Politická selhání

Systémová opakování politických omylů se stala nejen v uplynulém století pravidlem s katastrofickým koncem. Vyvolat válku dezinformacemi typu „utlučeme je čepicemi“, Mussoliniho napadení Francie v roce 1941, které naštěstí negativně ovlivnilo průběh nacistických operací proti SSSR, Brežněvovo rozhodnutí okupovat stát (Československo, Afghánistán) s představou, že vojenské obsazení vyřeší minulé i budoucí problémy bez katastrofálních a celosvětově dlouhodobých následků, Bushovo a Blairovo rozhodnutí vojensky napadnout Irák připravené jako přes kopírák a s naivní představou o tom, jak vytvořit v okupované zemi po vojenském vítězství prosperující společnost, rozhodnutí správce Iráku Bremera po provedené vojenské intervenci rozpustit nejen Republikánské gardy, ale iráckou armádu, letectvo a námořnictvo a zakázat stranu Baas, které vytvořilo mocenské vakuum dnes obsazené islámskou armádou, v poslední době upořádání referenda o vystoupení Velké Británie z  EU bez základních představ co bude následovat po referendu jako strategickém politickém rozhodnutí a tisíce dalších ukvapených činů má společného jmenovatele. Tím je absence rizikové odezvy na vadné rozhodnutí politických vůdců.

Z dosavadních informací a z požadavku opakovat referendum ve Velké Británii plyne, že ani politici ani veřejnost neměli a ani nyní nemají základní představy o závažnosti problému, o kterém spolurozhodovali. Vždyť se jednalo o samotnou existenci země. Takový přístup je neomluvitelný v době, kdy jsou rozvinuté metody strategického plánování a kdy operační rychlost rozsah zpracovaných dat realizovaných výkonnými počítači dokáže generovat v ohromné množství očekávaných důsledků v celém rozsahu ekonomických, sociálních, etických a geopolitických problémů zasahujících jak celou společnost, tak její individuální členy. Počítačové modelování zvládá v současné době identifikaci ohromného počtu procesů od jejich iniciace, přes rozvoj k závěrům. Každému výsledku lze přiřadit odborně specifikovaný nebo i intuitivní váhový faktor (významnost). Vybrané nejzávažnější vyhodnocené výsledky modelování dopadů referenda měly být k dispozici politikům před vyhlášením referenda a veřejnosti v jeho průběhu. Není pochyb o tom, že Velká Británie má vysoce kvalifikované analytiky. Z publikací Frederica Forsyta můžeme získat dílčí představu o efektivnosti a potenciálu britského systému prognózování mnohaoborových krátkodobých i strategických dopadů iniciovaných širokým spektrem příčin. Zůstává proto naprosto nepochopitelné, proč jsou důsledky referenda o Brexitu až takovým překvapením nejen uvnitř Velké Británie ale i ve světě.

Před referendem

Kampaň za vystoupení Velké Británie z EU byla organizována příznivci i odpůrci na bázi velkých slov bohužel bez informačního obsahu. V každé politické volební kampani dominují hesla, která mají hýbat veřejností. Volební plakáty jsou snůškou hesel a bezobsažných pitomostí, které mají upoutat primitiva. Příklady neuvádím, všichni je známe. Analogické postupy známe z předvolebních kampaní již od pádu monarchií více než sto let. Podklady pro rozhodování politiků i veřejnosti by měly věcně specifikovat pravděpodobná rizika i přínosy rozhodnutí voličů. I před volbami se mohou soupeřící strany v řadě přístupů shodnout. Kritika oponenta v předvolebním období není sama o sobě přínosem.

