Karel Poláček: Noční cvičení

Z vypravování bývalého záložníka

Vojenský život je, pánové, abych se tak vyjádřil… Chci říci, že vojně tak snadno neporozumí člověk civilní.

Vezměte si tenhle pád.

Když jsem sloužil u zeměbrany, kteréžto společné vojsko přezdívalo „železné mouchy“, ale neprávem, neb vojna byla u nás jako řemen, takže jsme si posměchu nezasloužili, tenkráte v roce jedenáctém byl velitelem naší kompanie pan hejtman Luschka.

Dědek to byl podivín. Sloužil předtím, u kavalérie, a proto nadevšecko miloval koně. Maník byl u něho nic, ale kůň všecko. Kudy chodí, tudy přemýšlí o koních. Kůň byl nejdokonalejší tvor a říkávalo se, že pan hejtman Luschka sám si přával býti koněm.

Potká vojína.

„Kam jdeš?“

Jestliže se dotyčný vojín, jak se říká, vyznal, pak štram zasalutoval a odpověděl: „Poslušně hlásím, pane hejtmane, koníčkovi pro vodu.“

„Dobře,“ pochválil jej děděk, „je vidět, že jsi vojín, jak se patří.“ A dal mu korunu.

Ale odpověděl-li takový rekruta ušatý, nedej pámbů: „Poslušně hlásím, pane hejtman, pro mináž,“ pak bylo zle.

„Ó, ty svině erární,“ zařval, „sám bys pořád žral, ale na koníčky nepamatuješ!“ A – po hubě. Když nepřemýšlel o koních, tak uvažoval o tom, že přijde k velkému povýšení.

Tehdy dával vojínům takové otázky: „Až za deset let budeš kráčeti po ulici a potkáš nějakého vojenského pána s lampasy a s mantlem, který má červenou podšívku, kdože to bude?“

Který vojín odpověděl: „Poslušně hlásím, to bude pan generál Luschka,“ ten byl pochválen

a obdržel taktéž korunu.

Já však vám chci vypravovat o události, která se přihodila, když jsem byl bundákem, tj. vojínem ve druhém roce.

Přišlo od regimentu nařízení, že naše kompanie má konat noční cvičení. Noční cvičení, pánové, je vlastně veliká otrava. Poněvadž to značí, že se budeš ve tmě motat po nějakých hroudách, nebudeš vidět na krok před sebe, kouřit nesmíš, aby ses neprozradil nepříteli. Cenu takové cvičení nemá žádnou, protože se to nakonec všecko poplete a jsou z toho mrzutosti. Abys myslel, že se v té tmě můžeš ulejt, to se mýlíš, protože poděšené šarže pořád ty svoje lidi počítají. Lepší je pod dekou dát odpočinout svým oudům. Tak teda… Když přišel ten rozkaz, tak náš dědek byl z toho celý popletený. Nedovedl si to srovnat. Protože ve služebním řádě je psáno, že zaměstnání je od šesti hodin ráno až do rozkazu. Načež ten manšaft, který nemá službu nebo není v trestu, má vycházku. Potom, jakmile se zatroubí štrajch, má být pod dekou, zhasnout a spát.

Jak má tedy srovnat nařízení služebního řádu s rozkazem o nočním cvičení. Dědek měl rozum erární a nedovedl si nic vymyslet, co nebylo ve služebním řádu nebo v příručce pro poddůstojníky. Tak mudruje a mudruje, až si vymudroval: Ráno, jakmile jsme se adjustýrovali a černé kafiště vypili, poručil náhle troubit štrajch. To znamenalo, že jsme se okamžitě museli svléknout a vlézt pod deky. Načež dal zatroubit album. Vyskočili jsme jako diví, oblékli se, hodili na sebe rystunk a alou na dvůr, kde byl ferkatelunk. Na dvoře nás spočítali, hodili dědkovi raport, pak jsme museli rozsvítit cukslaterny, tupluje rechtsum a už jsme si to šinuli na ulici. Noc byla, jak se říká po vojansku, supponiert.

Byl to pohled, když jsme si to hasili za bílého dne s rozsvícenými lucernami po ulici… Civilisti kulili oči a smáli se nám na celé kolo. My však žádné hanby necítili, protože civilní rozum nikdy nepochopí vojanských zařízení.

Jo, ale – ouraz!

Jak tak jdeme, potkáme najednou pana divizionáře, Jeho Excelenci pana Conti alta Catena.

Pan feldmaršállajtnant se diví a ptá se, co je to za maškarádu.

Náš dědek mu melduje, že to má být jako noční cvičení.

Pan feldmaršállajtnant zrudl, odplivl si, pobídl koně a pryč.

Pak jsme se z rozkazu dověděli, že dědek jde do penze.

Pro slabost rozumu, říkalo se.

Jářku: Pro jakou slabost rozumu? My vojíni museli jsme s tím být ovšem svolní, protože se nás nikdo neptal. Ale já vám povídám, že náš dědek měl náhodou tolik rozumu jako plechové límce. Toť se ví, přišel Excelenci do rány, a tak to musel prohrát. My vojíni jsme všichni toho želeli, protože hejtman držel na pořádek u kuchyně a dbal na to, aby každý obdržel, co mu patří. Věčná škoda takových představených…

Však také po něm přišel pes, no hanba povídat…

Zdroj: bourali jsme vesele c .k. mocnářství zpuchřelé, Melantrich 1978