Uran jako zdroj energie a ohrožení životního prostředí?

Česká republika je jednou z mála evropských zemí, kde po celou dobu existence jaderných elektráren převažuje pozitivní názor obyvatelstva na jadernou energii. Pod vlivem světové politiky k ochraně klimatu a v návaznosti na evropské předpisy, spojené s šetřením energie, ale zejména s produkcí energie z obnovitelných zdrojů, převládá ve veřejnosti dojem, že jaderná energie je energie „čistá“, bez dopadů na životní prostředí.

V době výstavby jaderné elektrárny v Temelíně, kdy docházelo na veřejnosti k prezentaci významných rozdílů v zájmu českých stavitelů a rakouských ekologických aktivistů, byl z české strany kladen důraz na vysvětlení dopadů provozu jaderných elektráren na životní prostředí, který je ve srovnání s ostatními zdroji energie skutečně velmi malý. V souvislosti s netržní cenou plateb za obnovitelné zdroje, zejména fotovoltaiku instalovanou do konce roku 2010 a z toho plynoucích dlouhodobých důsledků pro státní rozpočet i finanční zátěž obyvatelstva a průmyslu, vzniká dojem, že jaderná energetika je zdrojem levné energie, navíc z vlastních surovin. Tyto zjednodušená teze ovšem nejsou věcně odpovídající.

Mám k tomu tři poznámky:

1. Uran jako domácí surovina

2. Vliv těžby uranu a provozu jaderných elektráren na životní prostředí

3. Co nás to všechno stojí a co bychom potřebovali?


 

1. Uran jako domácí surovina

V Evropě se uranová ruda těží, v posledních letech těžila pouze v České republice a Rumunsku, a to v relativně malé míře (v ČR méně než 1 % světové těžby). Od 50. let bylo Československo skutečně „velmocí“ v těžbě uranu, kdy bylo (podle údajů s. p. Diamo) od konce 2. světové války do současnosti vytěženo přes 110 tisíc tun uranu, z toho nejvíce, přes tři tisíce tun, v roce 1960. Dostupnost uranu na světových trzích za rozumnou cenu (zejména z produkce Kazachstánu, Kanady a Austrálie) a dosavadní domácí těžba dosud vyvolává „jaderný optimismus“, který vedl např. k tomu, že materiál MPO z roku 2011 Východiska pro koncepci surovinové a energetické bezpečnosti ČR neuvádí nedostatek uranu jako významné bezpečnostní riziko pro zásobování energií v ČR. Podle zde uvedené bilance má ČR těžitelné zásoby uranu ve výši 1 400 tun a geologické zásoby přes 135 tisíc tun. Povinnost provozovatele jaderných elektráren dostatečně se předzásobit palivem je samozřejmě možností, jak snížit riziko plynoucí z toho, že sice „uranu máme dost“, ale ve formě, která není přímo použitelná, navíc přímá těžba rudy v ČR postupně končí, resp. není v budoucnosti zaručena.

2. Vliv těžby uranu a provozu jaderných elektráren na životní prostředí

Současné hlubinné dobývání uranové rudy a následná úprava na „žlutý koláč“ nese nezanedbatelná rizika pro ochranu životního prostředí, nicméně se jedná o technologii zvládnutou, dlouhodobě používanou, jejíž rizika jsou náležitě „ošetřena“. Dosud má však vliv na životní prostředí zejména historická těžba uranu kyselým loužením v okolí České Lípy, kde by sanace měla končit okolo roku 2035, a to s náklady okolo 40 mld. Kč z prostředků státu, částečně s přispěním fondů EU. Podle údajů s. p. Diamo bylo ve Stráži pod Ralskem vytěženo 15,5 tisíce tun uranu za použití 4 100 kt kyseliny sírové, z níž 800 kt zůstalo volných, nezreagovalo s horninou. Pokud by kontinuálně neprobíhala sanace v této lokalitě, jednalo by se o významné riziko pro kvalitu podzemních vod. Způsob těžby, který se dnes již nepoužívá, nemusí ovlivňovat úvahy o případné další těžbě uranu, nicméně musí být vzat v úvahu jednak při výdajích státu, jednak si těchto výdajů musíme být vědomi při srovnávání s dalšími náklady, např. pro obnovitelné zdroje energie.

