Má-li sdílení vědomostí míti nějaký úspěch, musí se díti za duševní součinnosti děti, a duševní součinnost jen tenkrát se dosáhne – na stupni výchovy elementární – předchází-li jí součinnost tělesná. Dětem se totiž nedostává vlastních oslovujících představ, jež mohou vzniknouti jenom z vlastního smyslového poznání. Proto zdar vyučování a tím i zdar veškeré práce vychovatelské jen tak se zajistí, když názornost se prohloubí v tělesný výkon, tělesnou práci, vyžadující podrobného pozorování smysly, a vedoucí ke vzniku určitých a jasných představ, jako základních prvků poznání.
Tento oprávněný požadavek Komenského a všech pedagogů – vyučování založiti na dětské samočinnosti, tj. tělesném výkonu – až dosud čeká na uskutečnění, protože těžkým se zdálo jeho spojení s principem hromadné výchovy školní. Opomíjení jeho však vede ke skutečnosti politování hodné, v tom záležející, že valná část dětí nynějším pamětným způsobem učby se vždy nevzdělává náležitě.
V zemích, v nichž se snaží pedagogika stačiti pokrokům osvěty, již dávno se zařizuje praktické vyučování výkonné, při němž děti jsou vedeny postupem zpracování vhodného materiálu jednoduchými nástroji, aby potřebných vědomostí nabývaly vlastním přičiněním. U nás učinil v tom směru počátek Spolek pro praktickou výchovu, který za předsednictví universitního profesora Fr. Čády a za podpory větších průmyslových podniků zřídil školní dílnu v Praze pro kandidáty učitelství a žactvo měšťanských škol.
Práce tělesná jako vychovatelský prostředek jest vložena v souvislost s vyučováním v jednotlivých učebných předmětech a nemá býti náhradou za práci duševní, nýbrž umožněním jejím, prostředkujíc určité a jasné představy, jakožto podklad myšlení a mnohostranného zájmu.
Ostatně každá práce tělesná, při níž se musí mysliti, koná-li se řádně, vede ke vzniku inteligence, podobně jako učení z knih. Dokladem toho jsou inteligentní řemeslníci, kteří bez studia nabývají takového vzdělání, že ve veřejném životě uplatňují se namnoze i lépe než inteligenti studovaní. Činné zaměstnání v kterémkoli oboru, skýtajíc vědomosti, pěstuje při tom i vědomí, že možnost dalšího poznání není vyloučena; naproti tomu ti, kdo se omezují na osvojování si výsledků práce jiných, dospívají k předčasnému přesvědčení, že již znají všechno.
Totéž děje se také při vyučování; na doklad toho budiž jen na jediném případě znázorněno, jak ve školní dílně žák se učí, aniž si toho jest takřka vědom; tím spíše tedy také nepociťuje, že učení je mučením.
Brousí-li se na bruse např. nůž, anebo železo do hoblíku, pozná se, co je pohyb postupný a otáčivý, zrychlený a zpožděný; stejnosměrný a nestejnoměrný; co je rychlost i zrychlení; co je hmota a její vlastnosti; skupenství, tvrdost, měkkost, pružnost, křehkost; prostornost, neprostupnost, dělitelnost, pórovitost, setrvačnost a odstředivost, přilnavost, spojitost; tíže, váha, stálost polohy; kolo na hřídeli, klika, tření atd.; druhy železa a vlastnosti oceli, okysličování, rezavění. Dále též se poznají vlastnosti pískovce, břidlice, karborundu, oleje, petroleje atd. Cvičí se pocit svalový, hmat, vidění i slyšení.
Co tu uvedeno, spadá do oboru fysiky, chemie a přírodopisu; stejným způsobem však získá též měřictví, kreslení a počty.
Z toho je patrné, že lze vyučovati vhodněji než jen ukládáním slov na paměť, a tento vhodnější způsob zahrnuje v sobě soustava, zvaná výchovou prací. Její výhody co do výchovy povahy, tělesného vývoje a národohospodářských zřetelů jsou dalšími důvody pro její co nejvšeobecnější zavedení. Jejím doporučovatelem není jen vychovatel a učitel, jejím doporučovatelem je především lékař a jejím podporovatelem stává se dnes každý praktik, jenž usiluje o to, aby se škola přivinula účelněji k životu a aby již ze školy vycházeli jedinci, naplnění úctou k tělesné práci, nepodceňující poslání dělníkova a řemeslníkova. Výchovou prací vytvoří se jedinec, o němž duchaplný Američan v populární knize (J. H. Lorimer, Od piky) praví v řadě k synovi prorocká slova: „Ten popožene svět kousek ku předu, kdo má dost praxe, aby jí mohl vyzkoušeti svou theorii o tom, jak je třeba nasaditi páku. Popožene svět a při tom sám získá“.
Podmínkou plnému uplatnění mravnosti bývá jistá míra blahobytu a osobní nezávislosti. Obojího lze se dodělati pracovitostí, získanou při výchově prací.
Tím se stanou jednotlivci soběstačnými, když se naučí pracovati tělem a nebudou se vyhýbati těm životním povoláním, která vyžadují tělesné práce. Prospějí tak celému národu, jenž vychováván prací a úctou k práci bude stále méně a méně závislým na cizině.
Fr. Tuhý, 1917
