CzechIndustry > Život Františka Křižíka, předneseno na oslavě 100. výročí narozenin 7. VII 1947
Život Františka Křižíka, předneseno na oslavě 100. výročí narozenin 7. VII 1947
Sto let uplynulo od okamžiku, kdy nastoupil František Křižík svou životní pouť. Dnes, kdy z odstupu hodnotíme jeho dílo, máme před sebou život naplněný prací, odvahou a vytrvalostí. Křižík byl průkopníkem, vynálezcem, podnikatelem, dobrým člověkem a mužem, který ve své době bojoval v prvních řadách národa.
Průkopníci a vynálezci neměli nikdy na růžích ustláno. Dnes platí stejně jako před sto lety vtipná odpověď Edisonova na otázku, z čeho se skládá vynález: „Z jednoho procenta inspirace a z devětadevadesáti procent transpirace“ (t. j. námahy
a potu).
Ke zdolání těch devětadevadesáti procent transpirace je třeba nejen víry, nadšení a pevného charakteru, nýbrž – konec konců – i peněz. Pracovníci velkých, hospodářsky silných národů překonávají snáze tato finanční úskalí, ale řada vynálezců z malých národů padla mu za oběť již blízko před cílem. Čestná jim budiž paměť, ale i čest a sláva budiž těm našim vynálezcům, kteří přemohli všechny překážky a svým dílem dobyli národu úctu i prospěch.
Většina velkých lidí našeho národa vyšla z chudých poměrů. Již v raném mládí si museli tvrdou prací vydělávat na živobytí, ale neměli na růžích ustláno, ani když už vytvořili znamenitá díla. Těžko získávali úvěr na zužitkování svých vynálezů, museli začínat s několika málo pracovníky v chudě vybavené dílně, byli u práce první a poslední ji opouštěli.
Vmysleme se do doby před 70 lety, kdy se na venkově svítilo loučí, olejem, petrolejovými lampami, a kdy veřejné osvětlení v městech poskytovaly petrolejky a plynový hořák, tehdy ještě primitivní, a představme si rozruch, který nastal při zvěsti o vynálezu elektrické obloukovky. Co bylo tehdy známo o elektřině, zejména u nás? O ní se nikde neučilo, nebylo literatury, nebylo teoretických podkladů a nebyla v těch patriarchálních dobách ani touha po novotách, a také úřady, zejména rakouské, se nedívaly příznivě na pokrok, zejména u našeho národa. A přece se vyskytl muž, náš český člověk, který pod devisou: co dokáží jiní, dokážeme také my, se pevně rozhodl pracovat a tvořit pro národ a lid. Byl od Boha k tomu určen, byla mu do bádavého ducha vložena jiskra génia, pevná vůle a odhodlané srdce. Tvořil a svou prací předstihl jiné. Jeho obloukovka
a myšlenka její regulace vyvolala v celém světě rozruch a jméno českého vynálezce se neslo světem.
František Křižík svou šťastnou myšlenkou, svým světovým úspěchem, položil základní kámen české elektrotechnice a byl průkopníkem jejího rozvoje.
Sledujme život tohoto našeho velikána. Křižíkovým rodným městem bylo malé pošumavské městečko Plánice u Klatov. Byl synem chudých rodičů, otec obuvník, churavý, s malými výdělky, které oba rodiče museli doplňovati podělkováním. Ve Františkovi se oba viděli. Dali mu tři třídy školy v Plánici, a chtěli, aby mohl dále. Přestěhovali se do Klatov v roce 1856 a František po úspěšné zkoušce byl přijat do nejvyšší (čtvrté) třídy hlavní školy a vychodil i obě třídy podreálky. Nastala nová starost, co s hochem? Matka se proto vypravila pěšky do Vídně k bratrovi setníkovi v arsenále, aby poradil. Poradil studovat. V září 1859 vyrazila matka s Františkem, na zádech nůši s peřinami a bochníkem chleba, synek raneček s prádlem a knihami. Do Prahy došli za 3 dny. Zde se dal zapsat do třetí třídy německé reálky na Malé Straně. Hned první rok propadl z němčiny
a přestoupil na českou reálku v Panské ulici a absolvoval ji s úspěchem, ale – bez maturity, neměl na taxy. Prožíval život chudého studenta, musel si vydělávat na živobytí. Dal se zapsat na techniku jako mimořádný posluchač a pobyl zde 2 roky, od roku 1867 do roku 1869, chtěl původně studovat chemii, starost o živobytí mu však nedovolila dokončit studia.
Jak se Křižík stal elektrotechnikem? Sám říkal – „náhodou“. Hodinář Holub doporučil ho k průmyslníkovi, který se 60 dělníky vyráběl signální a telegrafní přístroje pro železnice. Z elektrotechniky znal Křižík málo; na technice přednášel prof. Zenger elektrotechniku jen 2 hodiny na konci semestru. Tehdy v polovici roku dodával Kaufmann signální přístroje pro uherskou východní dráhu. Přístroje však dobře nefungovaly. Byl tam vyslán Křižík, aby závady odstranil. Křižík uvedl snadno přístroje do pořádku, a to mu vyneslo pověst odborníka po rakouských železnicích. Byl přijat ke dráze a měl zabezpečenou existenci s ročním platem 850 zlatých. Působil v Olomouci, Brně, Krnově, oženil se a přestěhoval se do Plzně, kde se stal kontrolorem plzeňsko-brněnské dráhy. Věnoval se s chutí odbornému vzdělávání a měl štěstí, že přišel do prvních začátků elektrotechniky, takže mohl studovati od kořene a v organickém postupu sledovati celý rychlý její vývoj horizontálně i vertikálně. Měl talent pro elektrotechniku, lásku k ní, pevnou vůli a odvahu. U dráhy zlepšil elektrické návěstidlo, další konstrukcí zdokonalil takzvanou prostorovou soustavu při zabezpečování dopravy, při níž návěstidla nebyla ovládána galvanickými články, ale spolehlivějším magnetinduktorem.
KŘIŽÍKOVA OBLOUKOVKA
V roce 1878 se koncem léta vzdal Křižík do světa; jel do Paříže na světovou výstavu za svou láskou – elektrotechnikou. Bylo tam vystavováno obloukové světlo ruského vynálezce Jabločkovova a s jeho obloukovkami se dělaly pokusy na osvětlování pařížských ulic. Obloukovky tehdy nebyly žádnou novinkou; konstrukce však měly vážné nedostatky, takže se nehodily k trvalému a pravidelnému osvětlování. Zdrojem světla byl elektrický oblouk, který vzniká mezi konci uhlíkových roubíků, od sebe přiměřeně vzdálených, zapjatých do obvodu elektrického proudu. Uhlíky při žáru 3-4 tisíc stupňů Celsia rychle ohořívají
a aby svítily, musí být od sebe stále stejně vzdáleny. Tato vzdálenost se udržovala zprvu ručně, později mechanicky závažím, pérem nebo hodinovým strojem.
S myslí, zaujatou pro obloukovku, se Křižík vrátil z Paříže do Plzně, a když pak na vyzvání majitele papírny Pietteho zařídil mu v roce 1879 v dílně osvětlování obloukovkami, byl jeho osud rozhodnut. Najal v domě „U Zvonu“ dvě místnosti, v nichž zařídil laboratoř a dílnu a pracoval v nich večer a v noci, poněvadž ve dne, byl vázán službou u dráhy. Se dvěma pomocníky, telegrafními mechaniky, Mackem a Kohoutem, se dal do práce a tak v laboratoři vznikla Křižíkova obloukovka, své doby nejdokonalejší a nejúspěšnější oblouková lampa světa. Vynález spočíval v regulaci přibližování uhlíků, kterou řešil elektrickým proudem. Po mnoha pokusných konstrukcích obrátil Křižík pozornost k solenoidu a tvaru roubíku; volil roubík konický a jím pak zvítězil, když k napájení solenoidu zvolil systém diferenciální.
