Lidé starší doby kamenné byli převážně sběrači a lovci. Získávali smíšenou potravu z nadzemních i podzemních orgánů planých rostlin a snadno ulovitelných ryb, ptáků a savců.
Velký zlom hodný jména „revoluce“ nastal před pár tisíci lety, kdy se lidské rodiny a kmeny začaly usazovat a pěstovat záměrnými výsevy a výsadbami užitkové plodiny. Začala se psát mladší doba kamenná čili neolit. Neolitická revoluce prvních zemědělců se projevila v našich krajích asi před pěti tisíci lety, ale není o mnoho starší ani v místech jejího předpokládaného vzniku. Stalo se to tedy – ve srovnání s celou minulostí člověka – celkem nedávno.
Ve chvíli, kdy se člověk připoutal k „rodné hroudě“, byl konec s volným pohybem, se stěhováním z místa na místo. Pole i zahrady, byť primitivní, jsou nepřenosné a kolem nich nutně vznikají stálé příbytky, zásobníky úrody a ohrady pro domácí dobytek. S usazováním zemědělců se rozvíjejí další prvky hmotné i duchovní kultury. Dá se v určitém smyslu říci, že neolitická revoluce je začátkem civilizace.
Kdybychom se pokusili o časové určení této významné epochy lidských dějin, museli bychom asi začít od konce poslední doby ledové, po níž nastala určitá stabilizace podnebí a krajinného rázu nejen v Evropě (která se zbavila ledovců a chladné tundry), ale i v Přední a Jižní Asii (kde se vytvořila mozaika pohostinného podnebí a úrodných půd).
Někde v oblasti Pření Asie došlo poprvé k přechodu od lovu a sběru k pěstování užitkových rostlin a chovu domácího dobytka. První nálezy obilek pšenice a ječmene byly učiněny v Iráku a pocházejí z doby asi 4750 př. n. l. Volutová kultura prvních zemědělců na Slovensku a záhy poté v Čechách a na Moravě začala v polovině 5. tisíciletí př. n. l. To byl nepochybně počátek soustavného přetváření naší krajiny člověkem.
V jiných částech Země začala neolitická revoluce buď ve stejné době nebo dokonce dříve. Například nejstarší zbytky už kulturní kukuřice jsou v Jižní a Střední Americe datovány do doby téměř před 6000 lety. V Africe se předpokládá nástup primitivních zemědělců již před 10 000 lety. Připoutání člověka k půdě tedy neproběhlo na všech světadílech zároveň a také ne pomocí stejných plodin.
Řádnému zemědělství pravděpodobně předcházelo „sklizňové hospodářství“ – jakýsi hromadný sběr jedlých orgánů hromadně rozšířené plané rostliny. Do určité míry to můžeme srovnávat se sběrem malin nebo borůvek, kdy sklízíme, co jsme nezaseli. V neolitu šlo asi nejčastěji o zralé obilky stepních nebo savanových trav. Ale třeba také o vyhrabávání zralých hlíz nebo čerpání javorového sirupu. Druhým stupněm k záměrnému pěstování byla asi „úprava vody“, podporující rozmnožování a růst oblíbených sklizňových rostlin. Kolem planých kokosovníků dodnes ostrovní národy jen kypří půdu a odstraňují buřeň; těžký kokosový ořech nepadá daleko od stromu a ve vlhké a zkypřené půdě záhy vyklíčí, takže kokosovníkové háje a se samy trvale obnovují.
Jakmile si tohle lidé uvědomili, byl už k záměrné úpravě půdy a záměrným výsevům opravdu jen krůček. Ten asi udělala žena, které ve většině starých civilizací připadal úkol zajišťovat rostlinnou potravu. Zatímco muži lovili v okolní krajině nebo hlídali domácí dobytek, ženy okopávaly motykami z hákovitých větví nebo parohů políčka, vysévaly plodiny, zbavovaly je plevele, sklízely úrodu a vařily jídla. Z políček se stala pole a lány, z dřevěných motyk se staly železné pluhy a kombajny, z individuálních zemědělců družstevníci se specializací na rostlinnou nebo živočišnou výrobu. Od neolitu do doby atomové to rychle uběhlo!
Vznik a šíření zemědělské revoluce nebyly jen záležitostí přičinlivých lidí. Hodně záleželo na původních rostlinných zdrojích, které byly těmto pokrokovým národům k dispozici. Pěstování určité plodin nepochybně začalo v určité části Země a velmi často se větší množství užitkových rostlin šlechtilo ve stejném koutě světa. Dnes těmto společným vývojovým střediskům říkáme genová centra, genocentra, protože moderní šlechtitelství se zajímá nikoli jen o původ hotových botanických druhů, nýbrž i o původ jednotlivých užitkových vloh v těchto druzích. Nebylo vůbec snadné vypátrat původ mnohých plodin a určit hlavní vývojová centra jejich vzniku. Podařilo se to až N. J. Vavilavovi, ruskému vědci, který po rozsáhlých výzkumech ztotožnil vývojová střediska kulturních rostlin s hlavními civilizačními centry ve Starém a Novém světě.