Jedním z velmi významných témat, které zřejmě ovlivnily rozhodnutí voličů je migrační krize, dalším je zřejmá arogance Bruselu, významnou roli hrají ekonomické zájmy v současné nepěkné hospodářské světové situaci. Místo velkých slov jako samostatnost, nezávislost na Bruselu, návrat k vlastnímu sebevědomému rozhodování měly být britské veřejnosti předány srozumitelné důsledky vlastních rozhodnutí. V politické kampani se ale uplatnil i další obecný úkaz: velmi markantním jevem současnosti podporujícím srozumitelná, jednoduchá, ale špatná řešení, je bohužel, nárůst publicity iracionálních společenských projevů svádějících veřejnost z cesty poznání a následného pochopení. Tato medializovaná iracionalita se tváří jako podpora svobodě poskytováním absurdních a nesmyslných informací bez rozlišení jejich významu a věrohodnosti. Platí to dosud, bohužel, i o medializaci posledního takového případu, kterým je právě výsledek referenda o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Nadšení politici i občané se po Pyrrhově vítězství teprve dodatečně seznamují s tím, co vlastně (a bohužel zřejmě nevratně) vyvolali. Jsou překvapení silou a rozsahem následků, které sami pomáhali vyvolat. Nepočítali s ekonomickými důsledky, geopolitickými důsledky typu odchodu Skotska z dosud stabilního svazku, s budoucností Irska a s řadou významných i zanedbatelných, okamžitých i zpožděných, osobních i celospolečenských efektů, které se již projevují nebo jejichž výskyt je pravděpodobný. Věděli voliči, že jedním z následků Brexitu je možné oddělení Skotska od Anglie? Že oslabení EU je oslabením i Velké Británie v jejím rozhodování o světovém bloku tvořenému evropskými státy, atd.

Voliči rozhodovali o vystoupení ale ne o důsledcích vystoupení. Proto je výsledkem kocovina z vítězství, a zřejmě marná snaha vrátit se před referendum, které je jen markantním výsledkem omezeného a jednostranného zcestného provolávání hesel politických vůdců, kteří se nikdy neměli dostat do rozhodování o situaci složité až katastrofální pro svět nebo jeho část. Jednoduchá politická řešení vzniklá v hlavách politických vůdců jako jediná správná možnost bez zohlednění předvídatelné složitosti prokázala v téměř nekonečné řadě slabost rozhodnutí přijatých bez ohledu na složitost možných následků. V současné době se hovoří o aroganci úředníků, ale ti jsou vykonavateli nadřízených. Jde proto o aroganci komisařů a dalších vedoucích činitelů a orgánů. Postačí takové zjištění pro zahájení cesty k nápravě? Hovoříme-li o nutnosti změn, tak ta se neobejde bez výměny na rozhodujících pozicích EU. Jen těžko je možné představit si, že zásadní změny budou provádět osoby, které současný stav zavedly. Naopak je snadno předvídatelné, jak úporně a všemi prostředky jim budou bránit. Dosavadní situace byla vytvořena uskutečňováním pevných pojmů a zavrhování jakýchkoliv protikladných náznaků. Příkladem jsou kvóty jako jeden z kamenů úrazu, demonstrující „panské“ rozhodnutí a bez diskuze.

Závěr: voliči nedostali rozhodující podklady pro individuální rozhodnutí. Řada z nich se snaží výsledek napravit ale i zde platí „duchů, jež vyvolal, nemůže se zbýti“. Co se stalo, nelze patrně odestát, ale lze to reparovat. Výsledek referenda o Brexitu není zavržením metody vyjádření vůle národa pomocí referenda jako zcestné. Je ale varováním před referendem vadně připraveným bez kvalifikované přípravy obyvatel na vyjádření seriózního stanoviska. Cesta zpět samozřejmě existuje, i když je formálně těžko uskutečnitelná. Přijatá cesta Brexitu ovšem naplňuje definici bláznovství jako „Nesmyslné trvání na opatření, jež prokazatelně nefunguje nebo je kontraproduktivní“. Schopnost změnit směr je přiznáním chyby. Setrvačnost jako projev sebeklamu je činitelem, který hraje u vedoucích státníků pozoruhodně významnou roli.

Po referendu

Otázka je u všech případů stejná. Je nezbytné identifikovat následky politických rozhodnutí až se zpožděním?

Další otázkou je, zda lze výsledek referenda jakkoliv reparovat a tím předejít dlouhodobým důsledkům zřejmě vadného výsledku hlasování zřejmě nesprávně informovaných voličů.

Přesto, že výsledek hlasování britských voličů byl pravděpodobný, vyvolal naprosto zmatené reakce evropských politiků. Mezi ně patří velmi podezřelá snaha rychle provést odtržení přesto, že výsledek referenda není pro britský parlament závazný. Spěch v činnosti je stresovým faktorem, který ovlivňuje kvalitu výsledku a může vést k selhání. Zatím se v zásadě nic nezměnilo, verbální výlevy politiků nejsou ničím podložené. Velká Británie zůstává v EU. Nebyly zveřejněny ani základní scénáře Brexitu a ani zveřejněny být nemohou, protože britský ministerský předseda zatím oficiálně nereagoval. Přesto se již jedná bez něj. Zmatené jsou způsoby realizace Brexitu, jeho harmonogram a možná řešení. Jedním z mnoha pozaďových dohadů jsou až velmi přátelské fotografie pánů Farage a Junckera.

