Vývoj zemědělství

Činitelé v rozvoji zemědělství, velkostatky, technický rozvoj, druh polní kultury, spotřeba
Zemědělství bylo vždycky hlavním zaměstnáním a zdrojem výživy venkovského obyvatelstva. Bylo to polní hospodářství i chov dobytka. Zdálo by se vám snad, že v tom nebylo velikých změn, neboť rostliny na polích rostou dnes stejně jako před tisíci lety, i dobytek jest celkem stejný jako v minulosti. To by bylo povrchní pozorování. Je pravda, v některých stoletích zůstávala zemědělská výroba dlouhou dobu na stejném stupni, ale jindy zase bývaly změny veliké a proto celý vývoj zemědělství v našich dějinách jest velmi poučný.
Několik činitelů rozhodovalo o tomto vývoji. Některé jsme již poznali, zejména ty, které určovaly poměr zemědělcův k půdě, na níž pracoval: tj. rozdělení půdy mezi skutečné zemědělce a velkostatek, nadvláda velkostatku nad poddaným v ohledu správním i hospodářském, krátce všecky poměry, které souhrnně nazýváme agrárním zřízením čili agrární politikou. Ale s tím souvisely i jiné okolnosti. Jest veliký rozdíl, oře-li se pole stromovou větví, hákem, ruchadlem nebo parním pluhem, pracuje-li se na poli ručně nebo stroji: pravíme, že k vývoji zemědělství přispívá technický rozvoj a s ním i rozvoj přírodních věd, důležitý zejména pro hnojení a výživu rostlin. Avšak záleží i na tom, co se na polích pěstuje; to se řídí podle zkušeností zemědělcových a zvláště také podle možnosti odbytu čili spotřeby: zemědělec nepěstuje zpravidla jenom pro sebe, nýbrž také na prodej a proto musí svůj podnik přizpůsobovati poptávce. To můžeme pozorovati i dnes; cizí soutěž cukru např. nutí naše zemědělství, aby poněkud omezilo pěstování cukrovky. Takové zajímavé zjevy můžeme sledovati i v minulosti našeho zemědělství.
 
Zemědělství u starých Slovanů. Začátky zemědělství u Čechů. Druhy obilí, význam prosa, ostatní plodiny. Příprava pole, úhor a pastva dobytka, trojhonné hospodářství
Pověděli jsme již, že rolnictví u nás je tak staré, jako stálá sídla venkovského obyvatelstva. Je spíše ještě starší, neboť již před založením stálých vesnic lidé se živili také tím, co vypěstovali ze země. Měli ovšem i jinou možnost obživy; v rozsáhlých lesích bylo hojně zvěře, v řekách a potocích dostatek ryb, lesní včely dávaly med. Když Čechové přišli do našich zemí, nebylo jich mnoho, takže tyto dary přírody jim stačily k živobytí. Jistě však znali již také stravu rostlinnou a mléčnou. Slované v pravlasti pěstovali již některé obilí, zejména proso, i pšenici a žito čili rež, měli také ochočený dobytek domácí. Tyto znalosti přinesli si Čechové do našich zemí. Nalezli tu vhodná místa, kde bylo možno pěstovati tyto rostliny bez velikých obtíží, zvláště proso, jemuž stačilo jen dosti hrubé okapávání půdy, aby se vydařilo. I pro dobytek bylo dosti vhodných pastvin.
S počátku tito zemědělci z pohanské a báječné doby české měnili svá sídla; vyčerpavše pastvinu nebo i pole, přestěhovali se na jiné vhodné místo. Bylo to hospodářství extensivní, které těžilo jen z velikých ploch půdy, dokud sama byla úrodná, ale nesnažilo se zvýšiti úrodu země umělým způsobem (hnojením, lepším vzděláváním). Ale i při tehdejší malé lidnatosti nebylo nadbytek takových vhodných míst, kde bez větší práce bylo možno zaříditi pole. Překážely tomu zejména četné lesy. Bylo třeba je páliti, žďářiti, ale právě tato namáhavá práce vedla k životu usedlému, k stálým sídlům. Přechod od zemědělství pohyblivého k zemědělství usedlému nestal se najednou u všech kmenů českých; trval jistě několik století. Již v báječné době českých dějin však byli usedlí zemědělci; i báječná osobnost Přemysla Oráče, kterého kněžna Libuše povolala na knížecí trůn od pluhu, jest příkladem takového zemědělce.
K zmíněným druhům obilnin přibyl časem oves a ječmen, takže v dobách, kdy přicházelo do Čech křesťanství (ke konci 9. a v 10. století), pěstovaly se tu již patrně všecky hlavní druhy obilí. Na rozdíl ode dneška proso stálo na prvním místě tehdy i ještě později až do 17. a 18. století, neboť jáhly, které mletím byly připravovány z jeho zrna, byly oblíbeným pokrmem. O něco později byla pěstována i pohanka. Z luštěnin v té době byl znám hrách a čočka. Velmi důležité rostliny byly konopí a len, z jichž vláken se tkalo plátno a provazy. Už v 9. století byly zakládány také vinice, a to na knížecích statcích, kde bylo dosti lidí k jejich ošetřování a byli také zvláštní vinaři. Od 12. století přibývalo vinic v Čechách i na Moravě a vínem se obchodovalo. Za Karla IV. byla domácí réva zlepšena zavedením ušlechtilejší révy burgundské z Francie. Kromě vína i chmel, který také vyžaduje dobrého ošetření, byl již v 11. století u nás pěstován, byv sem zaveden z ciziny, a to i na selských statcích. Konečně byla pěstována i zelenina, obyčejně na ohrazených polích u stavení; zvláště zelí a řepa byla velmi často v tehdejší kuchyni, v panských zahradách cibule, někde i mák a šafrán. I štěpnice s ovocnými stromy, jabloněmi, hruškami a slívami byly k nám zaváděny zejména mnichy benediktiny a pěstovaly se u panských dvorů i selských statků.
Z domácích zvířat nejdříve byla chována ovce, koza i prase, s počátkem usedlého zemědělství byl ochočen skot i koně; o něco později byla zavedena i drůbež.
 