Obloukovku si dal Křižík patentovat ve všech státech a spor s německou firmou Siemens & Halske, která tvrdila, že diferenciální regulace je její vynález, Křižík vyhrál. Patenty prodal do Anglie a Ameriky, což vyneslo jemu a společníkům pěknou částku 310 000 zlatých a licenční poplatky, které mu platila fa Schukert, činily ročně 15 000 zlatých. Tak se Křižík ocitl v situaci, jež mu dovolila splniti dávné přání a věnovati se zcela své milované elektrotechnice a postaviti se zcela na vlastní nohy.
ZAKLADATEL ELEKTROTECHNIKY
Po odchodu od dráhy setrval Křižík v Plzni ještě 2 roky, 1882 a 1883. Zaměstnával 6 dělníků, napřed „U Zvonu“, pak ve větších místnostech v bývalém plzeňském cukrovaru. Všechny snahy však soustředil na přesídlení do Prahy a již v prosinci 1883 se stěhoval do takzvané Staré Daňkovky v Karlíně a v prvních dnech ledna roku 1884 zahájil práci se svými 6 dělníky a mistrem Kabeláčem. Jen do pisárny přibyli 3 zaměstnanci. Často se v závodě objevoval „technický poradce“ Štěpán Doubrava, asistent fyziky na pražské univerzitě, jeden z prvních teoretických elektrotechniků v Čechách. Spolu s Křižíkem připravovali výrobu dynamoelektrických strojů. Křižík si byl vědom toho, že nestačí jen prodávati obloukovky, ale musí býti k nim proudové zdroje. Nechtěl stroje odbírati z Německa a rozhodl se také stroje vyráběti sám. Počátky byly těžké, nebylo vzorů, modelů, schémat, ani teorie a návody k výpočtům. Křižík postupoval proto empiricky a dělal pokusy a zkoušky, než první stroj vyrobil. Přitom snil o všeobecném zavedení elektřiny pro všechny druhy práce. Psal, přednášel, přesvědčoval a prakticky předváděl osvětlování
a pohon. Při tom vyráběl všechny součástky instalační, kabely, vypínače, pojistky, svítidla, z nichž známé jsou lustry v sále budovy na Slovanském ostrově v Praze, které svítí dodnes. Provedl pokusné osvětlení Staroměstského náměstí 8 lampami, posudek komise znalců však vyzněl nepříznivě a tak místo Prahy měl první elektrické osvětlení v roce 1887 Jindřichův Hradec a současně Písek. Již v roce 1882 předváděl mlácení obilí elektřinou před svou dílnou v Plzni, téhož roku v Břeclavě, rok na to v Pardubicích a získával pozvolna porozumění pro užití elektřiny v zemědělství. Tak jako Edison byl i Křižík zaujat pro stejnosměrný proud zejména pro výhody jeho akumulace a užití pro elektrickou vazbu. Vystavěl první veřejnou elektrárnu v roce 1889 na Žižkově a mnoho dalších veřejných a závodních elektráren u nás, v Bosně, Charvátsku, Polsku a jinde. Střídavý proud však zvítězil a Křižík marně bojoval pro uplatnění stejnosměrného proudu, zejména při projektu nové městské elektrárny v Praze. I poté prohře dokázal, že jeho závod také dokáže konstruovati střídavé stroje a již v roce 1910 dodal pražské elektrárně alternátor o výkonu 3000 koní, tehdy nejsilnější stroj pražské elektrárny.
Křižík již na počátku tohoto století prvně načrtl soustavnou elektrizaci českých zemí a v roce 1905 podal zemskému maršálku král. českého knížeti Jiřímu z Lobkovic pamětní spis s návrhem, aby celý elektrizační projekt provedla země česká. Ve spisu byl již podrobný finanční rozpočet. Samosprávné korporace však se o plán příliš nezajímaly a proto se Křižík pokusil o uskutečnění plánu na vlastní pěst. Postavil nejprve elektrárnu v Kolíně o výkonu 2500 ks, která měla získati odběratele
a propagovati užívání elektřiny v Polabí. Tento čin vzbudil zájem a samospráva vytvořila Elektrárenský svaz středolabských okresů, jemuž Křižík v roce 1916 elektrárnu prodal.
Na provedení elektrizačního plánu nemohl Křižík svými silami stačiti, nemůže se mu však upříti, že i v tomto oboru byl průkopníkem.
ELEKTRICKÁ VOZBA
Druhým velkým oborem Křižíkovým byly elektrické dráhy. Začal je propagovat při památeční jubilejní výstavě v roce 1891. Vystavěl dráhu od horní stanice lanové dráhy na Letné Oveneckou ulicí ke královské oboře a později k tak zvanému místodržitelskému letohrádku. Trať byla 800 metrů dlouhá, jezdila jen v létě a měla spíše ráz zábavní a propagační. V Praze jezdila od roku 1875 koňská dráha, majetek do belgické společnosti Ottletovy, od níž v roce 1893 převzala tuto tramvaj obec pražská, aby ji postupně proměnila na elektrickou. Tehdy obrátila se obec libeňská na Křižíka, když jednání s belgickou společností o prodloužení tramvaje do Libně nevedlo k cíli, aby postavil elektrickou dráhu jako na Letné. K její stavbě se připravil Křižík nejprve sčítáním frekvence, a když zjistil, že by se elektrizace dráhy mohla vypláceti, slíbil ji postaviti vlastním nákladem. Trať vedla od konečné stanice koňské dráhy v Karlíně do Vysočan v délce 2,20 km. Jízda byla zahájena 19. III. 1896. Úspěch byl značný a prvních 5 měsíců bylo dopraveno 410 000 osob. V září 1896 byla trať prodloužena k bývalému státnímu, nynějšímu Masarykovu nádraží. Ve snaze opatřiti práci pro svoji továrnu, Křižík zamýšlel postaviti další elektrické dráhy v Praze. Zvolil Královské Vinohrady, pro něž postavil trať od Muzea k Olšanským hřbitovům. Na této trati byla zahájena vozba dne 25. června 1897. Poté obec pražská se sama ujala stavby elektrických drah, z nichž první byla od Národního muzea kolem Wilsonova nádraží přes Žižkov k Olšanským hřbitovům. Tvořila tak okružní trať s Křižíkovou drahou vinohradskou. Doprava byla zahájena v září 1897, nato v únoru 1898 byla otevřena druhá trať Ječnou ulicí do Spálené ulice
a do 7 let byly všechny tratě bývalé koňky zelektrizovány. V té době zařídil Křižík také elektrickou dráhu v Plzni, pak v Pulji a přístavní dráhu z Dubrovníka do Gruže. Od pouličních drah přikročil Křižík k pokusům na elektrizaci hlavních drah. První elektrická dráha, kterou postavil, vedla z Tábora do Bechyně v délce 24 km. Stavba dráhy byla zahájena v dubnu 1902 a již v červnu 1903 byla jízda zahájena s velkou slávou. Náklad na tuto trať byl 2 700 000 K a v roce 1924 již bylo po ní dopraveno 50 000 osob a dosažen provozní přebytek 15 000 K. Tato dráha je pamětihodná tím, že se Křižík rozhodl napájeti ji stejnosměrným proudem o napětí 1400 V, což na tehdejší dobu bylo velmi odvážné. Tím dokázal Křižík přednosti své české stejnosměrné soustavy a brzy po tom se ujala v Americe, Francii i jinde. Také elektrická lokomotiva pro vídeňskou městskou dráhu přinesla několik původních průkopnických prvků – byl to zejména Křižíkův dvojmotor z roku 1905, jenž při poměrně malé váze lokomotivy dodával jí velký výkon. Tento dvojmotor se osvědčil a v různém zdokonalení jej vidíme téměř na všech elektrických drahách.
