Peníze dříve a dnes
V nejstarších dobách, kdy se obchodovalo na výměnu, užívalo lidstvo jako platidla různých předmětů. Byl to zejména dobytek, ovce, kůže, polní plodiny a různé jiné produkty, představující určitou hodnotu a nahrazující peníze; ještě dnes platí některé africké kmeny dosud plody, ulitami, kožišinami apod. Rozmanitost těchto předmětů ztěžovala ovšem značně tehdejší obchodování: předměty jednak nevyhovovaly vždy požadavkům prodávajícího, jednak se nedaly rozměniti, takže byly pro obchod těžkopádné a nepraktické.
Proto později vzdělanější národové užívali jako platidla kovů, a to nejprve drahých, zvláště zlata a stříbra.
Jest samozřejmé, že kov jako surovina pro výrobu mincí má značné výhody před dřívějšími platidly; je trvanlivý, snadno se dopravuje, má poměrně malý objem a pěkný vzhled. Kovu lze dáti snadno vhodnou formu a nepatrným poměrně nákladem vtisknouti mu obraz, kterým vyjadřuje hodnověrná autorita, tj. stát, obsah a hodnotu a zajišťuje tak za správnost platidla.
Peníze značí oběživo, v kterém se obecně uznává ekvivalent (stejná hodnota) veškerého zboží a které zároveň může představovati libovolné množství majetku; peníze jsou nejcennějším nástrojem obchodu. Jejich zavedením se změnilo původní vyměňování na kup a prodej; peníze, dnes obecně zavedený a velmi pohodlný prostředek platební, vyjadřují svým množstvím hodnotu majetku, zboží.
Z čeho se vyráběly staré mince?
Nejužívanější kovy jsou od pradávna zlato, stříbro, měď, bronz a jejich slitiny, známé již z dob Homéra a starých Římanů. Původně se užívalo ryzího zlata, tedy takového, jak se našlo v zemi. Později je tavili a lili: buď do kusů určitého tvaru neb do kusů bez formy anebo, jako v Egyptě, zpracovávali je na prsteny, spirály atd.
Podle váhy kovu se určuje cena mezi prodavačem a kupujícím. Konečně se starodávný obchod usnadnil tím, že se tavenému kovu dala konvenční (ustálená), potřebám lidu vyhovující forma a že se kov opatřil značkou, vyjadřující hodnotu a váhu. Tak vznikly první mince, které se nazývaly „moneta“.
V nejstarších dobách se k výrobě mincí užívalo pouze ryzích kovů. Později se snažili výrobci redukovati (zmenšiti) hmotnou hodnotu mincí hlavně ze ziskuchtivosti, tak že drahý kov míchali a slévali s kovem obyčejným. Tyto pokusy se však hned neosvědčily a mincovníci se zase vrátili k ražbě z kovů ryzích.
Teprve po nabytých zkušenostech, že mince v oběhu ztrácejí znatelně na váze (třením, jež se nedá přirozeně zameziti) a že ztráty jsou tím větší, čím jemnější je kov, byly činěny znovu pokusy s mícháním kovů. Tu se poznalo, že již nepatrná přísada mědi zvyšuje značně tvrdost zlata, aniž to má vliv na ostatní vlastnosti drahého kovu. Slitina zlata s mědí je tedy tvrdší než samotné zlato, ztráty jsou proto v oběhu menší, mince je trvanlivější, než kdyby byla z čistého, ryzího zlata.
Niklu použily k ražbě peněz nejprve Švýcary v 19. století, později Spojené státy Severní Ameriky, Belgie, Německo a bývalé Rakousko-Uhersko.
Belgie a Německo používají k ražbě slitiny mědi a niklu v poměru 75:25. Mince z této slitiny jsou velmi trvanlivé, mají pěkný vzhled a dají se dobře raziti. Jakmile však je v slitině (leguře) ještě trochu jiného kovu, zvláště železa, vlastnosti tyto mizejí. Je tedy třeba, aby použitý nikl a měď byly nejčistší a proto je nutno prováděti přesnou analytickou (rozbornou) kontrolu kovů před litím. Měď, jakožto kov na mince, je známá od pradávna. Na mince se hodí výborně; poněvadž je však jedním z nejrozšířenějších kovů a je tedy laciná, razí se z ní pouze mince nejnižší hodnoty.
Vlastnosti mědi, jež jsou pro ražbu znamenité, dají se ještě zvýšiti – hlavně tvrdost – přísadou zinku a cínu. Bývalé rakousko-uherské dvouhaléře byly raženy z 95 dílů mědi, 4 dílů zinku a 1 dílu cínu.
