Z dějin českého knihařství

Zakládáním škol při chrámech a knížecích sídlech počala se účinlivěji šířiti vzdělanost v nižších vrstvách obyvatelstva a tím zároveň známost a obliba knih. A byť i nezachovaly se z těchto dob u nás žádné doklady tehdejší úpravy knih, nelze přec pochybovati, že dobře byla u nás známa jak forma svitků (volumina), tak i forma psacích destiček (tabellae), jako rovněž forma pergamenových kodexů svázaných do desek. Konservatismus tehdejších dob byl zajisté tuhý, není tedy divu, jestliže ještě ve XII. století setkáváme se u nás s diptychy, které např. posílá r. 1511 olomoucký biskup Jindřich Zdík opatovi Gotšalkovi do Želiva. Ale před tím jsou již známy u nás vazby knih v podstatě obvyklého podnes útvaru, jak dokazuje to korunovační lekcionář krále Vratislava (1061-1092) v universitní knihovně pražské. Rukopis ten zavázán jest do dřevěných desek, které potaženy jsou zevně bílou kůží, polepenou látkou s kvítkovými a větévkovými ornamenty, vetkávanými zlatými nitěmi. Střed přední desky krášlí vyšívaný obraz Krista na trůně se známými značkami nekonečnosti, alfou a omegou.

Dřevěná prkénka v úloze ztužiti a uchrániti (munimentum) vnitřní těleso knihy udržely se na vazbách až do polovice XVI. století, jestliže ovšem prostý obal pergamenový (operimentum) nestačil na zachování vzácnějších nebo hodně užívaných spisů pro doby pozdější. Potahování prkének výšivkami nebo tkanými látkami plně odpovídalo způsobu života starých Čechů, kdy ženy z lidu povahou nevýbojného zálibně oddávaly se tkaní, muži pak polnímu hospodaření a lovu. Proto kromě tkaných látek vídáme na nejstarších našich vazbách velmi často potah z jelení kůže. I spínadla, zpravidla pergamenové jen proužky, též však vysekávaná a tepaná z kovu, zapínající se na hřeb v ploše přední desky upevněný, jak svědčí zbytky po nich na vazbě kroniky Jarlochovy (roku 1220), nárožnice, zdobné hřeby a pukly pro ochranu desek proti otření, byly již známy.

Vzorkované látky na knižních vazbách přivedly vazače knih (o knihařích ze řemesla nelze v té době ještě mluviti, neboť vazby nemnohých rukopisných knih prováděny byly téměř výhradně v klášteřích od bratří laiků) na tu myšlenku, že také kůži jest možno zdobiti vtiskováním linek prováděny byly téměř výhradně v klášteřích od bratří laiků) na tu myšlenku, že také kůži jest možno zdobiti vtiskováním linek buď tupě zahrocenou kostí nebo obloučkovitým nástrojem ze železa nebo bronzu (filetou). K tomu nehodila se ovšem dobře hebká, srstnatá kůže jelení, protože špatně vnímala otisk linek. Shledáváme tedy, že potahy prkének jelení kůží mizí a místo ní zavádí se teletinka, která snadno vnímá, byvši navlhčena, linky a ornamenty, nahřátými filetami vtiskované. Tak počíná se během XIII. století ujímati na vazbách řemeslná práce knihařská. Výzdoba jest s počátku velmi jednoduchá, prosté linkování podél okrajů desky nebo mřížování v ploše. Ponenáhlu však zpestřuje se tato výzdoba drobnými ornamentky: růžicemi, hvězdičkami, heraldickými liniemi, kvítky, lupínky, monogramy, vtiskovanými tlačítky (kolky, razidly) do plošek, povstavších rýhováním. Později objevují se i stuhová vinutí kolem žerdě s nápisy Jhesus, Maria apod. Vše to provádělo se bez zlacení, které tehdy ještě u nás nebylo známo. Proto zove se tento způsob výzdoby „slepý“ nebo lépe „planý tisk“.

Poněvadž knihtisku ještě nebylo a bylo nutno knihy psáti, není divu, že knihovny tehdejší nevynikaly právě početností. Měla-li knihovna 70 až 100 svazků, byla již považována za bohatou. Úsměv takřka vyluzuje na rtech na příklad odstavec čtrnácté  kapitoly stanov praemonstrátského řádu, pocházející ze XIII. věku, kde se správci knihovny pod trestem ukládá, aby knihy sobě svěřené bedlivě opatroval, v čistotě je choval a aspoň jednou za 15 dní z prachu důkladně je otřel. Ze starého seznamu, pocházejícího z konce XIII. věku, vysvítá, že cisterciácký klášter Opatovický v Praze měl v knihovně 67 svazků, z nichž jen 7 bylo nenáboženského obsahu, totiž kniha studentských stanov, kniha právních rozsudků (nálezů), Peregrinova kniha o zpěvu, kniha řečená „Marcus“ o poznávání květin a kniha o umění přízvučném.

