Zapomenutá minulost a riziková budoucnost vztahů mezi průmyslem a společností

Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek (první článek Deklarace práv člověka a občana, 1789).
 
Ignorování uvedeného článku Deklarace práv občana vytvářelo sociální nerovnost již od devatenáctého století. Vyostřilo do krajnosti vztahy mezi vlastníky výrobních prostředků a půdy proti dělníkům a v konečné fázi vedlo k revolucím a krveprolévání odůvodněných falešnými teoriemi, představami a hesly. Z nich se vyvinul odpor k tehdejší společnosti. Teorie o třídním boji legalizovala popravy nesčetných skupiny obyvatel a ovlivnila vnímání světa stovek milionů lidí. Bezobsažné a vědecky nedoložené názory o idealizované budoucnosti socializmu a komunizmu se snažily vypovídat o nereálných typech uspořádání společnosti.
O zapomenutých faktorech, které vytvořily napětí a nenávist jen malý počet příkladů: Vymyšlené nejsou francouzské zákony z roku 1841, které zakazovaly práci v továrnách dětem mladším osmi let ani britské zákony z roku 1842 zakazující práci v dolech dětem mladším deseti let. Rozvíjející se městská bída se v této době stala otřesnější, než venkovská bída starého režimu. Takové i další spoušťové mechanizmy uvedly do života teorie, které málem zničily svět. Ostatně ještě ve čtyřicátých letech minulého století zahynula při provalení podmořského dolu ve Whiteheadu ve Velké Britanii řada mladistvých vozičů huntů. Není se proto co divit, že bezmoc a vztek rostly živeny reálnou bídou dělníků.
Před lidstvem stojí ve 21. století hledání dosud neznámých nástrojů k reparaci komplikované celosvětové situace a nahromaděných problémů. Hromadění soukromého kapitálu vedlo a i nadále vede k vysoké koncentraci bohatství a tím i moci v rukou nepatrného počtu jedinců. Výsledkem byl a bude i nadále hromadění rozporů a nenávisti. Literatura 19. století dostatečně dokládá život a úroveň různých skupin obyvatel. Historická analýza vztahů zejména mezi průmyslem a společností by měla ukázat trajektorii vedoucí z tohoto dilematu.  Protože se však mezi tyto dva na sobě závislé soubory dostalo mnoho dalších faktorů jako je růst světové populace, vyčerpávání dostupných surovin, již brzy očekávaný nedostatek pitné vody, až dosud neznámé nemoci s pandemickým rozsahem, problémy se získáváním a využíváním zdrojů energie i teoreticky řešitelný problém nerovnoměrnosti čehokoliv ve světovém měřítku. Proto nelze konsensuálně a vědecky podloženě vytvořit reálné strategie o budoucím fungování světa. Chudé státy nemají a nebudou mít vlastní prostředky na výstavbu průmyslu. Také z tohoto hlediska je pochopitelná migrace nejen jako cesta do bohatšího prostředí, ale také jako přesun z pouští nebo oblastí zničených válkami a suchem do systému, který má a bude mít průmyslové zázemí a přiměřené průmyslové zdroje pečlivě vybudované a udržované s vědecky i technicky podloženými programy do budoucnosti. Vztahy mezi vyrobenými hodnotami, spotřebou na hlavu a životní úrovní jsou faktem.  
Nerovnost rozdělení bohatství dosahuje v současné době obludných rozměrů. Jedinci jsou bohatší než celé státy. Tato situace je zákonem petrifikována a bohatství jednotlivců střeží armády vybavené zbraněmi schopnými zničit svět. New deal presidenta Roosewelta zavedl regulující prvky, které umožnily kontrolu státu nad hospodařením podniků. Další zpomalení nerovnosti majetku přinesl konec druhé světové války. To prokazuje, že jsou dosažitelné reálné možnosti rozumného vývoje systému nazývaného kapitalizmus a to trvale a bez dalších celosvětových krizových jevů. V éře globálního tržního systému se téměř neuplatňují charakteristické zákonitosti kapitalizmu analyzované vědecky Marxem. Výše cen hmotných i nehmotných produktů jsou výsledem rozhodnutí mocných sdružení i jednotlivců a mají jen málo společného s řetězcem charakterizujícím narůstání hodnoty výrobku od nákladů na výzkum a vývoj ke stanovení tržní ceny. Je proto na místě specifikovat na základě znalostí historického vývoje a současných znalostí a zkušeností nástroje, které by spravedlivěji a efektivně regulovaly přínosy z nové a ohromující světové technologie a ekonomiky.
