Základem všeho je definovat si národní zájem a podle toho uzpůsobit ekonomické strategie,

řekla CzechIndustry doc. Ilona Švihlíková z Institutu globálních studií UJAK Praha


 

Paní docentko, na nedávné konferenci v Praze jste vystoupila s prezentací na téma Význam ekonomické demokracie pro změnu ekonomického modelu ČR. V této souvislosti se nabízí řada otázek. Tou první je, co vše si máme představit pod pojmem ekonomická demokracie?

Obecně můžeme říct, že ekonomická demokracie je alternativní ekonomická struktura, která pomáhá upevňovat občanskou rovnost a demokracii snižování nerovností, které vycházejí z vlastnictví a řízení firem. Je to kategorie, která navazuje na zaměstnaneckou participaci. Nejznámější formou ekonomické demokracie jsou družstva a podniky s participací zaměstnanců, které mohou mít různé formy. Také tam můžeme zařadit „sdílené společné“, pro což se někdy používá pojem občina, části veřejného sektoru atd.

Formy ekonomické demokracie, u nás buď vysmívané, nebo opomíjené, mají několik obrovských výhod. Jednak pomáhají snižovat nerovnost v ekonomice. Jsou také odolné vůči krizím, tedy mohou vykompenzovat určitou jednostrannou orientaci české ekonomiky. Drží kupní sílu v místě a pro nás by ještě měly další význam – formy zaměstnanecké participace by mohly přispět k „držení“ zisků na našem území a zmenšit tak jejich odlivy do zahraničí. A samozřejmě právě tyto formy, u nás především družstva s tradicí sahající k roku 1847, by nesmírně pomohla změnit i vlastnickou strukturu české ekonomiky.

Pokud jde o stávající ekonomický model České republiky, tak ho je podle Vás třeba změnit. V čem jsou jeho slabiny a jaké hrozby z toho vyplývají?

Model ekonomiky ČR je tzv. model závislé ekonomiky. Ten ze své podstaty nenabízí dlouhodobou možnost zvyšování životní úrovně. Ekonomika ČR se pod masivním vlivem zahraničních vlastníků ocitla v pozici příjemce ceny, zafixována na nižší-střední přidanou hodnotou. To se následně odráží v úrovni mezd, resp. v rozporu mezi mzdovou a výkonnostní úrovní. Čtvrtstoletí jsme se hodně starali o prospěch zahraničních investorů, kteří si berou zpět „svou libru masa.“ Je nejvyšší čas, abychom se starali o svůj zájem a k němu jasně patří změnit ten nevýhodný, nedůstojný a neudržitelný model.

Jednou ze slabin je, jak jste uvedla, každoroční odliv prostředků z ČR ve výši cca 300 miliard korun ve formě dividend, nemalou částku navíc „spolykají“ různé poradenské a konzultační činnosti zahraničních firem. Lze tuto situaci, bezpochyby nepříznivou, řešit, když vlastníky firem jsou zahraniční subjekty a tudíž mají právo se ziskem naložit podle svého uvážení samozřejmě při respektování českých zákonů?

Dalo by se odpovědět, že jsme neměli nechat situaci zajít až sem: tedy k tomu, že 97 % bankovních aktiv je v držení zahraničních bank, nebo k bezprecedentní kontrole vodárenství jistou zahraniční firmou, která si tu vesele dobývá rentu, a naší občané platí drahou vodu. Nemluvě o stavu vodní infrastruktury. Ale pozdě bycha honit. Nabízí se několik defenzivních a několik ofenzivních opatření. Defenzivní zahrnují jednak změnu šílené podpory ve formě investičních pobídek, kdy český stát dotuje z našich daní firmy, které mají větší tržby než HDP ČR. A za to pak nabízí mzdy na hranici pracující chudoby. Dále se nabízí možnost progresivního zdanění korporací, zdanění dividend, nebo silnější participace zaměstnanců v dozorčích radách firem – což mimochodem dneska prosazují (vedle Německa, kde je to rozšířeno) také britští konzervativci.