GENERACE JUBILEJNÍ VÝSTAVY
Jakého mimořádného vypětí sil duševních i fyzických, jakou lásku k národu a obětavost prokázal Křižík, dosvědčuje historie jubilejní výstavy v roce 1891, pořádané Obchodní a živnostenskou komorou v Praze. Česká práce a čeští podnikatelé nabývali vlivu na výrobu řemeslnou a tovární, neměli však přehled o rozsahu výroby a výkonnosti. Neměli také pevnějších a hospodářských organizací a jediná střediska byla Obchodní a živnostenské komory. Na výstavě se měl také zúčastniti německý průmysl a živnosti, ty však v poslední chvíli odřekly a škodolibě čekaly, jak Češi svůj „bubenečský jarmark“ prohrají. Národ však vzal výstavbu za svou. Ve vzpomínkách na výstavu, vyšlých v roce 1933, píše František Křižík takto: „Bylo to zásluhou našich národních odpůrců, že jsme se srazili v jeden šik, že jsme společně, houževnatě a s nadšením pracovali, abychom dokázali, co dovedeme na poli národohospodářském bez nich, že nejsme tak nepatrní a bezvýznamní, jak nás ráda Vídeň a naši Němci označovali. Výstava nám všem přirostla k srdci a všichni pracovali k jejímu zdaru a těšili se na její návštěvu. Posílila našeho národního ducha v takové míře, že se nad tím Vídeň a zvláště nám nepřátelská německá žurnalistika pozastavovala“.
Z našich malých živnostníků, dělníků a podnikatelů vyrostla generace budovatelů české hospodářské samostatnosti, která dostala čestný název: generace jubilejní výstavy. Křižík, tehdy 44letý, byl jejím představitelem. Byl mezi prvními zakladateli výstavy a jako předseda stavebního výboru se zasloužil o její výstavbu a otevření a jeho expozice strojovny, světelná fontána, elektrické osvětlení a elektrická dráha byly nejpřitažlivější součástí výstavy, jíž dosáhl Křižík proslulost v národě a dobrou pověst své továrny.
KŘIŽÍK, ČLOVĚK SOCIÁLNÍ
Od svého mládí žil Křižík tvrdým životem synka chudých rodičů, proto rozuměl dělníkům, vážil si jich a staral se o ně. Nepropustil při nedostatku práce ani jednoho dělníka, ani když v roce 1894 velká část jeho továrny vyhořela. A když vzniklo v dělnictvu hnutí pro oslavu prvního máje, dal Křižík sám podnět, aby se zaměstnanci oslavy zúčastnili a vyplatil jim za tento den mzdu.
PRŮKOPNÍKOVA ODMĚNA
Průkopník zpravidla nezíská za svou tvrdou, objevitelskou práci velkých hmotných zisků. Těch se dostává až těm, kteří přijdou za ním, kteří kráčejí v jeho šlépějích a těží z půdy jim zkypřené. Takový byl osud i Františka Křižíka, průkopníka české elektrotechniky a jejího zakladatele, jenž měl všechny vlastnosti oněch historických pionýrů, kteří nedbali osobního prospěchu a s vlastními obětmi razili cestu k úspěchu těm, kdož se brali za nimi. Zdar a úspěch vykonaného díla, blahobyt a čest z něho vzešlá jsou pak průkopníkovi daleko větší odměnou, než největší hmotné zisky. Že i Křižík mohl být nakonec účasten těchto hmotných výhod svého díla, za to musel děkovati jedině Bohu, jenž mu dopřál neobyčejně vysokého věku. A tak aspoň k stáru byl Křižík zbaven finančních starostí, mohl zabezpečiti svou rodinu a dopřát si klidnějšího života – zejména když v roce 1918 přeměnil svou továrnu v akciovou společnost a ustoupil do soukromí.
Tu se mohl oddati i vzpomínkám a sepisovati své paměti. Mohl s radostí přehlížet svoje dílo a dílo svých spolupracovníků. Montéři a mistři Křižíkových závodů získali vedoucí postavení v mnohých nově založených továrnách, sta jich se stali správci městských nebo soukromých elektráren, mnoho Křižíkem vyškolených inženýrů zaujalo čelná místa v úřadech státních i samosprávních, a řada Křižíkových žáků se stala profesory vysokých škol, škol průmyslových a jiných odborných učilišť. Každý úspěch svých někdejších žáků a spolupracovníků sledoval Křižík radostně a s hrdostí; a každý jejich výkon, dokazující, že „co dovedou v cizině, to dovedou Češi také a mnohdy lépe“, byl nejlepší odměnou pro zakladatele české elektrotechniky.
LAUREÁT KARLÍKOVY CENY
Z pestré a početné sbírky různých, jemu udělených řádů, medailí, čestných diplomů, adres atd. si Křižík upřímně vážil hlavně dvou poct. Byl to čestný doktorát technických věd (Dr. techn. h. c.), který mu udělilo české vysoké učení technické v Praze již v roce 1906, pak udělení ceny Dr. Hanuše Karlíka v roce 1927, to je hned po jejím založení, je tedy Křižík jejím prvním laureátem.
STATNÝ DEVADESÁTNÍK
Ve svých devadesátých letech byl Křižík ještě velmi statný a zajímal se o všechny události veřejného života a udržoval pravidelné styky nejen se společností svých přátel, nýbrž i s veřejností, která jej přečasto zvala do svého středu. Zejména byl Křižík pravidelným účastníkem na přednáškách a hlavně na výročních sjezdech Elektrotechnického svazu čsl. a Spolku čsl. inženýrů. Tu býval často středem zájmu a rád vyprávěl svoje zkušenosti a názory.
Když se ho ptali na tajemství jeho dlouhého života a pevného zdraví, odpovídal, že je to patrně zásluha jeho předků. Jeho matka zemřela v 93, strýc voják v 96 letech. Nějakou přesnější životosprávou se nikdy neřídil.
Byl velmi šťasten ve své rodině a často vzpomínal s pohnutím na svou manželku, která mu připravila tak milé prostředí, v němž okříval po těžkých denních starostech.
Tak někdy klidně, jindy rušně plynula poslední léta Františka Křižíka až do jeho posledního dne. 22. ledna 1941 klidně zemřel. A v pondělí 27. ledna 1941 za zimního slunečního odpoledne byl pohřben do vyšehradského Slavína v Praze.
Čím vyrostl František Křižík nad své vrstevníky, proč se stal známým, uznávaným, úspěšným a slavným? Nebál se obtíží, neznal malomyslnosti, byl odvážný, poctivý a houževnatý.
Pozdějším generacím zůstal především vzorem muže, který vlastní prací a odvahou dobyl světa, aniž se bál překážek, jež se každému velkému dílu staví v cestu. „Co dovedou jiní, dovedeme také my“, byl jeden z jeho známých výroků, který byl měl býti zejména dnes hojně opakován těm, kteří s důvěrou sledují každou snahu po vlastní tvořivé práci. Jak často zastaví se naši technikové před zdánlivou obtížností úkolu, volajíce po cizí pomoci. Nevěřte, že Křižík měl před sebou úkoly snazší, že elektrotechnika tehdy v počátcích byla vděčným polem každému, kdo v ní zakotvil. Denně vyrůstají kolem nás nové problémy a nové větve bohatého stromu elektrotechnické vědy, nikoli obtížnější, avšak stejně vděčné jako objevy a práce Křižíkovy. Kolik technických problémů zdánlivě pro nás neřešitelných jest hračkou proti práci muže, který s holýma rukama začal budovati naší elektrotechniku.
