Udržovala se pověst, že za nejdávnějších dob bylo docíleno podzemní spojení mezi chrámem boha Slunce a královským palácem, které vedlo napříč pod Eufratem. Tato zkazka, ničím nedoložená, patří do říše báchorek, protože technické prostředky k takovému podniku lidé měli stěží teprve v 19. stol. (Tunel pod Temží budoval teprve v letech 1825-1842 I. Brunnel). Nejstarší podzemní díla byla daleko méně odvážná: Za prastarých dob (tzv. kananejské epochy, před r. 1200 př. Kr.) míval Jerusalem vodu jen z pramene Gihon, který vyvěral mimo opevněnou oblast na místě, na němž mohl obléhatel bránit odběru vody. Proto z něj byla svedena voda štolou (dl. sotva několik málo desítek metrů) pod patu pevnostních zdí do vytvořené náběrky, k níž se mohlo dospět z města krytou chodbou, podvedenou napříč pod zdi pevnostní.
Největší štola podobného typu je v palestynském Gezeru. Začínala u jižní brány a vedla po stupních ve skále do hloubky na dl. asi 50 m. Skála tu nese stopy odsekávání pazourkovými nástroji. Byla tedy ražena před kananejskou dobou, tedy před r. 2000 př. Kr. Podobná štola vedla v dnešním Ed-džib s vrcholku pahorku v městě ke prameni při patě pahorku. I v Jiblenu (bel´ame) je podobná štola. Největší je však v Megiddo (40 km na jz. od jez. Genezaretského) sestupující až na vododajnou vrstvu, ražená před r. 1200 př. Kr. a užívaná i zdokonalovaná ještě za doby Šalamounovy (po r. 1000 př. Kr.).
První technicky významná štola, zase z pramene Gihon, byla ražena za krále Hyskia (asi 700 let př. Kr.). Pravděpodobně byla dílem fénických odborníků, kteří již v 10. stol. př. Kr. stavěli izraelskému Bohu chrám a králi Šalamounovi palác v Jerusalemě a zřizovali v Přední Asii asi kolem r. 700 vodovody. Jeden z vodovodů jerusalemských prochází několika štolami: ten právě, který vede vodu z pramene Gihon k rybníku Siloe, jenž byl asi jakýmsi veřejným bazénem (od dnešního Wari Bijar k Wadi Arrub). Nejdelší ze štol má délku 537 m a hladinový spád pouze 0,30 m. (Uvádí se také spád 2,18 m. Podle vrstevkového plánu by ležela hladina v nádrži Siloe asi na stejné skoro úrovni jako hladina pamene Gihon. Spád 2,18 m je asi spád dna štoly). Výšky této štoly u vstupů jsou 1,8 m resp. 3,0 m a průřez (proměnný) se stahuje uprostřed až na 0,8 m šířky. Byla ražena s obou stran skalou při velmi vysokém nadloží a o pracích na ní se nám dochovala zpráva původní (a to asi současná), jak se zdá, první dokument, tesaný jazykem hebrejským. Je jisto, že ji nevytyčovali odborně nebo že vytyčovat neuměli. Má trasu velmi křivolakou (viz obr.) a jistě skalníci bloudili dlouho a skoro beznadějně ve hlubinách země. Na některých místech je patrno, že narazili jistý směr a zase brzy jej opustili. Místo, kde se sešli, je dodnes patrné a leží značně blíže severnímu konci (M). Ve zprávě podané o stavbě je setkání skalníků s obou stran líčeno velmi živě. „Když bylo ještě loket tři rubati, bylo slyšet hlas jednoho z nich, jak volá na druhého, neboť byla skulina ve skále se strany polední. A v den prokopání vrazili skalníci na sebe s obou stran, špičák proti špičáku. A tu tekla voda do rybníka na vzdálenost loktů 1200. Na sto loket byla skála nad hlavami skalníků.
Druhá štola byla ražena geniálním stavitelem Eupalinem, synem Naustrofa z Megary pro hlavní město na ostrově Samos. I ta je ražena s obou stran, byla však vytýčena dobře tak, že vede přímo a že se tito staří tuneláři (jistě hornického původu a povolání) sešli bez uhýbání a bez korektur; ozub, o který se chybili při vytyčování je dodnes patrný a neveliký při délce skoro 1200 m (odkryt byl r. 1882). Herodot ve III. knize, 60 kapitole píše o podnicích města Samos: „Šířil pak jsem řeč o Samských, poněvadž tré největších děl ze všech Hellenů vykonali. Předně horou 150 sáhů vysokou průkop učinili, jenž u paty hory počíná a dva otvory má. Délka toho průkopu jest 7 honů, výška a šířka 8 stop. Skrze celý tento průkop vykopána jest rýha 20 loket zhloubí a 3 loket zšíří, jižto voda z velikého pramene troubami vedená vtéká do města. Stavitelem tohoto průtoku byl Megařan Eupalinos, syn Naustrofův. To jest jedno z těch tří děl; druhé pak jest hráz v moři kolem přístavu, zhloubí 20 sáhů; délka pak hráze jest honů dvé. Třetí dílo pak je chrám největší ze všech, jehož prvním stavitelem krajan jejich Rhoikos, syn Filův“.
