TGM v Lánech 11: Pokoj ve věži

V posledních letech přebýval pan president nejvíce v druhém patře hlavní věže, ve velikém pokoji, jehož pěti okny je vidět do zámeckého parku. Jihovýchodní strana pokoje je trojboká, v každé stěně jedno okno, ostatní v bočných stěnách na severovýchod a severozápad.

Po obou stranách bočního okna levé stěny stály dvě příruční knihovny, na nich fotografie antických bust řeckých mudrců, Platona, Aristotela, Sokrata a několik snímků klasických plastik. Líbily se mu pro svou tvárnou ušlechtilost. Po levé straně průčelního okna visela na zdi policie s čtvercovými přihrádkami, kde měl přehledně uloženy poznámky. Byla to policie, jaké mají v anglosaských zemích, hlavně ve školách, ústavech a kolejích na poštu pro žáky. Říká se jí pigeonhouse, česky asi holubník. Takové holubníky tu bývaly kdysi tři. Obsahovaly zejména množství poznámek o demokracii: Jak se k ní staví Němci, Maďaři, Italové, výpisky z knih a novin, výstřižky, roztříděné v jednotlivých přihrádkách, takže stačilo sáhnouti a potřebný materiál byl hned po ruce.

Před jedním oknem byl vysoký psací stolek s šikmou deskou, u něhož někdy pan president pracoval stoje, zejména když něco hledal v atlase a podobně. Na hraně stolku byla hračka, velký, tlustý medvídek, skautský symbol jeho vnuka Herberta Revillioda, jemuž se mezi skauty říkalo Koala.

Obr. Radostné vítání presidenta Osvoboditele

Vedle vchodu u zadní stěny stála proti průčelnímu oknu kamna a před nimi lenoška s kulatým stolkem. O kousek dále byl velký, obdélníkový pracovní stůl, plný papíru a novin.

Proti dveřím, mezi dvěma okny, průčelním a jižním, bylo lůžko.

Jednoduchá, bílá, kovová postel, připomínající vojenský kavalec, nejmilejší lůžko presidenta Osvoboditele, který nikde nechtěl spáti pod peřinou nebo v pohodlné, zchoulostivující měkkosti. Do poslední chvíle života léhával pod lehkou přikrývkou a na tomto spartánském lůžku také zhasl.

U lůžka, téměř pod oknem, stával bílý noční stolek, na druhé straně postele svítila lesklá plocha zrcadla a pod ní jeden z jeho nejmilejších obrázků: zpívající skřivánek. Venkovské děvče jde v polích a zpívá si. Byl to obrázek přivezený z Ameriky; stejný, ale mnohem větší, se nachází na pražském hradě. Zadíval se naň několikráte za den, snad pro pocit čistoty z něho vanoucí. Ještě raději však měl Schwaigrův akvarel, takového strejce ze Slovácka. Brával jej často do ruky, prohlížel a s chutí se zasmál. V tu chvíli se mu promítly v duchu kouty rodného kraje, strýcové, tetky, šuhajci a jeho tvář se rozehrála vlnou veselého smíchu.

Na stěnách několik podobizen. Mezi nimi president Osvoboditel při prohlídce v lánském parku, podobizna jeho zvěčnělé choti Charlotty a portrét dávného přítele, malíře Schwaigra.

Snad si zamiloval právě tento pokoj pro jeho prostotu a velikost, vzbuzující pocit volnosti. V malém pokoji by mu bylo jako v uzavřeném údolí. Cítil by se stísněn, neboť vždycky miloval rozlet roviny a právě takový pohled ležel před jeho okny v zámecké věži: mosaika polí a zelená hříva lesů, splývající v dálce na obzoru, kde se nebe spojuje se zemí.

Byl to kraj, kterým denně projížděl polními cestami i lesními průseky, v nichž tlumené světlo, zlomené korunami stromů, tvořilo ovzduší kouzelného přítmí a pak zase ven, ze zákrytu smrků, borovic a jedlí na mýtinu, plnou rozjásané záře, do polí, na rovinu, kterou miloval pro její šíři a rozlehlost.

Poplach

Pan president si rád bral s sebou do postele knihu, aby si z ní ještě před spaním několik stránek přečetl. Když pak už na něho šel spánek, odložil ji na noční stolek a zhasl. Jednou také po čtení zhasne, ale neuběhne ani několik minut, když se do ložnice vřítí spousta lidí.

Sestry, komorník Příhoda, který se podle sestry Kapsové řítil chodbami „jako lev“, tajemník a kdo ví, kdo ještě.

„Co tady chcete?“ diví se pan president, a když mu říkají, že je volal, diví se ještě víc: „Já přec nikoho nevolal. Vždyť už jsem zhasl.“ A jak se podíval na noční stolek, dal se do smíchu: „Já položil knihu na destičku s knoflíky zvonků.“

Bylo to tak. Kniha dolehla na všech pět knoflíků, a proto se v ložnici seběhl celý zámek. Není divu. Vždyť pátý knoflík byl poplach.

Ale ta rychlost se panu presidentovi líbila.

„To mám radost, že jste všichni tak pohotoví. Ale teď už jděte spát. Ráno nás opět čeká práce.“

Pod okny pokoje

Tady, za sklem průčelního okna bylo vídati jeho tvář, odtud zdravíval seřaděné sbory a delegace, které mu přišly složiti hold.

V předvečer jeho sedmaosmdesátky mu přišli do zámku gratulovat Lánští. Seřadili se na prostranství, obklíčeném červenomodrobílou girlandou žárovek, nad nimiž před alejí starých kaštanů zářila tři drahá písmena TGM. A dole, pod okny, hasiči s praporem, baráčníci, sousedi a venkovští muzikanti. Vyhrávají panu presidentovi slavné kasací, foukají do plechů, až se okna otřásají. A pan president jim z okna kyne rukou a jistě se usmívá. Kapela notuje „Šly panenky silnicí.“ To se panu presidentovi tak líbí, že zve zpěváky, aby mu šli nahoru zazpívati tu jeho.

A den nato ho viděli za tímto oknem, když přijímal hold seřazených formací, které mu přinesly pozdravy z celého Československa. Byl svěží, čilý, usměvavý, radost mu rozehřála tváře do růžova, a několikráte pokynul rukou a zdravil svým osobitým salutem: zdvihnutím dvou prstů k čelu.

Líbily se mu národní písničky a venkovská muzika, která získala jeho srdce ještě před dávnými a dávnými časy, kdy taková muzika byla pro slováckou vesnici velikou událostí.

A když v letní podvečer bylo odkudsi z dáli slyšeti muziku, nechtěl ani zavříti okno. Stál s rukou na uchu, aby mu neunikl ani jeden tón z té vzdálené melodie, kterou mu přinášel večerní van promíšenou vůní zlátnoucího obilí.

Těšilo ho, když mu ze sousedství přišli na zámek zahrát nebo zpívat. Měl z takové pozornosti upřímnou radost.

Obr. S králem Alexandrem v lánské oboře

V létě, než se lánští zpěváci rozjeli na dovolenou, přednesli mu několik sborů. Když zmlkl zpěv, vyšla k zpěvákům presidentova vnučka Huberta, že dědeček dává pěkně děkovat a mají mu teď zazpívat něco veselého.

Tak pan řídící dal zpěvákům znovu áčko a za chvíli se zámkem roztančily veselé moravské i slovenské písničky a nakonec ta nejšprýmovnější? „Šly panenky silnicí“, s dovádivým refrénem:

„Škim, škum, škumprdum, cymbylimby za vrbama, kam jdete.“