Křižíkova osobnost nechť září mladým generacím techniků jako stálý zdroj sebevědomé tvůrčí síly a vzor pionýrské práce, jež nemá překážek.
(Podle rukopisu Ing. J. Veselého a úpravy Ing. V. Ptáčka)
PAMĚTI Ing. Dr. FRANTIŠKA KŘIŽÍKA
Z připravované knihy PAMĚTI uveřejňujeme zde tři odstavce, které svým výrazným slohem i obsahem zaujmou naše čtenáře
JAK JSEM SE STAL ELEKTROTECHNIKEM
Pražský hodinář Holub – Moje první místo – Kaufmannův závod – V Sedmihradsku – Odchod od Kaufmanna
Jak jsem se stal elektrotechnikem? Stalo se tak, upřímně řečeno, čirou náhodou. Znal jsem tehdy, ale jen tak od vidění, jednoho pražského hodináře, pana Holuba, který, jak jsem se později dozvěděl, byl konstruktérem a vedoucím mechanické dílny pana Kaufmanna, v níž se vyráběly železniční signálové a telegrafní přístroje, jelikož pan Kaufmann nebyl v té věci vůbec žádným odborníkem. Mezi nimi se však vyskytovaly stálé neshody, a tak tento pan Holub se rozhodl, že se s Kaufmannem rozejde. Nemohl to však učiniti dříve, pokud nesežene za sebe vhodného náhradníka. Stalo se, nevím již z jaké příčiny, že se se mnou tento pan Holub jednou dal do řeči. Mimo jiné, mluvili jsme spolu také o mém studiu na technice, o mých finančních poměrech, a tu mi pan Holub nabídl své místo u Kaufmanna. Já jsem toho z elektrotechniky znal velmi málo. Ale nebylo divu, vždyť sám profesor Zenger na technice odbyl celou elektrotechniku dvěma hodinami na konci semestru. Konečně však v místě, které mi bylo nabízeno, nebylo vlastně ani velkých znalostí z elektrotechniky třeba. Vždyť celá elektrotechnika a její použití v této době bylo ještě v plenkách. V samotné telegrafii se používalo jako zdroje proudového výhradně galvanických článků. Byla jich celá řada a nejvíce se používal pro tzv. „Ruhe Strom“ článek Meindingerův. „Ruhe Strom“, jak se tehdy všeobecně říkalo, byl takový proud, který byl do telegrafní linky stále zapojen a pouze jeho přerušováním se uváděl telegrafní přístroj do činnosti.
Další důležitou součástí telegrafu byl elektromagnet. Jeho postupným přerušováním pomocí elektrického proudu se vlastně telegrafovalo. Vlastní telegrafní přístroj byl v podstatě hodinový stroj, poháněný buď závažím nebo perem.
Toto vše stačilo k dokonalému přehledu o telegrafii. Zbývalo jen dobře se seznámiti s obsluhou a udržováním galvanických článků, abychom získávali konstantní proud. Dále se jednalo o bezvadnou funkci elektromagnetu. Zde přicházelo v úvahu dobře zvolené železo s malou hysteresní křivkou a konečně elektromagnetické cívky s dostatečnou magnetizující schopností, a konečně spirálové pérko, které při přerušení proudu odtrhlo kotvu od magnetu; a to byly všechny nejdůležitější technické složky, které bylo nutno zvládnout. Já se svými znalostmi z techniky mohl jsem snadno své nedostatky z tohoto oboru studiem odborných knih a časopisů doplniti.
A tak jsem nabízené místo bez velkého rozmýšlení přijal. Hned druhý den mě pan Holub zavedl ke Kaufmannovi a tak jsem byl přijat. Měl jsem z toho přirozeně velkou radost. Vždyť jsem se mohl pro příště živit vlastní prací. Ale i pan Holub měl radost, že se může konečně s Kaufmannem rozejít. Od té doby jsem se s ním také více nesešel.
Můj šéf, pan Markus Kaufmann, byl pražský obchodník s titulem císařského rady a zároveň přísedící obchodního soudu. Byl majitelem známého domu „U Špinků“ na rohu Václavského náměstí a Příkopů, kde bývávala „Vídeňská kavárna“, a na jehož místě dnes stojí palác pojišťovny „Koruna“. Kromě toho měl pan Kaufmann dva domy na Petrském náměstí. Jeden starý, nárožní jednopatrový na rohu ulice Mlynářské a Petrské, kde byly skladiště, kanceláře a ve dvoře menší dílny. Druhý, sousední, byl nový a dvoupatrový. Ten byl hlavním sídlem Kaufmannových podniků, totiž tkalcovny „širtinků“ a výroby prádla, zejména košil. Tkalcovna měla asi 40 stavů a byla v přízemí. Ve druhém poschodí byla dílna na šití prádla. Závod byl na svou dobu velmi moderně zařízen. Byl poháněn parou. „Širtink“ k výrobě prádla se stříhal v celých vrstvách podle plechových šablon jakousi pásovou pilou. Šicích strojů bylo asi padesát. Nebyly šlapací, nýbrž byly poháněny transmisí. Na dvoře této továrny, vedle strojovny, byla prádelna, sušírna, žehlírna, úpravna a výpravna hotového prádla. V prádelně se pralo ve velkých „neckách“, jakousi pračkou, to je dvěma velkými oblými a strojně poháněnými kladivy, jež střídavě přehazovaly prádlo z jedné strany na druhou. Sušárna prádla byla vytápěna plynem a v žehlírně se prádlo žehlilo již plynovými žehličkami.
Pan Kaufmann měl 4 syny. Všichni dosáhli vesměs význačného postavení. První byl advokátem a později několikaletým presidentem advokátní komory v Čechách. Druhý se věnoval bankovnictví a stal se posléze prezidentem pražské filiálky Anglo-rakouské banky. Třetí byl vrchním inženýrem strojírny Ruston a spol. a čtvrtý vlastnil obchod s karborundem z Länderbanky.
V roce 1865 rozšířil pan Kaufmann svůj podnik o dílnu na telegrafní přístroje. Byla umístěna v prvním patře jeho nového domu na Petrském náměstí. V té době se u nás právě intensivně stavěly železnice a pro jejich stanice bylo zapotřebí spousty těchto zařízení. U nás však ještě nebylo takových závodů, které by se soustavně a ve větší míře zabývaly výrobou takových přístrojů. V Praze to byla jedině fa Dvořák a Pštross v Novohradské ulici na Malé Straně, která jen příležitostně vyráběla telegrafní a zvonkové přístroje. Z větší části se však zabývala stavbou věžních hodin a galvanoplastikou. Z ostatních, tehdy ještě existujících firem byl optický závod Spitrův, pak bratří Josef a Karel Vejtruba, kteří zařizovali hlavně elektrické zvonky domovní, domácí telegrafy a zvonkové požární automaty. Mechanik Grund pracoval pro fyzikální ústavy pražských universit a Kreidl pro techniku.
Z větších závodů toho druhu byla v té době vídeňská firma Leopolder a Otto Schäfler. Telegrafní přístroje byly také kupovány v Německu od fy Siemens & Halske. Tato firma se chtěla po světové výstavě v roce 1873 usaditi ve Vídni. K tomu účelu koupila dům v Apostelgasse, v němž zřídila mechanickou dílnu. Napjaté poměry politické ve válce v roce 1866 a finanční kapitál rakouský z konkurenčních důvodů však brzo tuto firmu donutily k ústupu. A tak nedostatkem zakázek musela fa Siemens svoji filiálku ve Vídni zrušiti.