Příprava pole, úhor a pastva dobytka, trojhonné hospodářství
Zajímá nás však, jak se pracovalo v těchto počátcích zemědělství na polích, jak bylo pole připraveno, jak se silo a sklízelo. Každé pole nebylo oseto každý rok, neboť brzo se poznalo, že úrodnost takového pole by poklesla. Proto jeden rok zasili ozim (pšenici, žito, ozimý ječmen), po jeho sklizni v dalším roce přišla jař (proso, ječmen, oves), třetí rok však pole odpočívalo, leželo úhorem. V tom však si nemohl každý hospodář počínati libovolně, nýbrž celá ves musila postupovati jednotně. Neboť na polích, ležících úhorem, byl pasen dobytek, a to společně všechen dobytek z celé obce na všech úhorech, i také na všech pastvinách, které byly kolem vesnice a sloužily celé obci jako občiny. Aby však dobytek neškodil na osetých polích, bylo nutno, aby všichni hospodáři nechali v témže roce ležeti úhorem všecka pole v jednom směru od vesnice, kdežto na polích v druhém směru byl zaset ozim a na polích v třetím směru byla jař. Všecka pole v každé této poloze dohromady se jmenovala hony čili polní traty (trati, také obůr nebo zvůr od slova ob-orati, zvorati); tyto hony měly svá jména a dodnes je důležité, kde se uchovaly takové staré názvy honů neboli polních tratí v okolí vesnice. Byla tedy všecka pole u vsi rozdělena ve tři hony, čili také, jak se říkalo, ve tři pole nebo na tři strany: proto takový způsob osévání byl nazýván soustavou trojpolní čili trojstrannou. Tento hospodářský způsob zevšeobecněl zejména po vzniku kolonizačních vsí v 13. století, v nichž pozemky u vesnice byly pravidelněji rozděleny nežli v starší české vsi, a potrval až do století 18. a 19., v krajinách zaostalých, jako na Podkarpatské Rusi, udržel se někde až do dnešních dob. Výjimkou bylo i hospodářství dvojstranné v horších půdách, kde se úhořilo každý druhý rok. Jindy zase mohl býti úhor ponechán několik let, nežli byl znova oset.
 
Rozličné názvy pozemků
Podle toho, jak byl pozemek zpracován, měl rozličné názvy. Všecky pozemky, patřící k jednomu selskému statku, sluly dohromady země, což tedy znamenalo u starých Čechů tolik, jako hospodářství. Zoraný pozemek slul role, všecka role dohromady měla název pole; pro malé pole bylo také jméno niva, které časem nabylo u nás jiného významu, ale uchovalo se až do dnešní doby na Slovensku v názvu nivka na označení menšího najatého pole. Slovo úhor vzniklo od slova hořeti, byl tedy úhor původně vypálený pozemek buď při žďáření lesa, nebo snad také proto, že strniště na takovém poli bylo zapáleno a shořelo, nežli se oralo k novému setí. V pozdějších dobách se úhor jmenuje také oulehle (pole ulehlé) a příloh. Pro pozemky méně dobré byl název lado, laz a jestliže byly zarostlé křovinami, sluly hať, luh. Slova kopanina a novina jasně naznačují, že to byly nové pozemky, získané překopáním nebo zoráním z půdy dosud nevzdělané, a tohoto pojmenování se užívalo i před tisíci lety i později až do 20. století. I názvy louka, palouk, trávník byly známy, ač louky nebyly ještě pěstovány se zvláštní péčí, a byly to spíše pastviny.
 
Kypření půdy, trnokop, motyka, rýč. Orání: větev, rádlo, pluh, vývoj k ruchadlu
Jak byla půda připravena k setí? Bylo nutno ji aspoň překopati; k tomu byly již určené nástroje: trnokop, motyka, rýč. Byly jednoduché, často dřevěné, ale záhy část, kterou se kopalo nebo rylo, byla již ze železa. Pokročilejší způsob, jak kypřiti půdu, bylo orání. První oradlo bylo vzato z přírody; byla to silná větev, zahnutá na konci a zaostřená tak, aby mohla rozrývati půdu. K větvi časem bylo vzadu připojeno držadlo a zahnutá kratší část větve byla zdokonalena plazem. Takového oradla užívalo se u nás již v 10. století. Bylo to rádlo nebo hák, někde také socha.
Pokročilejší oradlo jest pluh, jehož znalost k nám přišla o něco později ze západní Evropy přes Německo (i slovo pluh jest německého původu). Měl již kolečka a měl také odvalnou desku a nůž, zasazený před radlicí do hřídele, jímž byla nejprve země nakrojena, aby ji radlice za nožem mohla snáze podříznouti. Pro polní práci znamenal pluh veliký pokrok. Čeští sedláci jej poznali asi od německých kolonistů v 13. století, ale je možné, že na některých dvorech šlechtických byl pluh znám již dříve. Ani tyto pluhy, které pak v různých krajinách byly s malými změnami různě vyráběny – charakteristické tvarem hřídele jsou např. nákolesníky – nebyly ovšem vrcholem dokonalosti. Rádlo a starý pluh půdu neobracel, nýbrž jen rozryl. Bylo nutno dlouho čekati a zlepšovati pluh nežli byl vynalezen takový nástroj, který by půdu dokonale podřízl, nadzvedl a ještě převrátil. To dokázali dva prostí vesničané, sedlák a kovář, bratranci Veverkové ze vsi Rybitví u Pardubic; vyrobili takový pluh (v l. 1824 – 1827) a dali mu název ruchadlo.
Protože staročeské rádlo půdu jenom rylo, bylo nutno orati pole dvakrát, po délce i napříč, měla-li býti půda dobře podryta. Proto v této době bývala pole široká, kdežto později za kolonisace, která přinesla pluh, byla pole spíše ve tvaru podlouhlých pásů.
 
