.jpg?s3=1)
Kvítek s hrobu
Noc na třicátého září devatenáct set třicet osm.
V tu noc se píší dějiny světa na telegrafních blanketech. V sídle londýnské Downing Street 10 se svítí. Čekají premiérovy radostné zprávy z Mnichova. Také na pražském hradě ještě svítí. Čekají osudné zprávy. Také z Mnichova…
Také na lánském hrobě se svítí. Malé světýlko, zapálené v předvečer Mnichova jedním z těch neznámých, kteří sem přišli hledat povzbuzení. Takový malý nesmělý plamínek, ale jak houževnatě zápolí s větrem, který na něj neurvale doléhá. Zmítá se v jeho vzdušném proudu jako lodička na rozbouřených vlnách, třepotá se, skomírá, a už už se zdá, že zhasne, ale to nic, to se jen ostražitě přikrčil k samé hladině roztopeného svítiva; sotva se vítr přežene, vyrazí vzhůru a radostně vlaje do noci.
Radiové vlny všech délek probíjejí zběsile ovzduší. Německé stanice řinčí výhružkami Československu. Jejich vlnobití se přelévá přes města i vesnice, vniká do samot, jak by se tedy mohlo vyhnouti lánskému kraji?
Ozvučnice radia sténá pod nárazem prudkých slov. Děvče, které chvílemi zvědavě naslouchá hrozbám z povětří, zlostně vypne proud a vrací se k dopisům na stole.
„… a teď, milý Jarku, jsem si pustila německé stanice. Nadávají nám až běda, ale já se nedivím, čím slabší právo, tím silnější slova. A oni toho práva mají tak málo! Věřím, že nepodlehneme. A kdyby, věř mi, neměl by náš život smyslu, neboť svět bez pravdy a práva by se změnil v obrovskou vlčí jámu, kde by jeden požíral druhého. Ale pravda je na naší straně a proto vím, že z téhle vojny vyjdeme jako vítězi. Drž se, milý Jarku, dobře, a bude-li třeba, bojuj statečně.“
.jpg)
Obr. Jezírko v zámeckém parku
Pero se zastaví. Chvíle rozmýšlení. Děvče se pojednou zdvihlo pod silou nové myšlenky a vybíhá ven do rozhvězděné noci. Svižná dívčí postava protíná tmu a kvapně míří k nedalekým Lánům.
Konečně se před ní rýsuje hřbitov. Vrata jsou zavřena. Pomůže si proto sokolským kmihem přes zeď, oživenou kruhem vrženého světla s Osvoboditelova hrobu. Klesá na jeho zelený příkrov s prudkým vzlykotem, ne, ne, nikdy, svobodu nebo smrt. Nový poryv bolesti a dívčin žal se kalí ve vzdornou odhodlanost.
Potom se zdvihne a trhá několik drobných kvítků, schová je na prsou a pak stejnou cestou zpět.
Je po půlnoci. V tu dobu, co chvílemi běží a chvílemi tápe k domovu, podpisují v Mnichově rozsudek nad Československem, nad zemí, jež byla odsouzena bez slyšení.
Děvče tiše projde síňku stavení a vklouzne do svého pokojíku. Nikdo neví, že byla venku. Všichni spí. Položí kvítka vedle rozepsaného dopisu a pokračuje:
„Přikládám Ti, milý Jarku, do obálky pár kvítečků s hrobu presidenta Masaryka, aby Ti, můj zlatý hochu, připomínaly jeho odkaz. Bude ti, jako by při Tobě stál. Šla jsem pro ně…“
A podobný dovětek potom vpisuje i do dvou nezalepených dopisů, otci a bratrovi, kteří stejně jako její milý stojí někde na německé hranici.
V Mnichově skončili, rozproudila se volná zábava. Göring popleskává Francouze bodře po zádech a hlučně se směje vlastnímu vtipu, Neville Chamberlain s pocitem úlevy kouří doutník a srká černou kávu. Mussolinimu stačí maska Césara, Daladier s Hitlerem hrají mariáš. A kdesi v té neznámé, vzdálené zemi, o níž sice pan Chamberlain rozhoduje, přestože o ní ničeho neví, unáší pošta do zákopů v pohraničí tři dopisy, v každém po kvítku s hrobu toho, jehož duch nám bude věčně ukazovat cestu.
Poslední návštěva
Velkou Britannii zalévá příboj nadšení.
Mírotvorce! Mírotvorce!
A Neville Chamberlain stojí v té závěji pocty s výrazem skromné samozřejmosti: přinesl jsem vám mír na jednu generaci!
Také Daladier a Bonnet se hrdě hlásí k mnichovskému dědictví. Bonnet od první chvíle, Daladier po troše rozpaků. Je překvapen tím, že ho oslavují, místo aby ho vypískali.
„Vůdce, náš Vůdce,“ vzlykají Němci radostí při pohledu na patku do čela a kartáček pod nosem, dva nejoduševnělejší znaky Führerovy tváře. A německé matky k němu zdvíhají své malé chlapce a volají: „Vezmi si naše děti, jsou tvoje!“
A Mussolini, ten Hitlerův „skvělý druhý“ z Mnichova, přijímá blahopřání v postoji Césara. Což nezabránil válce tím, že se mu podařilo přimět Hitlera odložení vpádu do Československa? Že by byli smluveni předem?
A polský Beck a maďarský Gömbös? I jim byla zapálena svíčička slávy za urvané kusy Československa.
Mír! Mír! Mír na jednu generaci.
Okřídlená slova, která dnes letí světem, jedněm ústům hořknou v pelyněk.
Na celou generaci?
A dr. Edvard Beneš se pochybovačně usměje. Málokdo si však toho všimne. Dnes už je to soukromník, profesor university v Chicagu, který se 5. října 1938 vzdal úřadu presidenta Československé republiky.
Pro miliony českých srdcí bude presidentem dále. Jede-li do Sezimova Ústí, čekají ho podél cesty a mlčky zdraví. Pokynem ruky, smutným úsměvem, který mu má být povzbuzením, který mu má říci:
„My víme, že jste udělal vše, co bylo ve vašich silách, věříme vám i teď, věříme, že ještě není všem věcem konec.“
A stejně i v Lánech.
Než odletěl do Anglie, přijel se tam rozloučit na hrob presidenta Osvoboditele. Vážnější než kdy jindy, ale neporažený, klade vedle věnečků z kvítí od prostého lidu kytici růžových poupat a chvíli stojí po boku své uslzené ženy v tichém pohnutí.
Poslední návštěva?
Ne.
Ne sbohem, ale na shledanou.
A když mu starý hrobník říká několik teskných slov, loučí se s ním nadějným povzbuzením:
„Tatíku, doufejte, všechno zas dopadne dobře.“
.jpg)
Obr. Stará alej v lánském parku