Kaufmannova myšlenka na zřízení větší elektromechanické dílny vzhledem ke konjunktuře signalizačních a telegrafních přístrojů, byla skutečně tehdy velmi slibná. Pan Holub, o němž jsem se zmínil, zařídil Kaufmannovi dobře vybavenou dílnu a sám sestrojil jednoduchý návěštní zvonkový přístroj, u něhož odpadlo hodinové ústrojí a který byl takřka úplně ze železa. Byl proto značně levnější než podobné přístroje. A tak Kaufmann zavedl výrobu těchto přístrojů a ve značném množství je dodával železnicím.
V dílně, do níž jsem nastoupil, bylo zaměstnáno 50 až 60 dělníků pod vedením jednoho dílovedoucího. Byla to tedy již slušná továrnička, a já – jednadvacetiletý mladík – měl jsem se vlastně stát jejím technickým ředitelem, neboť pan Kaufmann mne pověřil vedením dílny, zkoušením vyrobených přístrojů, kontrolou a podpisováním výplatních listin. Obchodní stránku všech Kaufmannových podniků, tedy i elektrotechnické dílny, vedl Kaufmannův účetní Mendl. Poradcem naší elektrotechnické dílny byl Adolf Pozněna, oficiál státního telegrafního úřadu, který docházel do dílny po svých úředních hodinách.
Pro zajímavost nebude na škodu, zmíním-li se trochu o tehdejších poměrech ve státní telegrafii. Telegrafní ředitelství bylo umístěno na Poříčí, přímo naproti vojenské jízdárně nynějších kasáren Jiřího z Poděbrad. V přízemí tohoto domu byla hlavní pošta pro Prahu, v I. poschodí telegrafní úřad a ve II. poschodí telegrafní ředitelství.
V těchto několika málo místnostech byl tedy celý ústřední telegrafní úřad. Ředitelem telegrafního úřadu byl vrchní inženýr Langer, který po přestěhování hlavní pošty do Jindřišské ulice se stal ministerským radou. Ten měl ve svém úřadě jen zcela málo telegrafních úředníků. Nebyli to většinou ani školení technici. Podávali jen telegrafní depeše, ale jiných vědomostí o telegrafu neměli a ani nepotřebovali. Ke zřizování stanic, instalací a udržování telegrafních tratí bylo při ředitelství jen asi 5 skutečných techniků, to je „Linieninspicientů“, rozdělených po Čechách a Moravě. Více jich snad ani nebylo zapotřebí, neboť v Čechách bylo tehdy jen docela málo telegrafních stanic. Stavbu telegrafních linek provádělo několik zručných a k tomu účelu vycvičených dělníků. Jejich vedoucím byl nějaký Diener, kterému se říkalo „Telegrafen-bauleiter“. Všichni příslušeli k úřadu v Moravské Třebové a byli používání ke stavbě všech telegrafních linek. Byli rozděleni na tři oddíly. První oddíl vyhluboval na předem vytrasovaných místech díry pro telegrafní sloupy. Tuto práci vykonávali tito dělníci s takovou zručností, pomocí speciálních nářadí, že sloupy zapadaly do děr skorem s přesností. Druhý oddíl stavěl sloupy, kterážto práce při skoro přesných děrách šla velmi rychle, a konečně třetí oddíl zavěšoval již jen dráty. Tomu, který odvíjel kolo drátu podél sloupů, jež měl umístěno na krku, se říkalo „tanečník“. Práce šla velmi rychle, takže se za den postavilo i několik kilometrů linky.
Tolik jsem se chtěl zmínit o tehdejších poměrech a nyní opět k věci. Firma Kaufmann provedla mimo jiné dodávku a instalaci telegrafních přístrojů a elektrických zvonkových signálů pro českou západní dráhu (Plzeň – Praha – Brod), jihoseveroněmeckou spojovací dráhu (Pardubice – Josefov – Turnov – Liberec), moravskou část severní dráhy císaře Ferdinanda (Břeclav – Brno – Přerov – Olomouc), pak Nezamyslice – Prostějov – Olomouc – Šternberk a konečně pro uherskou východní dráhu v Sedmihradsku, jež nyní leží na území rumunském a vedla z Velkého Varadu (nyní Oradia-Mare) přes Feketeto do Kološvaru. Zařízení na obou českých drahách účinkovala zcela uspokojivě, díky pečlivé obsluze a udržování.
V době, kdy jsem byl přijat ke Kufmannovům, pracovalo se na posledních dodávkách pro uherskou východní dráhu, kamž se přístroje postupně dodávaly a instalovaly. Montéři postavili nejdříve ve všech stanicích telegrafní přístroje se všemi bateriemi a pak teprve zařizovali signály u hlídačů trati. Tato instalace však trvala příliš dlouho, a tak se stalo, že po dokončení stavby zvonkové signály neúčinkovaly, ačkoliv jinak byly dodány v naprostém pořádku. Docházela celá řada stížností a ředitelství východní dráhy kategoricky naléhalo na pana Kaufmanna, aby dodaná zařízení uvedl do pořádku. Kaufmann však neměl vhodného člověka, jehož by za tím účelem mohl poslati do Sedmihradska na uherskou východní dráhu. Hledal proto vhodného odborníka, a domníval se, že jej nalezl v osobě jistého pana Dimmera, asi třicetiletého Němce z Mnichova. Toho angažoval a poslal do Sedmihradska s titulem ředitele. Dimmer byl sice v Sedmihradsku již několik neděl, ale na ředitelství dráhy docházely stále nové stížnosti. Kaufmann několikráte Dimmera urgoval, ale odpovědí byly jen další rozhořčené stížnosti od správy východní uherské dráhy. V této prekérní situaci se Kaufmann rozhodl, že do Sedmihradska za Dimmerem pošle mne. Bylo to sice pro mne značné vyznamenání, ale byl jsem si současně vědom velké zodpovědnosti svého úkolu, a odjížděl jsem z Prahy skoro s obavami, zda se mi podaří celou záležitost uspokojivě vyřídit. Obdržel jsem od Kaufmanna plnou moc k převzetí stavby, ale i k propuštění ředitele Dimmera.
Když jsem konečně přijel do Varadu, hledal jsem na nádraží Dimmera. Ale zastihl jsem pouze naše mechaniky, bez rady a dozoru. Od nich jsem se teprve dozvěděl, kde mám vlastně hledati Dimmera. V hospodě, v blízké pohraniční stanici Čuče. Tam jsem jej také skutečně nalezl v družné zábavě s paní hostinskou. První část svého poslání jsem tedy rychle vyřídil, propustiv s okamžitou platností pana Dimmera. Pak jsem se vydal na trať, abych i druhou část co nejdříve vyřídil. A skutečně se mi to podařilo dříve, než jsem očekával.
Vyšel jsem z toho stanoviska, že v Kaufmannových přístrojích nemůže býti závada, neboť jsem znal jejich pečlivou a svědomitou výrobu a také i správnou konstrukci. Tak jsem svůj zřetel obrátil a jak se i zcela správně ukázalo, na zdroje proudu, galvanické články. Na východní uherské dráze používali tehdy vesměs článků Gallaudových. Hned na první stanici jsem poznal, že modrá skalice v článcích je již zcela strávena. Pak ovšem články nemohly dodávati žádný proud a v důsledku toho ani zvonkové přístroje nemohly pracovat, třeba byly jinak v úplném pořádku.