Hnojení, pálení strniště, chlévská mrva. Potah. Brány
Hnojení nebylo valné. Nejčastěji musilo postačiti strniště, které arci bývalo dosti vysoké, až do poloviny stébel. Nejdříve se na něm pásl dobytek, potom bylo spáleno a jeho popel byl často jedinou mrvou, k níž teprve později byl přidáván hnůj od dobytka, neboť se poznalo na pastvinách, že půda po něm jest úrodnější. Protože však dobytek jenom zřídka bývá v chlévech, nestačil hnůj na všechna pole.
Oradlo bylo taženo domácím dobytkem, koňmi nebo voli. I jeho postroj má svůj vývoj; v nejstarších dobách stačil provaz, jímž za pás kolem rohů byl připražen k rádlu nebo k pluhu, v době historické bylo však již užíváno chomoutů, zvaných pro hovězí dobytek jařmo nebo jho. Bylo takového způsobu, jak se místy dosud užívá v horách: oba tahouni byli vpředu na hřbetě spojeni deskou, od níž jde spojení pod krk i ke hřídeli pluhu, takže dobytek táhne za prostředek, ale po stranách i vzadu je volný, není připřažen. Pro koně byl chomout s ohlávkou. Oráč, který se tehdy jmenoval rataj (orataj), poháněl dobytek špičatou holí, zvanou osten, otka, z níž vznikl bič.
Zoraná země byla vláčena; brány byly známy u Slovanů i u starých Čechů, ovšem značně jednoduché: původně kus trní, vrchol stromu nebo malý stromek s přisekanými pahýly větví, jimiž byly rozrývány hroudy. Již před 13. století byly však u nás také skutečné brány, ovšem dřevěné, pak s železnými zuby a teprve v 19. a 20. století celé železné.
 
Žně, srp, kosa, převaha srpu, snopy
A co když uzrálo obilí! Tu nastala práce velmi spěšná, rychlejší nežli jiné polní práce; tu bylo nutno rychle sháněti zevšad lidi, neboť uzrálé obilí nečekalo a proto také slovem shon v staročeštině byly označovány žně. Byl znám v historické době již srp i kosa, ale více se žalo obilí srpem, kosa zevšeobecněla teprve v 19. století. Srp měl totiž tehdy určité výhody, neboť jednak země byla hrudovatá, protože slabé brány přece nerozbily všech hrud, a válení válem bylo teprve později známo; jednak se nechávalo úmyslně vysoké strniště, a toho se dosáhlo lépe srpem. Někde snad užínali jenom klasy, ale to zase bylo nepohodlné, neboť se obilí nemohlo vázati do snopů; v 10. století již snopy dělali, ale dosti krátké, nebo sekali stébla asi v polovině nebo jen o málo níže.
Když obilí na poli uschlo a bylo svezeno na humno, zbývalo již jen je vymlátit a semlít. Nejstarší způsob mlácení byl ten, že na obilí, rozprostřeném na humně, byl přeháněn dobytek, jenž kopyty zrní vydupal. Potom mlátil člověk sám, jakýmsi kyjem, z něhož se brzy vyvinul cep, známý určitě v 11. století. Aby se vyčistilo, bylo obilí převáto, buď házením na humně, na mlatě, aby plevy odlétaly, snad bylo dosti brzo dáváno i na síto. Na měření obilí byly zvláštní nádoby, čtvrtnice, také korce. Také mletí začalo z jednoduchých začátků.
Nejstarší mlýnek byl žernov, ruční mlýnek, ze dvou kamenů do sebe zapadajících, mezi nimiž při otáčení zrno se drtilo; žernov míval také větší rozměry a pak k jeho otáčení nestačila již lidská síla, bylo třeba dobytčete. Na malém mlýnku mlel každý pro svou potřebu, na velkých také pro sousedy a tak již v 9. a 10. století vznikaly zvláštní mlýny; ruční žernov pak zmizel ze selských stavení, jen někde se ho ještě užívalo, zejména na omílání krup.
K jízdě a potahu na panských dvorech bývali koně, kdežto sedláci zapřahovali spíše voly; všude chovali ovšem krávy a ovce, také kozy, prasata, z drůbeže slepice, husy, kachny, holuby, také pávy. Dobytek byl živ nejvíce z pastvy; od jara do zimy byl volně pasen na pastvinách, na lukách i na úhorech, dokonce i v zimě, nebylo-li sněhu, byl vyháněn na osení. Někde hospodáři ohrazovali svoje pole, aby se na nich nemohl pásti cizí dobytek. Ale bylo to nákladné tím více, že poddaný neměl všecky pozemky pohromadě. Vrchnost spíše mohla si pozemky ohraditi a tak často bránila poddaným pásti na panské půdě, ale sama pásla četná stáda na poddanských polích. Pastvy pro koně byly zvláště ohrazené a sluly kobylí pole. Vepřový dobytek byl vyháněn na pastvu do dubových a bukových lesů.
Doplňkem hospodářství býval včelín, neboť med byl tehdy jediným sladidlem, a vosku se spotřebovalo velmi mnoho na svíce, od té doby, kdy bylo zaváděno křesťanství. Tehdy často bylo ukládáno poddaným, aby odváděli knížeti nebo kostelům dávky medu a vosku. Ba i za hranice byl český vosk v 10. století vyvážen. Z domácích včelínů však byla dosud získávána jenom menší část medu a vosku, většina byla vybírána od lesních včel, jichž bylo hojnost v dutých stromech čili brtích. Lidé, kteří chodili po lesích, aby hledali roje lesních včel, sluli proto brtníci nebo také lešáci.
Mnozí sedláci takto včelařili, často si přinášely lesní včely domů, usadili je na své zahrádce v úlu, kterému říkali špalek, protože měl stejný vzhled jako lesní brť; byl to vydlabaný kmen. Jiný název pro takový úl byl klát. Časem však ubývalo selských včelařů: po založení měst stoupl odbyt zemědělských produktů, takže sedláci se věnovali raději jenom zemědělství a zanechávali včelařství.
Místo starých dávek vosku a medu bylo jim dovolováno od pánů, aby platili penězi. V 14. století bylo již málo selských včelařů.
 