Teprve tehdy, když se u nás v polovici XIV. věku rozšířilo užívání papíru a zanedlouho i jeho výroba (nejstarší papírová kniha v archivu hlav. M ěsta Prahy pochází z r. 1310), v Itálii a ve Francii již ve XII. století známého, počalo se utěšeně rozvíjeti též psaní knih, protože papír byl nepoměrně lacinější nežli výroba pergamenu. S tím souviselo též vázání knih. Klášterní vazači nestačili již zpracovati zakázky se kupící, a tak po prvé v této době vyskytují se u nás knihaři-řemeslníci, podřízení jako knihkupci, pergamentníci, písaři a malíři knih a vše, co s knihou souviselo, úřadům university. V Praze utvořili bratrstvo již r. 1348.

Jako ve všelikém umění lze stopovati zřetelný pokrok za vlády slavné paměti Otce vlasti, císaře Karla IV. (1346-1378), týž zjev pozorujeme i v knihařském ozdobnictví. Z té a o něco pozdější doby zachovala se nám již řada knih, které nákladnou výzdobou a uměleckým provedením čestně závodí s výrobky zahraničními. Uvésti tu jest především nádherné vazby, zdobené pasířskou a zlatnickou prací. Minerální bohatství Čech poskytovalo k tomu hojně vlastního materiálu. Zlato čerpáno v Jílovém, stříbro v Příbrami, měděná ruda v Měděnci. Trutnovsko chlubilo se nalezištěm drahých kamenů, jako ametystů, chalcedonů, chrysoprasů, karneolů, křišťálů. Není tedy divu, že knižní vazby té doby zvláště na bohoslužebných knihách ještě dnes oslňují nádherou. Proslulá jest např. vazba evangeliáře (IX. století) katedrální kapituly svatovítské v Praze ze XIV. století, kde přední desku krášlí reliéf ze slonové kosti, představující kdysi římského konsula, později však, patrně při vazbě knihy té, přeměněného přiděláním svatozáře a klíče v postavu sv. Petra na trůně. Široký pás kolem reliéfu vyzdoben jest bohatě obrazy českých sv. patronů, rytými ve zlaceném plechu a posázen 48 drahými kameny různého zabarvení a čtyřmi pouzdérky pro ostatky svatých. Uvnitř potažena jest přední deska látkou tmavě zelené barvy, do níž bledě zelenými, růžovými a zlatými nitěmi vetkán jest obraz koně, provázeného psem a napadeného lvem. Podobně zadní deska potažena jest uvnitř jinou látkou zelené barvy se symetrickými obrazci lučištníka, střílejícího s koně po zvěři. Neméně pozoruhodna jest vazba v téže knihovně na jiném evangeliáři, na níž přední deska pobita jest měděným, silně pozlaceným plechem, zdobeným uprostřed rytým obrazem Nejsv. Trojice v bohaté architektuře, kolem pak gotickým nápisem: „Ave Marie, celi (!) janua“ mezi rozsázenými polodrahokamy. Nelze se nezmíniti též o skvostném relikviáři s ostatky sv. Markéty, chovaném v benediktském klášteře v Břevnově u Prahy. Relikviář ten byl původně přední deskou na knize epištol a evangelií pro celý církevní rok (plenář), jak prozrazuje to zachovaný latinský nápis na něm: „Léta Páně 1406 já, bratr Václav, sákristián, dal jsem tuto knihu plenáře z Boží milosti nově upraviti a ke cti Boží a blahoslavené Panny Marie a svatých Vojtěcha, Vintíře, Markéty a Všech Svatých za vlády dvacátého pátého opata břevnovského opatství Diviše“. Zbytkem původní vazby jest zlacený, okrajový pruh, v němž zasazeny jsou čtyři medailony s odznaky čtyř evangelistů. Tyto provedeny jsou v průhledném emailu. Tři emailové znaky ve čtvercových lůžkách rozmnožují výzdobu. Tyto částky pocházejí ze XIV. století. Ostatek: stříbrná a silně zlacená architektura gotického slohu se zasklenou schránkou pro kost z ramene sv. Markéty a postranní reliéfy s výjevy ze života Kristova, řezanými v perleti, přičiněny byly patrně až při převazbě relikviáře r. 1406.