Nejstarší mince měly tvar kuliček ze zlata a ze stříbra a byly opatřeny značkou hodnoty, mnohdy i ozdobami. Později se objevuje forma oválná a konečně plochá a okrouhlá, jak se udržela dodnes. Kdy přišly první mince do oběhu, nelze s určitostí říci. Podle Herodota zlaté a stříbrné mince razili Lydové již dávno před Řeky, podle jiných se označuje za vynálezce ražení peněz argonautský král Phidon.
Vývoj ražební (mincovní) techniky
Peníze starých Římanů se hotovily, jak nasvědčují četné nálezy hliněných forem, litím, později, jak se dělo již jinde, vybíjely se ručně řezaným razidlem, primitivně kladivem na malém kuse železa (ražební kovadlině). Postupem času se razilo tlakem na strojích válcovacích, kapsových (1715 – 1780), dále na strojích náhozných (kotoučových lisech) různých konstrukcí úderem a tlakem. Starodávný primitivní způsob ražby nemohl ovšem vyrobiti mince takové, jak je razí naše moderní stroje úderem za pomoci pákového lisu kolenového; přece však mnohdy vidíme i na nejstarších mincích překrásné ražby na obou stranách. Jako všude jinde v průmyslu, i v mincovnictví se pracovalo na soustavném využití vynálezů; postupem času a s pokrokem techniky zdokonalovaly se jednotlivé výrobní manipulace, z primitivného středověkého řemesla, provozovaného tu a tam v malých domácích dílnách, vyvinula se výroba strojní a dnes představuje každá mincovna velkou centrální továrnu, spravovanou státem, jejíž speciální výrobky lze právem označiti za vrcholná díla mincoví techniky.
Samozřejmě zavedením strojní výroby zvýšila se oproti dřívějšku i výkonnost, takže např. denní výroba naší státní mincovny kremnické činí okrouhle 350 000 mincí za 8 pracovních hodin.
Jak se vyrábějí nynější československé mince?
Vhodným materiálem pro mince, zejména poválečné, jest t. řeč. „mědinikl“. Jest to šedobílá slitina, složená z 80 % čisté mědi a 20 % čistého niklu (pro staré čsl. pětikoruny 75 % mědi a 25 % niklu). Pro výrobu mincí se hodí mědinikl znamenitě s technického hlediska. Dá se snadno zpracovati, jest trvanlivý, má pěkný vzhled a vyhovuje podmínce, aby cena kovu, potřebného pro výrobu mince, s výrobními náklady nepřevyšovala její nominální (jmenovitou) hodnotu. Výrobu tohoto mědiniklu obstarávají soukromé továrny v Čechách a na Slovensku a dodávají jej do mincovny v podobě pásů 4 až 5 mm tlustých, až 73 mm širokých a asi 1,3 až 1,5 m dlouhých. Každou zásilku pásů třeba nejprve odvážiti a vzorek z ní chemicky zkoušeti v mincovní laboratoři (zkušebně), aby se zjistila správnost váhy a složení.
Tavení mincovních kovů
Pásy ze zlata, ze stříbra a z bronzu vyrábí mincovna sama. Potřebné množství kovů, stanovené výpočtem, se přesně odváží a vloží do tuhého kelímku obsahu asi 300 kg. Kelímek s kovem, přikrytý tuhovým příklopem, stojí na roštu v tavicí peci. Pec má tvar válcovitý, takže se kelímek do ní dá snadno postaviti, a je z ohnivzdorného zdiva. V peci se topí koksem. Teplota se zvyšuje, kovy v kelímku měknou, tají, až přejdou žárem 1000 až 1100 oC do tekutého stavu. Slevači si zatím připraví nástroje a kokyly, tj. železné formy, do kterých pak nalévají taveninu, kterou opatrně nabírají menšími tuhovými kelímky přímo z velkého kelímku v peci. Chemická zkouška se provádí i při lití, aby se včas zjistil správný obsah taveniny. Tavený kov, nalitý do kokyl, rychle se v nich ochlazuje a ztuhle. Utvoří se krátké tyčky, pásy nebo pruty, které z kokyl vypadnou, ochlazují se ve vodě, čistí se na okrajích, zváží se, při čemž se zjistí ztráty, vzniklé oxydací (okysličováním) při tavení. Lité pásy, první to článek dlouhého řetězu výroby mincí, odevzdává úředník továrny ve válcovně na další zpracování.