Evropan, který nevnímá dění mimo kontinent, je informován o nesplatitelném dluhu Řecka. V analogické svízelné pozici jsou i mimoevropské státy. Příkladem je Latinská Amerika. Argentina není schopná splatit svůj obří dluh a to znemožňuje seriózní rozvojovou politiku.
O tom, že jediným hybatelem světa nejsou jen finance, svědčí snaha reparovat minulá vadná rozhodnutí. Ocelová srdce USA (Detroit, Cleveland) a Německa (Essen, Düsseldorf) v důsledku výhradní kalkulací ceny oceli ztratila nejen historicky ohromný význam pro stát, ale i desetitisíce pracovních míst. Návrat slávy ocelářů se stává bez ohledu na ceny předmětem seriózních politických úvah, které by zájmy státu, zaměstnanost a tím i sociální problémy kladly na vyšší příčku, než zaujímala cena oceli. O tom, že tyto a mnohé další případy budou vytvářet mezistátní střety opírající se o současnou legislativu, není pochyb. Pokud regulující zásahy prezidenta Roosevelta včetně zavedení extrémních daní i přes tvrdé konflikty a odpor průmyslových vlastníků byly proveditelné ve třicátých letech minulého století, není pochyb o realizovatelnosti zásahů politické moci zejména do hospodaření průmyslu i v budoucnosti, ale co nejdříve. Významným nástrojem, který by umožnil přetnout mohutnící spirálu nerovnosti a znovu převzít kontrolu nad její dynamikou, je progresivní světová daň z kapitálu. V rámci takového politického řešení by byly vymazány daňové ráje. Průhlednost v majetkových otázkách by byla jedním z faktorů vytvářejících účinnou regulaci bankovního systému a mezinárodních finančních toků. Přestože představa celosvětové daně je zřejmou utopií, dala by se aplikovat v Evropě, kde by ji mohly zavést ty státy, které by si to přály. Identifikace veřejné moci v tomto i v dalších příkladech by pomohla zjistit, jestli je postupné budování sociálního státu přizpůsobeného potřebám 21. století možná. Finanční krize z let 2007 – 2008 se může opakovat třeba i v podobě, která by mohla rozvrátit dnešní až dosud „mírně“ nestabilní světové hospodářství. O efektivnosti vládních zásahů vypovídá fakt, že v této krizi vlády a národní banky bohatých států nenechaly padnout finanční systém a souhlasily s dostatečnými injekcemi likvidity. Řešení krize prokázalo nezastupitelnou roli národních bank, které jsou jedinou veřejnou institucí, která v době nouze umožňuje zabránit zhroucení celé ekonomiky a společnosti. Přesto pragmatická politika po roce 2008 nepřinesla dlouhodobou odpověď na problémy, mezi které významně patří prohlubující se nerovnost. Vysvětlení vedoucích světových ekonomů, že se před krizí nechali ovlivnit světovými mýty, je průhledně dětinské.
Růstové tendence vyhlížejí dlouhodobě a trvale neutěšeně, závislost států s jednostrannou orientaci na výrobky, jejichž odbyt může kolabovat den ze dne, se týká například i automobilového průmyslu a tím významně i České republiky. Udržitelný rozvoj, o kterém se hodně hovoří zejména z hlediska ochrany životního prostředí i ekonomického a sociálního rozvoje, nestojí dlouhodobě na pevných představách. „Návrat státu“ má dnes mnohem vyšší váhu než kdy jindy. Veřejná moc má mít v ekonomickém a společenském životě ústřední roli. Bohužel jsou i v éto zásadní otázce nesmiřitelné rozpory. Přesto se daří v některých oblastech nalézat nové nástroje, které by ukončily kontrolu bezuzdného finančního kapitalizmu, modernizovat a do hloubky proměnit systémy odvodů a výdajů. Takové zadání je výzvou, kterou je nezbytné a nevyhnutelné řešit.  Příkladem je moderní přerozdělování zejména ve prospěch školství a zdravotnictví, které zohledňuje nejen filozofické a politické tradice, ale v Preambuli amerického vyhlášení nezávislosti z roku 1776 stanovuje, že všichni mají právo být šťastni. Existující nerovnost je přijatelná, pokud je v zájmu všech.
