TGM v Lánech 13: Výslužka pana presidenta

V prvém poschodí, pod oknem jeho pokoje, je balkon, který je zároveň střechou nad podjezdem hlavního vchodu. Vchází se na něj z haly. Tady s balkonu se díval v létě na veselý rej lánských i přespolních sousedů, kteří mu přišli předvésti starobylé obyčeje českého venkova. Neboť takový byl v Lánech zvyk: byla-li nějaká sláva, musil z té parády vidět kousek nejdříve pan president.

Veselý tanec, výskání, zářivá směsice barev národních krojů, to vše v něm rozehřálo vzpomínku na jeho mládí na slováckém venkově, na hody a veselá cifrování šuhajků. A na konec dostal talíř koláčů.

Byla to výslužka od Lánských.

Však ji pan president dlužen nezůstal. Když průvod odešel k slavnosti na cvičiště, přijel se za nimi podívat a přihlížel veselici až do konce. Tak jim oplatil jejich návštěvu v zámku. Byla to jeho poslední návštěva na veřejné slavnosti.
Tady na balkoně hořel na Štědrý den rozsvícený stromeček. Pro bažanty, pro zajíce, pro vysokou. A pro vrabce, kteří chodívali prosit za okno.

A ve svatvečer před Božím hodem vánočním sem přicházel ponocný vytrubovat panu presidentovi starodávné koledy.

Obr. S věrnými přáteli

Poslední hold veliteli

A na tomto památném balkoně, těsně před abdikací, přijímal čtrnáctého prosince 1935 poslední pozdrav hradní stráže.

Byl tehdy mlžný, mrazivý den. Větrná závitnice rozhazovala sněžné chmýří až do korun vznosných borovic a jedlí, silným poryvem rozčepýřila táhlou vlnovku pole nad úžlabinou, servala s ní bílou pokrývku, až se ukázala rezivě černá hlína. Potom nápor větru polevil a krajina opět upadla v zimní ztrnulost, pohlcující barvu i tvar. Zmizelo rudé vlnobití hrud podzimních polí, neboť sněhový příkrov setřel rozmanitost barev a roztříštěnou tvář země spojil v jednu bílou, rozlehlou vlnitou plochu a tvářnost všeho byla zjednodušena. Spleť černých větví ostře načrtaná na bílé ploše zasněžených polí sklání se nad tmavým pásem zledovatělých cest, zmrzlý sníh vrzavě sténá pod údery vojenského kroku.

Šestadvacet mužů hradní stráže nastupuje do dvou řad na prostranství pod balkonem, dvacet šest mužů, kteří prošli ohněm evropských bojišť pod praporem státu, jenž tehdy teprve klíčil v jejich hlavách a srdcích, chce naposledy pozdravit svého nejvyššího velitele.

Sluneční reflex, vržený tabulkami otevíraných dveří, oslnil na chvíli oči; od srdce k hlavě proběhla vlna rozechvělého vzrušení: skleněnými dveřmi vchází na balkon president republiky T. G. Masaryk.

Přistupuje k mřížovému zábradlí, a v zlatisté sprše zimního slunce zasvitla jeho bílá, štíhlá a přitom pilná ruka, jak jí několikráte pokynul na pozdrav bratrům z legií. Jejich dvě řady jako by zkameněly. Jenom na ostří bodáků tančí světelný odraz.

Obr. S dělníky ve Vítkovicích, 1924

Zamlklost prostoru je náhle rozčeřena velkým vytrubováním pochodové fanfáry k presidentově poctě. T. G. Masaryk, jehož pravá ruka spočívá v černé pásce, zdvíhá levou ruku k široké střeše měkkého klobouku a salutuje po celou dobu slavného troubení.

Polnice zmlkla, ještě jedno mávnutí rukou na pozdrav a president T. G. Masaryk odchází do knihovny, kde u kulatého stolu bude prohlášena jeho abdikace.

Hradní stráž odchází. Její barevné uniformy se vesele odrážejí od sněžných ploch, ale oči všech jsou plny dojímavého zármutku. Vždyť to bylo naposled, kdy sloužili pod T. G. Masarykem jako presidentem republiky.

Poslední pozdrav hradní stráže, to byla jedna z nejpohnutějších událostí, které se kdy na prostranství pod balkonem staly.