Selský statek, sedlisko, dvůr, stáj, obytná jizba, humno, stodola, trávník štěpnice
Jak vypadal selský statek v těchto nejstarších dobách? Jmenoval se sedlisko nebo sedliště; to je v českém znění uchováno sice teprve ze 14. století, ale v užívání bylo patrně již dříve.
S příchodem německých kolonistů ujal se také německý název grunt. I pojmenování dvůr bylo obvyklé, nejprve pro panské dvory, potom i pro selské statky. Původně se tak označovalo prostranství přede dveřmi do stavení (dvůr od slova dveře); toto místo bylo pak na obvodě zastavěno chlévy, kůlnami a stodolou a ohrazeno.
Jak vypadala obytná jizba selská v nejstarších dobách, o tom je velmi málo zpráv. Byla asi nízká, nejprve bez oken; štěrbiny mezi dřevy, z nichž stavení bylo sroubeno, byly vycpány hlínou nebo mechem; v koutě byla pec, na ní ohniště a kouř odcházel dírou ve stropě. V úpravě jizby byly jistě rozdíly podle jednotlivých kmenů. Chcete-li však nejlépe si vyvolati představu o vzhledu takového stavení, uvidíte i dnes něco podobného staročeskému stavení selskému, a to v chudších vesnicích podkarpatoruských.
Pro dobytek byla stáj, původně volná ohrada, nazvaná tak proto, že dobytek tam stál, později stáje a chlévy dostaly střechy. Na zadní straně dvora bylo humno na obilí. Bylo to místo poněkud vyvýšené, dobře upěchované, někdy i s dřevěnou podlahou, aby se tam mohlo složiti a mlátiti obilí. V nejstarších dobách také humno bylo nekryté, později dostalo slamnatou střechu, postavenou na kůlech (jako oborychy, které dosud stavějí na Podkarpatské Rusi). Obilí tam bylo sváženo s pole a složeno do stohu, na volné části pak bylo mláceno. V 13. století mezi koly byly vyplněny ještě dřevěné stěny, a tak z humna vznikla stodola. Za humnem či pozdější stodolou býval trávník se štěpnicí; od ostatních polí dělila jej dřevěná hradba (plot nebo „roubení“) nebo příkop. Můžeme dobře pozorovati, jak celý selský dvůr i jednotlivé budovy hospodářské vznikaly účelně, jak jich vyžadovala skutečná potřeba. Proto rozložení budov na selském statku zůstává i dnes bez větších změn, výstavnost je ovšem jiná; i častý název „za humny“ je vzpomínkou na tyto staré doby.
 
Charakteristika zemědělství staročeského do husitských válek
Tak se vyvíjelo naše zemědělství až do husitských válek. Rozkvětu zemědělství svědčí vždycky nejlépe pokojné doby, bez válek; proto také starému českému zemědělství se vedlo dobře za Karla IV., kdy některá odvětví byla zúmyslně králem podporována, jako vinařství, ale i zahradnictví a chmelařství. V té době bylo založeno také rybnikářství, ovšem na velkostatcích, zejména církevních, neboť sedláci nákladných rybníků zakládati nemohli. To byl počátek zvýšené hospodářské činnosti velkostatku, která se pak ještě ukázala po husitských válkách. Jak bylo již naznačeno, pokles hodnoty peněz, změna kulturního názoru, jevící se přechodem ze života rytířského k živobytí renesančního šlechtice, zvýšení moci šlechtické, utužení agrárního režimu, jež se projevilo v uplatňování vrchnostenských práv, to vše mělo vliv na další vývoj zemědělství.
Až do té doby těžiště zemědělství bylo na selských statcích, nyní však hlavním jeho zdrojem staly se panské dvory. Skutečný zemědělec pak byl svěřen mocí vrchnostenskou čili patrimonijní.
 
Střední doba: zemědělství v době patrimonijního velkostatku. Správa panství. Panský dvůr. Zhoubný vliv potažní roboty na zemědělství. Námezdní práce, začátky zemědělského dělnictva, mlatci
Proto druhé období českého zemědělství můžeme sledovati od doby po válkách husitských až do 19. století a můžeme je označiti jako dobu velkostatku patrimonijního. V politickém ohledu trvá toto období do r. 1848, kdy patrimonium bylo zrušeno; v zemědělském ohledu nelze je ohraničiti jediným rokem, nýbrž celým stoletím, od poloviny 18. do poloviny 19. století, kdy byl sveden boj proti dosavadní soustavě trojstranného hospodářství a zavedeno hospodářství střídavé.
Panství čili dominium stalo se jednotkou hospodářskou i politickou a soudní. O správě panství jsme pověděli již v kapitole o velkostatku; nyní se podívejme, jako to vyhlíželo na panských dvorech.
Na mužskou čeleď dohlížel šafář, na děvečky šafářka. Šafář měl na starosti hospodářské budovy ve dvoře, hospodářské nářadí, sám obyčejně dělal pluhy i vozy, ale také měl dohled na pole a určoval, ovšem se schválením úředníků, co se bude síti a pěstovati na kterém poli. Šafářka dohlížela na děvečky, poklízející dobytek, na dojení a všechen užitek od krav: mléko, máslo i sýr, čemuž souhrnně se říkalo mlíčné.
Pacholků, oráčů, kteří někde v 15. století tvořili ještě cechy „ratajčíků“, pastevců, kteří se všelijak jmenovali (pastýř, sviňáček – pásl prasata, husopaska), děveček atd. býval rozličný počet, podle velikosti dvora.
Hlavní strava byla: chléb, ryby (zvláště v 16. století), maso, zelenina, mnoho zelí, hrachu a krup.
Polní práci při panských dvorech konali většinou robotníci, jak ručně, tak i potahem. V 16. století vrchnost mívala ještě vlastní potahy, s nimiž robotníci jezdili, ale v 17. století vrchnost raději své koně a voly prodala a nutila poddané, aby jezdili na robotu se svými potahy. Zdánlivě to bylo vrchnosti dobré, neboť nemusila krmiti mnoho tažného dobytka, ale vskutku i jí to škodilo. Neboť selské potahy tak zmožené byly slabší, než býval panský dobytek, byly utahanější a nemohly půdu tak dobře vzdělati. Že poddaní trpěli tím velice, neboť musili živiti mnoho koní a volů, je samozřejmé. Je jisto, že právě roboty, a nejvíce roboty potažní, zavinily úpadek našeho zemědělství v 17. a 18. století.
 