Válcování prutů a řezání střižků (ploten).
Pruty, vyrobené v tavírně, jsou asi 40 cm dlouhé a 8 až 11 mm tlusté. Ve válcovně se postupným válcováním mezi ocelovými válci prodlužují a stávají se tenčími. Při válcování nutno postupovati velmi opatrně. Pásy by se mohly snadno převálcovati. Hlavním úkolem válcování pásů jest, aby tloušťka jejich byla správná, tj. aby váha kotoučků, ploten neboli střižků, z vyválcovaných pásů později vystříhaných se blížila co nejvíce váze hotové mince. Tak přesné váhy střižků válcováním nelze ovšem snadno dosáhnouti; zejména jest to těžké u zlatých a stříbrných pásů, kde dovolená váhová odchylka, t. řeč. váhové remedium, se rovná jedné tisícině celkové váhy střižku. Odborně se říká, že se válcuje nejprve nahrubo; při tom se stupňuje tlak na válcovacím stroji tak, aby pás po projití mezi válci ztratil na tloušťce 1 až 2 mm, později jen ½ mm, načež se válcuje při tlaku, jenž se sice stále stupňuje, avšak ubírá pásům na tloušťce jen po desetinách milimetru. Před dokončením této práce se pásy „justují“ a vyrovnávají ve zvláštních válcích justovacích (dosahujících správnosti), egalizačních (srovnávacích). Třeba zdůrazniti, že práce ve válcovně se ustavičně kontroluje tím, že se tloušťka pásů v jednotlivých stadiích válcování přesně měří mikrometrem a zkouší se váha jednotlivých kotoučků, vystříhaných z vyválcovaných a justovaných pásů. Na správném válcování závisí dobrý výtěžek správných střižků, tj. takových, které nejsou ani příliš těžké ani lehké.
Pro každý druh mince je stanoveno t. řeč. číslo. Číslem je vyjádřen počet kusů střižků, resp. mincí na 1 kg. Je-li např. u čsl. dvacetníků číslo 300, značí to, že na 1 kg připadne 300 kusů, čili 300 kusů dvacetníků váží 1 kg. Dovolena jest tu jistá odchylka, t. řeč. váhové remedium. U našich drobných mincí jest váhové remedium – 2 %. To značí, že např. na 1 kg smí býti – 6 kusů dvacetníků nad normální množství nebo pod ně, tedy nanejvýš 306 a nejméně 294 kusy.
Z vyválcovaných a justovaných pásů stříhají průstřižné stroje zmíněné již okrouhlé plotničky, t. řeč. střižky („černé plotny“). Z pásů se jich vystříhá na váhu asi 70 %, zbytek jsou odpadky, které vrací válcovna tavírně na přetavení a lití nových pásů.
Střižky se odvažují do pytlů po 50 kg. Hodnotnější, pětikorunové a korunové střižky se nejen váží, ale i počítají na kusy. Počítání a vážení se děje ostatně po každé výrobní manipulaci z důvodů technické a bezpečnostní kontroly.
Válcování zlatých, mědiniklových a bronzových pásů se provádí za studena. Pásy stříbrné, z nichž se vyrábějí nové pětikoruny a desetikoruny, nutno válcovati za tepla; po několikerém projití mezi válci se vyžíhají ve zvláštní peci do červena, aby změkly a staly se dalšímu válcování povolnějšími.
Vyhřívání a moření střižků
Zvážené a spočítané střižky nutno vyhřívati v retortových pecích na teplotu 650 až 700 oC. Válcováním kov velmi ztvrdne a z takových kotoučků by se razily mince velmi obtížně. Vyhříváním však opět změknou, ale zároveň se také na povrchu okysličují. Utvoří se na nich slaboučký povlak černého kysličníku měďnatého. Náležitě prohřáté (tmavočervené) střižky se vyberou z pecí, a jakmile vystydnou, přenášejí se do dalšího oddělení, do čistírny na moření a do sušárny. Tam se vysypou do dřevěných otáčivých sudů kuželovitého tvaru, polijí se horkou, zředěnou kyselinou sírovou, která rozpustí černý kysličník. Při otáčivém pohybu sudů se plotny vzájemně otírají a tím se vyleští. Po této manipulaci se kyselina ze sudů opatrně vyleje, čisté plotničky („bílé plotny“) se důkladně properou čistou vodou a vysuší se v odstředivce. Suché se opět spočítají a zváží, aby se zjistil úbytek na váze, tak zvaná ztráta mořením.