Ofenzivní znamená právě tu změnu modelu: jednoduše řečeno nechat vyrůst a v rámci možností podpořit české struktury, zakotvené v místě.

Rádi připomínáme, že Československo bylo v meziválečném období uznávanou průmyslovou velmocí, průmysl byl páteří ekonomiky i v centrálně řízeném hospodářství, dnes zdůrazňujeme, že jsme nejprůmyslovější zemí Evropy. Podoba průmyslu v těchto třech obdobích je podle mého velmi odlišná. V čem především, jsme dnes průmyslovou zemí nebo spíše montovnou, jak je někdy označován?

Průmyslová země jsme, to bez pochyby. Má to svoje výhody i nevýhody. Podle mého názoru výhody převažují. Výhody znamenají, že ekonomika „má páteř“ a je schopná generovat řekněme větší mzdový soulad. Ekonomiky založené na službách se často potýkají s prekarizací práce a s rozšířením pracující chudoby – typicky USA a Velké Británie. Problém je v tom, jakou přidanou hodnotu konkrétní průmysl generuje a jak se ta hodnota rozděluje. U nás je průmysl méně založen na vyšší přidané hodnotě, kterou si prostě drží matky v zahraničí. Ne vždy, ale je to převažující rys ekonomiky. To má obrovské dopady nejen na mzdy, ale i na vzdělávací strukturu. Proč byste pak potřebovali technické inženýry, k čemu? Buď je dodá matka, nebo vám je sebere, protože nabídne vyšší ohodnocení. A místo toho budou firmy pod zahraniční kontrolou požadovat dovoz Ukrajinců, aby se napakovaly ještě většími zisky, než nyní.

Jaký je Vás názor v souvislosti s předcházející odpovědí na investiční pobídky, jimiž se snažíme získat další investory?

Jsem dlouhodobý a konzistentní odpůrce investičních pobídek. Považuji za zvrhlost, aby stát z našich daní platil podporu firmám, které, jak jsem uvedla, mají vyšší tržby, než je kolikrát naše HDP. Investiční pobídky jsou konkurenčním nástrojem mezi zeměmi, tedy ukazují v čiré formě oslabení moci státu vůči nadnárodním korporacím. A jsou přímým nástrojem závodu ke dnu. V přihlouplé formě, jak jsou u nás provozovány, (když už) se navíc ani neptáme, jaký přínos budou mít pro ČR. Takže si „lákáním“ zahraničních firem typu Amazon často ničíme rozvíjející se domácí české firmy.

A pokud jde o podnikatelské prostředí u nás jako takové?

Často se řeší značná byrokracie – já bych přímo udala papírování. Skutečně nechápu, proč ve věku internetu a možností, které nabízí, se musí vše obstarávat papírově, chozením po úřadech a vyplňováním jedněch údajů desetkrát, dvacetkrát pro různé účely. E-government je velké téma a zde si dovedu představit masivní úsporu. Nejde jen o ono „obíhání“ a vyplňování, ale také o neustálé změny, které plynou z legislativní neukotvenosti. Jako by podnikatelé, hlavně ti malí, neměli nic jiného na starosti, než být „stále ve střehu“, co se zase kde změnilo. Když čtu o tom, jak dlouho trvá vyřídit povolení o předzahrádku v Praze, tak si říkám, že kocourkov žije.

Velké naděje jsou vkládány do využití internetu věcí v průmyslové výrobě. Máme inciativu Průmysl 4.0, kterou schválila vláda, pořádají se akce na její podporu. Kýženým výsledkem je výroba s vysokou přidanou hodnotou. Máme na to?

