TGM v Lánech 19: Poslední cesta

Hospodářův výjezd

Je podvečer 17. září. Pozdní léto doznívá v krásném dni plném blankytu, vůně a slunce. Nazlátlý západ ohlašuje večer. Všechna okna ztichlého zámku svítí do zšeřelého sadu. Jenom těmi třemi v hudební síni prolíná matné světlo, ztlumené příkrovem černého flóru. Uzavírají za ním černou rakev s cínovým víkem, opatřeným v horní části okénkem, kterým je viděti hlavu a hruď zesnulého. Lékař je zastírá černou rouškou a na rakev se klade druhé víko, černé.

Nyní se zdvíhají cípy státní vlajky, zakrývající katafalk pod rakví. Připínají na ni čtyři nejvyšší československá vyznamenání: řád válečného kříže, řád Sokola s meči, revoluční medaili a zlatou medaili vítězství. Potom zahalují rakev do státní vlajky a kancléř dr. Šámal s náčelníkem vojenské kanceláře presidenta republiky předstupují před vyslance Jana Masaryka a členy rodiny a žádají je, aby svěřili tělesnou schránku zesnulého československé armádě, která ho pohřbí se ctí, jaká jejímu nejvyššímu veliteli přísluší.

Obr. Furgon s rakví TGM vjíždí do brány pražského hradu

Jan Masaryk svoluje. Zámečtí zaměstnanci vyzdvihují rakev s katafalku a snášejí ji po schodišti k hlavnímu vchodu, kde je očekává velitel Hradu plukovník Kvapil, bývalý velitel Hradu plukovník Seidl s velitelem hradní stráže podplukovníkem Hofmanem a šesti praporčíky hradní stráže, legionáři z ruských, francouzských a italských bojišť. Zdvíhají rakev a nesou k černému furgonu, v němž mrtvý president Osvoboditel nastoupí poslední cestu na hrad českých králů. Šik hradní stráže stojí v strnulém pozoru. Černý furgon se rozjíždí parkem, zalitým zsinalou zářů luny a do temna noci planou jen barvy státní vlajky, halící rakev, za kterou kráčí rodina: syn Jan, dcery Alice a Olga, vnučky Anna a Herberta, vnuci Herbert a Leonard Revilliodovi, neteř Ludmila, dcera presidentova bratra Ludvíka, její choť, vyslanec Lípa. Za rodinou jde presidentův osobní lékař dr. Maixner a tři ošetřovatelky, vrchní sestra Kapsová a sestry Rodzianková a Seifrtová, které dosloužily presidentu Osvoboditeli až k smrti. V čele dalšího oddílu jde kancléř dr. Šámal, za ním úředníci kanceláře presidenta republiky a soukromé kanceláře presidenta Osvoboditele, potom zámecký personál, vedený zámeckým správcem Nevřelou, vrchním zahradníkem Krejzou, hospodyní Šaškovou a bývalou presidentovou hospodyní paní Černou.

Před výjezdem z brány se černý furgon na chvíli zastavuje. Na průvod se převalilo veliké ticho, přerývané jenom klinkáním zvonku.

Furgon tiše stojí. President Osvoboditel se loučí se svým sídlem jako hospodář, opouštějící dvůr.

Světlo magnesiových pochodní zalilo zámeckou bránu oslnivou září. Průvod vyjíždí ven a mizí v tmavém stromořadí cesty, vroubené živou stuhou lidí z daleka široka, která se rozechvěla vlnou pláče.

Obr. Přenos ostatků do sloupové síně po příjezdu z Lán

A po délce karlovarské silnice, od zámeckých bran v Lánech až k branám pražského hradu se vine dlouhá černá hradba těl, hradba pevná a nepohnutá, která se však ve chvíli, kdy kolem ní projíždí černý furgon, z něhož září barvy státní vlajky, hroutí v pláč pod údery bolestného smutku. A president Osvoboditel jede dnes naposled po cestě, kterou tak často jezdíval a na které ho ještě nedávno viděli milého a usměvavého. U Ruzyně vjíždí průvod na cestu, posypanou kvítím, na kraji Bílé Hory se k němu přidávají dvě eskadrony dragounů, aby ho doprovodily až na pražský hrad. Tam očekává Osvoboditelův příchod president republiky dr. Edvard Beneš, který vstupuje za rakví do sloupové síně, provázen členy vlády a rodinou Masarykovou.