Opatřil jsem proto dostatek skalice a s mechaniky jsem projel ihned na dresině celou trať. Ve všech stanicích jsem nalezl články ve stejně zuboženém stavu. Doplniv baterie modrou skalicí, závadu jsem tak odstranil, aparáty přezkoušel a vše pracovalo bezvadně. Hlavní příčina této celé vady byla ta, že po celou dobu instalace se nikdo o doplňování článků a jejich obsluhu nestaral. My u Kaufmannů jsme předpokládali, že to dělají úředníci východní uherské dráhy, ale ti nám zase řekli, že dráha není ještě v provozu a že zařízení námi dodaná nejsou dosud převzata, takže je naší povinností celé zařízení udržovati v bezvadném pořádku.
Byl jsem tedy se svým úspěchem velmi rozradostněn a chystal jsem se již na zpáteční cestě do Prahy, když tu v polovici srpna 1870 jsem dostal od Kaufmanna překvapující dopis, kde mne v dopise vyzýval, abych si okamžitě podal žádost o místo k severní dráze Ferdinandově. Seděl jsem v rozpacích nad Kaufmannovým dopisem a snažil jsem se pochopiti příčinu tohoto obratu. Domníval jsem se, že i tu aparáty špatně fungují a Kaufmann, že jest tímto svým, zdánlivě nezdařilým podnikáním znechucen a že hodlá toho zanechati. Poslechl jsem tedy jeho rady, respektive srozumitelné výzvy, a poslal jsem okamžitě žádost na ředitelství Ferdinandovy dráhy do Vídně. Žádost byla ihned vyřízena a já jsem byl vyzván představiti se u ředitelství ve Vídni.
MOJE PRŮKOPNICKÁ PRÁCE
Často jsem označován jako průkopník elektrotechniky v Čechách. Vždycky jsem se velice zdrženlivě díval na chválu
a pochlebování, jehož se mi z různých stran dostávalo. Proto jsem také často přemýšlel, zda a do jaké míry je vlastně oprávněn a odůvodněn tento čestný titul „průkopníka“, který mi byl nabízen naší veřejností.
Průkopníkem se člověk může stát jenom v takovém oboru, který se teprve začíná zavádět, který teprve vzniká do praktického života. To byla za mých mladších let elektrotechnika, a je to tedy především dílo osudu, který mi dopřál, že jsem mohl svou prací přispět k tomu, aby i v naší vlasti se stala elektřina hybnou pákou naší civilisace.
Od mého vstupu do praktického života, do Kaufmannovy továrny, stala se elektrotechnika hlavním předmětem mé práce. Tenkrát byla elektřina vlastně jen pouhým fyzikálním pojmem a z největší části sloužila k předvádění efektních fyzikálních pokusů. Jen nemnoho lidí tušilo její neobyčejný význam pro civilisaci, a není to neskromnost, když řeknu, že jsem k nim patřil
i já. Pole, na němž bylo třeba pracovat, bylo nepřehledné, ale všade bylo nutno počítat od začátku. V tom právě leží zásluha průkopnického díla, ale také jeho risiko, neboť každý začátek je těžký a vyžaduje velkých nákladů.
Krok za krokem jsem postupně aplikoval elektrotechniku na všechny obory práce a života a názorně jsem ukazoval, jak elektřina může zdokonalit i zlevnit výrobu i dopravnictví a zušlechtit náš život. Snažil jsem se o to poctivě a s nadšením a nešetřil jsem při tom peněžních prostředků. Finanční náklady, vynaložené na tuto propagaci, nemohly se mi nikdy rentovat, neboť v oněch dobách, kdy se rodila naše elektrotechnika, nebylo naprosto naděje na hromadnou výrobu stejných jednotek elektrických strojů apod. Věděl jsem to již tehdy velmi dobře, ale přesto jsem neustal v této propagační práci. Za těchto okolností jsem se ovšem nemohl stát specialistou v jediném úzkém oboru elektrotechniky, a nechtěl jsem jím ani být, neboť mou přední snahou bylo ukázat a dokázat, k čemu všemu lze elektřiny s výhodou použití, a to nejen v průmyslu a živnostech,
i v životě městského člověka, nýbrž i v zemědělství. Právě na použití elektřiny v zemědělství jsem kladl velkou váhu hned v prvních letech své samostatné elektrotechnické práce a podnes si s potěšením vzpomínám, jak už v roce 1882 jsem ukazoval, jak lze elektřinou mlátit obilí.
Bylo to při soutěži v orání v Břeclavě 11. září 1882, kde byl tehdy poprvé předváděn i Fowlerův parní pluh, tažený dvěma lokomobilami. Při této příležitosti jsem demonstroval pohon mlátičky elektromotorem. Generátor byl postaven v Kuffnerově rafinerii cukru v Břeclavě a proud byl veden isolovaným drátem, zavěšeným na dřevěných, asi 1 m vysokých tyčích, k elektromotoru, který byl postaven přímo na mlátičce na nedalekém pšeničném poli. „Konkurenčního orání“ v Břeclavě zúčastnili se ministři Taafe, Conrad v. Eiberfeld, baron Pino a četní jiní majitelé latifundií, a elektrický pohon mlátičky vzbudil
u nich živý zájem.
V příštích letech, a zejména, když jsem zařídil továrnu v Praze, snažil jsem se vždy, kdykoliv byla zřízena na venkově výroba elektrické energie, abych pro ni získal odběratele z kruhů zemědělských.
K propagaci v tom směru jsem vydal již v roce 1903 brožuru „Elektřina v zemědělství“, kterou sestavil tehdejší ředitel mého závodu Jan Sedlák, a jež způsobem každému velmi jasně srozumitelným popisuje výrobu elektřiny, její použití pro zemědělské práce, a nabádá zemědělce, aby utvořením družstev si pro své účely opatřili levnou sílu elektrickou. Mnohem obsáhlejší spis o elektřině v zemědělství vydal můj závod v roce 1914. Je to daleko víc než prostý spis propagační, je to základní učebnice o elektrotechnice a jejích výhodách pro zemědělce. Poučuje o elektrických jednotkách, výrobě elektřiny a zařízení elektráren, o strojích k výrobě elektřiny, o rozvodné síti, elektromotorech, jejich užití v zemědělství a živnostech (neschází zde ani obrázek elektrického pohonu stroje k „plynulé“ výrobě syrečků), o elektrickém osvětlování, vaření i topení i o počitadlech proudu. Ještě dnes, po dvaceti letech, oceňuji tento spis mých závodů jako dokument průkopnické práce pro praktickou elektrotechniku.
Jiným propagačním spisem je brožura „Elektromotory v pivovarnictví“, kterou vydaly moje závody v roce 1909. Porovnává se v něm elektrický a mechanický přenos síly, odůvodňují se výhody jednotlivého pohonu proti pohonu skupinovému a popisuje se uspořádání elektrického pohonu u jednotlivých pivovarských strojů.
Podobných propagačních, ale zároveň instruktivních spisů vydal můj závod celou řadu. Jejich účelem bylo působit na všechny obory průmyslu a řemesel a seznámit je s elektřinou a jejími výhodami. Nikdy jsem nešetřil na tuto propagaci peněz, a ze spisů, brožur a katalogů, vydaných mým závodem, dala by se sestaviti pěkná knihovna a v ní by byly i hodně tlusté spisy, jako například Velký obrazový katalog lustrů o 163 listech.
