Zápalky

Asi nejstarším předchůdcem zápalky je dřívko namáčené do taveniny síry a bílého fosforu (v lahvičce) a potom vznícené třením o drsnou plochu; byla to tedy jakási „sirka“. Tato z. se objevila někdy v pol. 18. století. Dokonalejší a mnohem užívanější byla „turinská svíčička“, vynalezená r. 1779 L. Peylou z Turína: byla to skleněná trubička s voskovým knotem, zakončená uvnitř kuličkou (bílého) fosforu; když se rozlomila, vznítil se fosfor na vzduchu a od něho chytl knot. Kdo první vynalezl skutečné „sirky“ (s hlavičkou potřenou sírou a zápalnou směsí), není dosud najisto zjištěno. Najisto však vynálezci jich nejsou Maďar Irinyi ani Němec Kammerer, často uvádění. Známo je zatím jen tolik, že r. 1825 vyráběl jakýsi J. T. Cooper v Londýně tzv. „praskačky“ (zednické sirky) s hlavičkou ze směsi síry a bílého fosforu, r. 1827 angl. lékárník J. Walker „praskačky“ s hlavičkou ze směsi sirníku antimonitého a chloridu draselného. Zápalky jen s hlavičkou fosforovou (z nejedovatého červeného fosforu) bez síry se objevují r. 1848 (rok před tím byl objeven červený f.) jako vynález něm. chem. Böttgera. Stroj na štípání zápalkových dřívek sestrojil již r. 1788 Bétancourt a Calla.