TGM v Lánech 23: Ve stínu Mnichova

Těžké hodiny

Nad lánským hrobem se tetelí řinčení železa. Ale to není ten pracovní třeskot z blízkého dolu, který sem čas od času přinese vítr, ne, to je bojový zvuk rozechvělé oceli tanků, jež se tak odhodlaně řítí na hranice. Henlein a Hitler si přes ně podávají ruce, aby zničili dílo presidenta Osvoboditele.

„Československo je šíp ze sovětského luku do německého těla,“ vykřikuje hakenkrajclerská propaganda, „šíp, zaměřený do slabin Říše, která může být současným náporem z alsaské hranice roztržena ve dví. Proto musí být zlomen!“

Český beránek ohrožuje německého vlka…

Na hrobě T. G. Masaryka hoří kytice růží. Položil ji sem dr. Edvard Beneš, v těžkých dnech zářijových hledající posilu u svého mrtvého učitele. Jeho dílo je ohroženo. Německý vlkodlak cení tesáky na samé hrdlo demokracie. Zánikem Československa dodýchají demokracie celého světa.

To ví Beneš, to ví Sovětský svaz, to ví anglická Labour Party, to ví Eden, Churchill i Roosevelt, ale neví to Neville Chamberlain. Neví a nechce vědět. V tu chvíli, kdy se chystá britský premiér k cestě za Hitlerem, odchází president Beneš ze hřbitova.

Nový třesk železa rozpuštěný ve větrné vlně rve lístky poupat na Masarykově hrobě.

A Chamberlain poslouchá Hitlerovy požadavky: Odtržení pohraničních krajů od Československa. Vydání pevností, odzbrojení.

Požadavky?

Ne! Ultimatum.

Mnichovská gilotina dopadne co nevidět.

Rule, Britannia…

Kde jenom načerpat nových sil v těchto smutných dnech?

Kde jinde než v Lánech, tam u toho hrobu v koutě hřbitova, u hrobu, z něhož vyvěrá síla jako pramen vody živé, která svlažuje srdce a posiluje duše. Přistupují k němu s úzkostnou otázkou a odcházejí s tvrdým odhodláním v očích, které se lesknou horečným očekáváním toho, co bude.

Po dnech napětí přichází konečně pocit úlevy:

Mobilisace!

Slovo, které za hranicemi vzbuzuje hrůzu, je u nás vyslovováno radostně.

Muži nastupují k svým útvarům o několik hodin před stanovenou dobou. Na všech ústech jediné heslo:

Svobodu nebo smrt!

Obr. Legionáři u hrobu presidenta Osvoboditele

Ti, kteří mohou, zaskočí ještě ke hrobu. Alespoň na několik minut. Někteří si utrnou kvítek, snítku, několik lístečků ze záhonu, a kladou je mezi listy zápisníku, aby jim, vyschlé a zploštělé, připomínaly, že jejich kořeny jsou zapuštěny do stejné země, jako kořínky těchto zežloutlých květů, bez ní že uvadnou a zajdou stejně jako ony.

„Člověk, zbavený rodné země, zahyne jako ta rostlina vytržená z půdy.“ říká uvážlivě starý záložník, nějaký sedlák ze sousedství, dělníkovi z kladenské huti, když si opatrně ukládá křehkou květinku za desku kapesního kalendáře, „bez rodné země budeme všichni jen pracovat k smrti.“

A zatím co naši stojí na hranicích plni naděje, v Godesbergu předkládá Hitler Chamberlainovi ultimatum:

Do 1. října vyklidit celé území požadované Německem, do pětadvacátého listopadu provést lidové hlasování v krajích s českou menšinou.

Ach běda, jaký že bude osud těchto krajů? A jak důmyslně rozdělili nacisté volební regiony! Tak, aby česká menšina byla pomocí hlasovacího lístku legálně pohlcena německou většinou! Demokracie bude sprovozena se světa opravdu demokraticky.