Opožděné vědomí negativních efektů samotnými občany Velké Británie se projevuje desetitisícovými demonstracemi v Londýně. Příliv informací, který teprve nyní nabývá smysluplný obsah, prokazuje, jak málo byli voliči informováni o významu referenda, pro Evropu a zřejmě i pro svět.

Jde o budoucnost. Proto je nezbytné změnit nejen zákony a pravidla, po kterých volají politici, vrátit rozhodování i odpovědnost národním státům a další změny, o kterých se již jedná, ale využít vědecký přístup pro hodnocení globálních jevů namísto omezeného a účelového jednostranného a mnohdy silového řešení. Výzvy významných politiků jsou nepřehlédnutelné. Pokud vedení EU nepřikročí k nezbytným změnám, potom si poradí členské státy samy (Scheuble). Dosavadní řízení EU dospělo do patové situace. Vytvořit dobré projekty změn vyžaduje mnohem více odbornosti a podstatně méně politikaření. Občany EU je nutné získat a ne přehlížet tak, jak se to stalo v případě migračních kvót. Vedení EU se musí zabývat zásadními problémy jako je energetika, finance, bezpečnost, ekologie, sociální vztahy, nerovnost životní úrovně a zřejmě vynechat hlouposti, jako je přísná specifikace označení alkoholu jako rum.

Dobré projekty pro mírové i vojenské aplikace se neobejdou bez podrobného přírodovědného a technologického, ekonomického, sociálního a etického hodnocení v rozumně dosažitelném rozsahu. Zřejmý je vliv obtížného ekonomického hodnocení za dlouhodobě nepřehledného stavu světových financí. Není pochyb o významu sociálního řešení. Nezbytné je i vojenské a celkově bezpečnostní provedení. Méně zřejmý je odraz myšlení veřejnosti nejen ve světě, ale zejména v bezprostředním okolí lokalit, kterých se rozhodnutí týká. Protože etické hodnocení je novum, dovolím si malou odbočku: etika je historicky vzniklý a právně i společensky akceptovaný soubor morálních pravidel. Mezi evropským a muslimským pojetím etiky je propast, která je předmětem obav daleko více než strach a nálepka rasismu. I nejlepší integrační záměr narazí na odlišné populační stereotypy a kulturní zvyky vytvářené evropskou a muslimskou populací po staletí. Ty pak ovlivní možnosti soužití včetně kompetence k případnému začlenění do společnosti a pro výkon profese v cílové zemi migrace. Kompetence jako fyzické, psychické, morální a v tom etické schopnosti vzdělání, průprava k výkonu profese a kariérní vývoj se nezmění za rok a zřejmě ani za generaci. Není právě v tom klíčový rozpor prováděné migrace? Významné je stanovení periody, pro kterou budou prováděny teoretické analýzy a uvažovány příznivé i negativní dopady změn a jimi vyvolaných procesů. Taktická a strategická rozhodnutí mohou být vnitřně rozporná. Teprve komplexní vyhodnocení všech poznaných, významných i zdánlivě zanedbatelných problémů může prokázat oprávněnost minulých, současných i budoucích rozhodnutí, na jejichž kvalitě je závislá úspěšnost řešení. V řadě případů zahrnujících složité systémy není pokrok zejména v časové identifikaci následků rozhodnutí ani viditelný, ani dosažitelný. Bez multikriteriální analýzy prokazující přijatelná řešení a zohledňující inherentní nejistoty a rizika je korektní řešení nedostupné nebo špatné. To vytvoří nové nároky na kvalitu komisařů i kritizovaných úředníků EU, ale také v členských státech. Při této příležitosti není od věci připomenout názor Dr. Beneše na vrcholové řízení státu. Podle jeho názoru je korektní existence jediného parlamentu: poslanecké sněmovny s tím, že místo v podstatně duplicitního senátu by existovala rada odborníků ve státní odborné radě. Ani ti by nebyli neomylní. Rozhodovali by o klíčových problémech za nejistoty se zřetelem k mnohaoborovým stochastickým procesům ve světě. Ostatně poučení z přípravy Brexitu prokazuje, že poslancem a vedoucím politickým činitelem by neměl být nejlepší táborový řečník ani sardonický kritik režimu, ale prokazatelně významný odborník. Takový expert by si byl vědom i vlastních nedostatků objektivně plynoucích z nejistot v dlouhodobém vývoji.

