Zeměměřictví

Podobá se pravdě, že vzniklo nejspíše v Egyptě, poněvadž tam se musily po každé nilské záplavě znovu vyměřovat pozemky. Značná vyspělost egyptského z. je patrna z tzv. Ahmesova papyru někdy z 20.-17. století př. Kr. V jednom thébském hrobu z doby 18. dynastie byl nalezen stavební plán rozsáhlého domu, v jiném vyobrazení dvou měřičů vyměřujících pole. Vyměřovaly se dílce obdélníkové (podle jejich plochy se platila daň) a při tom se pravé úhly určovaly trojúhelníkem s 3 kolíky posazenými tak, aby vzdálenost jich od sebe byly v poměru 3:4:5 (trojúhelník pravoúhlý, ze zkušenosti odvozená Pythagorova věta).

Žáci Egypťanů, Řekové, dovedli z. na vysoký stupeň, zejména Heron Alexandrijský (kol r. 150 př. Kr).

Měřidla. Dlouho do novověku se užívalo jen provazců a pevných měřidel, teprve ke konci 16. století se objevuje měřický řetězec (nejstarší zpráva z r. 1579), o něco později měřické pásmo svinovací (nejstarší zpráva z r. 1644).

Měření úhlů. Nejstaršími úhloměrnými přístroji jsou astrolab, baculus a kvadrant. Astrolabem se měřily úhly v rovině svislé, vynález a. se přisuzuje jednak Appolonu z Pergy (pol. 3. století př. Kr.), jednak až Hipparchovi (kol 150 př. Kr.), zlepšil Ptolemaios (2. století po Kr.) a později Arabové. Baculus (Jákobova hůl) byla dlouhá lať s posuvnou kolmou příčkou; vynález se přisuzuje Archimedovi (3. století př. Kr.), někteří badatelé soudí, že původcem je již Aristoteles (4. století př. Kr.); zlepšil Hipparchos. – Kvadrant (čtvrkruh, rozdělený v 90^o) prý vynalezl Anaximandros (6. století př. Kr.). V 17. století byl opatřen dalekohledem, podle jedněch angl. hvězdářem Gascoignem (1640), podle jiných franc. geodetem Picardem (1669). V 1. polovině 18. století byl k. nahrazen přesnějším zrcadlovým sextantem, sestaveným Angličanem J. Hadleyem (1731).

V důlním měřictví se užívalo již před 15. stol. hornického kompasu. Nejstarší zmínka o něm je z r. 1505. Zprvu se užívalo k. ležatého, od poloviny 17. století se objevuje k. visací, zavedený prý němec. horn. měřičem Rösslerem; němec. horn. měřič Voigt zlepšil tento k. v tzv. circumferenciál a popsal jej ve své knize Geometria subterranea (vyd. r. 1686).

K vytyčování pravých úhlů (kolmic) se užívalo ve starověku měřického kříže (grómy). Čtyřcípé hvězdice na tyči, se závažím v každém cípu.

Měření výškových rozdílů (nivelace). K nejstarším nivelačním přístrojům patří dioptr. chorobata, krokvice a vodováha. Dioptr se vyskytuje v hrubé podobě již u Euklida (4. století př. Kr.), zlepšil Hipparchos (2. století. př. Kr.), k veliké přesnosti jej dovedl a způsob měření s ním vypracoval Heron Alexandrijský (kol r. 150 př. Kr.). V 16. století se z dioptru vyvinul nepřímo teodolit. Chorobata byla deska zdéli asi 6 m s olovnicí a vodováhou, užívalo se jí hlavně při trasování vodovodů a tunelů. Krokvice. Původ není bezpečně znám, po prvé se o ní zmiňuje Ptolemaios (2. století př. Kr.). V novověku se k. užívalo ponejvíce v důlním měřictví, popisuje Agricola, v 17. století pak u nivelačních strojů, poté byla vytlačena libelou.

Theodolit se vyvinul nepřímo z dioptru oklikou přes topografický přístroj angl. zeměměřiče L. Diggese (kol r. 1670), složeného z vodorov. Kotouče rozděleného v 360^o a kolmého půlkruhu postaveného v průměru kotouče (jeho předchůdcem byl zlepšený dioptr, popsaný ve spisu Itala C. Bartoliho. První praktický t. sestrojil r. 1730 Angličan Sisson a zlepšil Angličan Ramsden r. 1787 a Němec v. Reichenbach r. 1804.

Nepřímé měření vzdálenosti, tzv. tachymetrie (rychloměrství). Základy položil kol r. 1640 angl. hvězdář W. Gascoigne.

Měřický stůl vynalezl kol r. 1611 německý geometr J. Praetorius.