Úprava a třídění střižků před ražbou
Čistých plotniček pro mince bronzové, které mají malý průměr, lze použíti k ražbě přímo, poněvadž kov (bronz) jest dosti poddajný, aby se normálním tlakem razicího stroje mince dokonale vyrazila. Střižky pro mince větší a z tvrdšího materiálu třeba před ražením rolovati, tj. ve zvláštním stroji napěchovati tak, aby byly na obvodě silnější, aby měly zvýšený okraj. Jiný podobný stroj hotoví okrasy na obvodě střižků (např. u stříbrných pětikorun). Pěchování je k tomu, aby se při ražbě vyrazil lehce a zřetelně okrajový pásek, který jest na každé minci a který chrání reliéfy (polovypukliny) na minci před rychlým opotřebováním v oběhu.
Pěchované (rolované) střižky stříbrné se pak ještě třídí na třídicích strojích. Jsou to samočinné, velmi citlivé vážky, na kterých se střižky jeden za druhým přesně váží. Velká většina střižků má prázdnou váhu; padají po vyvážení z třídicího stroje do zvláštní přihrádky. Bývají však mezi střižky též takové, které jsou lehčí nebo těžší než je dovoleno, ty padají zase do jiných dvou příhrad. Po třídění se správné plotničky zase spočítají, odváží hromadně a odevzdají ražebně. Lehčí a těžší se vracejí do tavírny na přetavení.
Ražení mincí
Po všech popsaných přípravách zbývá úkon poslední, vlastní ražba. Jí nabývá dosavadní polotovar, mincovní „bílá plotna“ vzhledu mince a stává se zákonitým platidlem. Ražbu vykonávají razicí stroje různých typů. Jsou sestaveny podle stejného principu (základu). Jest to v podstatě pákový kolenový lis s tlakovou regulací. Ve stroji jsou upevněna dvě razidla, ocelové negativy s aversem (lícem) a reversem (rubem) mince. Obě razidla jsou ve stroji umístěna proti sobě a zapadají, je-li stroj v pohybu, přesně do razicího kruhu, který je zasazen v desce mezi oběma razidly a jehož průměr se rovná průměru mince. Je-li mince na okraji vroubkovaná, má i kruh uvnitř vroubky; jinak jest uvnitř hladký. Ražba samotná postupuje tak, že složitý automat donáší ze zásobníku kotoučky do razicího kruhu mezi obě razidla, jakmile zapadne kotouček do kruhu, dopadnou na něj s obou stran razidla a tlakem několika 1000 kg mu vtisknou obraz líce i rubu najednou. Při tomto tlaku otisknou se i rýhy a v dalším okamžiku, kdy razidla vystoupí z kruhu, vypadne ze stroje hotová mince. Vyrazí se tedy mince i s vroubkováním na okraji jedním úderem.
Po vyražení se hotové mince přebírají, u zlatých dukátů a stříbrných mincí se zkouší také zvuk. Vadné mince, které bývají obyčejně ušpiněné nebo nejasně ražené, a mince hluché, bez jasného zvuku, se vybírají jako brak na přetavení. Dobré mince se počítají na počítacích deskách, na kterých je určitý počet důlků, do nichž mince zapadají. Počítání takové je rychlé a spolehlivé. Odpočítané mince se balí do malých sáčků, ty pak do beden a zasílají se Národní bance čsl., která je dává do oběhu. Stroje mají elektrický pohon; jedním se narazí průměrně 28 000 kusů mincí za 8 hodin. Při ražbě třeba hlavně dbáti toho, aby mince byla dokonale, ostře a čistě ražena. Ocelová razidla se časem opotřebují anebo puknou a musí se vyměniti. Vyřazená razidla se zničí za úředního dozoru.