Mezi významné nerovnosti patří přístup k univerzitnímu vzdělávání. Vysoké náklady na prestižních univerzitách v USA automaticky vyřazují řadu budoucích potenciálně přínosných uchazečů. Ke cti Evropy je nezbytné konstatovat, že v ní není přístup k universitnímu vzdělání omezen movitostí uchazeče, ale výhradně jeho schopnostmi.  
Předpokládat dosažení zásadního bezkonfliktního souhlasu s restrukturalizací státní moci je iluzí. Řada zásadních problémů zůstane otevřená pro celosvětové řešení: demokratická askeze definovaná jako omezení osobní spotřeby ve prospěch budoucích generací není požadována a tím méně odsouhlasena vlastníky vysokých majetků, a proto zůstává v tržním systému téměř neznámou vizí. Nástroje na regulaci světové spotřeby nebudou zřejmě na pořadu dne až do té doby, kdy se reálně ukáže její nezbytnost pro udržení a zachování druhu homo sapiens. Pokud takové povědomí následované činy nepřijde již pozdě. Přesto by měly být zahájeny pokusy o vytvoření netradičního řešení do vztahu mezi státem, vlastníky kapitálu i půdy a obyvatelstvem. Katastrofické vize o zhroucení světového systému s hrůznými důsledky pro lidstvo a přírodu jsou až dosud soustředěny na udržitelnost životního prostředí jako na problém, který začíná být měřitelný. Negativní vliv dopravy, průmyslu i sociální spotřeby na přírodu je prokázanou skutečností. Všechny potenciálně negativní jedy by měly být komplexně a dlouhodobě hodnoceny. Problémy vznikající nakládáním nebo spíše zneužíváním nedostatečných zákonů týkajících se odpadů obohatily nesvědomité jedince, sanací připravily stát o finanční prostředky a kontaminovaly životní prostředí včetně podzemních vod. Zvláštní kapitolou jsou odpady jaderné. Hnací silou mírového i jaderného programu jaderného byla snaha soustředit se na výrobek, tedy na front end. Konce palivových cyklů – back end – byly ponechány bez okamžitého řešení a dohánějí se hlemýždím tempem, pokud vůbec. Analogické problémy vnikaly a vznikají v místech zásahů do zemské kůry. Prvky neškodné v podloží jsou jedem v životním prostředí. Zdánlivě jednoduché problémy z odpadového hospodářství mohou ovlivnit kvalitu populace. Moderní žárovky obsahují nepatrné množství rtuti. Odhození použité žárovky zvyšuje koncentraci rtuti v ovzduší a tím negativně působí na mozky obyvatel. Nesčetné staré i nové nečistoty v kombinaci s látkami, které člověk vyrábí a jež příroda nezná, může být faktorem, který ovlivní životní funkce člověka až k jejich zničení. Úbytek spermatu mužů může mít i takový kontext. Kombinace jedů v ovzduší má zřejmý vliv na kvalitu životního prostředí. Negativní působení odpadů ze společnosti i z průmyslu, ale i potenciálně nových sloučenin a biologických produktů s neověřenými dopady zatím nikdo nehodnotí strukturálně a obecně se bere jen celkové znečištění. Zrychlení růstu výroby je rychlením tvorby odpadů. Analogicky lze rozebrat každý produkt člověka, pokud přesáhne dnes neznámé meze ať sám nebo v kombinaci. Samočistící systém člověk systematicky ničí: Přírodní systémy, nejen deštné pralesy, až dosud schopné udržovat rovnováhu v atmosféře jsou ničeny pro zisk. Rostoucí počet obyvatel světa i nároky jednotlivců na hmotnou i nehmotnou spotřebu neustále rostou. Řízené zpomalení růstu spotřeby je v tržním systému prakticky neuskutečnitelné. Rozhodující je okamžitý zisk. Čerpání světových zdrojů čehokoli a hromadění jakýchkoliv odpadů má ale své i, když kvantitativně obecně neznámé meze.
V uplynulém desetiletí se stal novou celosvětovou hrozbou pro společnost i její struktury terorizmus. Jeho lví podíl generují rozdílné názory mezi muslimy a euroatlantickou civilizací. Etika jako soubor pravidel určujících zásady přístupu mezi lidmi je u obou výrazně odlišná a v následující generaci neodstranitelná. Studená válka z minulého století měla jistá pravidla, která porušovaly obě strany konfliktu, ale strach z nukleární války držel obě strany na uzdě. Paradoxně tak jaderné zbraně přispěly k udržení míru. Tato pravidla již prakticky globálně vymizela.