Kvalita hodnocení a rozhodnutí je uplatňována s rostoucí věrohodností v následujících přístupech:

1. V současné době je využíváno nejméně věrohodné expertní posouzení jako analýza hodnotného experta (expertů) pro celé spektrum souvisejících problémů (volba expertů ovlivňuje výsledek).

2. Dokonalejší je párové srovnání jako porovnání řešeného problému s problémem známým. Referenční model pro příští staletí je nedostupný.

3. Matematické modelováni, které má k dispozici výkonné počítače schopné modelovat ohromná množství variant a historií, pro které ale nejsou budoucí relevantní data týkající se vědeckého podložení, technického řešené a bezpečného a ekonomického provedení.

4. Analýza a vyhodnocení systému po uplynutí doby zájmu (post mortem) neexistuje.

Dosud probíhající práce jsou prováděny na nejméně věrohodné úrovni vysoce kvalifikovaných expertů. Přechod k matematickému modelování je zatížen nejistotami v absenci dat v časovém horizontu a jejich nedosažitelnosti fyzickým modelováním. Možným pokusem o racionální řešení je vzájemné „quasipárové porovnání“ mezi systémy vyvíjenými jednotlivými renomovanými řešiteli.

Svoji hodnotu může mít i analýza málo pravděpodobných jevů s velkými následky (pro které se vžil název nadprojektové příhody), jejichž výsledky jsou významné zejména pro politickou úroveň. Ta stojí na spoušti procesů, které nelze opakovat. Není právě to případem vadného rozhodnutí o Brexitu?

Politické opovrhování veřejností je realitou. Poukázat na to, že občané nejsou schopni pochopit problém je dětinské. A volení politici, kteří získali hlasy voličů bez průkazu schopnosti měnit zákony a řídit stát, snad tuto schopnost mají? Záplava mediálních žvástů by měla uvolnit prostor pro objektivnější informace podložené osobní odpovědností autorů takových textů. A protože žádné řešení není definitivní, je na místě poskytnou prostor pro opravy, které umožní reagovat na chyby, odchylky v zadání i v podmínkách a na upřesňování původního zadání.

Varování WEC (World Energy Council) týkající se světové energetiky akcentovalo faktor, který platí obecně v politice a to Accountablity – odpovědnost. Všechny instituce na straně politického rozhodování se mají chovat zodpovědně a měly by být volány k odpovědnosti za své skutky a dlouhodobé následky rozhodnutí i váhání. Francouzské „Avec doubt arrettez“, tedy v případě pochyb nedělej nic, v politice neplatí. I za nejistoty je nezbytné jednat. Současná věda k tomu poskytuje dílčí nástroje.

Humanizace technických, ekonomických a sociálních věd má v budoucnosti respektovat etické principy technického myšlení a jednání. Východiskem je porozumění mezi jednotlivými disciplínami přírodních, technických i sociálních věd. Z minulosti existuje bezpočet příkladů, kdy politikové i technici pracovali na zásadních problémech bez přírodovědců. Negativní výsledky takových činností nacházíme stále. Proto velké projekty budoucnosti budou vedle plnění ekonomických a vojenských cílů zahrnovat i dobře definovaní etické cíle.

Dnes však již nemůžeme přehlédnout rizika komplexu možných příčin a následků různých rozhodnutí s katastrofickým koncem. Absolutistické tendence a jejich diktát se vždy ukázaly v minulosti pro lidstvo zhoubné. Studium historie může napomoci při hledání správných cest. Víme, že člověk má dostatek energie k tomu, aby zničil celou biosféru. Budoucí očekávaný růst lidské moci musí být provázen růstem poznání a růstem odpovědnosti. Žádná dobrá strategie se neobejde bez respektování systému hodnot, neobejde se však ani bez její petrifikace tak, aby zákonná moc měla dost prostředků pro řešení konfliktů s  přijatelným konsensem.

Všichni očekáváme další vývoj v kauze Brexit. Racionální úvahy prokazují možnost nového referenda již informovaných voličů. Lpění na ustálených pravidlech předestírá mnoho neznámých v budoucím vývoji Evropy. Všichni čekáme, jak si povedou poučení politici a jak budeme reagovat my občané.


Doc. Ing. Petr Otčenášek, CSc., 13. 7. 2016

Autor je docentem oboru užitá jaderná fyzika

 

Celý článek ke stažení zde:

CI03_2016_50_51_Politická selhání_CI_SABLONA.pdf