Oldřich Egem: Zelený lučištník

Scházel ze čtvrtého poschodí a stále si opakoval: „Julie, ty jsi kouzelná.“ Neměl to z filmu, jak by se na první poslech zdálo. Byl u Julie sice teprve potřetí, ale už věděl, že je to ona s velkým O, třebaže se ještě ani nepolíbili. Zato ty vdolečky, co mu udělala prvně, paštička při druhé návštěvě a dnes biftek… no to je fantastické, jak umí Julie vařit.

Ani si nevšiml, že už za sebou zavírá domovní dveře. Fúúit, zasvištělo cosi vzduchem a vzápětí zadrnčelo na vratech. Emil se probudil do skutečnosti. Těsně nad jeho hlavou se chvěl pevně zabodnutý zelený šíp. A na jeho špici složený lístek, zlověstný posel.

Třesoucíma se rukama vyvrátil Emil do vrat pevně zatknutý šíp. Když se mu to konečně podařilo, sejmul lístek a četl: „Nech Julii na pokoji, sice běda ti! Zelený lučištník.“

Emil zbledl a opřel se o pouliční lampu. Nečetl detektivky, a proto nevěděl, jakému nebezpečí se vystavuje přímo pod světlem. Potom se trochu uklidnil. Co teď? Má to říci Julii? Za nic na světě, nebude ji přece lekat. A třeba je to legrace.

Když ho napadlo to poslední, uklidnil se docela. Vzal zelený šíp a odhodil jej do nedostavěného domu…

Dnes se osmělil říci Julii, že ji má rád. A ona ho prvně políbila. Potom přinesla tak výborné telecí na másle, jaké v životě ještě nejedl. Když se uváží, že Julii je teprve třiadvacet, je to v dnešní době úplný ženský skvost. Co lepšího by si mohl…

Fúúit, zasvištěl znovu zelený šíp a na něm přiletělo stejné poselství. Tentokrát však sebral šíp i páně Emilův klobouk, což přestávala být legrace. Od té doby létaly zelené šípy pravidelně.

Emil se konečně rozhodl sdělit to Julii. Ta zbledla a přiznala se, že je také lučištnice, přesněji řečeno, že holduje tomuto sportu. Tak zvláštní zelené šípy však nikdy u nikoho neviděla. Emil nebyl nad tímto sdělením kupodivu vůbec zdrcen. Snad to udělaly restované ledvinky, připravené milovanou ženou…

Tentokráte šla Julie s Emilem až dolů. Historie s šípem se do puntíku opakovala. Jestli se Emilovi udělalo opravdu zle, samozřejmě od nervů, nebo se chtěl jen vrátit do milého útulku, to ani později nikomu neřekl. Faktem je, že se k Julii vrátil. A když to dosud neohlásil on, ohlásila to ona. Kolega nekolega, protože nikdo jiný, než někdo z klubu, to nemohl být. Kdo, to Julie opravdu nevěděla. Všichni se k ní chovali jen jako ke kamarádce a dobré střelkyni. Vlastně ještě do nedávna, protože v poslední době neměla už tak jistou ruku…

Roztřesený Emil zavírá domovní dveře a s hrůzou očekává zlověstný svist. Fúúit a náraz. První způsobil šíp, druhý pád Emilova těžkého těla. Vzápětí nato se ze tmy vynořili muži v uniformách, aby po chvilce vyvedli Zeleného lučištníka z nedostavěného domu. Z míst, kam Emil odhazoval šípy…

„Julie byla nadějí našeho klubu. Střílela čím dál tím líp. Až přišel ten její a začalo být po všem. Nemohl jsem se dívat na to, jak Julie upadá.“

Trenér klubu doznal všechno. Přivezl si z cest po Africe luk a zvláštní zelené šípy. K nim patřil jedině Zelený lučištník.

„Pořád jsem nějak věřil, že ten gurmán dá Julii pokoj. Stejně dodnes nemohu pochopit, že to žaludek vyhrál. Je to Juliin konec, protože kromě luku má už jen jednoho koníčka – vaření. Několikrát to dokázala i nám, když jsme u ní oslavovali.“

„To by snad stačilo,“ zarazil zdrceného trenéra předseda senátu.

Po vynesení rozsudku se už Emil nemusí bát Zeleného lučištníka. Dostalo se mu jiného poslání, než zůstat navždy jen přibodnut za nohavici k vratům domu své Julie.

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, Vydavatelství a nakladatelství Novinář 1971