Mezi řecká díla dlužno počítat i četné stavby na jižní polovici Apeninského poloostrova, jež se nazývala za starověku „Velké Řecko“ a kde převládala vždy řecká kultura a řecká práce. Pravděpodobně takových dílen je i tzv. „Stará štola“ (Grotta vecchia) v Neapoli (dříve Parthenope). Povstala ve 3. století př. Kr. jako průchod pro pěší, jdoucí z Neapole do Posilipa a zkracovala se jí cesta asi tak jako kdybychom měli z Újezda v Praze štolu pod výčnělkem hřbetu Kinské zahrady nebo jako je zkratkou Vyšehradský tunel. Má délku 708 m, šířku 3,2 m, místy je propadlá. Původně bylo možno jí procházet skrčmo a byla prodlením doby (již snad v dobách antických) restaurována tak, že není zjistitelno, zda byla ražena s obou stran. Písemných zpráv o tom není. Později v době renesanční byla několikráte předělávána, neboť její dno i strop klesaly. Jsme tu v kraje neustálých změn vulkanických a pozvolných změn tektonických. Dnes se jí neužívá, protože koncem 19. století byla vedle ní ražena „Nová štola“ (Grotta Nuova).
I Římané zřizovali štoly pro přívodné řády vodovodní. Štola, vedoucí vodu z Avernského jezera do města Cumae se nám dochovala a je dodnes průchodná. Také hlavní řád vodovodní z jezera Fucinského procházel štolou 5 km dlouhou.
Za císaře Vespasiana byly zřizovány pro silnice štoly (spíše než tunely), protože ani nejdůležitější silnice neměly větší šířku než 3,35 m, jak možno dodnes vidět a měřit na Via Appia vecchia) napříč Apeninem, u Nimes a u Lyonu ve Francii.
S jakými potížemi se v dobách antických zápasilo, dosvědčuje povzdech Plinia ve 13. kap. knihy 36: „Myslím, že zasluhuje být uvedeno mezi pracemi císaře Claudia…proražení hory, aby jí byl veden odtok jezera Fucinského, podniknuté náklady vskutku neuvěřitelnými a nekonečnou prací, trvající po celé roky, protože bylo nutno rozbíjet strojně vydobytou zeminu a sekat kamení. A všecko to bylo nutno dělat potmě, což nepochopí duch, leda těch, kteří to viděli, aniž to lze vyjádřit slovy lidskými…“
Ve středověku nebyly raženy štoly ani pro komunikace ani pro vodovody, protože ani jedny ani druhé se nezřizovaly. Proto máme z té doby jen štoly hornické a některé strategické (pro únik z obležení). Teprve koncem středověku se začíná štola pro silnici mezi Nimes a Janovem (r. 1450). Záhy byla práce opuštěna a neuskutečněna ani v 18. století, kdy se pomýšlelo na dokončení.
Je otázkou, mohou-li se čítat mezi díla tunelářská též katakomby. Povstaly v Římě, v Neapoli a j. v době posledních římských císařů jako pohřebiště pohanská i křesťanská (převážně) a mnohé mají několik horizontů. Jsou raženy v zemině snadno rozpojitelné, jež nevyžaduje vydřevení nebo klenutí a drží se dobře sama. Sečtená délka katakombních chodeb jistě činí mnoho desítek neb i stovek kilometrů. Jsou v nich zřejmě vytyčované hlavní třídy, s vedlejšími ulicemi pravoúhle odbočujícími, jsou tu veliké místnosti (hrobky rodinné, chrámky atd.). Mnohé prostory jsou i větrané šachticemi a zkrátka jsou projevem již soustavné práce, tím obdivuhodnější, že k rozpojení a těžení tolika set tisíc m3 zeminy bylo užito prostředků nejprostších, ježto křesťané tehdejší doby nepatřili k zámožné vrstvě a mnohdy konali práci tajně.
Ing. František Topinka, Technický obzor 1946
