Větší využití VEP ve stavebnictví znamená nižší těžbu lomových surovin, méně prachu a emisí

Na otázky CzechIndustry odpovídá Pavel Sokol, prezident Asociace pro využití energetických produktů
 
Co bylo hlavním důvodem pro vznik Asociace pro využití energetických produktů?
Všechno začalo, když byla zavedená nová evropská legislativa, tzv. REACH, který vystoupil v platnost 1. června 2007 na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 z 18. prosince 2006. REACH se týká látek vyráběných v EU nebo do ní dovážených v množství větším než jedna tuna ročně, které musí být během jedenáct let postupně registrovány. Nahradil několik desítek starých právních předpisů, a proto se o něm někdy mluví jako o jedné z nejsložitějších směrnic Evropské unie. V návaznosti na to se v České republice pořád objevovaly tendence, hlavně tedy na Ministerstvu životního prostředí, udělat z vedlejších energetických produktů (VEP) po spalování odpad. VEP byly zařazeny mezi „chemické látky“ 
a až po absolvování všech náročných zkoušek a obhájení jejich výsledků v rámci celé EU tyto diskuze skončily.
 
Když budeme konkrétní, o jaké produkty se především jedná?
Jedná se o úletový popílek zachycený na filtrech elektráren a tepláren, o uhelnou strusku, která se nachází pod topeništěm, 
o energosádrovec nebo tzv. SDA produkt (produkty z odsíření). U fluidního spalování se pak jedná o fluidní úletový popílek 
a ložový popel.
 
Je správné používat slovo produkt, synonymem k němu je výrobek a zde jde sice o výrobu energie, ale ne popílku či popele nebo škváry?
Použít pojem „produkt“ je správné, protože se jedná zároveň o stavebně certifikované výrobky, kde v naprosté většině případů vydal certifikát Technický a zkušební ústav stavební v Praze.
 
Žijeme v čase, kdy se stále více prosazuje cirkulární ekonomika. Logicky by se proto měly energetické produkty dále využívat. Proč tomu tak není?
Tyto produkty se naštěstí ve stavebnictví využívají. Úletový popílek je dnes neodmyslitelnou součástí betonů a cementů. Je jen otázka pohledu, zda by se nemohl v ČR využívat ještě ve výrazně větších objemech. Energosádrovec se využívá především k výrobě sádry a sádrokartonových výrobků. Je mnohem kvalitnější než těžený sádrovec a v ČR je pouze jeden sádrovcový lom. Ložový popel z fluidních kotlů některé stavební firmy využívají pro stabilizaci podkladů pro vozovky. Bohužel se to děje velmi málo. Je škoda, že se pro rekultivace (mimo doly) a pro obsypy silnic a dálnic skoro vůbec nevyužívá uhelná struska.
 
Co vše si máme představit pod pojmem popílek?
Popílek je velmi jemná částice, která je unášena horkými spalinami po spálení uhlí a je zachycena na filtrech, a to buď elektrostatických, nebo dnes i látkových. Je to heterogenní směs částic o různých (velmi malých) rozměrech. Z chemického hlediska obsahují převážně (50 %) SiO2, tedy křemík, následně pak oxidy železa, hliníku, titanu, vápníku atd. Z mineralogického hlediska to jsou především aluminosilikáty a silikáty, minerály železa, karbonové skupiny a hlavně křemen. Součástí je i zbytek nespáleného uhlí (tzv. nedopal), ale v dnešních moderních technologiích většinou max. do 5 %, což vyhovuje stavebním normám. Laicky řečeno velmi jemný prášek perfektně využitelný ve stavebnictví.
 
V kterých průmyslových sektorech má především využití?
Jedná se především, jak už jsem řekl, o stavebnictví. Velké objemy se dávají do cementu, do betonů (především do tzv. transport betonů) a do betonových výrobků. Popílek najdete v panelech, v betonové dlažbě, potrubí, skružích, v betonových sloupech, betonových konstrukcích a spoustě dalšího.
 
Není beton jako beton, jak se změní jeho vlastnosti přidáním popílku?
To je pravda. Popílek v betonu jednak nahradí část cementu (nejdražší komponent betonu), ale hlavně udělá další dvě „práce“. Zaprvé díky převážně kulovým tvarům zrníček pomáhá k dobrému „tečení a rozlivu“ betonů. Zadruhé pak snížením objemu cementu v betonové směsi a její náhradou za popílek dojde k výraznému snížení vnitřní teploty při tvrdnutí betonu. A to je velmi důležité u masivnějších konstrukcí. Při vyšším vývinu tepla dochází k mikroskopickým trhlinám v betonech. Tyto trhliny se vlivem vody, soli a mrazu v letech zvětšují a dochází k degradaci betonů. Jediným, pro mě malým negativem, je delší doba získávání normované pevnosti. Normy hodnotí pevnost betonů po 28 dnech, popílkový beton té pevnosti může dosáhnout po 28 dnech, ale při větším procentu použití popílku po 30-35 dnech. Pro následné využití stavby to ale nemá valný význam. Skoro ve všech případech využití popílků v betonech mají tyto po 90 dnech vyšší pevnosti, než „bezpopílkové“ betony.
 
