.png)
Pan komisař je ve velmi mrzuté náladě už od rána. Vnitřní nějaké pobouření svedlo ho dokonce k filozofickým – běda! – úvahám o postavení všech lidí a o postavení policejních komisařů zvláště.
Ale nedařilo se mu valně na tomto poli.
Pan komisař mrzutě odcházel do divadla na večerní představení jisté slátaniny, kterou měl slyšet už popáté.
„Hrom aby do toho!“ zaklel ve dveřích, ale tak opatrně, že toho nikdo neslyšel.
Publikum scházelo se toliko zvolna, ač kapela spouštěla už druhý kousek. Rozhlédl se líně kolem sebe a zase se zamyslil.
- Proč jen ho ráno žena hubovala? Předržel to v noci. Ale přijde-li někdo o čtvrté hodině domů, nemusí se snad dělat rámus až do šesti, a zvláště když žena jmenuje se Jula, Julča, Julčinka… Bývaly kdysi krásné doby krásného soužití! Proč se tak náhle ztratily? Ach, ano: nebylo tu děcka. Hm. Hm…
Pan rada byl včera příslovečně svůj! Takový starý kocour, který hází desítkami kolem sebe jako nejlepšími svými vtipy, jimž neschází pointa notně husarská. Jednou za měsíc to sedne na všechny. Člověk se musí vybouřit; a druhý den vypadá to v kanceláři jako po bitvě. Čepelka spal, Antoš zíval a Krziwanek vůbec ani nepřišel. Má protekci. Čert ho vzal, šéfem policie bude jednou, dopustí-li nebe, aby starý brzo, v příhodný okamžik umřel pro klid a spásu všech podřízených duší… Krziwanek bude dělat kariéru. Ty sám však ji neuděláš. Proč? Protože ses měl oženit s Elou Weinzettlovou a ne s Julčou Stohlasovou. Ela měl konexe a Julča jenom pět tisíc.
Co je tam, to je tam – netrapme se (Hrome! Jestlipak už začnou hrát? Snad to nebude trvat zas až do desíti? A ten pitomec Kváska bude zas dneska zpívat všechny kuplety i s přídavky? Potrpí si na publikum. Jaký to pitomec! Chvála bohu! Už začali! Dělejte safraporti, ať neusnu!) – Kdyby člověk nemusil jen být každé konině kmotrem. Ale kdež! Zakládá se někde baráčnický spolek. Žvaní se až do půlnoci a nemá to hlavy ani paty – sedíš a sedíš a posloucháš. Ale tam dovedou být k tvému utrpení ještě uctiví! – Ale nedej nebe, abys každý den musel na tábory lidu! To je povidel! A nemysli si, že tě řečník ušetří. Kdežpak! Najednou naježí vous, zajiskří očima a mávne rukou: A my, kamarádi, soudruzi, bratři – my už si s policií doúčtujeme! – A ti blbci zdola mu přisvědčí: Ano! Ano! A vzadu, pravidelně vzadu pod stromy ozve se vysmolený bas: Dejte mu tam jednu přes uši! – A teď chraň bůh, abys řečníka napomenul! A když nenapomeneš, ještě na tebe dojde stížnost nějakého obejdy, že jsi se dost vážně nechoval. Někdy napomeneš a napíšeš si všechno od a až do z a musíš žalovat. Přijdeš k soudu a mluvíš a mluvíš. A najednou ti vytáhne obhájce obžalovaného z kapsy kus papíru, tvoje poznámky! – a s úsměvem, který má něco lotrovského do sebe, řekne, že tě bude žalovat pro podvod! Ano! Kolegovi Schtiasnymu se to stalo! A jak dopad kolega Gellner! O tom škoda povídat! Pomalu už to bude u nás jako ve Varšavě. Přede dvěma roky: Na rohu ulice stojí, každý se ho bojí… Kdo to je? – Policajt. – Za rok: Na rohu ulice stojí, žádný se ho nebojí… Kdo to je? – Policajt. – A dnes? Na rohu ulice stojí, každého se bojí… Kdo to je? – Policajt. – Však to není dávno, když se ho u nás nikdo nebál…
- A já jsem tedy policejní komisař. Tedy opatruji jako ponocný světlo, oheň a pořádek, aby se nic nestalo. – Však jsem to povídal. Kváska už zpívá! Šišlá a kroutí se a protahuje to, jak jen může; a mně se chce spát…
Pan komisař zahleděl se mezi obecenstvo. Chovalo se velmi klidně. Skutečně: bylo zbytečno je hlídat.