Dva úředníci, dva zřízenci a dva dělníci, zaměstnaní na Hradě, kteří nesli rakev z furgonu, kladou ji na katafalk, na jehož stupně položil president republiky veliký vavřínový věnec se stuhami v československých státních barvách s nápisem: Svému učiteli a příteli presidentu Osvoboditeli.

Přednosta vojenské kanceláře presidenta republiky zavádí první čestnou stráž ke katafalku.

Se skloněnou hlavou setrval president republiky před katafalkem v pohnutém mlčení. Po desíti minutách se rozloučil hlubokým úklonem a odebral se s rodinou Masarykovou do svého bytu na Hradě.

Přišla noc. Hrad je ponořen v hluboké mlčení, přerušované kroky stráží.

Okny sloupové síně, zakrytými stuhami a věnci, se derou matné paprsky studeného světla.

Padají v tesknotu nádvoří a kreslí v jeho dlažbě kytice, utkané ze světla a stínu.

Obr. Zástupy k mrtvému

S úsvitem přicházejí k hradní mříži zástupy poutníků. Ženy i muži z lidu, úředníci, obchodníci, lidé z venkova i měst, bohatí i chudí, všichni tu stojí svorně a demokraticky a trpělivě čekají, až na ně přijde řada, aby se mohli pokloniti památce toho, jenž jim přinesl svobodu. A živý pás osmistupů stále roste, klikatí se a vine jako veliký, živý meandr, a lidé čekají deset hodin, jen aby mohli minutku popatřiti na poslední schránku toho, jemuž od slavných husitských dob nebylo v dějinách rovného. Na šedesát hodin trvalo to veliké defilé československé demokracie před jeho tváří, na tři čtvrti milionu lidí prošlo Matyášovou branou kolem katafalku ve sloupové síni, na tři čtvrti milionu smutných, rozechvělých srdcí se tu hroutilo v bolesti a žalu.

Truchlilo Československo, truchlila Evropa, truchlily sociálně spravedlivé demokracie celého světa.

A zatím co trvá veliké defilé před katafalkem v sloupové síni na Hradčanech, připravuje se země k přijetí velikého syna. Na prostranství u zdi lánského hřbitůvku mezi dvěma mladými lipkami je pro něho připraven nový hrob. Nebude tu odpočívat sám, neboť sem přenesli vyzdviženou truhlu s ostatky paní Charlotty. Zde, v novém, vyzděném hrobě, očekávala příchod svého muže, který brzy spočine po jejím boku.

Obr. Jako v Lánech i na pražském hradě zavlála černá vlajka

Přichází noc na 21. září, poslední noc, kterou president spí pod střechou pražského hradu, toho hradu, který se po staletích stal jeho prací a jeho zásluhou opět sídlem hlavy samostatného státu osvobozeného národa.

V pozdním večeru se přichází rozloučiti president republiky dr. Edvard Beneš. Ale není to jen loučení a tichá vzpomínka, je to mnohem více. Je to slavný slib pracovati všemi silami pro šťastné a silné Československo, jehož viditelným symbolem bude věčné světlo Masarykovo, přenesené od rakve do jeho staré pracovny na pražském hradě. Ruský legionář rozsvěcuje voskovici od svíce v hlavách rakve a přenáší světélko, chráněné, s obou stran tělem bratří z francouzské a italské legie Matyášovou brannou k protějšímu schodišti a odtud ztichlými chodbami do staré pracovny presidenta Osvoboditele. Za nimi jde president republiky a rodina, všichni kráčí za světlem, které bude připomínati veliký Masarykův odkaz po věky věků.