Sebevražedný systém založený na teroru jedinců proti společnosti vytváří naprosto odlišný a zřejmě neřešitelný dlouhodobý problém. Jeho počátky spadají do doby bezprostředně před koncem druhé světové války, kdy sebevražední kamikadze způsobili loďstvu USA výrazné škody.  Dalším paradoxem je, že použití jaderné bomby takový způsob boje ukončily. Proti individuálnímu teroru, provozovanému dnes i dětmi, není obrany. Současný přístup sebevražedných teroristů zřejmě rychlou koncovku nenabízí. Taková situace vytváří největší hrozbu současného světa. Pokud se hovoří o světové válce proti terorizmu, potom je nezbytné rozlišit jednotlivé formy teroru. Jako teror bývá označován i národní boj za nezávislost i snaha odstranit diktátory a další mnohé důvody jsou jistou formou teroru. Vedení válečných akcí států bez souhlasu OSN je rovněž kategorií teroru. Po druhé světové válce se rozhořel významný počet lokálních válek: Vietnam, válka v Zálivu, v Bosně, v Kosovu. Teoreticky všem měla zabránit OSN v souladu s její Chartou. Nestalo se tak. Proto se usměrnění mezinárodních vztahů neobejde bez významné reorganizace OSN. Situace je neudržitelná. Dokazuje to neschopnost Rady bezpečnosti zabránit válce v Iráku. Přiznání této kolosální chyby nic nezmění na následcích, které vyvolala. Velmi správným krokem pro budoucnost by bylo dosažení stavu, ve kterém by se vztahy a záměry řídily opravdu principy Charty OSN. Vážným nebezpečím, které nás dnes ohrožuje, je neuspořádaná světová legislativa tak, aby nevládly zákony džungle, kde se projevuje teror jako důsledek zaostalosti a zoufalství pro významnou většinu.  Mezi projevy terorizmu patří i použití zakázaných zbraní například bílého fosforu. Terorizmus mající mnoho dnes známých i dosud nepředstavitelných tváří představuje problém, který zřejmě pronikne i do příštích desetiletí. Zvláštní formou státního terorizmu je postoj Turecka k otevření hranic EU pro uprchlíky. Ta je ale řešitelná samotnou EU, protože ostraha vnějších hranic je její zákonnou, i když trestuhodně opomenutou povinností. Mezi další stejně závažné problémy patří rychlé ničení životního prostředí a samotných podmínek pro přežití lidstva, prohlubování chudoby, nezdravost, hlad bezpočtu milionů. Ve dnešním světě je mnoho dalších závažných problémů, které nejsou řešeny a které mohou kdykoliv vyvřít na povrch a ohrozit seberacionálnější řešení vztahů mezi kapitálem a společností. V co může vyústit globální frustrace, nové stěhování národů a pocit zbytečnosti u milionů nezaměstnaných?
Změna klimatu je důvodem pro přesuny stovek milionů obyvatel světa a tím vyvolání nezvladatelných rizik a teroru.
Jestliže celé lidstvo akceptuje dnešní model rozvoje průmyslových zemí, bude to znamenat, že v roce 2030 bude na zemi 8 miliard lidí, kteří budou mít roční spotřebu energie 32 000 Mtmp (3 x více, než byla spotřeba v roce 2003) a do atmosféry bude vypouštěno 19 miliard tun CO2 (tento příklad vychází ze současné průměrné evropské spotřeby). Je třeba nalézt jiné modely rozvoje, než je náš stávající. Do celosvětové spotřeby je nezbytné zahrnout i oprávněné požadavky rozvojových zemí. Zodpovědnost zůstává na průmyslových zemích, které musí vytvořit a uvést do praxe nové modely, schopné zajistit životní úroveň a kvalitní život pro všechny, přičemž bude nutno snížit přehnané nároky.
