Oldřich Egem: Taková to byla láska

Do hradního příkopu nastěhovali medvědy. Pravděpodobně tam kdysi bývali, což dosvědčovala temná sluj uzavřená železnou mříží. Dlouhé táhlo vede od mříže až na schodiště, které je od příkopu odděleno důkladnými vraty. Aby medvědům nebylo smutno, dostali všelijaké hračky. Nejoblíbenější je holý strom s pahýly větví, zasazený doprostřed příkopu. Na něm se baví medvědi a nad nimi, na mostě do hradu, lidé.

Na přechod k bráně hradu, nahrazující někdejší padací most, chodívali i Mikeš s Jiřinou. Obvykle o polední přestávce, na sluníčko. Většinou si povídali o lásce.

„Mikeši, máš mne opravdu rád?“

„Prosím tě, že váháš.“

„Víš, já si myslím, že to tak veliké nebude,“ prohodila Jiřina s rozmarností vlastní pouze ženám.

„Dokážu ti to,“ horlí muž uražený v Mikešovi.

„Tak víš co,“ napadlo Jiřině při pohledu na huňáče hrající si v příkopu, „Vlez mezi ty medvědy!“

„Dobrá, ale přijď sem ráno, hned po páté.“

Ve městě ještě všechno spí. Ulicemi projde jen několik chodců spěchajících k nádraží. Vysokou hradní věž halí dosud šero.

Mikeš s Jiřinou se objevili na mostě téměř současně. Mikeš má na hradě kamaráda a ví, jak se dostat k medvědům. Není těžké otevřít vrata do příkopu a mříž sluje. Stačí znát středověký, spolehlivě fungující mechanismus, který zatím nebylo nutné nahradit jiným.

S rukama na táhlu mříže si to Mikeš ještě rozmýšlí. Slyšel kdesi, že medvěd je nevyzpytatelný tvor. A on pustí na svobodu hned dva dravce najednou. Vlastně ne na svobodu, jen do hradního příkopu. To Mikeše poněkud uklidnilo. Když zavře pečlivě vrata na schodiště, nemají medvědi kam utéci.

Prudce trhl táhlem. Mříž zaskřípěla. Mikeš rychle otevřel vrata schodiště a vklouzl do příkopu. Teď je tu s oběma medvědy sám. Přesně, jak si Jiřina přála.

Chvilku čekal. Medvědi buď spali, nebo lenošili. Mikeš nahlédl do sluje a křikl na ně. Potom už dlouho čekat nemusel.

Medvěd, vyrušený ze spánku, není zrovna příjemným společníkem; což Mikeš ke své škodě nevěděl. Tím méně příjemný je medvěd, který má hlad. A to oba huňáči měli, neboť naposledy dostali včera odpoledne.

Ze sluje se vyřítil větší z medvědů. Zvedl se na zadní, zlostně zabručel, mávl tlapou a Mikeš ležel. Jiřina přihlížela s mostu. Vykřikla, ale nikdo ji neslyšel.

Za prvním huňáčem se vynořil menší, neméně sveřepý medvěd. Ku podivu se však nevrhl na kořist, na Mikeše, ale na většího medvěda. Zřejmě mu nepřál úlovek. Potom se začali rvát.

Jiřině se přece jen podařilo přivolat vytrvalým křikem pomoc. Přiběhl kastelán, ještě v pyžamu, přiběhli i další obyvatelé hradu. Poměrně brzy přijela i sanitka a auto Bezpečnosti.

Zdálo se, že už je pozdě. Na dně hradního příkopu ležel nejenom Mikeš, ale i jeden z medvědů. Ten druhý se odbelhal do sluje. Zastrčili mříž, Mikeše vynesli, odvezli do nemocnice a zjistili, že se z toho dostane…

Jiřina věděla, že Mikešovi není lhostejná, ale že je to taková láska… Teď už o tom samozřejmě nemohla pochybovat. Konečně mohli být šťastni, nebýt nového překvapení. Mikeš dostal obsílku k soudu. Správa hradu ho zažalovala, neboť ten medvěd, co zůstal ležet společně s ním na dně příkopu, dodýchal.

Soud vzal na vědomí zamilovanost a mladickou nerozvážnost, což někdy může být polehčující okolností. Přesto však Mikešovi vyměřil úhradu škody, která byla dost vysoká. Co se dalo dělat, Mikeš prodal motocykl a teď chodí s Jiřinou pěšky. Objevují romantiku. Jen hradu se zatím vyhýbají.

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář, Praha 1971