K těmto skvostným vazbám, spíše zlatnickou prací nežli umělostí, knihaře zdobeným, druží se ve XIV. století vazby, na kterých již knihař sám dokazoval zručnost vlastních rukou, vřezávaje nožem ornamenty do potahové kůže, zpravidla teletinky. Nazýváme tento druh vazeb „vazba řezaná“. Způsob řezati do kůže ornamenty znám byl v Orientě již v VIII. století po Kr. Trvalo to tedy značně dlouho, nežli se dostal do Itálie a Francie, a odtud – jistě ne bez vlivu styků císaře Karla IV. s těmito zeměmi – také k nám do Čech. Zde došel značné obliby, neboť s pracemi tohoto druhu setkáváme se u nás poměrně častěji nežli v sousedních zemích. Řezané vazby prováděny byly trojím způsobem. Buď knihař vyřezal prostě nožem lapidární kontury nápisu nebo ozdob, nebo vyřezav ornamenty (lupeny, palmety, pitvorná zvířata) v okrasném pruhu, zbývající pole hrotitým želízkem vytečkoval (puncoval), nebo zbývající pole mezi písmenami nebo ornamentem jemně seřízl a teprve potom pole to, aby hlazený nápis nebo ornament ještě více vynikl, vytečkoval. Krásné ukázky takovýchto vazeb má v Praze veřejná u universitní knihovna (Liber Georgii plebani), archiv hl. města Prahy (Liber contractuum a. 1400), knihovna Národního Musea (Omeliae s. N. Testamentum Nic. Liri) a knihovna metropol. kapituly u sv. Víta (Regulae ecclesiae s. Viti a S. Bernardi Flores z první polovice XV. století). Zajímavo jest, že uvedená právě kniha smluv v archivě hl. města Prahy má též vkusně zdobenou ořízku s lupínky střídavě zelenou a červenou barvou pomalovanými, což náleží v té době k vzácnostem.

Když v druhé polovině XV. století vynálezem knihtisku knižní výroba neobyčejně vzrůstala, zpestřily se i knižní vazby na inkunábulích hojným výběrem tlačítek, nárožnic, puklí a spínadel. Výzdoba tehdy nabyla mezinárodního rázu, protože tlačítka a razidla (matrice) rozšiřovala se obchodem do různých zemí a byla napodobována. Jisto však jest, že také u nás byla tlačítka vyráběna, jak buď české vzorce (dvouocasý lev, moravská orlice) nebo české nápisy na spínadlech („pane“), „Marya“) prozrazují. Knihaři, kteří vazbou již přílivu knih nestačí, přestávají ponenáhlu v prvé polovici XVI. století zdobiti vazbu tlačítky, protože vyžadovala tato práce značně času, a vypomáhají si důmyslně vynalezeným válečkovým nástrojem (běhounem, rollou), v němž ornamenty tlačítek dokola jsou vyryty, takže jedním otočením válečku vytiskne se najednou řada drobných ornamentů, pásek, vinutí. To ovšem způsobí, že výzdoba, dříve mřížováním a kasetováním prováděná, mění se ve výzdobu sloupkovou, proužkovou. Byla při tom sice velká úspora času, ale práce stávala se mechanickou, nezřídka ledabylou, protože knihař nedbal v rozích desek náležité opatrnosti, výzdobu skřížil a tím ornament pomíchal. Mechanismus té práce zplodil i tu chybu, že výzdoba desky stávala se přeplněnou a jednotvárnou. Aby aspoň poněkud tomu knihaři odpomohli, snažili se do ornamentních pásů do prostředka desky vytlačiti matricí nějaký větší obrázek, buď biblický výjev, nebo postavy historických osob, Mus apod., čímž úprava stávala se vkusnější.

Převrat v nazírání na umělecký sloh, opouštějící staré formy gotiky a oblibující si ladné spojení přímočarých forem s obloučkovitými útvary (renaissance), obvyklý v Itálii již z XV. st., nezůstal bez vlivu i na knižní výzdobu u nás. V Itálii způsobil tento převrat čilý obchodní styk Benátčanů a Florenčanů s Orientem, kde se vlašští řemeslníci naučili nejen jemnému zpracování a barvení kůží (maroquin, safián, korduan, chagrin), nýbrž i zlacení ornamentů na nich. Proslulo tu v řadě jiných zejména umění knihtiskaře a knihaře Alda Manutia v Benátkách (1495-1515), jemuž přičítá se zavedení lepenkových desek a ciselování zlacených ořízek, ve Francii pak Jeana Groliera (1479-1565) a Tomáše Maioliho. Také v Čechách objevila se renaissance na vazbách dosti záhy. V záplavě knih zdobených bez zlacení pomocí rolly vyskytuje se najednou v Praze knihař neznámého posavad jména, jehož práce zdobeny jsou svérázným, od italských vzorů naprosto odlišným rámcem renaissanční formy s medailonem uprostřed desky, a vše to provedeno jest zlacením. Strahovská knihovna v Praze má kromě jiných knih z jeho dílny vyšlých zlacenou vazbu na slovníku Adonisově, datovanou rokem 1528. Leč svérázný tento zjev zůstal osamocen. Po něm zase výroba vazeb tone v sloupkování a rámcování rollou, jak oblíbeno to bylo zvláště v sousedním Německu, kde sice též začalo se uplatňovati stuhové proplétání ornamentů podle orientálních vzorů, ale celkem pořídku. Ale přes to mají české vazby v té době dosti zhusta svéráznou, od německých vazeb odlišnou formu. Bývajíť s oblibou vázány v černě lakované kůži a charakterizuje je ornament vázičky se stylisovanými květy karafiátů nebo květinek. Vazby takové zpravidla kryjí české spisy. Podobně svérázné jsou též vazby na spisech, vydávaných Jednotou Českých Bratří. Vyznačujíť se střídmou, nepřeplněnou výzdobou a medailony s biblickými náměty, vztahujícími se na osudy pronásledované Jednoty.