Jistě se o tom hodně mluví. Jako země, která je skutečně silně průmyslová, jak v podílech na HDP, tak i na zaměstnanosti, se o téma jistě musíme zajímat. Jinak ovšem je třeba dodat, že onen název „průmysl 4.0“ je samozřejmě německý pojem. Obecně můžeme hovořit o pokračování automatizace a robotizace. Obávám se, že jen přes přizpůsobení se německým nárokům se k žádnému velkému pokroku nedostaneme – rozhoduje ten, kdo vlastní, na to nezapomínejme. Naším úkolem rozhodně není se tomu bránit, to by bylo smrtící snažit se vyhnout automatizaci například tím, že budeme ještě dál snižovat náklady práce. Ale je potřeba podporovat naše technologická centra a naše firmy, i ty tzv. start-upy. Nelze se jen řídit instrukcemi ze zahraničí.

Které hlavní změny přinese ekonomice tzv. čtvrtá průmyslová revoluce?

To je na celou knihu. Obecně můžeme říci, že změny probíhají rychleji, než se čekalo a že to i ve vládnoucích kruzích vyvolává značnou nejistotu. Stačí se podívat na Davos, kde se diskutovalo o dříve nepředstavitelné ideji tzv. nepodmíněného základního příjmu (jehož nejsem stoupencem, podotýkám). Takže je jasné, že vlna automatizace a robotizace již zasahuje řadu pracovních míst a zdaleka nepůjde jen o průmyslu. Skoro každý den se objeví nějaká nová studie, která se to snaží kvantifikovat, ale nejpřesnější je asi čestně říci, že nevíme, kolik pracovních sil to zasáhne. Dopad ale bude zřejmě značný a je otázkou, jestli dokonce nevybalancuje demografický propad vyspělých zemí. Opět se objevuje nutně otázka vlastnictví (kdo bude vlastnit roboty) a také otázka (ne)rovnosti, která s tím přímo souvisí. Pokud vlády nebudou reagovat, tak můžeme být velmi blízko novému feudalismu.

Diskuse se dnes vedou o tom, zda mají rozvinuté ekonomiky šanci obnovit průmyslovou výrobu, zejména vysoce sofistikovanou, která byla velké míře přesunuta na asijský kontinent. Je to možné?

Samozřejmě že mají a tato pravděpodobnost roste. A vidíme to už na novém pojmu „reshoring“, přičemž některé základní údaje už eviduje i UNCTAD. Jde o to, že přechodem na více automatizovanou výrobu ztrácí konkurenční výhoda levné pracovní síly v Asii smysl. A proto se řada amerických firem – zatím to není smršť, ale jejich počet roste – přesunuje zpět do USA. Ale tam věru moc nových pracovních míst nevznikne.

Při troše fantazie by se postupující globalizace mohla dojít do stadia, kdy bude světovou výrobu ovládat pár firem, stejné to bude v bankovním sektoru a dalších odvětvích hospodářství. Představuje to pro další rozvoj světové ekonomiky dobro nebo zlo?

To není ani fantazie. Samozřejmě, že globalizace vedla a vede ke koncentraci – stačí se podívat na vlnu fúzí a akvizic z 90. let. A koneckonců pro vyspělé země jsou právě fúze a akvizice, které vedou nutně k další koncentraci trhu (nejen finančního) dominantní formou přímých zahraničních investic.

Koncentrace je nebezpečná, protože vám deformuje tržní signály, což může, jak takový Marx předvídal již v 19. století, ohrožovat celý systém, který má sebedestruktivní povahu.

Na závěr bych chtěl navázat na první otázku, co je podstatou ekonomického modelu, který by dal ČR perspektivu dalšího rozvoje a co je pro to třeba udělat?

Částečně už jsem odpověděla v předchozích otázkách, návrhy mám i ve své knize Jak jsme se stali kolonií. Základem všeho je definovat si národní zájem a podle toho uzpůsobit ekonomické strategie. Ty se týkají samozřejmě i zemědělství, péče o krajinu, rozvoje energetiky atd. Při veškerých rozhodnutích se ptát, jestli to, co dělám pomáhá jen zahraničním investorům, nebo jestli z toho také něco bude mít ČR a její občané – a co z toho budou mít, co to znamená ve střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu. To jsou klíčové věci, které při správě země stále absentují.


 

Celý článek zde:

CI1702_26_27_Základem všehO_UJAK_CI_SABLONA.pdf