Příprava polí, obilniny, pícniny, louky a pastviny, dělení obecních pastvin
Základem polního hospodářství bylo stále ještě zpracování úhoru. Po žních obyčejně úhor sloužil za pastvu dobytku a příštího roku byl připravován k ozimu trojí nebo čtverou orbou, z jara se podoral, v červnu obrátil, v srpnu a v září mísil. Hnojilo se před prvním nebo druhým oráním. Lepší hospodáři však orali strniště již na zimu, někdy brzy po žních. Orání nebylo hluboké, neboť většinou se pěstovalo obilí, které hlubokého orání nevyžadovalo.
Třebaže úhor byl základem soustavy trojstranné, některá pole nebo aspoň jejich části byly vzdělávány každoročně. Bylo třeba však ohraditi je proti pasoucímu se dobytku. Místo úhoru byly pak na nich pěstovány luštěniny, len, konopí a zelí. Taková pole vyžadovala zvláštní přípravy. Z obilnin kromě obyčejných druhů jako v dřívějším období stále velmi hojně se pěstovalo proso a špalda.
Hnojilo se pravidelně jenom na úhoru pod ozim, tedy jednou za tři roky, k jaři velmi zřídka, jen k zelinám se hnojilo zvláště. Hnůj byl také nerostný (slín, vápno, popel, bahno), hlavně však dobytčí, zvláště kravský. Celkem však v 17. a 18. století byla pole hnojena málo. Mimo pravidelný hospodářský plán byly pusté pozemky, vzdělávané jen občas, a pole z rybníků, které vždycky po několika letech byly přes léto vypuštěny, sušeny a osety (sušení, letnění rybníčků). Proti polnímu pychu měly chrániti policejní zákony, proti škodám dobytka na pastvě byly stavěny dřevěné ohrady kolem chráněných polí. Odvodňování bylo hojně prováděno v 16. století také vlivem znalostí získaných ze staveb rybníků a stok; ale v třicetileté válce meliorace pozemků upadly, jak odvodňování, tak čištění polí a luk. Začátky drenáží lze shledati už v 18. století, ale velmi zřídka.
Kultura obilí byla velmi důležitá jak pro spotřebu obyvatelstva, zejména v době, dokud nebylo bramborů, tak i s hlediska národohospodářského, neboť prodej obilí opatřoval hotové peníze, kterých poddaný potřeboval na daně a platy vrchnosti. Péče o dobré osivo znala jen dva požadavky, aby totiž obilí bylo čisté a aby se občas vyměňovalo z rozličných krajin. Při rozsívání na panských dvorech byla kontrola, aby se mnoho nezpronevěřilo. Rozsívalo se ručně, teprve ke konci 18. století někde strojem. Zaseté obilí bylo zavlečeno, někde i v 17. století zoráno. Na osení se pásl dobytek v zimě, ale často i za oblevy; tím osení trpělo, a proto boj proti pastvinám byl také bojem proti pastvě na osení. Bujné osení se přižínalo. Obilí se žalo stále srpem, teprve později kosou; strniště bývalo ještě dosti vysoké. Požaté obilí vázali do snopů, počítali na mandele a kopy, stavěli do kopek rozličných tvarů.
Proti krádeži obilí na polích, ve stodolách, při měření i na sýpkách bylo mnoho nařízení. Stodoly na obilí byly přede žněmi včas připraveny, a nebylo-li dosti místa, skládalo se obilí také do stohů. Hned po žních byla provedena omlatní zkouška, a podle ní byl odhadnut výnos. Na sýpkách bylo obilí zabezpečováno proti myším a červům; někde bylo ukládáno též do jam. Vrchnost těžila z prodeje obilí tak, že poddaný byl povinen nabídnout své obilí na prodej nejprve vrchnosti, která pak využila dobře výhodného stavu v době poptávky. Průměrně bylo na korec (strych) pole vyseto přes 1 strych obilí a sklízelo se 6-8 strychů. Proti dnešku hustota setby byla větší.
Hrách byl pěstován stále pro lidskou potravu i jako krmivo pro dobytek, zvláště sušené hrachoviny pro ovce. Jetel rostl na lukách i v dřívějších dobách, na poli začala se kultura jetele španělského a holandského v 18. století. Nejstarší zprávy z Čech jsou zatím asi z r. 1738. Zároveň s ním byla seta vojtěška a vičenec. Postup byl pomalý, ještě r. 1787 bylo v Čechách oseto jen 0,97 % orné půdy těmito „umělými“ pícninami, kdežto v r. 1910 již 14 %. Zahrady byly ovocné, zelné, řepné, květinové, kuchyňské. Zelí se pěstovalo mnoho pro lidi i pro dobytek, stejně také řepa.
Vinice české po husitských válkách byly obnovovány, ale později jich v Čechách ubývalo, zvláště v 17. století, na Moravě však se udržely. Chmelnic přibylo v 16. a 17. století, aby panství bylo soběstačné ve výrobě pivovarské, takže byly zakládány i v těch krajinách, které dnes nepatří ke chmelové oblasti. Z jiných průmyslových rostlin byla pěstována řepka olejka k výrobě oleje na svícení, mařina barvířská, z níž se vyrábělo barvivo pro textilní průmysl, ale obě rostliny v malé míře. Cukrovka patří již do nové doby našeho zemědělství, neboť od konce 18. století a hlavně v 19. století způsobila v něm pravý převrat.
Mezi loukou a pastvinou až do 17. a 18. století byl rozdíl téměř jen v tom, že na louce před sklizní sena se nepáslo, ale jinak nedostávalo se lukám větší péče.
Při každé obci byla část pozemků od nejstarších dob ponechána na společné pastviny. Pásli na nich všichni usedlíci ze vsi, často i z několika vsí, svůj dobytek, ale nikdo jich nehnojil, takže pastva nebyla příliš vydatná, a mimoto se na společných pastvách mezi dobytkem rozšiřovaly nemoci. Proto byla pastva zakazována, a časem pastviny rozděleny nebo proměněny v obecní pole. Leckde zbyl po nich aspoň místní název „draha“. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zůstaly však četné obecní a urbariální pastviny až do dnešní doby.
 