Tato „literární“ propagace byla však jenom teoretickým začátkem, po ní následovala praktická propagace skutkem. Ta náležela především ve výstavnictví, a mohu říci, že jsem nevynechal žádnou významnější výstavu v poslední čtvrtině 19. století a na začátku 20. století, a to nejen v Rakousku nýbrž i v zahraničí.
Významným oborem propagace byly také přednášky, a těch jsem absolvoval opravdu mnoho. Začal jsem s nimi již v Plzni
(o elektrickém světle a pohonu) a ještě za svého pobytu v Plzni jsem zajížděl přednášet do Prahy i do Vídně. Tak v roce 1882 jsem přednášel ve Spolku architektů a inženýrů v Praze o elektrickém světle, v roce 1883 o výrobě žárovek a v roce 1884 zase o pokrocích o elektrickém osvětlení, o čemž jsem v témž roce přednášel i ve spolku rakouských elektrotechniků ve Vídni. Když jsem se do Prahy nadobro odstěhoval, měl jsem každý rok několik odborných přednášek v Praze i ve Vídni, pokud se pamatuji na příklad v roce 1888 o elektrických signálech na drahách, v roce 1890 o zařízení žižkovské elektrárny, o přenosu elektrické energie, o elektrických tramvajích, v roce 1896 o elektrických centrálách, v roce 1897 o elektrických drahách atd.
Snažil jsem se také prakticky dokázat, že elektřina je vhodná i k pohonu silničních vozidel. První elektrický automobil jsem postavil v roce 1895. Elektromotor o 5 ks byl zavěšen blíže zadní osy, kterou poháněl planetárním soukolím (v náhradu za nynější diferenciál). Akumulátorová baterie byla ve skříni v zadní části vozu. Vůz byl řízen ruční pákou, motor se spouštěl šlapací pákou. U druhého elektromobilu jsem zavěsil motor uprostřed podvozku, jednoduchým ozubeným soukolím naháněl motor předlohový hřídel a od ní dvěma řetězy byla poháněna zadní kola. Na předlohovém hřídeli byla pásová brzda. Motor i brzda byly řízeny pedály. Vůz měl už volant. Při třetí konstrukci jsem použil dvou elektromotorů, každý po 3 ks, takže každé z obou zadních kol bylo poháněno zvláštním elektromotorem. Můj vůz měl v Praze evidenční číslo 3, jedničku měl místodržitel, dvojku smíchovský Ringhoffer. Nakonec jsem postavil benzino-elektrický automobil, poháněný benzinovým motorem Laurin & Klement o 24 až 28 ks. Tento vůz byl vystaven v mojí expozici na jubilejní výstavě obchodní komory v Praze v roce 1908. Se všemi vozy jsem jezdil nejen po Praze, nýbrž jsem s nimi konal i dosti dlouhé jízdy přespolní. Mé práce na konstrukci elektromobilu bylo vzpomenuto, když jsem v roce 1935 byl jmenován čestným členem Autoklubu Republiky Československé.
Obdobným způsobem musel jsem postupovat i v ostatních oborech, vhodných pro použití elektřiny. Bylo nutno přesvědčovat interesenty očividně a využil jsem k tomu každé příležitosti: výstav všeho druhu, jichž se můj závod vždycky zúčastňoval,
i instalací, prováděných na zkoušku v jednotlivých závodech.
Tato praktická propagace přinesla nám nakonec dost objednávek, ale byly to zakázky individuální, každý jednotlivý zákazník měl odlišné a mnohdy těžko splnitelné přání, ale vždycky jsme je splnili. Bylo to ovšem na úkor výhodnosti naší práce, o sériové výrobě nemohlo být v této době elektrizační propagace ani řeči, každou jednotlivou objednávku bylo nutno zvlášť propočítat, konstruovat a vyrábět, a leckdy jsem i na dodávce prodělal. Ale na to jsem se celkem neohlížel a byl jsem spokojen, když dodávka uspokojila a podala důkaz o výhodách elektřiny.
A v tom, jak se domnívám, záleží ono „průkopnictví“ moje a mého závodu. A myslím, že mohu s dobrým svědomím a bez jakékoliv domýšlivosti říci, že mám jistý podíl na rozmachu elektrotechniky a elektrizace v našem státě. Jsem potěšen, že to bylo projeveno i diplomem čestného uznání, které jsem obdržel v listopadu 1935 od Národní rady československé.
Dnes, kdy elektřina je samozřejmou a nezbytnou podmínkou civilisace, je práce našich elektrotechnických závodů snazší
a také finančně úspěšnější. Těším se z toho, že jsem k tomu razil cestu.
NÁČRT A ZAČÁTKY SOUSTAVNÉ ELEKTRISACE ZEMĚ ČESKÉ
V předešlých kapitolách o zužitkování vodních sil a o elektrizaci železnic jsem se již dotkl toho, že jsem si představoval, že by se dalo provésti zásobování všech krajů české země elektrickou energií. Bylo mi zásadou, že k výrobě elektřiny mají se zužitkovati všechny přírodní zdroje energie, tedy ložiska paliv i vodní síly, a že elektrické centrály nutno stavěti přímo u zdroje příslušné energie, tedy u uhelných dolů a vodních sil. Jednotlivé centrály měly zásobovati území v poloměru asi 50 km kolem centrály, a rozvodné sítě jednotlivých sousedních centrál byly spojeny, takže centrály se vespolek podporovaly. Z jednotlivých centrál dodávala se energie pro veškerou potřebu, pro průmysl, živnost, domácnosti i pro železnice. Touto zásadou jsem se řídil již při budování železnice Tábor – Bechyně, kdy centrála v Táboře byla určena nejen pro železnici, nýbrž i pro město Tábor.
Náčrt této soustavné elektrizace nejen pro Čechy, nýbrž i pro celé tehdejší Rakousko, jsem připojil k svému referátu při jednání o elektrizaci železnic v rakouské železniční radě v roce 1910. Většina mnou navrhovaných velkých výroben elektrické energie je již dnes uskutečněna (v uhelných revírech) nebo projektována (vodní elektrárny ve Štěchovicích), ale proti dnešnímu výhradnímu soustřeďování výroby elektrické energie do několika velkých výroben liší se můj návrh tím, že jsem počítal se součinností i mnohých menších elektrických centrál vodních nebo kalorických, které dnešní oficiální soustavná elektrizace považuje za obtížné a nehospodárné „krcálky“ a proto je potlačuje a odpírá jim právo na existenci.
Je sice pravda, že ve velkém stroji se vyrobí jedna koňská síla levněji než v malém, ale když ten velký stroj je za plna využit jenom jednu či dvě hodiny denně a po celou ostatní část dne musí běžet jenom pro zatížení, odpovídající sotva 1/10 jeho výkonu – pak je průměrná cena jedné ks/hod, vyrobená ve velkém stroji, dražší, než v malém stroji. Tento můj názor bude patrně dnes označován za překonaný konservatismus, ale mohu uvésti, že ještě v roce 1930, tedy skoro čtvrt století po mně, navrhoval stejné řešení soustavné elektrisace v Německu nikdo menší než ing. Oskar Miller v Mnichově. Elektrizace podle mého návrhu prováděná, byla by se obešla bez stakilometrových přespolních vedení a bez nákladného a s velkými ztrátami spojeného transformování a usměrňování proudu.
Svůj plán soustavné elektrizace jsem se snažil uvésti prakticky ve skutek, bohužel – jak zakrátko seznáte – bylo jeho provádění překaženo hned při prvním začátku.
Již v XVI. kapitole (Zužitkování vodních sil) jsem popsal svoje projekty a svoje úsilí o využití vodních sil vltavských
a středolabských pro výrobu elektrické energie. O snahách k uskutečnění soustavné elektrizace středního Polabí se nyní zmíním podrobněji.