 Za několik dní zabírají Němci české kraje bez plebiscitu. Jaké pak okolky, když chamberlainovská spravedlnost v ruce drží místo meče deštník!

Pražským hradem protéká politické dění celého světa. Těžké dny spalují nervy starostmi a vzrušením.

Pozdě večer přijíždí do Lán president dr. Edvard Beneš. Unavený, vyčerpaný. Přespí na zámku, v pokoji nad knihovnou presidenta Osvoboditele, a časně ráno opět spěchá do Prahy.

Ten lánský večer, to je jeho jediná chvilka klidu, kdy může uspořádat své myšlenky a promyslit nové akce.

Vychází ven, do polí, do míst, kde dříve bloudíval T. G. Masaryk. Jde zamyšlen a sám, jako by nevěděl nic o německé organisaci fémových vražd, jíž padly za oběť Barthou s Alexandrem Sjednotitelem.

S posečených polí naléhá tesknota podzimu. Šero v kraji, smutek v duši.

Jde krok za krokem a přemýšlí. Snad on jediný prohlédá chaotické dění spletené v gordický uzel, který může rozťat jedině mečem. On jediný ví, že Sudety nejsou cílem, ale odrazovým můstkem německého výboje k dalšímu skoku. Kolik takových skoků ještě bude? Těžko říci. Je mu však jasné, že jeden z nich bude do propasti.

Ví, že jeho lidu stele osud lože bolesti, lože Záhořovo. Jeho budou slzy a krev, ale jeho budou i prosluněná jitra příštích časů.

Obr. Místo posledního odpočinku T. G. Masaryka

Dnes je Edvard Beneš se svou vírou ještě osamocen.

Ví, že po Československu bude na řadě Polsko. „Bez silného a samostatného Československa nebude ani silného a samostatného Polska,“ zdůrazňoval vždy zesnulý president Osvoboditel. Slova, jejichž platnost nebyla nikdy tak závažná jako v této době. To věděl T. G. Masaryk, to ví i dr. Edvard Beneš, nevědí to však germanofilští pilsudčíci ve Varšavě. Nevědí? Nechtějí vědět!

Kvapné kroky dusají tichem večera. Někdo za ním utíká. Temný skok. Co to?

„Pane presidente! Pane presidente!“

Ohlédne se. Štábní rotmistr hradní stáže Skrčený se zalyká spěchem a ještě než k němu doběhl, volá, že přišla naléhavá depeše.

Dr. Edvard Beneš se rychle vrací do zámku. Když přečte zprávu, lehce ho zamrazí.

Hitler si pozval maďarského ministra zahraničních věcí spolu s polským ministrem zahraniční Beckem, aby mu přednesli své územní požadavky proti Československu. Proč by jim z tučného sousta nepopřál několik drobtů?

Rychle do Prahy.

Vstupuje do auta a šofér zapíná trojku. Četnický strážmistr, který má presidentův vůz doprovázet, stojí překvapeně na prahu strážnice a zjišťuje:

„Oba naši presidenti jsou stejní. Ujedou člověku, jak mohou…“

***

Zšeřelý večer potemněl v noc. Na zahrádce ještě sedí sousedé a drží černou hodinku.

„Víte, co nám dnes říkal major Vít z Kladna?“ napíná sousedy řídící Hrouda.

„Nu, co?“ pobízejí nedočkavci. Major Vít je četnický velitel okresu a nepropase žádné příležitosti, aby se při presidentově příjezdu neblýskl služebním hlášením, že je vše v pořádku.

„Představte si: Sedíme na zahradě před hotelem a najednou přijde major Vít, jak prý se vede, několik slov o situaci, nemastných neslaných, a najednou povídá: ,Pánové, vyndejte si notýsky a zaškrtněte si v nich třicátýho září! A pak si na mě vzpomeňte.´“

„Třicátýho, třicátýho,“ brumlají posluchači, „co pak to asi bude?“