Chov dobytka
Velmi pěkné poučení o dějinách našeho zemědělství podávají nám zprávy o chovu dobytka.
Hovězí dobytek byl chován pro tah, „mléčné“ a hnůj. Až do 18. století se kladl větší důraz na užitek z hnoje, neboť bez něho bylo nemožné polní hospodářství, kdežto mléčný výnos při nedokonalosti odbytu ustupoval do pozadí.
Se vzrůstem robot po třicetileté válce poddanský dobytek kvalitativně (jakostí) klesal, třebas početně ho bylo dosti. V 16. století vrchnosti spíše nakupovaly dobytek od sedláků, neboť to bylo pro ně výhodnější, nežli aby jej odchovávaly samy. Po třicetileté válce však už vrchnosti častěji odchovávaly vlastní telata, právě proto, že poddanský dobytek se zhoršoval.
Už v 16. století byl k nám zaváděn švýcarský dobytek k zlepšení domácího skotu. V 17. a 18. století byl oblíben v Čechách skot načervenalý, tmavočervený, ale byly zajisté rozdíly krajové. Nepotřebný dobytek býval na podzim vybrakován.
Krmení bylo zelené a suché. Zelené kromě pastvy bylo: tráva z luk a lesů, směska, zelí, v 18. století „umělé“ pícniny, totiž jetel, vojtěška a vičenec. Suché krmení dávala sláma, seno, otava, obilí, šrot, otruby, mláto z pivovarů, mláto ze lnu a konopí, odpadky z lisování vína, řípa, teprve ke konci 18. století brambory a ještě později také odpadky z cukrovarů.
Koně byli pěstováni vrchnostmi pro potěšení jako jezdečtí koně i pro potah, sedláci je chovali jen pro potah. Císař měl v Čechách od poloviny 16. století svůj hřebčín (v Kladrubech n. Labem), také mnozí šlechtici měli hřebčíny, i vojenská správa (např. v Havransku na poděbradském panství). Potah koňský byl slavnější než volský, ale byl nákladnější, a vrchnost musila proto často nutit poddané, aby se koní nezbavovali.
Chov koní v Čechách je starý, válkami husitskými, kdy se potřebovalo mnoho koní do boje, byl ještě povzbuzen. Domácí ráz staročeského koně však se značně změnil plemenitbou s cizími druhy.
Chov ovcí byl od 16. do 19. století jednou z nejdůležitějších složek zemědělského podniku, zejména na panských dvorech, ale i v selském hospodářství. Byl umožněn extensivností hospodářské soustavy, v níž bylo pro ovce dostatek pastvy. Při nové organisaci velkostatků po husitských válkách byly zakládány četné panské ovčírny, a panské ovce se pásly i na pozemcích poddanských. Pro poddané to byla veliká přítěž, často po třicetileté válce neposlední příčina selských povstání. V 16. století nejlepší ovce v Čechách byly v kraji plzeňském a odtud přes Litoměřicko do Královéhradecka, dobře vzrostlé a dobré vlny, mnohem lepší nežli v sousedních částech Německa a v Polsku. Byly barvy bílé nebo černé.
Dobří ovčáci byli velmi hledáni; byli chovateli ovcí, ale i zvěrolékaři lidovými a pohodnými. Plat jejich byl už v 16. století stanoven rozhodnutím zemského sněmu. Pěkný příjem měli také z pohodnické práce (drnomistři) za kůže padlých zvířat, ale byli zato v opovržení u lidu. Proto si vymohli počátkem 18. století císařské dekrety, které jim zaručovaly poctivost a povolovaly zvláštní cech ovčácký.
Hlavním zdrojem výživy ovcí byla pastva, a to zas na pastvinách, na lukách, na úhorech a na osení. Stříhány byly ovce dvakrát, později jednou v roce.
Za vlády Marie Terezie byly původní české ovce zušlechťovány cizími, zvláště španělskými a italskými. V Čechách Hospodářská společnost prováděla příděl ušlechtilých ovcí. Tím se starý chov povznesl ještě více, ale omezováním pastvin zhoršovaly se přirozené podmínky. Proto v polovině 19. století české ovčáctví neodolalo soutěži vlny zámořské. Roku 1780 bylo v Čechách 1 ½ milionu ovcí, kdežto před světovou válkou bylo jich už jen 150 000. Nyní se opět povznáší naše ovčáctví zejména na Slovensku.
Pro chov vepřů byly v extensivním hospodářství příznivé podmínky. Zvláště listnaté lesy, jichž bývalo více než dnes, poskytovaly jim hojně pastvy.
Z drůbeže byly pěstovány druhy u nás zdomácnělé (slepice, husy, kachny a holubi), od 16. století také krůty čili indiánské slepice. Vrchnosti dostávaly drůbež a vejce také od poddaných jako část platů gruntovních, ale s renesanční rozmařilostí šlechtického života stoupla spotřeba drůbeže, zvláště se rozmohl výkrm kapounů.
Včelařství se dočkalo v 16. století změny vlivem soutěže, neboť poklesla potřeba medu k výrobě medoviny, jež byla zatlačována pivem. Místo lesního včelařství šířilo se domácí, zahradní, ale v třicetileté válce byly včelíny zanedbány. Přes to v 16. i 17. století trvají včelařské čili lešácké cechy. Vláda tereziánská vydala včelařský zákon (1776), chtěla včelařství zvelebiti včelařskými školami a odměnami, ale bez valného výsledku, a včelařství zůstalo jen v péči soukromé.
 
