TGM v Lánech 10: Jediná neřest

V kotlině, do níž mírně spadají zaoblené vlny kopců, leží na kraji rozlehlé obory lánský zámek. Před staletími stávala tady rytířská tvrz, která časem upadla v rozvaliny. Po čase vyzdvihli na jejích základech nové zdi loveckého zámečku, který v pozdějších dobách několikrát přestavovali, až mu dali Fürstenbergové dnešní podobu. Na třech věžích v průčelí, obráceném k oboře, vztyčili kupole, připomínající svými tvary pruské piklhaubny.

Ve středu průčelí se vypíná věž nejmohutnější a v ní je i hlavní vchod do zámku. Po schodišti se vejde do prostorné haly v prvém patře, kde ve velké lenošce, umístěné v rohu, sedával za kulatým stolkem pan president a popíjel černou kávu. Žertem o ní říkával, že je to jeho jediná neřest. Vlevo, v západním křídle zámku, jehož roh končí věží, byla jeho pracovna a knihovna.

Kulatý stůl v knihovně

Tady, u kulatého stolu před oknem, byla v poledne 14. prosince 1935 přečtena kancléřem doktorem Šámalem abdikační listina, kterou se pan president vzdal svého úřadu. Zněla:

„Presidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho vždycky vědom.

Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti. Rád bych Vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dra Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na Vás ještě chvíli dívat, jak to vedete.

Vás, pane ministerský předsedo, prosím, abyste vzal mou resignaci na vědomí a zařídil, co je třeba.“

Byla to chvíle pohnutá; vzduch, těžký smutkem, tísnil hrdlo a lámal hlas, když předsedové obou sněmoven Národního shromáždění pronášeli svoje projevy.

A tady, u toho kulatého stolu v knihovně, usedli k několikaminutovému hovoru, a když se loučili, říká ministerský předseda panu presidentovi, že, bude-li potřebovati jeho rady, přijde.

„No, to já zase již rady potřebovati nebudu,“ odpovídá mu pan president, který je již od této chvíle soukromníkem.

„Ale zato já!“ odpovídá ministerský předseda.

Presidentova abdikace, to je nejpamátnější chvíle lánské knihovny.