Jiným faktickým rizikem pro životní prostředí mohou být další důsledky klimatické změny než ty, o kterých jsme dosud slýchali. Sucho a nedostatek vody jsou v posledních letech „hitem“ a Česko je jediná země, do které žádná velká voda velkou řekou nepřitéká, zato z ní všechno odtéká. Rychlý odtok velkého objemu vody „spadlého shůry“, případně snížené průtoky vody ve velkých tocích mohou být rizikem pro spolehlivý provoz velkých parních elektráren s průtočným chlazením i pro životní prostředí. I když přímé průtočné chlazení dnes již není běžné, podle statistik energetika nadále zůstává největším průmyslovým odběratelem povrchových vod a nikde není dáno, že bude elektrárnám umožněno odebírat technologicky potřebné kvantum vody, když vody nebude dost, případně elektrárna způsobí to, co dosud způsobuje - vyšší teplotu vody vypouštěné z elektrárny zpět do vodního toku. V případě jaderných elektráren se pak přidává nízký obsah některých prvků, zejména tritia, které při nízkých průtocích a přirozeném prohřívání vody však mohou nabýt jiného významu, než bylo dosud uvažováno.

3. Co nás to všechno stojí a co bychom potřebovali?

Jak již bylo uvedeno výše, dopady těžby uranu a následná sanace po těžbě v ČR je ekonomicky nezanedbatelná a jde prakticky zcela na vrub státu. Jaderné elektrárny mají skutečně velmi nízké provozní náklady a stálý výkon, a tak jsou vhodným stabilním dodavatelem elektřiny ve vysoké kvalitě. Cena elektřiny z jaderných elektráren v ČR je dosud ovlivněna cenou investic, které proběhly před rokem 1989.

Není proto důvod být – např. ve srovnávání všech aspektů těžby, zpracování, užití uhlí a uranu a jejich rizik pro životní prostředí – jednoduchým „urano-optimistou“. Na druhé straně je pravda, že užití jaderné energie vyžaduje rozsáhlé znalosti přírodních a technických věd a technologické dovednosti. Z cesty užití jaderné energie také nelze jednoduše odejít, protože zahlazování následků těžby uranu, vyřazování jaderných elektráren z provozu a nakládání/naložení s vyhořelým jaderným palivem jsou „starou zátěží“, kterou nelze pominout. Zároveň jsou to příležitosti pro výzkum znovuvyužití jednotlivých komodit, adaptaci na měnící se podmínky včetně změn, které přicházejí s novými riziky pro lidské zdraví a ochranu životního prostředí. Potenciální rozvoj jaderné energetiky má tedy řadu pozitiv a je nepochybně výzvou pro české školství, výzkum i průmysl. Není ovšem důvod k povrchnímu „jadernému optimismu“.

Poznámka na závěr

Při své osobní šetřivosti a snaze využít všechno, co ještě využít lze, zároveň těžko chápu, že se výrazně nediskutuje a nepodporuje všestranné využití uhlí, které na území ČR máme. Až bude zima a všichni okolo „zavřou kohouty“, dřevo a uhlí nás zahřeje, tak jako už naše předky před několika staletími. A když už jsme si (my, resp. naši předci v Česku) do země nacpali kyselinu sírovou, nechali umřít tolik lidí za krutých podmínek „na uranu“ (čtěte Motáky nezvěstnému Karla Pecky), v Dukovanech a Temelíně nám ve skladech stojí vyhořelé jaderné palivo a stále máme dost technicky a přírodovědně vzdělaných lidí, kteří mohou pracovat (samozřejmě v mezinárodní spolupráci, sami nic nesvedeme) na jeho znovuvyužití, neměli bychom tato témata a tyto energetické suroviny opouštět. S viděním světa skrze Průmysl 4.0 se rozhodně nevylučují.

Rut Bízková, konzultantka, absolventka VŠCHT v oboru radiochemie a jaderná paliva, upravený příspěvek původně určený pro energetickou konferenci v Mostě, 2016.

 

Celý článek ke stažení zde:

CI03_2016_33_Uran jako zdroj_CI_SABLONA.pdf