Zajímavo jest v záplavě starých knih sledovati, jak v druhé polovici XVI. století mizí ponenáhlu teletinka, oblíbený to knižní materiál, a jak množí se vazby v bílených kůžích ve vepřovicích, hovězinkách, skopovicích a kozinkách s tlačenými ozdobami. I ve vazbách uplatnila tedy ovládající móda své panství.

Těžké doby, které po nešťastném výsledku českého povstání po třicet let, od r. 1618 do r. 1648, zmítaly zeměmi České koruny a vysávaly síly a zámožnost obyvatelstva, zavinily též naprostý úpadek knižní výroby i výzdoby. Doby XVI. století, kdy téměř každá kniha zdobena byla tlačenými a zhusta zlacenými ornamenty, byly tytam. Místo zdobených vazeb odívá se kniha v prosté, zcela hladké potahy z hovězinky, vepřovice, skopovice na lepenkových deskách s koženými proužky nebo tkanicemi k zavázání. I teletinka přichází zase k větší platnosti a jelenice, kterou potahují se aspoň hřbety, kdežto desky zakryje barevný, rukodílný papír. Zvláště nápadny jsou na obratu XVIII. století různé kalendáře, nechutně přeplněné po celé ploše desek zlacenými ornamenty, obrázky, podobami císařů a znaky zemí. Zlacené, vzorkované papíry dodávány jsou knihařům zvláště z Augšpurku.

Teprve klidnější doba rokoka po sedmileté válce přináší zase, ač ne v té míře jako dříve, vkusně provedené vazby podle francouzského vzoru na vzácnějších knihách. Např. čistě provedené zlacení neuvedeného pražského knihaře na velkém katalogu Salzrově v knihovně strahovské z r. 1756 čestně řadí se k nejlepším pracím zahraničním v té době. Záliba v zlacení vazeb nespokojuje se již jen s deskami, nýbrž uplatňuje se i na hřbetech knih, na nichž téměř již pravidelně umisťuje se mezi vazy nebo mezi zlacenými linkami jméno autora a titul. Totéž platí o době empirové na sklonku XVIII. století, která uvádí se svéráznou, ušlechtilou výzdobou věncovi (girland, fesdtonů) a vzorkování, zatím co lidové kruhy spokojují se s vazbou ve škrobových, mramorovaných nebo jednobarevných papírech vyráběných ručně nebo již i strojově.

Finanční nesnáze a státní úpadky počátkem XIX. století nezůstaly opět bez účinku na výrobu knihařskou. Skvostné vazby objevují se jen pořídku, a to ještě spíše v kruzích šlechtických a církevních pro bohoslužebné knihy dochází k objednávkám. V té době zasluhují zmínky vkusné práce ve slohu biedermeierovském pražského knihaře Karla Pragera. Značné oblibě těšily se též bibeloty (taneční pořádky s kalendáři, básničky, modlitby) vázané v papírech litograficky pestře zdobených nebo protlačovanými ornamenty plasticky krášlených. V druhé polovici toho století nastal zase zřejmý úpadek ruční práce a výzdoby knihařské v Čechách, způsobený tím, že celé náklady knih, jimž dostati se mělo krásné vazby, odváženy byly do Lipska, kde odívány byly v celoplátěné, kalikové vazby s pestrými barevnými obrázky nebo bohatě zlacenými ornamenty, prováděnými ve velkém strojní výrobou. Tato technika ujala se zanedlouho i u nás, bohudík ne na dlouho. Působením hlavně nově založeného Uměleckého průmyslového musea vystoupilo na sklonku právě uplynulého století několik snaživých mistrů-knihařů, kteří nikoli bez hmotných obětí stali se průkopníky ruční výzdoby knižní (Boh. Fischer, K. Spott, K. Just, L. Bradáč a jiní) a dovedli ji vyzvednouti do výše, na které dnes čestně závodí s pracemi mimočeskými.

                                                                                                                      C. Straka, 1930

 

Obr.: Strahovský evangeliář, foto: ČTK