Hodnocení perspektiv vývoje světového hospodářství z ekonomických, ekologických, sociálních a geopolitických rizika výstižně formuloval 19. Světový energetický kongres (World Energy Council – WEC) konaný v září 2004 v Sydney. Vyjádřil s ohledem na tyto i další problémy naléhavost opatření a akcí k jejich řešení. Globální světová situace vytváří kritický problém, jehož řešení nelze oddalovat. To co platí pro energetiku, platí i globálně pro průmysl. K dílčímu a závažnému problému nejen světové energetiky, ale obecně platných i o průmyslu se kriticky vyjadřuje WEC. Zajištění budoucnosti lidstva akcentovalo tři „A“ – Accessability – Availibility – Acceptability, tj. dostupnost energetických zdrojů pro každého, pohotovost energetických služeb zejména z hlediska spolehlivosti zásobování a její přijatelnost širokou veřejností. Realitou ovšem je, že ani jedno z těchto tří A není celosvětově dosažitelné. O energii hovořím proto, že její dostatek ovlivňuje společnost i průmysl. Přesto není dostatek energie přirozeným právem člověka.
K problému dostatku energie platí, že energie je zdrojem blahobytu a zdrojem reálných i potenciálních rizik. Jako příklad: v souvislosti s vyčerpáváním fosilních paliv se hovoří o nových zdrojích energie. Ale nové zdroje energie:
  • s výhledem na třicet let nejsou až dosud známé žádné nové zdroje, které by se mohly významným způsobem podílet na dodávce energie.
  • výzkum zaměřený na slučování lehkých jader vývojem fúzního reaktoru ITER prokazuje, že využití takových jaderných reakcí je za viditelným horizontem třiceti let.
  • využití solární energie umístěním rozměrných polí fotovoltaických článků do kosmického prostoru s přenosem energie na zemský povrch pomocí decimetrových vln je ve stadiu základního výzkumu.
  • světový problém využití solární energii na pouštích k výrobě vodíku zůstává vzdálenou vizí.
Přes mohutný pokrok světového poznání a jeho aplikací platí pro analogické porovnání všech průmyslových oborů v podstatě totéž.
Budoucí řešení je životně závislé na politickém, legislativním, ekonomickém, technologickém, sociálním a ekologickém prostředí státu. Proto vlády průmyslových i rozvojových zemí, které si uvědomily rizika plynoucí z neschopnosti tržních nástrojů vytvořit koherentní energetickou a tím i průmyslovou politiku, usilují o zásahy státu schopné okamžitě i dlouhodobě zabezpečit spolehlivě fungující hospodářství. Národní strategie vypracované s taktickým i strategickým horizontem nejen v průmyslově vyspělých, ale také v rozvíjejících se zemích, analyzují možnosti státu v daném ekonomickém prostředí a usilují o vytvoření nástrojů k omezení nebo překonání rizik. Není náhodné, že první energetická strategie, tj. specifikace nástrojů dlouhodobého plánování, vznikla v USA – zemi svobodného obchodu. Přesto neformulují jakékoliv státní strategie nutnost řešit reálně nejen současné problémy, ale ani rizika, která již vystupují za horizontem, pokud již nejsou přítomná.
Podmínkou přijatelnosti průmyslové budoucnosti je souhlas veřejnosti podložený fakty. Nedostatečná informovanost veřejnosti je celosvětovým faktorem.
Nerovnosti mezi státy
Zdá se, že proces sbližování úrovně jednotlivých států a dohánění rozvinutých států rozvíjejícími se je zčásti svým způsobem nastartován. Přesto přetrvávají významné nerovnosti mezi bohatými a chudými státy. Nic nenaznačuje, že by se tak dělo díky investicím bohatých do chudých států a naopak se zdá být slibnější, pokud chudé státy investují do své vnitřní ekonomiky samy. Hodnocení není jednoduché, protože je silně ovlivněno demografickou i čistě ekonomickou situací. Rozvoj jaderné energetiky nezávisí jen na čistě tržních silách, rozhodující jsou dále:
  • energetická bezpečnost státu,
  • změny světového klimatu,
  • cenová stabilita.
Souhlas veřejnosti je nezbytný
Zřetelné a trvalé vysvětlování hospodářské strategie státu je podmínkou pro dosažení souhlasu veřejnosti s programy rozvoje a alespoň známých, i když jen intuitivně poznaných rozvojových tendencí pro nejbližší roky. Vysvětlení průmyslové budoucnosti světa se neobejde bez pochopení širších souvislostí se světovou a evropskou situací. Vzdělávání veřejnosti se bohužel nezúčastňují systematicky sdělovací prostředky soustředěné na zábavu a na krizové jevy. Velmi markantním jevem současnosti je, bohužel, nárůst publicity iracionálních společenských projevů svádějících veřejnost z cesty poznání a následného pochopení. Tato medializovaná iracionalita se tváří jako podpora svobodě poskytováním absurdních a nesmyslných informací bez rozlišení jejich významu a věrohodnosti. Platilo to dosud, bohužel, i o medializaci energetiky a v tom i obnovitelných zdrojů.
