Sokolské epištoly: Raněná srdce

Není toho sic potřeba žádná, ale kdyby jednou vypsána byla soutěž na patronát Sokolství, nejmenší vyhlídky měl by jistě Amor, bůžek lásky, růžový andílek buclatý – ale jak nebezpečný škůdce! Co jenom již mezer způsobil v řadách našich, ten cvrček roztomilý! Jako nemoc to přijde na junáky naše a již jsou pro nás ztraceni; srdeční vada v nejvyšším stupni – zamilovali se…

Pozorujte maličko! Včera týden hoch jako lev, bujarý, svěží a veselý – hle, jak tu čeká v postoji služebníčka u tělocvičny, u té tělocvičny, v níž býval svobodný jako pták v povětří. Jak roztouženě nahlíží do přitmělého vestibulu! Koliksekráte sám tudy vstupoval, ale za ten celý čas tolik jej neocenil, jako za tu hodinu dnešní. Prostudoval již všecky podrobnosti dveří, práci truhlářskou i zámečnickou, natěračskou i sklenářskou podrobil kritice odborné, a tiché počítání, jež zaslechl jsem, vzbudilo ve mně domněnku, že rozpočítává náklad na dveře nové, důstojnější.

Po mém „Na zdar!“ trhnul sebou, bledá tvář jeho, za ten týden, co jsem jej ve cvičení nespatřil, jako utrápená, zarděla se do krvava, proč? Snad proto, že zaslechl jsem poslední polohlasné: „Má – nemá, má – nemá?“ Ah, tudy na to! Kdyby to aspoň byla kopretina, z jejíhož kvítku by trhal lístek za lístkem, ale počítat – mosazné hlavičky hřebů ve dveřích – má, či nemá-li jej ráda, toť věru podivný lásky orakul. Ale jistě originelní. Ostatně, lásce je to celkem jedno, kopretina či vrata, také jí účel světí prostředky. A kdyby se ti, hochu milý, všichni vysmáli, já to neudělám, viděl jsem už mnohého smíška otrlého, jenž dnes mluvil jako ze žuly a za krátko počítal jako ty: má – nemá atd. atd. Co kdyby to tak i na mne přišlo! Pánbůh s námi, nemalujme raději čerta na zeď a podívejme se, co vlastně dělá náš Adonis před tělocvičnou. Čeká, vytrvale čeká, na koho? Na sestru Sokolnici, jež mu do oka a, jelikož oko do srdce okno, také do srdce padla. Konečně se dočkal, jak dlouhá je ta hodina cvičební! Podivno, dosud mu vždy tak rychle uběhla a zde – věčnost sama! Hluboká poklona, sladký úsměv, nesmělé přitočení k levému boku zbožňované – Amore, ty šelmo prožlutá, jsi na místě? A střely v toulci máš a luk v pořádku?

Rytíři, rytíři, vzpomenete si někdy výborného Dona Quijota? Stateční chlapíci jste byli, jak to, že vedle královen srdce svého představitele rytíře tak smutné postavy? Jak natřásá se ten milý bratr rozumec, jehož rozpravy odborné tak rádi poslouchali bratři, poučení chtiví, jak zamilovaně kroutí očima junák, jenž do včerejška ještě svěží veselostí hýbal tělocvičnou, jak jest všecek uchem (by mu slůvko drahé Dulciney neušlo), třetí a čtvrtý, pátý – co to, všecky šíje nakloněny po vzoru světce z Nepomuka! Tohle všecko, že dělá láska? Hoši moji, jak jest mi líto, viděti vás nemocnými, vás, kteří jste byli radostí starého písmáka! Ale lékařem zde býti nepokusím se za nic na světě, zde by se svým laskavcem a jiným kořením „pro náramnou lásku“ pohořela sama bába Vydrháčková a ta v tomle ohledu přec nad doktora! Prožijte nemoc svou, jen aby vás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!

Musí tak býti? Nedá se spojiti první naše láska – sokolství – s láskou všelidskou, v srdci vašem klíčící? Či jest tato druhá něčím tak nesnášenlivým, tak živočišně sveřepým, že nestrpí vedle sebe nic lepšího? Jest-li tomu tak, běda vám přemoženým! Až spadnou vám šupiny s očí, budete pozdě bycha honit! A není-li tak tomu, pak musí zbýti v srdci vašem místo pro vše dobré a krásné, jste-li muži charakterními!

A vy, sestřičky milé, k nimž pohlížíme s tolikerou nadějí pro věc sokolskou, nemyslíte, že lepší jest junák, povinnost sokolskou řádně plnící, než usoužený vzdychálek, protivně o hubičku žebronící? Pokud známo, imponuje ženě pouze muž statečný; nuže zapovězte si to lokajství k tělocvičně a od tělocvičny, zdržující vás vzájemně od cvičení, však se najde ještě jinak dosti času k poslechnutí stého vyznání lásky, nebo tisíci otázky: „A má mne opravdu ráda?“ Na konec pak řekněte svému rytíři, aby nebudil soustrast svým svatojanským postojem, který jste v tělocvičné soustavě Tyršově nikde nenašly. Tak si vychovejte své nastávající; „punčochové“ jsou snad jiným žádoucí, vám Sokolicím dojista ne!

„Vida starého mládence, hrozny jsou kysely, proto káže naučení spasitelná“ – tak slyším po straně se rtů, jimž jsem se nezachoval. Nu, těch hroznů jsem nikdy zvláště nežádal, pamatuje na hořkost, kterou naposled zanechávají, třeba byly z počátku nad med sladší, ale čeho jsem žádal vždy, byla láska ku věci sokolské. Vy, duše zlaté, jimž láska živlem životním, popřejte ji též myšlence Tyršově; kde rytíř váš slábne, vy ukažte se silnými, kde on směšným se stává, vy zjevte mu opravdovost! Zvítězíte pak na obě strany. Jinak byste jen dvojí ukázaly:

1. Že přilnutí vaše k sokolství bylo chvilkové, prostě věcí mody, a

2. že v myšlence Tyršově spatřujete konkurenci, jíž se bojíte.

A tu bych přišel zas o jeden přelud pěkný. Četl jsem a časem uvěřil, že jste nepřemožitelný; takhle bych ovšem poznal, že i tj. jenom pohádka. Jako tak mnoho jiného.

Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912