Oldřich Egem: Brzdit ano, ale kdy a jak?

Skoro každý si nějak přivydělává, tak proč by měl být instruktor Kořínek výjimkou? Když skončil v autoškole, měl vždycky nějaké to rito za bukem, jak říkával kolegům. A protože byl prototypem mužské krásy, je nasnadě, že měl těch rit dost, neboť mnoho žen se teď učí ovládat koně skryté pod kapotou. Kořínek nejraději přiučoval ty, jejichž otcové či manželé vlastnili vůz cizí značky. Byl už takový – chtěl stále více poznávat…

Jednoho odpoledne zaučoval slečnu Kláru. Tatíček jí na to půjčil poslední model mercedesu. Hned za městem sešlápla Klára plynový pedál tak důkladně, že na tachometru skočila ručička rovnou ke stovce. Kořínka jemně zamrazilo, protože znal kvalifikaci slečny Kláry co by řidičky. Když se pak ručička tachometru šplhala k ještě vyšším číslům, naskočila mu husí kůže, neboť si plně uvědomil, že tenhle vůz není školním automobilem, v němž má instruktor přece jen možnost zasáhnout. Ale zatím neříkal nic.

Na silnici nebylo jediné stopy po jiném motorovém vozidle. Má ta holka ale štěstí! Tachometr ukazuje už sto třicet! To by byla rána, kdyby nedej pánbu…

V zatáčce se objevil těžký nákladní automobil. Tatra moc rychle nejela, jenomže sto třicet kilometrů v hodině z jedné strany a šedesát jim naproti, to už může vzbudit určitý respekt. V našem případě to ale vzbudilo respekt jen u instruktora Kořínka, protože Klára, jak se zdálo, nemínila přibrzdit.

„Sakra, šlápněte trochu na brzdu, co když se nevyhnete,“ nevydržel to Kořínek a maně stiskl rukou dívčino stehno, neboť víc v tomto voze dělat nemohl.

Slečna dupla na brzdu, naštěstí až když už tatru minuli. Mercedes se totiž na poměrně úzké silnici roztočil jako káča. Ale přece jen zůstal na všech čtyřech.

„Tak vidíte, na co jsou ty vaše rady,“ zavyčítala Klára.

Kořínek na to nic. Jen ještě silněji stiskl slečninu nohu. V duchu totiž viděl ten hrozný karambol, kterému unikli pouze díky zpožděnému reflexu řidičky, jež si spletla pedál brzdy s podlahou baru. Leč slečna Klára si ten stisk pohledného muže vyložila zcela jinak. V ten ráz ležela instruktorovi v náruči. Ten si to, alespoň prozatím, vykládal opět jinak. Domníval se, že je to další zpožděný reflex, vyvolaný tentokráte pocuchanými nervy. Když však vzápětí zjistil svůj omyl, nějak se mu nechtělo bránit se osudu…

„Pojď k nám nahoru, dáme si něco ostřejšího. Naši jsou pryč a ty máš zítra stejně volno,“ lákala pana Kořínka sličná řidička, sotva zastavili před vilkou jejích rodičů.

„A víš, že bych se napil? Instruktor autoškoly vlastně nikdy není celým člověkem, ani tu pitomou sedmičku piva nesmí. Jdu!“ rozhodl se Kořínek.

Rozloučili se až ráno…

Doma zatím čekala paní Kořínková s tříletým Ferdou. Když po čtyřiadvaceti hodinách namáhavé služby dorazil svedený instruktor do rodinného přístavu, jen smutně pokývala hlavou. Manžel jí pak, jako vždy, vyprávěl o tom, jak si s jednou soukromou žačkou moc dobře rozuměli.

Dopadlo to obvykle dobře. Tentokrát však slečna Klára povila po čase dcerku a pan Kořínek byl nucen přiznat otcovství. To už často osamocenou manželku dohřálo tak, že požádala o rozvod. Soud je rozvedl, čímž se zdál být opět jeden případ uzavřen.

Jenomže paní Kořínkovou to začalo po čase mrzet. Zašla proto za bývalým manželem, leč nepochodila. Pan Kořínek byl svobodný, bydlel sám, na obě děti řádně platil, styk se slečnou Klárou mu zatím plně vyhovoval, a když mu nechtěla manželka rozumět, tak proč by se k ní vracel?

Někdo to asi přehnal? Že by paní Kořínková?

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, Vydavatelství a nakladatelství Novinář 1971