To svádí veřejnost z cesty poznání a následného pochopení. Platí to i o medializaci průmyslového rozvoje.
A opět příklad z energetiky. Výroba elektřiny je pouze částí energetického hospodářství a neřeší souvislosti s koncem uhlovodíkového věku, tedy s vyčerpáním ropy a zemního plynu ve 21. století. Dostatek elektřiny může přechodem na vodíkové hospodářství zabezpečit náhradu kapalných paliv pro dopravu i průmysl. Pokud by ale každý dopravní prostředek měl v období několika roků přejít na vodíkové palivo, byl by takový zásah celosvětově nejrozsáhlejší průmyslovou změnou technologie, kterou lidstvo zažilo a náklady na ni by přesáhly dnes rozumně myslitelné meze. Cílené soustředění na obnovitelné zdroje přehlíží problémy spojení s očekávaným přechodem na vodíkové hospodářství. 
Téměř všechna hodnocení národního důchodu vycházejí vadně pouze z pojmu hrubý domácí produkt (HDP). Ten měří celkový objem všech statků a služeb vytvořených v průběhu jednoho roku na území státu. Od takové hodnoty HDP je třeba odečíst opotřebení budov, strojů, dopravních zařízení používaných v průběhu daného roku. Odečtením znehodnoceného kapitálu dostaneme čistý národní produkt, který je rozhodující pro hodnocení úrovně státu. Poté je třeba připočíst či odečíst čisté příjmy ze zahraničí, takže země, v níž všechny podniky a kapitál patří zahraničním vlastníkům, může vykazovat velmi vysokou domácí produkci, ale má výrazně nižší národní důchod o zisky, které plynou do zahraničí.
Z tohoto hlediska je nezbytné hodnotit pojem investor. Ten není božskou bytostí přinášející do země kapitál, ale činí tak s očekáváním budoucího trvalého zisku. Pokud navíc využívá státní podpory, doma vyrobenou energii, dopravní systémy, kvalifikovanou pracovní sílu a další přínosy, potom je přínos na straně investora a dlouhodobé krácení HDP je realitou. Čisté příjmy ze zahraničí jsou v bohatých státech vyšší. Některé země – Japonsko, Německo, ropné státy a v menším rozsahu i Čína nahromadily v minulosti významné pohledávky vůči zbytku světa (i když výrazně nižší, než za koloniálního období.
Z hlediska čistého HDP stojí za úvah analýza hospodaření s československým státním majetkem po roce 1989. Před tímto datem stát vlastnil prakticky vše. V období několika let přešel do rukou zahraničních vlastníků, často bez znalosti jejich původu a původu vložených prostředků. Majiteli se stali i čeští občané, i když příklad Poldovky ukazuje, že světoznámý podnik šlo likvidovat velmi rychle. Mezi privatizační katastrofy patří dodnes OKD. Výsledem je odtékání stovek miliard korun ročně.   
Dnes však již nemůžeme přehlédnout rizika komplexu možných příčin a následků s katastrofickým koncem ve vztahu k průmyslové výrobě a vlastnictví půdy. Absolutistické a jednostranně orientované tendence se vždy ukázaly v minulosti pro lidstvo zhoubné. Studium historie může napomoci při hledání správných cest. Dnes již víme, že člověk byl v celé své historii největším škůdcem lesa. Také víme, že člověk má dostatek energie k tomu, aby zničil celou biosféru. Budoucí očekávaný růst lidské moci musí být provázen růstem poznání a růstem odpovědnosti. Při rozhodování nemůže stát stranou etika: Žádná dobrá strategie se neobejde bez respektování systému hodnot, neobejde se však ani bez její petrifikace tak, aby zákonná moc měla dost prostředků pro řešení konfliktů. Teprve technika s etikou mohou vytvořit dobré smíšené normy, které povedou k přijatelnému konsensu.
