Záchody

 

Počátkem 20. let tohoto století bylo v údolí Indu (v Indii) odkryto vykopávkami úplně neznámé město někdy z 5. až 4. tis. př. Kr., obývané lidem vysoké kultury, původu zatím neznámého, ale patrně předindoevropského. Odkryté město se vyznačovalo vynikající kulturou zdravotní. Mělo krytou kanalizaci, do níž ústily odpadními troubami hliněnými lázně a záchody. Také u Babyloňanů a Asyřanů byly odkryty záchody připojené na městskou kanalizaci. Týž objev byl učiněn v král. paláci na Krétě zbudovaném kolem r. 2800 př. Kr. i v staroegyptském domu z doby kolem r. 1350 př. Kr. Ve starém Římě byly záchody ústící do veřejné kanalizace v domech zámožných občanů, a v lázních ovšem záchodky veřejné. V Koloseu, amfiteátru postaveném za císaře Vespasiana pro 80 000 diváků sedících a 20 000 stojících, byly záchodky po 25 místech uspořádaných v kruhu. Záchodky připojené na veřejnou kanalizaci byly i v římských osadách mimoitalských; byly objeveny např. v Timgadu, v severní Africe. Ve veřejných záchodcích stál kbelík se slanou vodou a s tyčí s houbou na konci, tou se každý čistil. O záchodech v západní Evropě se zmiňuje po prvé Řehoř z Toursu kolem r. 580. V klášteře sv. Havla ve Švýcarech postaveném někdy r. 820 bylo na 10 hromadných záchodů po 12-18 sedadlech. Záchody s kanalizací byly zavedeny také v Alhambře v 13. století za panství Maurů. Nepáchnoucí záchod navrhl Leonardo da Vinci kol r. 1494, a v jednom svém plánu na stavbu města pamatoval na domovní kanalizaci. Kol r. 1660 se objevují primitivní splachovací z. ve Francii. Podle tohoto vzoru je zavedl tehdy v Anglii Harrison. První záchod splachovací s vodní uzávěrkou (syfonem) vynalezl r. 1775 londýnský hodinář A. Cumming.