V polovici roku 1903 zahájila v Praze činnost expositura c. k. ředitelství vodních cest, jejímž úkolem bylo provésti kanalizaci středního Labe. Jakmile jsem seznal program jejích prací, dal jsem ve své továrně vypracovat generální projekt na soustavné využití vodních sil v obvodu kanalizovaného Labe. O něm se podrobněji zmiňuji v XVI. kapitole. Současně jsem zahájil usilovnou propagaci této myšlenky přednáškami odbornými i populárními, brožurami i tiskem a intervencemi u rozhodujících osobností.
Poněvadž můj projekt jen zvolna docházel porozumění, podal jsem v roce 1905 zemskému maršálku království českého, knížeti Jiřímu z Lobkowic, promemoria, v němž jsem navrhoval, aby elektrizační projekt byl uskutečněn za účasti země, která by získala vodní právo na kanalizovaných řekách, postavila vodní elektrárny a potřebné kalorické rezervy a spojila všechny tyto podniky v jeden systém. Tyto elektrárny měly pak elektrickou energii dodávati okresům, obcím, eventuálně i jiným velkokonsumentům. Tento způsob by byl jednak zaručil rentabilitu podniku – protože autonomní korporace by dostaly nutné půjčky na 4 % - jednak by byl vyhradil autonomním korporacím přímý vliv na celé vedení podniku. Země by přitom nic neriskovala, protože jsem navrhl, aby si dříve zajistila od obcí a okresů dostatečný odběr energie (kterou by pak ony prodávaly drobným konsumentům, ovšem dráže) a aby elektrizační projekt uskutečnila teprve tehdy, až tento odběr energie bude závazně zajištěn. Ve svém promemoria jsem také uvedl, že výnos tohoto elektrizačního podniku by mohl amortizovat a zúročit celý zemský dluh.
Při úplné lhostejnosti autonomních faktorů neměly však moje snahy positivního výsledku, a proto jsem se rozhodl, že provedu akci na vlastní riziko. Vyšel jsem z toho stanoviska, že budování vodních elektráren si vyžádá delší doby a že nejdříve je třeba postaviti tepelnou centrálu, která by získala pro odběr elektřiny první kmen odběratelů a tvořila spolehlivou reservu pro budoucí vodní elektrárny. Tuto tepelnou elektrárnu jsem postavil v roce 1911 v Kolíně o výkonu 2500 ks a současně jsem uzavřel s majiteli vodních sil v Kolíně (s mlynáři Drem Radimským a Ing. Formánkem) smlouvy o budoucí dodávce elektrické energie z vodní centrály v Kolíně projektované.
S četnými obcemi a městy širokého obvodu (Přelouč, Chlumec nad Cidlinou, Žiželice, Králův Městec, Nymburk, Pečky na dr., Sadská, Kouřim, Kostelec n Č. L., Sedlec, Čáslav, Kolín, Labská Týnice, Kladruby, Sány, Lošany, Velim aj.) byly během dvou let uzavřeny dlouhodobé (průměrně na 30 let) smlouvy na odběr elektřiny za cenu 28-12 hal. za kw/hod (podle množství
a doby užívání proudu podle účelu, k němuž proudu bude užíváno). Podobné smlouvy na dodávku energie z kolínské tepelné centrály byly současně uzavřeny pro státní železniční podniky v okolí, například pro nádraží v Kolíně, Oseku, Nymburce, Chlumci n. C., Velimi, Pečkách na dr., a pro železniční dílny v Nymburce (za cenu 9 hal. za kWh). Ve smlouvách bylo pamatováno na přiměřenou účast měst a obcí v případě přeměny kolínské elektrárny v akciový podnik a zajištěno jim opční právo na kvótu akciového kapitálu, která by odpovídala poměru jejich konsumu proudu ke konsumu celkovému. Například město Kolín mělo opční právo na 20 % veškerých akcií.
Když pak bylo vybudováno vodní dílo v Poděbradech, uzavřel jsem koncem roku 1913 s pražskou expositurou vodocestného ředitelství smlouvu, jíž mi byla za 24 000 Kr ročně pronajata poděbradská vodní síla. Vodní elektrárna v Poděbradech měla spolupracovati s centrálou v Kolíně a tím měl býti učiněn první krok k soustavné elektrizaci Polabí. Současně jsem uzavřel s obcí poděbradskou smlouvu o převzetí její dosavadní kalorické elektrárny a o dodávce proudu Poděbradům, přičemž jsem se zavázal ke značným obětem (k placení 5000 Kr ročně, k dodávce 20 % celého konsumu zdarma, další 22-12 hal. za kWh podle množství konsumu, k bezplatnému přetvoření elektrické sítě pro proud trojfázový, k bezplatné výměně motorů
a počítadel atd.). Tato smlouva byla městským zastupitelstvem poděbradským schválena 13. února 1914.
Věc byla tedy již dojednána, ale dříve, než jsem mohl přikročiti k uskutečnění, utvořil se Svaz okresních výborů středolabských, jenž rozvířil agitaci, aby elektrizační podnikání dostal do svých rukou, ačkoli dříve jeho členové na moje výzvy k součinnosti odpovídali buď záporně nebo mlčením. Přitom využíval Svaz projektu na elektrizaci Polabí, který byl vypracován v mojí továrně Ing. Karlem Rosou. Ing. Rosa stal se krátce po vypracování tohoto projektu profesorem státní průmyslové školy na Smíchově, a pak, společně s profesorem Ing. Vejdělkem, vydal roku 1904 tento projekt – nákladem Svazu středolabských okresů – ve zvláštní brožuře pod názvem „Projekt využití vodních sil na kanalizovaném středním Labi mezi Králové Hradcem
a Mělníkem“. Opakuji však, že celý projekt byl vypracován z mého podnětu v mojí továrně a byl samozřejmě určen pro účele mého podniku. Podrobnější data tohoto projektu uvádím v kapitole XVI. (Zužitkování vodních sil).
Ve své agitaci se Svaz středolabských okresů dovolával „obecných zájmů proti zájmům soukromého podnikatele“ a skutečně dosáhl toho, že obec poděbradská mně postavila nové nepřijatelné požadavky, a že i vodocestné ředitelství ve Vídni odepřelo schváliti moji smlouvu o pronájmu vodní síly poděbradské. Začátkem roku 1916 Svaz skutečně získal poděbradskou vodní sílu a současně byl ustaven Elektrárenský svaz středolabských okresů. Za těchto okolností nezbylo mi, než abych svoji parní elektrárnu v Kolíně, která vlastně byla a je základem celé elektrizace středního Polabí, prodal tomuto Svazu. Stalo se tak v prvních měsících roku 1916, kdy již bylo v plném proudu jednání o zakciování mého podniku, moje firma pak vedla elektrárnu na svůj účet do 1. srpna toho roku.
Tak bylo soukromé podnikání ze soustavné elektrizace vytlačeno. Nechci však už toho vzpomínati ve zlém a nelituji ani hmotných obětí, které jsem vynaložil na propagaci a praktické začátky elektrizace. Je mi naprosto vzdáleno, abych snad z ješitnosti neuznával úspěchy dnešního systému soustavné elektrizace, byť i nebyla prováděna podle mých názorů a podle mého přesvědčení, a přeji upřímně vůdcům dnešní soustavné elektrizace Československa plný zdar. Jsou jistě různé cesty, které vedou k jednomu cíli a dosažení toho cíle – poskytnouti výhody elektřiny všem oborům průmyslu, živností, dopravy
i každému jednotlivci – to bylo vždy mým nejvřelejším přáním a vodítkem veškeré mojí práce.