Rybnikářství a rybářství
Rybníkářství a rybářství nabylo velikého významu. Rybníky v Čechách byly sice již v dřívější době, zejména Karel IV. a jeho současník arcibiskup Arnošt z Pardubic zakládali je na svých panstvích. Byly však spíše menší a hlubší. V nových poměrech po husitských válkách staly se však rybníky, a to často velmi rozsáhlé, základní součástí vzrůstajícího velkostatku, neboť extensivní povaha rybničného hospodářství vyhovovala dobře dobám, kdy nebylo nadbytku pracovních sil. V souhlase s tím stoupala také spotřeba ryb, jež byly obyčejně levnější než jiné maso. Český kapr byl hojně vyvážen do ciziny. V druhé polovině 15. a v 16. století vznikly veliké skupiny rybníků na panstvích pánů z Pernštejna ve východních Čechách a na Moravě, u pánů z Hradce a Rožmberků v jižních Čechách a jinde. K tomu byly scelovány panské pozemky a vyměňovány za pozemky poddanské, často i násilně a nespravedlivě. Byla proto věnována pozornost rybnikářství i v literatuře, z 16. století je např. latinská kniha Dubraviova o rybnících a rybách, nyní také v českém překladě. Správu rybníků vedl písař porybní a fišmistr s potřebným personálem. Při stavbě rybníků v Čechách se osvědčilo několik dobrých stavitelů, znám je zvláště Krčín z Jelčan. Kromě rybníků patřilo vrchnosti také právo rybolovu v řece, která panstvím protékala. V třicetileté válce rybnikářství upadlo kvantitativně (početně) i kvantitativně (jakostně). V 18. století bylo mnoho rybníků zrušeno a přeměněno v louky a v pole. Jakost rybářství byla později zase zlepšena, ale rozsah rybníků daleko již není takový, jako byl v 16. století.
 
Hospodářský průmysl
K velkostatku doby patrimonijní patřily už také podniky, které dnes bývají samostatné a jmenují se hospodářský průmysl. Jsou to zvláště pivovary, vinopalny, mlýny a jiné podniky menší.
Mimoto byly drobnější průmyslové podniky na panství, jako pily, flusárny (na výrobu drasla), papírny, olejny, valchy. K tomu se družily cihelny a vápenice, někde i železárny.
 
Dějiny lesů
Na počátku historických dob naše země byly mnohem lesnatější nežli jsou nyní; v Čechách bylo jistě dvakráte tolik lesů jako dnes. Ubývalo jich časem tou měrou, jak přibývalo vesnic a v nich obyvatelstva, která půdu potřebnou pro svá pole a pastviny získávalo vypálením a pokácením lesů, jak jsme již pověděli. Přes to ještě po několik století bylo lesů nadbytek. Dorůstaly samy sebou a dávaly stále dostatek dříví na palivo i na stavby, nevyžadujíce za to ani veliké péče. Ani vrchnosti, jimž tyto rozsáhlé lesy většinou patřily, nevěnovaly jim pozornosti, neměly v nich ani zvláštních úředníků ani lesníků, kteří by pečovali jenom o lesní hospodářství. Zato měly tam své myslivce, kteří dbali, aby v lesích bylo stále dostatek zvěře, na kterou byly pořádány veliké hony.
Až do 16. století trvala taková bezstarostnost. Tehdy však se naskytl přece jistý důvod, jenž nabádal k opatrnosti. Byly to kovové doly. Pro práce v dolech bylo třeba hojně dříví, jak na stavbu šachet a štol, tak i potom v hutích na tavení rudy. Výnosnost dolů často závisela na tom, jaké byly zásoby dříví. Proto vrchnosti, které měly doly na svém panství, se staraly, aby měly také lesy v pořádku a stále dosti dříví. Dělo se tak i zejména na statcích královských (korunních) na Slovensku v okolí Báňské Bystřice a Báňské Šťavnice, v Čechách u Jáchymova. Tam bylo v 16. století vydáno několik nařízení na ochranu lesa.
Na ostatních panstvích však, kde nebylo třeba dříví pro doly, zůstaly lesy většinou i nadále bez odborné lesnické péče. Teprve v 18. století zakročila vláda a vydala tak zvané „lesní řády“, totiž zákony, jimiž se upravuje dozor na lesy, kácení, setba, myslivost atd., zkrátka všecko lesní hospodářství. Pro Čechy byl lesní řád vydán r. 1754, pro ostatní země české o něco později, na Slovensku a Podkarpatské Rusi (v Uhrách) 1769; pak byl ještě několikrát obnoven a r. 1852 byl přepracován na „lesní zákon“, jenž potrval až do převratu; v republice Československé po celé první desítiletí byl připravován nový lesní zákon, přizpůsobený změněným poměrům.
S těmito snahami do 18. století byl školen také odborný lesnický personál, byly zřizovány lesnické školy.
Nejenom rozsahem, nýbrž i vzhledem lišily se staré české lesy od lesů dnešních. Byly vesměs smíšené, a mnohde převládaly porosty listnaté, zejména dub, buk, javor. Teprve v 18. století začali pěstovati převahou lesy jehličnaté, zvláště smrkové.
Někdejší pralesy zmizely ovšem již všude v Čechách i na Moravě; jenom někde jako vzácnost se uchovávají místa, kde les zůstává jako prales, tj. nekácí se a nevysazuje se; takový prales je Boubín na jižní Šumavě. Na Podkarpatské Rusi jsou však ještě značné plochy lesní, které mají ráz pralesa, neboť pro velikou odlehlost nevyplácelo se v nich dosud kácení dříví a jeho doprava na vzdálená místa.
Les dal vznik i rozličným zvláštním řemeslům. Byli to od nejstarších dob smolaři, kteří získávali smolu natrháváním nebo strouháním stromů; ze smoly dělána kolomaz či dehet. Dokud nebylo zavedeno řádné lesní hospodářství, bylo velice rozšířeno popelářství: dříví se pálilo na popel, z něho pak louhováním bylo získáváno draslo (německy flus, odtud flusárny); drasla se užívalo k výrobě skla, proto vznikaly sklárny ve velkých lesích, např. na Šumavě. Pálení dřevěného uhlí v milířích bylo také rozšířenější nežli dnes. I zpracování dříví patřilo k lesu. Ve starších dobách byli zvláštní struhaři, pilaři a prknáři, později byly zřizovány pily při mlýnech nebo i samostatně; kromě prken rozšířena byla výroba šindele na krytí střech.
Jaký byl poměr lesa k vesnici? Převážná část lesů patřila k velkostatkům jak státním, tak i městským a soukromým. Poddaní, obce i jednotlivci, jen zřídka měli vlastní lesy, a byli proto odkázáni na lesy panské: z nich kupovali dříví, v nich pásli hovězí dobytek na travnatých místech, i také vepřový dobytek v bukových a dubových lesích, vyžínali trávu. Za to bývali povinni různými službami nebo platem, byly to „služebnosti“ (servituty) a byly vyvazeny většinou r. 1853; někde dosud se udržel zvyk, že obyvatelé vesničtí chodí „na kulturu“, ovšem dobrovolně, odpracují určitý počet dní při sázení malých stromků, začež smějí choditi po celý rok do lesa na trávu nebo chrastí.
Někdy však i poddanské obce mívaly vlastní lesy obecní; dohled nad nimi měl obyčejně vrchnostenský úředník. Takový les byl obecním statkem čili občinou jako pastviny, a původní obyvatelé obce a po nich další držitelé jejich gruntů, zvaní starousedlíci (též rustikalisté, singularisté, na Slovensku urbarialisté), měli v tomto obecním lese určitá práva, totiž nárok na určitý počet kmenů, na stelivo apod. Tato práva starousedlická byla náhradou za to, že tito sousedé měli v obci také zvláštní povinnosti, jako udržování cest, obecního býka apod. Teprve po převratu v Československé republice zákonem z r. 1919, kterým v Čechách, na Moravě a ve Slezsku obecní statek byl změněn v kmenové obecní jmění, byla zrušena také práva dosavadních podílníků (starousedlých) užívati tohoto statku, ovšem přestaly také povinnosti, jež tito podílníci dosud někde za to měli.
 