- Ach, kdyby si tak člověk mohl odpočinout! Desítku bych teď dal za to! Naše služba – hromská služba! A přidat už by taky mohli!
Najednou sebou trhl. Do parketu vstoupil vojáček. Radost září mu z očí a sebevědomí z vyleštěných knoflíků.
- No, vidíš – to sis toho vybral! Snad si nemyslíš, hošíčku, že už jsi všechno? Bože, co já se už nanosil uniforem všelijakých! Každá mi slušela, každá se mi líbila. Ale ta moje dnešní je už zatroleně špinavá…
- To má člověk z toho, když je policajtem. Lidé jsou na tebe jako vosy. Kamarádi jako sršně. A tvoje práce? Fuj, třikrát fuj! Škrábeš celý den jako diurnista: Narodil jste se? Byl jste trestán? Bydlíte? Nepřiznáte se? Kdy jste to vytiskli? Jak se jmenujete?
Samý papír a papír! Jednou za čas pošlou tě chytat buřiče. Někdy dostaneš cihlou. Nadávkami se pro tebe nešetří. Lumpů, zlodějů, vrahů, apačů ti nadá kdekterý rošťák. Strážníci se někdy smějí, někdy to berou strašně vážně. Jako loni. A pak aby člověk seděl pořád doma. A pan rada zuří a hromuje: Co jste to vyvedli? Proč jste nechali k tomu dojít? – A před bouřkou mluví vždycky jako biblický král David před bitvou. – Hm, Svléknout to jednou a praštit s tím! A jít – spát…
- Vždyť vlastně nejsi ani člověkem…
- Ale co by tomu řekla Julča, Krziwanek, Čepelka – pan rada?
- A co! Až mne to jednou dopálí, seknu s tím, seknu! Ať si dělají lidé, co chtějí! Mně je to jedno! Policejní komisař sem – policejní komisař tam – a kdyby třeba tři sta namazaných volalo slávu ruské revoluci – mnou to nehne. Má každý tvor k svobodě právo. – Já jsem pro všechno právo – i pro Právo li-du…
Pan komisař usnul…
Kapela spouští valčík v meziaktí. – Pan komisař spí…
Herci začínají druhý akt… Pan komisař spí…
Dva ožralí vcházejí do divadla. Smějí se hlasitě. – Pan komisař spí…
Obecenstvo volá: „Pst! Pst! Ticho přece!“ – Pan komisař spí…
Veselí páni se trochu uklidnili. Ale sotva zazní z jeviště kuplet: Oh, Zůzi, Zůzi má! – rozjaření rozveselených nedá se udržet.
„Slyšels? Ten to odveřval – viď?“
„A lidi mu eště tleskaj! Člo-vě-če!“
„Počkej, já mu zahvízdám…“
Pán strčí klidně dva prsty do úst a hvízdne. Pan komisař vyletí do výše. Obecenstvo je rozčileno. Pán v haveloku však hvízdá dál a dále…
Objeví se strážník. Ale pan komisař musí k pomoci. Pánům nechce se ven. Ještě na chodbě volá jeden z nich: „Takový prase mne chce zatknout! Lidičky, nedejte mne!“
„Chovejte se slušně, pane! Nevidíte, kdo jsem?“ hubuje pan komisař.
„Václave! Nevzpírej se! To je můj bejvalej spolužák, von už nás ze strážnice pustí – viď?“
„Jaký spolužák? Co to blábolíte? Policejní komisař, pane!“
Všechna hrdost uraženého stavu utkvěla na těchto slovech. Leč ožralec toho nechápe. Nakloní se a řekne: „Člověče, jen dají pozor – aby z nich nebyl jednou ministr-krajan!“
Publikum se směje. Několik hlasů volá: „Nedejme je!“
Pan komisař posílá pro posilu…
Šibeničky 1906-1907
.png?s3=1)