K rozkolísání tradičních hodnot jako riziku pro současnost a budoucnost dejme slovo filozofovi: Zdeněk Mahler o ztrátě tradičních hodnot „Je záchranným pásem pro společnost živelné podnikání a individuální kořist? (Společnost je abstraktum, existují pouze jednotlivci – ať se každý postará sám o sebe). Co s rozkolísáním hodnot (rodina, rod, vlast, morálka, právo, pravda i krása? Filozofie postmodernizmu, která neguje tradiční hodnoty, rezignovala na objektivní poznání a uznávala jen absolutní relativitu. Vládnutí si vyhradily tzv. elity s výsadami a pravomocemi, ale bez odpovědnosti. Dopustíme, aby nás peníze opanovaly?“ A k tomu je nezbytné dodat čtvrté významné kritérium z kongresu WEC. Tím je odpovědnost politiků za aktivitu i za nečinnost.
O vážnosti budoucích problémů zaměřených na životní úroveň společnosti plynoucí z odlivu zisků z České republiky svědčí text Úřadu vlády České republiky: „Analýza odlivu zisků: důsledky pro českou ekonomiku a návrhy opatření (2016). Podklad je formulován jako diskusní dokument zaměřený na udržitelnost českého hospodářského modelu.
Zásadní myšlenky podkladu 
  • Rychlost, s jakou česká ekonomika zvyšovala svůj výkon od vstupu do EU až po začátek globální hospodářské a finanční krize, lze označit za dostatečnou pro konvergenci se západní Evropou v horizontu dvaceti až třiceti let a to v kupní síle i v nominálním HDP.
  • Analýza podniků v domácím i zahraničním vlastnictví ukazuje, že prakticky veškerý růst ekonomiky od roku 1995 je dán expanzí zahraničního sektoru.
  • Objem ekonomiky v domácím vlastnictví d roku 1995 zůstal v reálných hodnotách nezměněn.
  • Zahraničím vlastněné podniky vykazují nižší podíl na zaměstnanosti, vyšší ziskovost a nižší podíl na daních z důchodů. Tomuto problému se až dosud nevěnuje žádná státní hospodářská strategie.
  • Objem výnosů, které míří do zahraničí, zároveň překračuje objem nových zahraničních investic.
  • Neúměrný odliv výnosů může pro českou ekonomiku představovat růstové a strukturální riziko.
  • Růstový potenciál ČR je příliš nízký a to, aby dlouhodobě mohl aspirovat na konvergenci s ekonomikami západní Evropy.
Opatření, která navrhuje tato studie lze rozčlenit do šesti oblastí
  1. Dosažení růsti i bez výjimečných zahraničních zdrojů
  2. Efektivnější regulace síťových odvětví
  3. Zvýšení mzdové úrovně pro vyšší absorpci přidané hodnoty v podnicích s neúměrnými výnosy
  4. Omezení nekalé účetní a dnové optimalizace, boj s daňovými ráji a harmonizace daňového základu na úrovni EU
  5. Progresivní opatření v daňové oblasti pro snížení dolování renty
  6. Debata nad vytvořením rovného prostředí na vnitřním trhu.
Text dále rozvádí činnosti, které je nezbytné vykonat.  Zůstává obecně na úrovni debaty tak, jak je to míněno v úvodu. To znamená, že neřeší postupy, zadání, jejích adresáta a naději na úspěšné vyřešení problému, který je pro životní úroveň obyvatel České republiky kardinální. Poskytuje kvalifikovaný pohled do minulosti, doložený fakty, specifikací rizik, kritickými pohledy a realistickým hodnocením a doložený daty a grafy.
Jinou otázkou je, zda jsou uvedené výsledky analýz vůbec uskutečnitelné. Zahraniční investoři přišli s vidinou dlouhodobého zisku z investic. Změny v zadání, které jsou v textu popsány, mohou vést ke stažení investic, k arbitrážím s nejistým výsledkem i ztrátami a ke ztrátě důvěry. Strategické hodnocení možností formulovaných v textu, je samozřejmě nezbytné. Riziková analýza je úkolem, který musí předcházet jednání a rozhodnutí, která by odliv kapitálu dlouhodobě přijatelně snížila.