Nová doba v zemědělství
Soustava trojstranného hospodářství byla nedokonalá, neboť nevyužitkovala náležitě půdy, z níž téměř třetina každý rok zůstávala ležeti úhorem. Veliká změna a tím začátek nové doby našeho zemědělství byl přivoděn hospodářstvím střídavým, které neúhoří; volí ovšem vhodný postup osevní, aby půda přes každoroční osévání nepozbyla úrodnosti. K tomu přispěla i kultura nových rostlin. Kromě pícnin, o nichž byla zmínka, byly to brambory a cukrovka.
Brambory v Čechách i na Moravě byly pěstovány již na počátku třicetileté války v šlechtických zahradách, ale jenom ojediněle jako vzácná pochoutka a jako vzácné vlašské rostliny; říkalo se jim tehdy „zemská jablka“. Velmi pomalu se dostaly ze šlechtických zahrad také na selská pole. V první polovině 18. století byly pěstovány zejména v severozápadních Čechách – poněvadž za válek je šířili němečtí vojáci, Braniboři, bylo jim dáno jméno brambory – ale ještě r. 1770 bylo v Čechách velmi mnoho míst, kde bramborů vůbec neznali. Teprve když v následujících dvou letech byla v celé střední Evropě veliká neúroda a hlad, začali je pěstovati téměř všude. Z exotické rostliny brambory se staly „chlebem chudých“, v hospodářství staly se velmi důležitým krmivem a daly konečně základ i modernímu lihovarství.
Podobně důležitý byl objev výroby cukru z řepy cukrovky. Dosud byl cukr vyráběn z třtiny, a to asijské, později americké. Z italských obchodních měst v 15. a 16. století dostal se také do našich zemí, ovšem s počátku jen jako pochoutka pro boháče. I v Čechách byla později zavedena jeho rafinerie (čištění) a to na Zbraslavi r. 1787, brzy však zanikla. Zatím však v druhé polovině 18. století Achard v Německu na základě některých dřívějších objevů přišel na výrobu cukru z řepy čili buráku. Konal i na Zbraslavi pokusy s touto řepou, která se v Čechách již pěstovala jako krmivo pro dobytek. Za napoleonských válek, kdy byl uzavřen dovoz zámořského cukru, vyráběl se u nás zejména cukr z javorové šťávy, ale to nestačilo, a proto větší pozornost byla věnována výrobě cukru z řepy.
Vzniklo několik malých cukrovarů (Žáky u Čáslavě 1810, Liběchov aj.), ale zanikly po porážce Napoleonově, když dovoz cizího cukru byl uvolněn. Teprve v letech třicátých byly zakládány nové cukrovary, zvané hospodářské, obyčejně při velkostatku ve spojení s lihovarem a škrobárnou. Mnohé zanikly opět v polovině toho století. Brzy potom cukrovarnictví z hospodářského průmyslu stalo se velkoprůmyslem samostatným, který se musí stále říditi situací na světovém trhu cukerním. Také rolníci začali v té době zakládati svoje rolnické cukrovary. Další veliké pokroky byly umožněny novými znalostmi v pěstování cukrovky i ve výrobě cukru.
Takové jsou tedy základy novodobé zemědělství československého: střídavě hospodářství, odstranění pastvy dobytka (po starém způsobu), pícniny, zrušení pastvin, brambory, cukrovka. Tím byly dány nové možnosti půdě, aby rodila lépe a více, současně však byly dávány také zemědělci možnosti, aby půdu lépe vzdělával a aby jejích plodin lépe použil: stalo se to jeho osvobozením z poddanského svazku, zakládáním odborných škol hospodářských, odborných spolků a družstev, odbornou literaturou knižní i časopiseckou. Na těch základech mohli budovati jednotlivci, výteční hospodáři, jako byli v 19. století Horský, Komers, Lambl, Sitenský, a mohla z nich budovati moderní věda zemědělská, ať z jejích četných zástupců jmenujeme jen profesory Stoklasu a Brdlíka.
Dr. V. Černý, 1930
Obr.: Výroba cukru v 16. století dle rytiny J. Galleho