Redukční stroj a výroba razidel
Původně hotovili razidla tak zvaní řezači želez, rytcové, kteří ryli ručními rydly negativy přímo do oceli. Dnes jsou zavedeny v mincovnách moderní kopírovací či redukční stroje, kterými možno zhotoviti ocelovou zmenšeninu věrně podle kovového odlitku původního návrhu (modelu). Hlavní součástkou redukčního stroje je páka určité délky, která se může pohybovati vodorovně i svisle. Na jednom jejím konci je připevněn ocelový vrtáček, na opačném konci malý kužel, t. řeč. vodicí hrot, který jest nařízen proti středu kovového modelu, upevněného ve stroji. Vrtáček se dotýká středu válečku z měkké oceli, do níž vyrývá, je-li stroj v běhu, žádanou miniaturu (zmenšeninu) velkého modelu. Pustíme-li stroj, hnaný elektromotorem, pohybuje se model i ocelový váleček stejným směrem kolem svých středů. Při tom páka, nesoucí vrtáček a vodicí hrot, pomalu klesá dolů a pohybuje se ve směru vodorovném tak, jak se vodicí hrot dotýká reliefu na modelu. Tyto pohyby vodicího hrotu se přenášejí pákou na vrtáček, který se rychle otáčí a vyrývá do oceli přesně kopii modelu ve zmenšeném měřítku. Práce začíná od středu a postupuje k okraji modelu. Jakmile klesne páka až na okraj modelu, jest kopie čili redukce hotova. Stroje redukční pracují velmi přesně a bez obsluhy; doba potřebná k zhotovení redukce řídí se její velikostí a trvá mnohdy 2 - 3 dny. Po ukončení strojní práce vyjme se kopie ze stroje a zakalí se, aby ocel nabyla tvrdosti a pevnosti. Získáváme tím vlastní nástroj pro výrobu razidel, redukci neboli punci, tj. positivní zmenšeninu modelu. A nyní pomocí redukce se může snadno zhotoviti libovolný počet negativů, razidel. Razidla se „zarážejí“ v mohutných lisech (frikčních) do ocelových výkovků, které dodávají mincovnám ocelárny. Těžké kovadlo frikčního lisu působí při úderu vysokým tlakem tak, že se positivem, redukcí, zatlačí do ocelového výkovku negativ, razidlo. Razidla jsou tedy hlavním nástrojem pro ražbu mincí; jsou vždy ve větším počtu v zásobě a jsou přísně opatrována.
Vedle výroby mincí jest v každé mincovně zavedena také příbuzná ražba medailí, plaket, odznaků apod., kteréžto odvětví výroby tvoří samostatnou část. Ražby tohoto druhu provádí mincovna hlavně pro soukromé odběratele.
Ražba dukátů
Na konec třeba se ještě krátce zmíniti o výrobě zlatých dukátů. Postup výroby dukátů je celkem stejný jako u mincí z obecných kovů, musí se však pracovati co nejpřesněji, jednak již při tavení zlaté směsi, jednak při dalších manipulacích. Slitina na dukáty, dukátové zlato, jest směs 986 ⅟₉ (devětsetosmdesát celých a jedna devítina) dílů ryzího zlata se 13 ⁸⁄₉ (třináct celých a osm devítin) dílů ryzí mědi. Nutno prováděti přísnou chemickou kontrolu několikerou zkouškou při tavení směsi, po moření střižků i po ražbě dukátů a vadných minci.
Válcování zlatých pásů se děje na přesné válcovně, aby váha zlatých střižků dukátových se rovnala přibližně číslu 3,5 gr (přesně 3,4917 gr). Získané střižky jsou obyčejně o něco těžší a nutno je přivésti na předepsanou váhu ručním pilováním. Práce tato jest velmi choulostivá, pomalá a proto též poměrně nákladná. Zlaté piliny se shromažďují a vůbec všecka pozornost se věnuje tomu, aby se předešlo jakýmkoliv ztrátám na drahém kovu. Dvojité, pětinásobné a desetinásobné dukáty jsou násobky dukátu jednoduchého a mincovna razí je z vlastního zlata i ze zlata, které dodá soukromá osoba.
Mincovna v Kremnici byla po převratu, kdy přešla do rukou čsl. státní správy, úplně vypleněna a zpustošena. Maďaři odvlekli z ní téměř všecky stroje, kovy a jiné cenné věci.
První mince, čsl. dvacetníky, začaly se raziti v červnu r. 1921. Od té doby naraženo do konce roku 1929: pětikorun niklov. 30 000 000, korun 100 000 000, padesátníků 55 000 000, dvacetihaléřů 120 000 000, desetihaléřů 100 000 000, pětihaléřů 80 000 000, dvouhaléřů 22 000 000, stříbr. desetikorun 1 000 000, stříbr. pětikorun 14 571 000, dukátů číslov. 1 000, dukátů obyčej. 274 633, dvojdukátů jubilej. 4 000, dvojdukátů obyčej. 3 262, pětidukátů 1 827, desetidukátů 1 554, celkem: 522 857 286 kusů, váhy 2, 132.151 kg, čili 231 vagonů mincí.
Ing. Bohuš Iran, 1930