Podle Vavilova a doplňujících poznatků jeho následovníků lze rozlišit asi jedenáct výchozích středisek:
1. Významným genocentrem užitkových rostlin byly hornaté kraje Číny a přilehlých území. Tady pravděpodobně vznikly a postupně byly zušlechťovány pohanka, sója, čínské a pekingské zelí, některé jabloně, hrušně, slivoně a mnohé subtropické ovocné dřeviny.
2. Z indického genocentra pocházejí rýže, čirok, baklažán, okurka, pomerančovník, citroník, pepřovník černý, konopí indické, kurkuma a mnoho dalších.
3. V indo-malajském genocentru měly kolébku zázvor, citroník větší (předchůdce grapefruitu), mangovník, třtina cukrová aj.
4. Ve středoasijském genocentru, které se rozkládá na jihu Ruska, střední Asii a v Afgánistánu, byly počátky pěstování měkkých pšenic, hrachu a čočky, mrkve, cibule a česneku, meruněk a hrušní, mandloně, ořešáku a dalších plodin, které ovšem mohly pocházet i z genocentra následujícího.
5. Z předoasijského genocentra, hlavně ze Zakavkazí, Malé Asie a Íránu vzešlo několik druhů pšenic, žito, ječmen dvouřadý, oves, vojtěška, fíkovník, granátovník, třešeň, mišpule a kaštanovník.
6. Středozemské genocentrum bylo původním domovem dalších druhů pšenice, hořčice, řepky olejky, olivy, řepy, brukve zelné v různých podobách, artyčoků, vodnice a tuřínu, póru, hlávkového salátu, pastináku, černého kořene, kmínu, anýzu, levandule, tymiánu aj.
7. Africké genocentrum ležící v etiopské oblasti snad dalo světu čočku, len a kávovník; africké zemědělství dodnes využívá původní obilniny rodu Pennisetum a Sorghum a původní yamy.
Také v Novém světě, zejména v hornatých částech Střední a Jižní Ameriky, byly z nesmírně bohaté květeny odvozeny významné plodiny, které se po příchodu Evropanů daly na cestu do ostatních světadílů.
8. Ve středoamerickém genocentru byly indiánskými národy vyšlechtěny kukuřice, fazoly, paprika, rajčata a tabák.
9. Z hornatého jihoamerického genocentra v Peru, Bolívii a Ekvádoru pocházejí brambory, další druhy fazolů, rajčata a také tykve.
10. a 11. Dvě významná genocentra byla v nížinných oblastech Chile a Brazílie, odkud se do světa rozběhly podzemnice olejná, kakaovník, kaučukovník, ananasovník, atp.
Genocentra některých zemědělských plodin jsou poměrně spolehlivě určena díky tomu, že se jejich zbytky našly při archeologických vykopávkách nebo že o nich existuje písemná či obrazová zmínka v nejstarších dokumentech z jihovýchodní Asie a Středozemí. Z vlhkých tropů nejsou ani archeologické doklady, ani dostatečně staré písemné údaje, takže například nic spolehlivého nevíme o původu kokosovníku a banánovníků. O kokosovníku se sice předpokládá, že pochází z pobřeží tichomořských ostrovů, čemuž však protiřečí skutečnost, že většina příbuzných palem rodu Cocos roste nyní v povodí Amazonky. Kokosový ořech ovšem vydrží dlouhou plavbu ve slaném moři, a tak se mohl dostat z Atlantského oceánu do Tichého oceánu bez přičinění lidí.
Jakmile se do spontánního šíření rostlin zamíchaly generace lidských cestovatelů a stěhujících se národů, stal se původ kulturních rostlin ještě záhadnější. Jihoamerické tykve nabyly na významu teprve v Malé Asii, v Turecku, takže i věhlasní badatelé se domnívali, že to jsou rostliny Starého světa. Mnoho plodin udělalo nepochopitelné zeměpisné zvraty: největší kultury kakaovníku a podzemnice se pěstují v západní Africe, i když pocházejí z Jižní Ameriky – a naopak nejlepší africká káva se dnes produkuje v Brazílii. Kaučukovník a kokosovník ovládly tropy celého světa, pšenice je královnou mírného pásma celé severní polokoule. S některými jihoamerickými plodinami seznámili Severní Ameriku až evropští přistěhovalci…
Pro užitkové rostliny zelené kuchyně prostě neexistují hranice států ani předěly kontinentů.
Zdroj: S. Skorňakov, J. Jeník, V. Větvička Zelená kuchyně, Lidové nakladatelství 1988