Z tohoto příkladu a z tisíce dalších by bylo nutné vyvodit ponaučení do budoucnosti. Jsou problémy krátkodobé, a ty jsou v současném světě řešeny, pokud to vůbec jde neb nejde (migrace). Nová světová ekonomika přinesla ohromné naděje (konec chudoby), ale stejně ohromnou nerovnost. Lze docílit toho, aby veřejný zájem převládl nad soukromým a zároveň zůstala zachována otevřenost ekonomiky a konkurenční síly? Lze vyřešit současnou situaci, kdy veřejné finance jsou v žalostném stavu především v Evropě, která uvízla v nekonečné pasti veřejného dluhu? Stát má dnes mnohem vyšší váhu než kdy jindy. Proto je současný stav obžalobou trhů i zpochybněním role veřejné moci. Ta je však stále předmětem diskuzí a pochybností, má-li být uplatňována nebo odstraněna. Proto je potřeba najít nové nástroje, které by zavedly kontrolu finančního kapitalizmu.  Bez kapitálu se neobejdou významné změny, které by odstranily společenské pnutí.
Zdánlivá harmonie minulé doby se vypařila z našich myslí a zůstává jen jistá nostalgie. Hrůzy minulosti jsou zapomenuty. O dětské práci v 19. století se již neví. Další hrůzy nevnímáme, protože se neodehrávají na našem dvorku. Řada prognostiků formuluje své názory na to, co by se mělo a nemělo udělat. Ale. Velké projekty se realizují jen tehdy, když slibují rychlou návratnost. Sociální problémy jsou řešeny na úrovni bohatších států. V ostatním světě není odpovídajícím způsobem řešen ani dostatek pitné vody. Napětí nepozorovaně roste a jeho projevy se mohou provalit kdekoliv. Ještě před deseti lety byla masová migrace do Evropy námětem, který nestál za zmínku sdělovacím prostředkům. Dnes je faktorem strachu a nejistot. Lokální války rozvracejí i dnes již neznámou harmonii starého světa a klid občanů a jejich důsledky se přiblížily na dosah dříve stabilních domovů. Řada významných problémů je definována, ale není a nemůže být řešena. Dokážeme v 21. století změnit současný svět, mírumilovněji a trvaleji než předtím, nebo bude nutné čekat na další krize a války, tentokrát opravdu celosvětové?  Jaké nástroje a politiky by mohly na základě historického vývoje a dnešních zkušeností spravedlivě a účinně regulovat globální majetkový kapitalizmus a při tom řešit známé i očekávané problémy spojené s devastující přítomnosti druhu homo sapiens na povrchu Země. Které programy budou celosvětově a přednostně řešeny tak, aby redukovaly riziko z nich plynoucí. Jejich vyčíslení tvoří dlouhou řadu, kterou není nutné opakovat. Na příklad lokální oteplování zasáhne každého svým způsobem. Hustota dopravy má své racionální meze. Náboženské střety se šíří jako oheň na stepi a jejich riziko je přítomné všude. Nestane se svět lokalitami, ve kterých budou bohatí chráněni bariérami před nepřízní světa, ve kterém budou ostatní žít vystaveni požárům z různých zdrojů?
Diskuze o strategii mají akademický podtext, velmoci uplatňují své názory podle toho, jaké je politické zaměření jejich elit a veřejnost vnímá spíše módu a výsledky sportovních utkání, protože se jich to netýká. Z minulosti jsme se nepoučili, před budoucností zavíráme oči. Politické mandáty trvají několik roků, tak proč si komplikovat život rozpornými dlouhodobými výhledy, na které stejně nejsou finanční prostředky?
Intuitivně odhadnuté strategické možnosti světového průmyslu a světové společnosti se zřejmě projeví ve dnes neznámém horizontu, ve které lze odhadnout možný vývoj v jedné ze čtyř variant:
  1. intenzivní rozvoj populace současného typu technologicky podporovaný a neomezující nároky jednotlivce a bez zásadního ohledu na přírodu  
  2. extenzívní rozvoj s omezením populace na míru odpovídající technologickému pokroku a ochraně přírody a aplikující demokratickou askezi jako omezení vlastních potřeb se zřetelem k příštím generacím
  3. ustálení populace na míře, která umožní relativně bezkonfliktní přežívání lidstva a uplatnění věd ve prospěch lidstva i přírody (humanistický přístup)
  4. pád civilizace (apokalypsa).
 Podnět k napsání tohoto článku mi dala publikace Thomase Pikettyho „Kapitál 21. století, Knižní klub 2013 která je také mým odkazem na literaturu. Nemyslím, že by někdo přečetl jejích 603 stran, ale krátké upozornění na vynikající a doložené analýzy může dát podnět k zamyšlení.
Doc. Ing. Petr Otčenášek, CSc.