Zmínil jste stavebnictví. Státní normy přesně určují, jaké má být složení maltových a betonových směsí. Počítá se v nich s využitím popílku, pokud ne, dá se to napravit?
Ano, české normy jsou dnes většinou sladěny s evropskými, takže mají označení ČSN EN. V oblasti stavebních norem se s použitím popílků počítá, a je přesně definováno, kolik která třída betonů obsahuje popílku. V normách tedy problém není. Z mého pohledu se v ČR možná více využívá betonů vyšších tříd, které obsahují menší objemy popílků, a pak může docházet k problémům, které jsem popsal u předešlých dotazů. Možná na ty stavby zbytečně „moc spěcháme“.
Horší situace než v normách je spíše v interních předpisech některých investorů. Ti největší (stát) si kladou tak nesmyslně přísné požadavky na monitorování, vzorkování, zkoušení a skladování vzorků popílků použitých na jejich stavbách, že odrazují dodavatele staveb k jejich vyššímu využití v betonech.
 
Příkladem využití popílku ve stavebnictví je výstavba Orlické přehrady v 50. letech. Proč se k tomu přikročilo 
a s jakým výsledkem?
Když to shrnu, přehrada se stavěla ve druhé polovině 50. let minulého století. Na stavbu hrází byl použit beton, který obsahoval cement asi jiné kvality (a určitě byla projektována i nižší pevnost betonu), než se používají dnes a součástí betonu byl i popílek. Tehdy popílek určitě neobsahoval tak nízké procento nedopalu, jak je dnes nařízeno normou. I přes to hráz přežila povodně z roku 2002 a je ve výborné stavebně-materiálové kondici.
 
Můžete uvést příklady staveb s využitím popílku z posledních let?
Konkrétní stavby se mi těžko dávají za příklad, protože naši členové dodávají popílek cementářům a výrobcům betonu. Na kterou stavbu je jaký beton následně odvážen nedokážeme přesně monitorovat. Jako známé příklady však mohu jmenovat Fórum Nová Karolina v Ostravě či AZ Tower v Brně.
 
Nejednou jsem se setkal s názorem, že energetické produkty mohou mít negativní vliv na lidské zdraví. Je to pravda?
Po zavedení nové evropské legislativy REACH naši členové prošli nejnáročnějšími zkouškami vůbec. Výsledek je, že tyto produkty mohou jít po souhlasu EU na trh. Co víc k tomu dodat. Jedno ale přece. Když někdo nedodrží doporučení výrobců 
a jejich upozornění na dodržování bezpečnostních zásad, pak samozřejmě může k něčemu dojít.
 
Jak se kontroluje jejich nezávadnost?
Každý producent VEP má přesně monitorován průběh „výroby“, má ve svých vnitřních předpisech stanoveno vzorkování 
a jeho vyhodnocování. Pokud neselže lidský činitel, tak by se vůbec nemělo nic stát. Z hlediska zdravotního vůbec. Vždyť popeloviny vznikly při spalování v topeništi, kde je více než 1100 °C. Navíc použitím v betonech a jejich následnému zatvrdnutí dochází ke skoro nulové vyluhovatelnost. Mimochodem, popílky v betonech se ve velkém využívají už od minulého století 
a není známo, že by někdo onemocněl následkem užívání betonových objektů nebo výrobků.
 
Když bychom srovnali český „přístup“ s dalšími zeměmi, zejména těmi rozvinutými, v čem se shodujeme a naopak, co nás odlišuje?
Zkusím na to odpovědět trochu jinak. Všechny země, které sousedí od nás na jih (Rakousko, Itálie) a na západ a severozápad (Německo, sever Francie, Holandsko, Dánsko) používají popílky v betonech do komunikací a mají shodné nebo velmi podobné klimatické podmínky. Pociťujeme rozdíl v našich a zahraničních silnicích? Já ano, a když se podívám na vnitřní předpisy např. ŘSD, které jsou výrazně přísnější než normy, tak tomu nějak nerozumím. Popílky z ČR se totiž vyvážejí jak 
do Rakouska, tak i Německa.
 
Když bychom shrnuli předcházející odpovědi, jaké efekty by vcelku přineslo větší využití energetických produktů firmám, ale i ekonomice jako celku?
Pokusím se to uvést, co nejjednodušeji, na konkrétních příkladech. Vyšší využití VEP, by znamenalo nižší těžbu lomových surovin, méně prachu a hluku z těchto prací, méně emisí CO2. Při výrobě 1 tuny cementu se vyemituje cca 0,7 tuny CO2, u betonu asi 0,45 t. Každých 100 000 tun využitých VEP, v průměru ušetří 60 000 tun CO2. To je z pohledu životního prostředí. 
A ekonomicky - povolenka na 1 tunu emisí CO2 letos v průměru stojí kolem 6 EUR (aktuálně v listopadu 7,3 EUR). V příštím roce to má být podle agentury Reuters cena 7,16 EUR a v roce 2020 14,7 EUR. Existuje i varianta s 20,0 EUR/t. To je přepočteno v letošních cenách cca 9,2 mil Kč na 100 000 t využitých VEP, z pohledu roku 2020 pak 22,0 (resp. 31,0) mil Kč 
na 100 000 tun. A to hovoříme jen o ceně povolenky. Je to ročně málo? Nemyslím si, jak se tak hezky česky říká „Halíře dělají talíře.“