědčeni, že doba přijde a že se dočkáme té doby, kdy idea rovnosti občanské bude zákonem a právo člověka zvítězí. A zvítězilo!... Poprvé budete volit podle zákona, jemuž historickou známku vtiskuje všeobecné a rovné právo hlasovací“.
Avšak volební opravou nebylo dosaženo všech požadavků. Ženy byly nadále vyloučeny z voleb a volební právo bylo odepřeno i vojákům. Stejným bezprávím byli postiženi také všichni, kteří nesplňovali podmínku ustanovení o jednoročním pobytu, „o jednoroční usedlosti“. Tento požadavek oloupil o volební právo například všechny sezonní dělníky. A tak volební oprava byla chápána spíše jako prozatímní. Mnoho otázek ještě čekalo na své vyřešení, jako uzákonění hlasovacího práva do obcí, odstranění militarismu, zavedení starobního a invalidního pojištění, pojištění vdov a sirotků, anebo dokonalá ochrana práce. Tyto úkoly mohla vyřešit teprve budoucnost. A totéž se týkalo všeobecné úpravy pracovní doby a mezd, kde vládla úplná anarchie. V každé dílně byla jiná pracovní doba a i mzdy za stejnou práci podstatně kolísaly.
Byl proto vypracován mzdový ceník, který upravoval nejen mzdy a pracovní dobu, ale přinesl i zrušení naturálií, tzn. bytu a stravy. Pekařští mistři založili ihned ochranářské sdružení, které počalo organizovat pekaře proti mzdovému ceníku. Tento mzdový a pracovní ceník obsahoval kolektivní smlouvu mezi Společenstvem pekařů a Hromadou pomocníků pekařských v Praze a obcí policejního obvodu ve smyslu § 114 b. živnostenského řádu. Když mistři ceník odmítli, pekařské dělnictvo vyhlásilo na den 11. listopadu 1907 znovu stávku. Vstoupilo do ní tisíc čtyři sta pekařských dělníků. Přesto několikadenní vyjednávání bylo bezúčelné a valná hromada Společenstva pekařů odmítla smlouvu podepsat.
Ti pekaři, kteří přistoupili na ceník, nestačili po dobu stávky krýt potřebu. Nestačili vyrábět chléb, ani ostatní pečivo a museli přijímat nové pracovní síly. Když někteří další majitelé pekařských firem rozpoznali bezvýchodnost a škodlivost odmítání nových pracovních úprav a zaznamenali i finanční ztráty, přistoupili též na ceník. Nejdříve přistoupilo dvacet firem s dvěma sty dělníky, potom dalších padesát firem s třemi sty dělníků. Ostatní pekaři vyráběli nadále sami, nebo za pomoci učňů, domovníků, školníků a jiných nekvalifikovaných pomocníků. A protože stávka trvala deset týdnů, celá řada pekařů byla donucena výrobu docela zastavit. V Praze nastal nedostatek chleba. Obchodníci se obrátili na venkovské pekaře a zvláště na mlynáře, aby dováželi do města chléb a pomohli alespoň zčásti pokrýt jeho potřebu.
Odborové sdružení československé zase vydalo prohlášení, ve kterém vyzývalo veškeré dělnictvo z Prahy a okolí, aby nekupovalo výrobky od těch firem, které se s dělníky ještě nevyrovnaly. A protože dělnictvo i veřejnost této žádosti vyhovělo, mnoho firem stálo před úpadkem. Dokonce i velké firmy, které dříve reprezentovaly pražské pekaře. Obchod se přesunul na jiné firmy, na jiné provozovny a tak mnoho dříve dobře zavedených pekařů zcela ztratilo odbyt. To také byly následky stávky, ze které se mnoho firem vůbec nevzpamatovalo.
A jak dopadl záměr pekařských mistrů? Ochromit stávkové hnutí pekařských pomocníků nedokázali a zničit jejich organizaci se jim už vůbec nepodařilo. Další roky byly poznamenány bojem proti noční práci. Byla do něj vtažena široká veřejnost, hlavně nejpřednější autority škol, ústavů a úřadů, které se shodly na tom, že noční práce je škodlivá a že je to přežitek konkurenčních bojů.
Pak ještě v září 1911, při protidrahotních demonstracích zavlál znovu nad Prahou rudý prapor. „Desetitisícové zástupy strádajícího lidu proletářského zabouřily na pražských ulicích a náměstích. Dostavil se všechen předměstský pracující lid, který přišel po ukončených schůzích ve svých okresech“. Po ukončení těchto schůzí, na kterých promluvili přední dělničtí vůdci, jako byli Šmeral, Havlena, Svěcený a jiní, se mohutné proudy dělníků scházely na Václavském náměstí. To se zaplnilo jako za slavných a dramatických říjnových a listopadových dnů roku 1905. Všude, kam jen oko dohlédlo, vlály rudé prapory. Od Národního muzea až k Můstku.
Záplava rudé barvy květů karafiátů, květin revoluce, svou ohnivou červení dávala ráz shromáždění. Ze Žižkova přišli dělníci s praporem, na jehož jedné straně byla namalována umrlčí lebka s hnáty a nápisem: „Symbol politiky Rakouska“ a na druhé straně byla zaťatá pěst s hesle: „ Jdeme v boj za vlastní své životy“. Ze všech míst se ozývala slova odsouzení drahoty a z ní nastalých spekulací. Ze všech míst znělo volání: „Pryč s lichváři“, Pryč s vyssavateli“ a „Dejte lidu chleba“. Ale zněla i protirakouská a protimilitaristická hesla…
Z kniha Josefa Staňky Ukrojte si u nás, Práce 1989